Jak odvrátit rozklad společnosti? Možné scénáře se zakládají na sdílení a vzdoru vůči mocným

Klíčovou perspektivou pro odvrácení civilizačního kolapsu je nerůst. Knihy ekologického ekonoma Giorgose Kallise přibližují tento koncept i těm, kteří ho dosud neznali.

Planeta Země je naše loď, teď se z ní ale stává tak trochu vrak. Ti, kdo mají moc, planetu drancují a ožebračené nechávají topit bez záchranných člunů. Ostrovy nepředstavitelného bohatství jsou vytvářeny uprostřed moře bídy, golfová hřiště vznikají na planetě slumů. Žijeme uprostřed destrukce ekosystémů a klimatu, eroze politiky a demokracie a sžírající nerovnosti. Buď najdeme cestu, jak zastavit ty, kdo ničí Zemi, a dokážeme sdílet omezené zdroje, nebo dospějeme k barbarským dobám. Nejdřív se ale trochu nadechněme a vezměme to jednodušeji: slunce svítí i v nejtemnějších časech. Příroda je nádherná, pokud s ní dobře zacházíme. A pro dobrý život stačí sdílení a užívání přebytků toho, co produkujeme. To jsou věci, kvůli kterým má smysl žít, kvůli kterým má smysl starat se o druhé i o Zemi, třebaže jsou vyhlídky temné.

Pandemie znovu ukazuje, že potřebujeme mnohem více ocenit péči a znovuobnovit schopnost lidí organizovat se, protože současná politika selhává.

Tak nějak Giorgos Kallis začíná svou knihu Degrowth the Economy: Key Ideas, která je sice z jeho posledních tří prací nejsystematičtější, ale jak vidno stejně do ní prosakuje próza. Ostatně i po dočtení Kallisových článků z impaktovaných časopisů se čtenář cítí spíše jako po četbě politického manifestu. Přes rozsáhlou vědeckou publikační činnost navíc Kallis každým rokem stíhá vydat i knihu. Kromě zmíněné Degrowth the Economy je to publikace In Defence of Degrowth z roku 2018, která česky brzy vyjde v nakladatelství Neklid, a loňská The Case for Degrowth, napsaná společně s kolegy Susan Paulson, Giacomem D’Alisou and Federicem Demariou.

Hnutí lidskosti a pohody

In Defence of Degrowth je sbírkou autorových esejů, komentářů a „minifestů“. Její určitá rozevlátost a chaotičnost ilustruje samotnou rozmanitost nerůstových snah i ducha doby. Čtenář přeskakuje z eseje o právu na odpočinek na úvahu o Planetě vyděděnců Ursuly Le Guin. Kallis jednou potřeboval okomentovat vznik ekonomického programu Podemos a podpořit jeho progresivní prvky, jindy zase na mezinárodní konferenci popíchnout středoproudé ekonomy vychvalováním zkrácení pracovní doby. Přesto se nejedná o nic povrchního. Kallis spřádá myšlenky a vymezuje pozici nerůstu v opozici vůči socialistickým obhájcům růstu a ekomodernistickým argumentům řešení environmentálních problémů nebo promýšlí, jak spojit politickou ekologii a ekologickou ekonomii. Cenná a svěží je také kapitola, kde nejdříve cituje texty kritické k nerůstu a následně se s touto kritikou vyrovnává.

Kallis přitom nezapomíná, že klíčové je zformovat hnutí, spojit lidi, kteří se chtějí starat o své okolí, záleží jim na ostatních lidech a nebojí se konfrontovat moc, ať už si takové hnutí říká jakkoli. Můžou bránit barcelonské commons nebo čelit extraktivismu mezinárodních institucí jako v Kallisově rodném Řecku. Demokratické hnutí zdola se nevytvoří rigidní ideologií, stranickou disciplínou ani technokratickou expertízou, ale spíše lidskostí a autenticky sdílenými a žitými hodnotami. A přesně tyto atributy z Kallisových knih přímo čiší.

Ekonomika je konstrukt

Oč byla první kniha rozevlátější, o to více The Economy: Key Ideas odráží snahu o systematizaci a přehlednost. Pokud hledáte uspořádanou syntézu ekologické a sociální kritiky fungování novodobého kapitalismu, tato práce je to pravé. V nerůstovém pojetí je ekonomika sociální konstrukt. Kallis demaskuje, že ekonomické rovnice a termíny často spíš ospravedlňují moc a znemožňují společenskou změnu. Historie zná bezmezně příkladů společností s jinými ekonomikami, v nichž převažoval princip daru, neformální kolektivní soužití, dluhy se pravidelně promíjely a o ekonomice jako takové nikdo neuvažoval.

Ekonomika je konstrukt, což ale neznamená, že je to v současnosti mimořádně silný konstrukt. Pokud jej lidé uznávají, pak platí. Teze o sociální konstrukci ekonomiky je hluboká v tom, že bychom se neměli zastavit před nesrozumitelným jazykem ekonomů a domnělými ekonomickými zákony a měli bychom se ptát po tom, jak ekonomika funguje a jak se společnost správně spravuje. Jak být spravedliví, jak se o sebe postarat a jak se naše hospodaření odráží na přírodě. To není něco, co by měli vyřešit ekonomičtí experti přicházející s technickými řešeními. Je to na nás všech. Ekonomiku a ekonomické zákony sami vytváříme tím, jak žijeme a čemu věříme, a tak je můžeme i měnit.

Rozkvět demokratických družstev, obecního majetku a commons a nekomerčních aktivit může být základem pro prosazení revolučních reforem, jako je základní nepodmíněný příjem, zkrácení pracovní doby nebo redistribuce majetku. Všechny tyto ekonomické alternativy se přitom mohou vzájemně podpořit. To je v kostce Kallisova odpověď na to, jak transformovat ekonomiku. Snaha měnit svět ale nemůže být slepá k určitým pravidelnostem v historii. Omezení kumulace bohatství a pokles materiálního blahobytu, jejž nerůst kvůli ekologickým limitům chápe jako nezbytný, se v minulosti opakovaně pojily s nárůstem nerovnosti. Spravedlnost omezení tedy musí mít nerůstové hnutí na zřeteli, a právě to je jedna z největších výzev.

Nerůst a pandemie

Nejčerstvější kniha The Case for Degrowth, kterou Kallis napsal se svými kolegy a přáteli, představuje asi nejsvěžejší úvod do nerůstu, nejschůdnější pro ty, kteří o něm třeba ani neslyšeli. K argumentaci se zde přidávají i antropologické pohledy a také je obohacena o aktuální pandemický kontext. Podle autorů a autorky koronavirus potřebu nerůstu jen potvrzuje a nastolují jej jako postpandemický plán. Podobně jako vědecké poznatky o změně klimatu se ovšem dnes popírá i evidence o šíření epidemie a více se zachraňuje ekonomika než lidské životy. Farmaceutické korporace vydělávají na prodeji patentovaných vakcín a vzdorují snahám o jejich volné šíření. To, co právě zažíváme, tedy není nerůst, ale kolaps růstového systému. Pandemie znovu ukazuje, že potřebujeme mnohem více ocenit péči a znovuobnovit schopnost lidí organizovat se, protože současná politika selhává.

I po přečtení všech tří knih ale zůstává čtenáři pocit, že některé otázky zůstaly nezodpovězeny. Do jaké míry můžeme počítat s technologickými zlepšeními, když se zbavíme vytváření přebytků a jejich investování do dalšího růstu? Proč by technologický rozvoj nemohl sloužit třeba k tomu, abychom měli více času? Je jasné, že středoproudí ekonomové s jejich ignorováním biofyzické reality ve svém spoléhání se na pokrok přestřelili, ale i když vyloučíme zvyšování efektivity, které je ve skutečnosti přenášením nákladů na přírodu, společnost nebo budoucí generace, technologický pokrok existuje. Jaká je zdravá míra naděje v budoucí vynálezy? A možná ještě závažněji: co když jsou lidé už příliš zvyklí na to, že nedokáží žít společně a spolupracovat, protože tyto schopnosti se jednodušeji ztrácejí, než získávají? Lidé sice z antropologického pohledu nemusí být sobečtí individualisté, ale už nějakých pár desítek let je k tomu silné tlaky vedou. Individualita v životě může být nepřekonatelná, i když se budeme respektovat a snažit se sdílet. A přijmou lidé vůbec omezení materiální spotřeby, byť třeba spravedlivé?

V některých chvílích nezbývá než naděje. Je to málo, ale aspoň něco. Na kráse světa to nic nemění. Kallis to s ekologickými snahami vidí optimisticky, i když je to boj. Než se snažit o převzetí moci nad ostatními nebo o vytvoření dokonalé expertízy, to chce spíše spolupracovat a sdílet, měnit věci kolem sebe i svůj život. Pro co jiného bychom ten planetární vrak zachraňovali?

Autor je environmentalista a klimatický aktivista.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies