Judas and the Black Messiah je strhující portrét revolucionáře popraveného policií

Černí panteři, marxismus, rasismus, policejní násilí – životopisné drama s prvky krimi thrilleru Judas and the Black Messiah dráždí diváky ožehavými politickými tématy i prvotřídní filmařinou.

Judas and the Black Messiah začíná jako mnoho jiných dramat podle skutečných událostí pásmem zpravodajských a dokumentárních záběrů zachycujících události a atmosféru sledovaného období. V tomto případě druhé poloviny šedesátých let, kdy v řadě amerických měst propukaly nepokoje a probíhaly demonstrace za lidská práva nebo ukončení války ve Vietnamu. Přestože neklid prostupoval celou společností, zvláštní prostor dostávají záběry aktivit Strany černých panterů. Po chvíli vychází najevo důvod – nacházíme se na školení FBI, kde tehdejší ředitel úřadu J. Edgar Hoover přítomné agenty upozorňuje na černošské aktivisty, v nichž spatřuje větší hrozbu pro národní bezpečnost, než jakou představují Číňané nebo Rusové. Muž nechvalně proslulý svými bigotními názory také varuje před vlivným „mesiášem“, kterého budou ostatní věrně následovat. Zjevně tím míní Freda Hamptona (Daniel Kaluuya), předsedu illinoiské pobočky Černých panterů.

Nabídka, která se neodmítá

Jedna ze dvou ústředních postav je tedy od začátku prezentována z pohledu někoho jiného. Film premiérově uvedený na letošním festivalu v Sundance a poté zpřístupněný na platformě HBO Max se tohoto konceptu bude držet po celou dobu. Hamptona oproti tradičněji vystavěným životopisným snímkům prakticky vždy sledujeme z cizí perspektivy. Dokonce i tehdy, když sedí za mřížemi v opuštěné cele, jsou nám jeho myšlenky zprostředkovávány dopisy, které píše své přítelkyni Deborah (Dominique Fishback).

Důmyslně a bez žánrových klišé poskládaný dvojportrét systému založeného na nenávisti a vykořisťování a člověka, který se proti tomuto systému rozhodl bojovat, je jedním z nejlepších amerických filmů poslední doby.

Kromě ní nám režisér Shaka King a scenárista Will Berson hlavního hrdinu přibližují zejména s pomocí Billa O’Neala (Lakeith Stanfield), jidáše z názvu filmu. O’Neal je během napínavé úvodní sekvence, odehrávající se na konci šedesátých let, zadržen za pokus o krádež auta, při které použil zfalšovaný průkaz FBI. Jak následně ozřejmuje agentovi, který jej vyslýchá, podobný doklad nahání Afroameričanům větší hrůzu než pistole. Neprokazuje jen totožnost jednoho člověka. Zpřítomňuje celý represivní aparát, armádu ozbrojených mužů.

O’Neal dostává od FBI nabídku. Buď půjde na šest a půl roku do vězení, nebo infiltruje Černé pantery v Chicagu, stane se donašečem a zůstane na svobodě. Drobný pouliční kriminálník volí přirozeně druhou možnost. Jeho spojkou v FBI je agent Roy Mitchell, kterého jsme jako jednoho ze zaujatých posluchačů zahlédli na úvodním školení. Jde o jeden z prvních příkladů režisérova neokázalého vypravěčského umu. Zvýrazněním určité skutečnosti v rámci scény, jejímž jádrem je něco jiného, nejdříve probudí naši zvědavost. Teprve o několik minut později danou informaci zasazuje do kontextu a poskytuje k ní vysvětlení. Svižně plynoucí vyprávění tak není zpomalováno představováním nových postav a prostředí – zásluhou předchozích obrazových a zvukových vodítek jsme již v obraze a stačí navázat na dřív naznačené. Film trvající lehce přes dvě hodiny je díky tomuto vytěžování každé scény a úspornosti při distribuci nových informací podobně hutný jako mnohadílná minisérie.

Ve stopách Fanona a Marxe

Vzhledem k tomu, jak málo filmů o Černých panterech dosud vzniklo, je rozhodně o čem vyprávět. Ke vstupu do tématu byl vhodně zvolen právě Hamptonův životní příběh, v němž se střetává několik příznačných motivů s nadčasovou platností. Charismatický řečník organizoval v Chicagu, po válce jednom z nejvíc segregovaných měst Ameriky, demonstrace proti policejnímu násilí a častější kriminalizaci Afroameričanů. Kromě toho inicioval program snídaní pro děti z nízkopříjmových rodin. Dalším krokem měla být bezplatná zdravotnická péče a kvalitní školní výchova.

Sám pořádal přednášky a veřejná vystoupení, při nichž se odvolával například na Franze Fanona a v souladu s Karlem Marxem hlásal, že moc by měla být v rukou všech lidí, ne hrstky mocných, kteří disponují kapitálem. Na rozdíl od umírněnějšího Martina Luthera Kinga nechtěl Hampton systém reformovat, nýbrž vyvolat socialistickou revoluci vyloučených a utlačovaných. Rasa pro něj nebyla rozhodující.

Ve snaze ukončit vnitřní rozbroje a sjednotit síly proti establishmentu vytvářel Hampton spojenectví jak mezi znepřátelenými pouličními gangy, tak mezi etnicky různorodými komunitami. Jako spojence vnímal Portorikánce i chudé bělochy žijící ve slumech a zdobící si stěny konfederačními vlajkami. Všichni byli v jeho očích oběťmi selhávajícího sociálního systému a policejní šikany. V květnu 1969 založil multirasovou Duhovou koalici (Rainbow Coalition), přístupnou všem obyvatelům Chicaga bojujícím za sebeurčení. Pro starostu města i pro Hoovera představoval veřejného nepřítele číslo jedna, neboť svými aktivitami upozorňoval na vady systému a ohrožoval stabilitu sociálního řádu. Jeho uvěznění kvůli krádeži 71 dolarů, za které koupil dětem na ulici zmrzlinu, bylo vnímáno jen jako dočasné řešení. Hoover žádal radikálnější krok. Fred Hampton byl v prosinci 1969, v pouhých 21 letech, popraven chicagskými policisty, kteří vpadli do jeho bytu za asistence FBI.

Rasismus jako vedlejší produkt kapitalismu

Judas and the Black Messiah sleduje události předcházející útoku a zohledňuje roli, kterou v Hamptonově vraždě sehrál O’Neal. Pro něj je mladý revolucionář zpočátku zlověstnou, nečitelnou figurou. Jeho zapálené proslovy o fašistických prasatech ve vládě a policejních složkách jej znepokojují a v Hamptonově blízkosti se zjevně cítí nepříjemně. Scény se často odehrávají v noci nebo v tmavých místnostech. Když O’Neal podává Mitchellovi hlášení, stěžuje si, že jej Černí panteři terorizují, protože musel na příkaz Hamptonova dělat kliky po nevhodné poznámce na adresu jedné ze „sester ve zbrani“.

Čím víc se ale O’Neal dozvídá o machinacích FBI a snaze vytvářet dodnes populární narativ, dle něhož Černí panteři pouze šířili nenávist vůči bělochům a bezdůvodně zabíjeli policajty, tím méně ochotně se podřizuje Mitchellovu tlaku. Hamptonovy myšlenky mu naopak imponují stále víc. Ve druhé polovině filmu, kdy už O’Neal lépe chápe, o co neohroženému lídrovi jde, se s ním častěji vídá ve dne, v prosvětlených místnostech a za situací, které jej neznervózňují.

Pro diváky je O’Neal, postupně zasvěcovaný do fungování Panterů, ideálním průvodcem. Jsme mu dost blízko a Lakeith Stanfield jej hraje natolik přesvědčivě, abychom rozuměli jeho drásavému dilematu a intenzivně s ním prožívali strach z toho, že bude odhalen a skončí na dně řeky. Skrze O’Nealovu dějovou linii zároveň zjišťujeme, že americká vláda nevyužívala k zachování statu quo pouze přímého násilí, ale také třídních rozdílů. O’Neal žije ve velmi skromném příbytku. Z něj jsme jedním z výmluvných střihů přeneseni do Mitchellova rozlehlého, honosně zařízeného domu. Je patrné, že nejistého zlodějíčka vábí agentův životní styl, že by chtěl stejně jako on večeřet v luxusních restauracích a kouřit drahé doutníky. Jeho dilema tudíž nespočívá jen v tom, zda zradit své bratry. Současně je rozpolcen mezi revolučními ideály a komfortem, který skýtá kapitalismus a který si sám může užívat zásluhou patronace FBI.

Za svou zradu O’Neal příznačně nedostává třicet stříbrných, ale hrst dolarů a klíče k benzinové pumpě. Získává vlastní byznys, čímž je mu umožněno vymanit se z prostředí, které jej dosud determinovalo. Systém si zachoval stabilitu tím, že si ho koupil a učinil ho svou součástí. Jeho závislost na štědrosti a shovívavosti bělochů přetrvává. Film vykresluje rasismus tak, jak ho popisuje Hampton – jako vedlejší produkt kapitalismu, který moc nerozděluje rovnoměrně a zájmy malé privilegované skupiny nadřazuje zájmům celku.

Osobní politickým

V kontrastu k rozkladnému působení kapitalistické logiky ve filmu vidíme například spolupráci etnicky a rasově smíšeného kolektivu na obnově sídla Černých panterů, které bylo vypáleno policií. Přestřelka s Pantery a následné založení požáru přetíná příběh v polovině. Po něm se dravé vyprávění zklidňuje. Druhá polovina je baladičtější – více zohledňuje hledisko Deborah, která s Hamptonem čeká dítě a se znepokojením poslouchá jeho projev, v němž revoluci nadřazuje vlastnímu životu.

Hamptonovo vystoupení ve velkém zaplněném kostele vytváří paralelu k proslovu na začátku filmu, během kterého jej Deb poznává. Tam mu naslouchalo jen pár lidí, z nichž někteří navíc odcházeli, odrazeni řečníkovou radikalitou. O hodinu filmového času později sledujeme mnohem schopnějšího rétora, který si dokáže podmanit stovky posluchačů a (díky gradujícímu střihu a výkonu Daniela Kaluuyi, kterému věříte, že je hluboce přesvědčen o každé pronesené větě) také diváky.

Ke zdokonalení hrdinových řečnických schopností zřejmě přispěla jeho literárně zdatná partnerka, příležitostná básnířka, která mu hned při prvním setkání vyčítá příliš útočnou argumentaci. V jejich následném sblížení rovněž hraje významnou roli síla slov. Namísto klasického flirtování předchází jejich prvnímu polibku citování projevu Malcolma X. Též výchovu dítěte řeší v kontextu „válečné zóny“, kterou tehdejší Chicago kvůli stále agresivnějšímu jednání policie připomínalo.

Samozřejmost policejního násilí

Zásluhou Deborah a vynikající souhry Dominique Fishback s Kaluuyou sice lépe poznáváme Hamptonovu něžnější, méně bojovnou stránku a jeho až chlapecký ostych při sbližování s osobou opačného pohlaví, ale ani ve chvílích intimity a odpočinku se osobní nepřestává prolínat s politickým. K pronikání policejního násilí do soukromí postav přitom nedochází pouze explicitně, jako ve zdrcujícím, vztek a frustraci vzbuzujícím závěru nebo když policajti pokřikují rasistické nadávky na černochy procházející po chodníku. Represe představuje trvalou součást reality, ve které postavy žijí. Stačí proto náznaky, abychom si domysleli, k čemu došlo nebo k čemu se schyluje.

Scénu s O’Nealem ve výslechové místnosti po jeho zadržení za krádež automobilu uvozuje detail krvavého jezírka na podlaze. Samotný akt násilí sice nevidíme, ale přesto je hned zřejmé, že bylo použito nepřiměřených postupů. Obdobně je smrt jednoho z Panterů z rukou policajtů pouze naznačena flashbackem, v němž dotyčného dvojice uniformovaných mužů převáží na nemocničním lůžku. Ve vězeňské jídelně zase Fred pozoruje zakrváceného spoluvězně na opačné straně stolu. Vysvětlení netřeba.

Vyprávění rytmizují stejně pobuřující scény z centrály FBI. Zatímco agenti plánují, koho s pomocí falešných důkazů a špiclů zlikvidují jako dalšího, Hoover (kterého Martin Sheen pojal jako odpudivé hororové monstrum) se škodolibou radostí rozšiřuje svou galerii zatčených nebo zastřelených Panterů.

Monstrózní šéf FBI s Mitchellem manipuluje s podobnou bezohledností, s jakou sám agent ovládá O’Neala. Jeho věrnost si pojišťuje mimo jiné výhružnými otázkami týkajícími se jeho nezletilé dcery. Lépe proto chápeme jednání alespoň jedné bělošské postavy. Cílem filmu ovšem není v rámci parity zlidštit rasisty a předvést, že i na straně zákona stáli dobří lidé. S Mitchellem nelze sympatizovat, reprezentuje pouze ambivalentnější, v něčem banálnější zlo než Hoover.

Judas and the Black Messiah už s ohledem na strukturu vyprávění, v němž se střídají hlediska dvou lidí, kteří k Hamptonovi po většinu času vzhlíželi, nechce a nemůže být vyvážený historický dokument. Shaka King natočil naštvanou obžalobu. Sice nezastírá, že se někteří Černí panteři dopustili závažných zločinů, ale současně jisté rysy hnutí, například důraz na maskulinitu a tradiční genderové role, relativizuje a za hlavního původce bezpráví označuje policii, politiky a FBI. Činí tak bez příkras, se zřetelností, která je v amerických studiových filmech ojedinělá.

Jiné tituly z poslední doby nicméně svědčí o lehkém diskurzivním posunu. Agresivní a rasistické chování a protizákonné praktiky lidí reprezentujících spravedlnost nedávno otevřeně tematizovala i dramata Chicagský tribunál a One Night in Miami, antologie Sekerka nebo seriál Lovecraftova země. Mohli bychom je chápat jako reakci na loňskou vraždu George Floyda a Breonny Taylor nebo na čtyřleté vládnutí člověka stavícího levicové a černošské aktivisty na roveň členů Ku-klux-klanu.

Vize systémové změny

Stejně tak jsou uvedené filmy a seriály hlasitým „fuck off“ směrem ke stovkám popkulturních děl oslavujícím policisty a tajné agenty jako neproblematické figury, jejichž spolupráce s černošskými parťáky je většinou velká legrace.

Snímek Judas and the Black Messiah se v základních bodech drží historických fakt, zároveň z nich ovšem formuluje argumenty, které mají diváky a divačky vyburcovat. Důmyslně a bez žánrových klišé poskládaný dvojportrét systému založeného na nenávisti a vykořisťování a člověka, který se proti tomuto systému rozhodl bojovat, je jedním z nejlepších amerických filmů poslední doby i proto, že se nebojí politicky vyhraněných stanovisek.

Fred Hampton zemřel, protože představil funkční alternativu k zavedeným mocenským strukturám. Titulky v závěru Kingova excelentního filmu i současné dění ve Spojených státech ale dokládají, že jeho vize mezirasové spolupráce žije dál.

Autor je filmový publicista.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies