Když jde žena sama tmou… Polovina společnosti se necítí bezpečně, je třeba to změnit

Tragický příběh Sarah Everard je dalším z děsivých dokladů všudypřítomného nebezpečí, kterému ženy čelí. Rady, že se mají lépe oblékat nebo chodit s doprovodem, nestačí. Změnit se musí nastavení společnosti.

Je jí čtrnáct a jde domů ze cvičení, je sedm večer, ale je zima, takže se stmívá brzy — v ulicích města je tma, bojí se a mezi prsty si strká klíče, i když sama pochybuje, že by to v případě napadení vůbec něčemu pomohlo. Je jí šestnáct a učitel na gymplu jí sahá na zadek – neví, co má dělat. Je jí devatenáct a je nešťastná, on toho využije a opije ji u sebe doma a pak se to stane. Je jí dvacet jedna a bojí se chodit v noci sama domů potemnělým městem, bojí se v tramvaji, bojí se jít ze zastávky a poslední metry k bytu běží, telefon v ruce a volá kamarádce. Co kdyby. Je jí dvacet tři, baví se s klukem u baru, a když jde pak na záchod, kluk jde za ní. Kdykoliv jde domů za tmy, bojí se každého muže, kterého potká. Klíče mezi prsty. Pepřák. Boty, ve kterých se dá utíkat. Jak moc nahlas bych asi zvládla křičet, kdyby na mě někdo zaútočil? A co když bych úplně ztuhla, příliš ochromená strachem? Malý nožík v kapse.

Pomohlo by, kdyby se veřejnost i média podílely na zbourání mýtu o vině oběti a chybějícím pachateli. Je scestné tvrdit, že žena pachatele vyprovokovala či že si znásilnění zaslouží, pokud nosí odhalující oblečení.

Telefonujeme nebo předstíráme, že na někoho do telefonu mluvíme, popisujeme nahlas, kde jsme a kudy procházíme. Protože jsme v tom vychovávány, protože by útočníkem mohl být každý muž a jak to jen tak na ulici poznat? Tento strach není iracionální. Všechny vyjmenované příběhy se někdy někomu staly, dějí se opakovaně a mohou mít i mnohem horší obrysy. Neznám ženu, která by neprožila něco podobného. Je unavující neustále myslet na to, že se nám každý den může něco stát, a to v těch nejobyčejnějších momentech našeho života. Je unavující postupně přicházet na to, že podobné situace neovlivníme. I když má tolik mužů v zásobě několik asi „dobře“ míněných rad týkajících se našeho oblečení nebo toho, že nemáme chodit domů samotné.

Je úplně jedno, jaké máme oblečení, jestli jsme pily, nebo ne, je jedno, kde jsme. Jsme vychovávány ke strachu z násilí a ze znásilnění. Jsme vychovávány tak, abychom se vždy a všude měly na pozoru. Ale napadení nikdy není volba ženy. Napadnout ženu si volí pachatel. A tím je velmi často muž. Ženy dělají vše pro to, aby se jim nic nestalo. Jenže se to pořád děje. Je čas, aby i muži začali být odpovědní a aktivně situaci měnili.

Ženy nejsou nikdy v bezpečí

Britská policie v pátek identifikovala tělo třiatřicetileté Sarah Everard, která se ztratila v Londýně cestou domů. Dávala si pozor, byla zahalená, šla domů celkem brzy – po deváté hodině – a pouze po hlavních ulicích. Telefonovala se svým přítelem. „Víte, jak děsivé je uvědomit si tohle jako žena?“ objevila se na Twitteru poznámka k tomu, že přestože si dáváme pozor, nepomůže nám to.

Z vraždy je obviněn policista Wayne Couzens. Tělo našli policisté v pytli, schované mezi stromovím, ve středu večer v Kentu. Zmizela třetího března, když šla z londýnského Claphamu. Objevili ji více než padesát mil od místa, kde ji na bezpečnostních kamerách viděli naposledy živou. Policista byl v Kentu zatčen ve čtvrtek. Je mu čtyřicet osm let a tělo Sarah Everard bylo objeveno jen pár mil od jeho bydliště. Je obviněn z únosu a vraždy.

Příběh smrti Sarah Everard je symbolický a zrcadlí se v něm dlouhodobý problém, který zakoušejí všechny ženy. Na veřejnosti ani doma nejsme v bezpečí. Vražda odstartovala sdílení prožitků ostatních žen na sociálních sítích. Popisují vlastní zkušenosti s násilím, sexuálním napadením a obtěžováním, které zažily, když šly samy v noci po městě. Vysvětlují, jaká opatření jsou zvyklé dodržovat, jak se snaží udržet se v bezpečí, jdou-li bez doprovodu. A vyjadřují vztek a frustraci z toho, že se tohle vůbec děje, že vůbec něco takového musí dělat a neustále na podobná opatření myslet. Že se ve vlastním městě večer a v noci necítí bezpečně. „Pokud jste žena nebo dívka, vaše zkušenost s naším městem, v jakémkoli veřejném prostoru, ať je to pracoviště, ulice nebo dopravní prostředek, je velmi odlišná od té, kterou mají muži či chlapci,“ přiznává i londýnský starosta Sadiq Khan. (V Česku je situace trochu jiná – neumíme si ani moc představit, že by tu nějaký politik takto hovořil o zkušenostech žen a dívek. Tady se jejich situace pouze bagatelizuje.)

Symbolické je i to, že v sobotu proti probíhajícím shromážděním na uctění památky Sarah Everard zakročila drsným způsobem londýnská policie. Ta na účastnice útočila a zatýkala je. Organizátorky přitom nabízely policii spolupráci, aby bylo zajištěno, že plánovaná akce proběhne klidně a bezpečně.

Foto Anna Košnerová

Je nutné změnit narativ

Podle zprávy Světové zdravotnické organizace (WHO) zažije každá třetí žena během svého života násilí či sexuální nátlak, ať už v partnerském vztahu či mimo něj. Násilí na ženách je všudypřítomné. Protože ženy bývají po znásilnění stigmatizované, WHO předpokládá, že skutečné číslo útoků bude mnohem vyšší. Phumzile Mlambo-Ngcuka, ředitelka UN Women, považuje násilí na ženách za jedno z nejrozšířenějších porušování lidských práv současnosti. „Násilí páchané na ženách je globálním problémem pandemických proporcí a začíná ve velmi nízkém věku,“ popisuje doktorka Claudia Garcia-Moreno pro BBC. Je až moc hluboko zakořeněné v naší společnosti. Důležité je myslet i na transženy, které také bývají velmi častými oběťmi sexuálního násilí a útoků – téměř polovina lidí, kteří se identifikují jako transgender, byla sexuálně napadena.

Mluví se o tom, kolik žen bylo znásilněno za rok. Ne o tom, kolik mužů ženy znásilnilo. Kolik dívek bylo obtěžováno, ne kolik chlapců je obtěžovalo. Jenže tohle se ženám neděje jen tak, někdo za to může.

Právě použití pasiva, trpného rodu ve stavbě věty, má ale vliv na reflexi celého problému, protože volba slov, jakými se o realitě mluví, do velké míry určuje to, jak ji nakonec vnímáme a chápeme. V případě znásilnění se totiž skrze pasivum obrací pozornost z mužů, pachatelů, na ženy a dívky. I výraz „násilí páchané na ženách“ je v tomto ohledu problematický, protože v něm chybí aktivní subjekt. V sousloví jde o nějakou špatnou věc, která se děje ženám, ale v pojmu „násilí na ženách“ nenajdeme toho, kdo násilí vykonává. Aktér je odsunut do pozadí, přitom on si volí násilí provádět. Takový narativ jen přispívá k obviňování obětí a přesouvá na ně odpovědnost za znásilnění.

Pomohlo by, kdyby se veřejnost i média podílely na zbourání mýtu o vině oběti a chybějícím pachateli. Je scestné tvrdit, že žena pachatele vyprovokovala či že si znásilnění zaslouží, pokud nosí odhalující oblečení. To je misogynie. Až dosáhneme toho, že se k obětem bude přistupovat s důvěrou, zaručí se jim důstojnost, bezpečný prostor, aby se mohly svěřit, a vymizí dehonestující otázky ohledně jejich oblečení či konzumace alkoholu, pak bude znásilnění společností vnímáno s takovou vážností, jakou si zaslouží. Pozornost se musí přesunout na pachatele.

Muži by měli ženám naslouchat

I mužům se děje sexuální násilí a je pro ně velmi těžké o něm mluvit. A samozřejmě ne všichni muži jsou potenciální násilníci. Ale je jich mezi nimi dost na to, aby se dalo říct, že nikdy nemůžeme vědět, kteří z nich by to mohli být. Proto jsme na pozoru před všemi. Novinářka Bethany Dawson napsala pro web The Independent komentář právě o tom, jak se muži mají chovat, pokud chtějí situaci změnit k lepšímu.

Podle ní se teď může výrazně změnit dosavadní diskurs – žili jsme totiž v systému, který dovoluje mužům neutrálně existovat bez obav, zatímco ženy mají neustále mít na vědomí, že musí dávat pozor, co mají na sobě, kudy jdou domů a v kolik hodin. Teď by měli něco dělat také muži. „Přestaňte napadat ženy a aktivně pracujte na tom, aby ženy nebyly napadány v tak vysoké míře. (…) Pamatujte si, že sahat na ženu bez jejího souhlasu je napadení… Jakákoli penetrativní sexuální aktivita bez konsenzu není sex, je to znásilnění. Tyto termíny bychom měli používat v každodenních konverzacích,“ píše Dawson a zdůrazňuje, že muži mají být ve větší míře odpovědní za vlastní chování.

Konverzace na sociálních sítích, které se týkají sousloví #NotAllMen, jsou podle Dawson snahou, jak „masírovat ego mužů, kterým jde více o vlastní reprezentaci než o 97 procent žen, které prožily obtěžování či násilí“. Pokud totiž muže v případě této konverzace jako první napadne právě to, co lze udělat, aby se necítil špatně on, naznačuje to, jak neadekvátně vnímá problém, který se týká poloviny populace. Je totiž zjevné, že muži se při diskusi o tomto problému budou cítit nesví, protože se mění sociální dynamika, ze které „profitovali doslova celé své životy“. Jenže ženy se cítí nesvé neustále. Proto by o tom měli muži se ženami ve svém okolí mluvit a respektovat jejich názor i zkušenosti. Měli by ženám naslouchat a mluvit s nimi o tom, co mohou dělat pro to, aby se cítily bezpečněji.

Ženy nejsou stejnorodou skupinou a jejich osobní zkušenosti jsou rozdílné, proto jsou rozdílné i jejich požadavky na to, jak by situaci mohli zlepšit muži samotní. Některé ženy chtějí třeba to, aby muž přešel ulici v případě, že jde za ženou, nebo ji rychle obešel. Aby si od ženy udržoval vzdálenost, protože pokud v noci půjde příliš blízko, bude se žena cítit ohrožená. Patří sem i to, aby byl co nejlépe vidět, když jde po ulici, protože pak bude snadno identifikovatelný a žena se nebude domnívat, že ji tajně sleduje. Muži by také mohli ženám nabídnout, že je doprovodí domů, pokud to půjde (a v případě, že je žena o doprovod poprosí, by jí neměli říkat, že zbytečně přehání nebo je dramatická). Nedotýkejte se také namátkou cizích žen. A nezírejte na ně. „I když to zní absurdně. Muž náhodně zírající na ženu většinu času není přitažlivý, ale spíše zastrašující, podezřelý,“ dodává Dawson.

Ale nestačí jen přejít ulici a naznačit tak, že nejste hrozbou. Je nutné být aktivnější. Mluvte o tom s ostatními muži ve svém okolí. Být spojencem totiž znamená být aktivním účastníkem. Podílet se přímo na změně diskursu. Nestačí jen číst články nebo retweetovat grafy – je potřeba mluvit o tom s muži okolo, upozorňovat je na to, že vtipy o znásilnění nejsou vhodné ani vtipné, všímat si sexuálního obtěžování a ozvat se, když k němu dojde. Zastat se ženy v případě, že ji možná někdo obtěžuje. Nezlehčovat a nezamlčovat obtěžování žen, vyslechnout je, respektovat je a nezlehčovat jejich zkušenost. A je třeba, abyste k takovému chování vychovávali i vaše syny, abyste je učili respektu k ženám. Aby měli pozitivní vzor, někoho, kdo s nimi povede konstruktivní diskusi a kdo bude bojovat proti toxickému stereotypu maskulinity, který zahrnuje agresi a násilí.

„Hlavní věc ale je – přestaňte se soustředit (v této diskusi) na vlastní pocity. Nastane správný čas na to, abychom zajistili podporu i pro muže, aby se cítili také dobře. Ten čas ale není teď,“ říká Bethany Dawson. Bezpečí by mělo být naše základní právo a zcela normální věc. A ne privilegium, které má pouze polovina společnosti, nebo něco, o co musíme bojovat.

Autorka je novinářka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies