Hiphopoví veteráni Krovostok. Foto publikováno se souhlasem skupiny Krovostok
Vztah veřejnosti a představitelů státní moci, včetně jeho odrazu v kultuře, je v mnoha ohledech neměnný – vyznačuje se vzájemným nepřátelstvím. Neznamená to ovšem, že by společnost a policie nebyly navzájem propojené. V dobách stability jsou policisté přece jen vnímáni s větší mírou sympatie. Inspektor Greg Lestrade, jenž působil ve viktoriánské a edwardovské době (tedy v éře průmyslové prosperity a optimismu plynoucího z pokroku a liberalizace morálky v Anglii), byl samozřejmě idiot, nicméně idiot neškodný, který svou práci očividně dělal poctivě. Když ale na počátku sedmdesátých let 20. století začala ve Spojených státech recese, doprovázená ve velkých městech nekontrolovatelnou kriminalitou a totální policejní korupcí, přezdívka „pigs“ se k policii přilepila natrvalo. Dřív se tak policajtům říkalo jen sporadicky. A obzvlášť výrazně se tato změna projevovala v subkulturních skupinách, které mívají vůči silovým složkám a priori kritický postoj.
Subkulturní opovržení
Sovětský rock subkulturní normu opovržení vůči policistům podědil, protože se zrodil z hnutí hippies. Ti si od milicionářů vytrpěli své (i když patrně ne tolik, jak se dnes obvykle vypráví), ale jen zřídkakdy o tom tehdy mluvili nahlas. Mnozí si pamatují frázi hudebníka Borise Grebenščikova: „Pankáči mají rádi špínu, hipísáci květiny, ale benga mezi nimi nedělají rozdíly.“ Obsahuje totiž slovo „benga“ (menty), které je v každodenní konverzaci běžné, ale v básnické řeči představuje tabu. Vybavit si nějakou další zmínku o příslušnících bezpečnostních orgánů v repertoáru „starého rocku“ je však těžké. Provokovat mocné strážce pořádku nikdo zbytečně nechtěl.
Ruský rock skončil, když fízlové přestali pronásledovat rockery.
Nevyhnutelné soužití s policií nicméně zanechalo jisté stopy. Rocková hvězda osmdesátých let Umka v jedné ze svých písní zpívá s téměř nostalgickou vřelostí o tom, jak „tě polda budil na lavičce a na schodišti soused“. Polda i soused z toho vycházejí jako cizí bytosti, přece jen jsou to ale lidé, a dokonce ani nepůsobí moc nevraživě. Přesto sovětský rock vládu a její donucovací orgány kritizoval. Je pravda, že tato kritika se dnes dá jen těžko rozpoznat – byla psána ezopským jazykem –, ale sovětské úřady ji slyšely. Jakmile však sovětská moc zmizela, ruský rock nevěděl, kudy kam. Básník Ilja Kormilcev, autor textů postpunkové kapely Nautilus Pompilius, ve svém článku Velikoje rok-n-rollnoje naduvatělstvo 2 (Největší rokenrolový podvod II) oznámil, že ruský rock přestal být politický, a měl naprostou pravdu. Ruský rock se ponořil do estetiky, do velkolepých spektáklů, do existenciálního hledání. Jen si zkuste u Ilji Lagutěnka, frontmana poprockové kapely Mumij Troll, nebo u zpěvačky Zemfiry – a vůbec u všech těch nesčetných produktů rozhlasové stanice Naše rádio – najít nějakou společenskou problematiku. Naprosto tam chybí.
Nynější popularitu Jegora Letova, zakladatele punkové kapely Graždanskaja oborona, vysvětluje fakt, že byl jedním z mála, kdo zachoval ruský rock jako politický fenomén. Za poměrně liberálních časů na konci osmdesátých let zpíval: „Na každého z nás je tu legie fízlů.“ O třicet let později rapper Noize MC v písni Vsjo kak u ljuděj (Jako u normálních lidí) tvrdě kritizuje moc („v antonu najdete tři: dva policajti na jednoho, jako u normálních lidí“), a navíc do skladby vkládá fragmenty Letovova refrénu z jeho stejnojmenné písně. Demonstruje tak především politickou kontinuitu – tu, kterou ruský rock v podstatě přetrhl. Rocku jako takovému to ovšem neprospělo: ztratil i svou nevelkou sociální základnu a jeho mluvčí (především zakladatel kapely DDT Jurij Ševčuk a již zmíněný Kormilcev) začali obviňovat publikum, že má špatný vkus, když místo toho, aby poslouchalo starou dobrou, časem prověřenou inteligentní hudbu, dává přednost popu. Jinými slovy, ruský rock skončil, když fízlové přestali pronásledovat rockery. Což opět ukazuje, jak se obě strany navzájem potřebovaly.
Kriminální šanson
Nicméně příběh vztahů mezi hudbou a mocí takto jednoduše nekončí. Existuje starý žánr, ve kterém „benga“ zaujímají ústřední místo – kriminální šanson, v ruštině známý jako blatňak. V jeho poetice „benga“, „šéf“ a další autority nevystupují v roli společenského zla, ale jako nástroj osudu. Kriminálníkovi je od narození souzeno stát se kriminálníkem, ale stejným způsobem se musí podrobit osudu i benga, aby život zlodějů plynul svým odvěkým způsobem. Ústředním motivem textů kriminálního šansonu je chybějící individualita, díky čemuž je lze srovnávat s klasickou mytologií nebo pohádkami. V kriminálním šansonu paradoxně nejsou žádné záporné postavy, existují pouze oběti (osudu, okolností, náhody), a to jak na straně podsvětí, tak na straně jeho nepřátel. V tom má tento žánr blízko ke country, kde policie také není nepřítelem padouchů, ale ztělesňuje nepřemožitelné fatum, nevyhnutelnou odplatu za činy, jakousi „malou smrt“, které nelze uniknout. Kriminální šanson je souborem kodifikovaných příběhů, v nichž nejde o věrohodnost, ale o následování pradávných mytologických principů, a proto není sám o sobě zajímavý. Je však pozoruhodné, že podobným způsobem rozvíjí téma policie také hip hop.
Navzdory odlišnému vzhledu i aktivitám svých představitelů má hip hop ohromné množství kodifikovaných témat. Než uvěříte rapperovi, měli byste projít všechna jeho prohlášení podle seznamu mytologických témat. Hip hop a kriminální šanson jsou „deviantní“, „zločinecké“ formy vyjádření, a není tudíž divu, že ruský rap při hledání témat narazil na estetiku podsvětí, která stojí na podobných principech. A na konci devadesátých let a na počátku let nultých se do hip hopu zamilovali policajti – byla to pro ně další odrůda tradičně oblíbeného kriminálního šansonu. V tom jim nelze upřít jistou míru estetické prozíravosti.
Jelikož milicionáři v estetice podsvětí obecně nevystupují jako „ti špatní“, ale zkrátka jako lidé, kteří vůlí osudu skončili na svém místě, v ruské hudbě nultých let (i v novějších písních, které k ní odkazují) je vztah k bezpečnostním složkám velmi tolerantní. Hiphopová skupina Kasta v textu Gončaja (Lovecký pes) popisuje poldu jako nešťastného člověka, který hrdiny písně zastaví s prosbou, aby mu svým autem odtáhli policejní vůz, a u toho „málem pláče“. Kapela AK-47 a rapper Noggano zase v tracku Russian Paradise líčí, jak se benga ve dne v noci snaží Noggana polapit, ale on se jich nebojí a v klidu kouří cigarety Parliament Lights. Veteráni ponurého parodického hip hopu nultých let z kapely Krovostok v písni Cvety v vaze (Kytky ve váze) líčí setkání s policií jako to nejbanálnější, co se může člověku přihodit. Zatímco hlavní hrdina mučí své oběti, aby z nich vytáhl peníze, poldové jen sedí v antonu. Krovostok velmi přesně zachycuje „neposlušnost“ donucovacích orgánů, které se musí uchylovat k pololegálním metodám, protože pracují před publikem, které se samo postavilo mimo všechny lidské zákony. I to je motiv převzatý z kriminálního šansonu a spojený s všeobecným marasmem, který ale očividně nevytváří policie.
Tento postoj se objevuje ve skladbě Menty (Poliši) z alba kapely Bad Balance s charakteristickým názvem Kriminal 90-ch (Devadesátkový kriminál, 2013). Poliši dorazí na místo činu, všechny děsí a jednají naprosto bezprávně, když si ale potom zakouří s místními „narkomany“, do protokolu pobaveně zapisují: „Medvěda číslo šest set rozstříleli mimozemšťané.“ Z policejního auta hraje chraplavý hlas Profesora Lebedinského, který kdysi vytvořil hudební směsici z estetiky podsvětí, sentimentality sovětských písní a posměšně afektované intonace šansonu. Obecně platí, že benga devadesátých let nebyli žádní velcí záporáci, byly to jednoduše existence unavené životem, ale stále ještě schopné prokázat shovívavost. Věděli totiž, že mezi lidmi jsou vlastně mezi svými.
Tradiční ruská utopie
Po dlouhou dobu – v podstatě až do roku 2010 – panoval mezi subkulturami, hudebníky a policií vztah vzájemné závislosti. I v těch nejradikálnějších skladbách tehdejší pop music se předpokládalo, že policajt je také člověk. Objevoval se v různých podobách: jako nevyhnutelné zlo, občan zkažený mocí, člověk jako my. V nejhorším případě se s ním zacházelo jako s opilým sousedem – máte ho sice plné zuby, nedá vám pokoj, ale pořád to není důvod k jeho zneškodnění. Tento přístup k policii krásně ilustruje píseň No pasarán od AK-47 a Noggana, kde se v každé ze tří slok opakuje zásadní protiklad mezi „fízlem“ a „poldou“. Zatímco polda je slušný člověk, i když chodí s pistolí, fízl je zkorumpovaný grázl, který každému jen škodí, protože se nechová „po chlapsku“.
V ruské populární hudbě a zejména v hip hopu neexistují žádné psané zákony. Pravidla, jimiž se hrdinové řídí, představuje „zdravý rozum“ společnosti a jeho ignorance se pak označuje jako „bezpráví“. Právě tato perspektiva přitom dlouhou dobu spojovala hrdiny textů s policajty. Nikdo z nich nehledí na zákony, všichni žijí podle svých pravidel – a to znamená, že se naplňuje tradiční ruská utopie, ve které neexistují žádní neposkvrnění. Každý se dokáže vtělit do pozice druhého, každý se ohání, jak umí, všichni jsou lidé. Aby tato kontinuita přestala fungovat, bylo nutné policistu odlidštit, přestat s ním zacházet jako se svým sousedem. Této role se ujal hip hop ve svých extrémních formách. Těžko říct, nakolik to souvisí se současným stavem společnosti, a nakolik jde o tropus převzatý z afroamerického hip hopu osmdesátých a devadesátých let, zejména pak z gangsta rapu.
V roce 1992 slavný gangsta rapper Ice-T, který je zároveň zpěvákem metalové skupiny Body Count, nahrál píseň Cop Killer. Ve Spojených státech to vyvolalo obrovský skandál, kapela byla nucena skladbu stáhnout z alba, do kauzy se zapojili i politici, ale co je nejzajímavější – všichni tuto skladbu považují za rap, ačkoli objektivně nemá s hip hopem nic společného. Chci tím poukázat na to, že hip hop je mezi všemi stigmatizovanými hudebními styly nesporným lídrem. To, co v jiných žánrech představuje teatrální odchylku, je pro rappera životní normou (alespoň v očích laika). Zpočátku to souviselo s tím, že bílá populace USA vnímala Afroameričana jako cizáka. Situace byla částečně i dílem novinářů, kteří okolo hip hopu vyvolávali morální paniku. Předpoklad, že majoritní společnost připisuje hip hopu to nejhorší a rappeři tomu přitakávají, je vepsán do samotné struktury a ideologie rapové hudby a je – velmi často nekriticky – přejímán i jinými kulturami, do kterých se tato hudba šíří. K tomu došlo i v Rusku. Proces odlidštění policie byl jen otázkou času. Pro hip hop byl vždy důležitý obraz nepřítele: Afroameričané žijící v chudinských čtvrtích jich nemají nedostatek, což ovšem neplatí pro ty, kteří jejich styl přejali – obyvatele útulných předměstí s milými prodavačkami v obchodech. Proto ruský hip hop žil tak dlouho v symbolickém zajetí fiktivních vztahů přejatých z podsvětí. Chyběl mu nepřítel – dokud se konečně neobjevil.
Nalezení protivníka
Ovšemže protivníkem nemusí být jen policista. Například pro rappera Huskyho je nepřítelem prostředí, ve kterém vyrůstal – především paneláky. Pro současnou hiphopovou hvězdu Oxxxymirona je protivníkem jeho vlastní minulost, nebo spíše pochybnost o tom, že tato minulost byla šťastná. Odtud vychází jeho tendence nafukovat každou všední událost do podoby malé tragédie. Nepřítelem může být i alkoholik, feťák nebo kdokoli, kdo k těmto závislostem svádí, jako je tomu u petrohradského rappera Garryho Topora, a Miša Mavaši, frontman a zakladatel raprockové kapely Mavaši Group, přidal na tento seznam i rozvraceče státu. Tuto úlohu mohou hrát také battle rappeři – jako v případě DEEP-EX-SENSE a Billyho Milligana. Anebo prostě všichni jako u gangsta rappera Tonyho Rauta. Což je mimochodem nejnáročnější. Pokud jsou totiž nepřáteli všichni, nikoho nemůžete vyčlenit, protože by se tím narušila harmoničnost schématu.
Myšlenka nalezení protivníka, kterou hip hop konečně pochopil a kterou reflektuje (tedy nalezení důstojného nepřítele, který nepatří do kategorie bezpáteřních zlodějíčků, podvodníků ani životních okolností), je samozřejmě mnohem obecnější a širší než hledání soka v policii. Ale v případě policie spočívá elegance řešení v tom, že zde ho nebylo nutné hledat, policajt už negativní pověst měl – bylo jen potřeba v něm rozeznat skutečného nepřítele a zapomenout na toho šaška, který v práci vypráví přisprostlé vtipy a bere úplatky, ale potom doma svlékne uniformu a stává se milujícím manželem a otcem.
Pokud jde o chronologii nastíněného vývoje, za okamžik zlomu lze považovat rok 2010, kdy skupina Psicheja znovu zahrála píseň Ubej menta (Zabij fízla). Jde o odraz příběhu rappera Ice-T a vzestupu gangsta rapu v Americe. Příznačné je, že jde o starý song, který kapela hrála dlouhou dobu na koncertech a dělo se tak bez vážnějších následků. Jenže v roce 2010 soud rozhodl, že píseň je extremistická, a přidal ji do příslušného seznamu. Od té doby lze za interpretaci skladby očekávat potíže (frontman kapely Deathsquad Alexej Morozov dostal na podzim roku 2019 za to, že ji zpíval na koncertě, pokutu). Samozřejmě existují hudebníci a skupiny s neméně radikálními texty, ale příběh kapely Psicheja je ukázkový. Systém rozhodl, že už nebude zavírat oči před přímými útoky na sebe. Rozhodl, že je důležitější než lidé. A v reakci na to byli strážci jeho pořádku okamžitě odlidštěni.
Zloději a fízlové
Jak to celé proběhlo? Když se Dino MC47 v podobě svého zlého alter ega v projektu Somali v sněgu (Somálsko pod sněhem) zeptá posluchače: „Kdo tě kryje – podsvětí, nebo fízli?“, je zřejmé, že v přístupu k donucovacím orgánům došlo k radikální změně. Policisté jsou postaveni mimo život obyčejného člověka, z jakési mytologické antiteze kriminálníků se proměnili v jejich spojence a konkurenci. Mezi „zloději“ a „fízly“ už není žádný rozdíl – ani ideologický, ani institucionální. Jedná se o dva oddíly smrti s různými vnějšími formami a polními veliteli. S fízly už se nedají věci „řešit na místě“, představují autonomní zlo, které nikdo nekontroluje. Tato metamorfóza je o to pozoruhodnější, že dříve se Dino MC47 věnoval tzv. tanečnímu rapu, čili písním o vztazích, a nevyhýbal se ani loajalistickému hip hopu.
Kapela Shortparis má ve skladbě Strašno (Hrůza) charakteristický okamžik. Celá poslední sloka písně je interpretací slavné pasáže z písně Jegora Letova, zakladatele punkové skupiny Graždanskaja oborona (Civilní obrana): „Jsme led pod nohama majora.“ Zatímco letovovské „my“ představuje led, který způsobí, že major sklouzne a spadne, pak nás podle Shortparis už „led nezachrání“ – major se stejně vrátí jako jakési nevyhnutelné zlo, a proto se všem doporučuje „zařadit se do kola“, do rituálního chorovodu. Celou tuto beznadějnou pasáž, výrazně odlišnou od Letovova sociálního optimismu, pak shrnuje fráze „proto ta hrůza“.
A konečně v nedávné písni Eto projdět (To přejde) punkrockové kapely Pornofilmy se objeví jak výslech, tak i „fízlův úšklebek“ a „policajt mlátící ženy“. Zde už nejde o pouliční konfrontaci mezi vzájemně propojenými sociálními a profesními skupinami, ale o úplný vzájemný rozkol způsobený současnými politickými procesy. S „fízly“ už se není možné přátelit, nelze je vůbec vnímat jako autoritu s určitými užitečnými funkcemi – musí jednoduše „pominout“ jako všechno špatné, aby lidé mohli žít v klidu. Skupině Pornofilmy je v souvislosti s touto skladbou předhazována politická agitace a opakování veškerých punkových banalit. Ve skutečnosti ale dělají něco, co si teď, během politické i estetické deprese, troufá udělat málokdo: sdělují, že budoucnost je možná.
Autor je hudební publicista.
Z ruského originálu Na každogo iz nas legion mentov, zveřejněného na serveru Meduza.io, přeložila Olga Pavlova. Redakčně upraveno.
Text vyšel v A2 č. 5/2021. Číslo s tématem Nová ruská hudba je aktuálně v prodeji.