Foto Petr Zewlakk Vrabec
Když jsem usedal ke sledování pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou, nedělal jsem si dopředu žádné velké iluze o možnostech debaty o uzavření průmyslu v České republice v rámci boje s pandemií. A vskutku, o uzavření průmyslu se až tak nediskutovalo, protože o holé nemožnosti přece diskutovat nemůžete, rozhodně ne ve společnosti solidních a s realitou svázaných mužů, kapitánů průmyslu, ministrů etc. Přesto mě televizní pořad vyvedl z míry: názory, které v něm prezentovala průmyslová část politického spektra, mi otevřely dosud netušené obzory a začal jsem se obávat o osud demokracie v této zemi.
Firmu můžete řídit jako nedemokratický stát a tento model v příhodnou chvíli – aspoň k něčemu je ta epidemie dobrá – povýšit na model celospolečensky žádoucí.
Průmyslovou část české společnosti v debatě zastupoval vícenásobný ministr a místopředseda vlády Karel Havlíček, dále člen představenstva Svazu průmyslu a dopravy Miroslav Palát a na lavici, na níž v neepidemických časech sedává veřejnost angažovaná v dané problematice, seděl Vratislav Janda, muž obdařený slibným titulem „ředitel pro korporátní záležitosti společnosti Nestlé ČR“. To, co v pořadu předvedlo duo Havlíček–Palát (za občasného přizvukování Vratislava Jandy, který ze sebe vypravil několik právě takových replik, jaké očekáváte od „ředitele pro korporátní záležitosti“), mi přiblížilo nový typ korporátního autoritářství, autoritářství řekněme epidemického.
Stačí zavelet
Každého z účastníků debaty uvedla moderátorka prostřednictvím předem připraveného výroku, který shrnoval jeho postoj ve věci zavírání průmyslu. Ten Havlíčkův zněl takto: „Řešením není lockdown průmyslu, ale využití podniků jako testovacích míst. Je lepší mít zdravotní přehled o pracovnících, než je poslat domů a nechat je šířit vir bez jakékoliv kontroly.“ Když jsem to z úst Michaely Jílkové slyšel, říkal jsem si: No, hodně nešťastná zkratka a taky kdovíjak a kdovíkým redigovaná… Ale pan ministr mě rychle vyvedl z omylu. V tom výroku je obsaženo skoro vše, oč Havlíčkovi s Palátem jde; v průběhu pořadu úvodní sdělení pouze mohutnělo, až nabylo výsledné podoby zjevení, díky němuž bude Česká republika po roce konečně zase jednou best in covid: český průmysl vynalezl novou formuli na potlačení epidemie koronaviru covid-19! Ta je jednoduchá, jako všechno geniální, spočívá v tovární kontrole obyvatelstva.
Pan ministr nejdříve sebevědomě prohlásil, že vláda zatáhla „za ruční brzdu a udělal se osobní lockdown“. Když moderátorka pořadu četla názory diváků, kteří se dožadují také průmyslového lockdownu, nenechal se místopředseda vlády nijak vyvést z míry. Cituji doslova: „V průmyslu se lidé potkávají stále titíž a teď máme dvě možnosti: buď ty lidi naženeme domů, to znamená, že zavřeme tu fabriku a nebudeme je testovat, nebudeme sledovat jejich zdravotní stav. A ti lidé, nehledě na to, jestli jsou pozitivní nebo negativní, budou chodit po své obci, po svém městě a budou roznášet ten vir. Anebo půjdeme cestou za bé a cesta za bé je taková, že zavelíme, což jsme udělali, a komplet všechny zaměstnance, ve všech podnicích budeme testovat.“ Už to tedy chápeme! Nemůžeme zavřít průmysl, protože bychom ztratili kontrolu nad lidmi a nemohli pečovat o jejich zdraví. Nemohli bychom „zavelet“.
V podtextu této nové biopolitiky zaznívá pozoruhodný předpoklad, bohužel v průběhu pořadu nahlas nevyslovený, ale jedině s ním to celé dává smysl: Česká republika zaujímá už několik měsíců jedno z prvních míst na světě v počtu obětí pandemie na milion obyvatel jenom proto, že příliš mnoho lidí se příliš volně potuluje mimo průmyslové provozy. V těch totiž je virus bez milosti odhalován a nakažení jedinci jsou okamžitě izolováni. Poslechněme si další ministrova slova, tentokrát vyvracející bludný předpoklad, že snad je nespravedlivé, když je znemožněno podnikání ve službách, ale průmysl jede na plné obrátky: „Kdybychom ale otevřeli služby, tak v tu chvíli zvyšujeme mobilitu lidí, protože lidi navštěvují ty služby, chodí po městě, jezdí hromadnou dopravou, jsou na zastávkách, jezdí metrem a tak dál. Ale pak se můžeme bavit o tom, jestli se má pustit veškerý obchod, veškeré služby, kde se ti lidé střídají. Zatímco v té fabrice se ti lidé nestřídají, a když je budeme systematicky testovat, budeme je izolovat, tak v tu chvíli naopak, ten průmysl a ty podniky mohou být cestou, jakým způsobem budeme ten problém řešit.“
Rozumíte správně: „Ten problém řešit“ znamená konečně vyřešit celou tu patálii s epidemií. Až se nám obyvatelstvo přestane bezcílně potulovat po zastávkách a jezdit hromadnou dopravou sem a tam, budeme ho moci – ve fabrikách, kde taky jinde? – konečně pořádně otestovat a nakažené jedince izolovat. V budoucnu budeme v továrnách i očkovat, jak také vysvětlil Havlíček. Zbývá už jen vyřešit ty potížisty, kteří do žádné fabriky nechodí, ani když pracují – to už tedy ministr nevysvětlil, to se domýšlím a věřím tomu, že vláda si zde poradí. Mimo továrny totiž věci i lidi přestávají fungovat spořádaně, všelijak se „střídají“ a vy o nich nemáte žádný přehled. Třeba kdybyste na dva týdny zavřeli průmysl, jak v pořadu nesměle navrhoval primář interního oddělení Nemocnice v Chebu Stanislav Adamec, je s bojem s epidemií podle místopředsedy vlády konec: „Ale pak přijdou lidé zase do práce a my nevíme, kdo je pozitivní nebo negativní a co dělal celý ten týden doma! On nebude sedět celý týden doma.“
Člověk si říká, co dělají všichni ti drobní podnikatelé ve službách, kteří ne jeden týden, ale už v podstatě celý rok sedí (tedy nesedí) doma. Kolik toho viru už oni museli roznést! V logice průmyslového zjevení, jehož prorokem se ministr Havlíček stal, je nutné shromáždit je v něčem na způsob továrny, kde budou konečně pod dohledem. Asi ani nevadí, že by nic nevyráběli, protože to, jak se teď ukazuje, je jen jakási vedlejší činnost zaměstnanců průmyslových podniků. Tím se snad konečně vysvětlují jejich setrvale nízké mzdy – vždyť jsou tam hlavně proto, aby o nich vláda měla dokonalý přehled.
„Průmyslový podnik je stát ve státě“
Pokud se vám to celé zdá nějak přitažené za vlasy, nezoufejte – je tu člověk, který vám to znovu vysvětlí a teoreticky vyfutruje, takže už nebude žádných pochyb. Pan Palát sehrál v pořadu roli, kterou bych asi nazval „profesor volného trhu“, roli stvořenou v bájných devadesátých letech profesorem Klausem. Živá gestikulace, tendence k zobecňujícím výrokům a poučující tón učinily ze zástupce Svazu průmyslu a dopravy řečníka, který pozvedl pragmatické ohledy vládního usilování ke světlu idejí.
Nejste si jisti tím, že právě průmyslový podnik je ideálním prostředím pro boj s epidemií? Pan Palát vám běží na pomoc: „Průmyslový podnik je jistým způsobem stát ve státě, je to entita, která je organizovaná, která má nějakou hierarchii, má nějaké velení, protože jinak by nic nevyrobila.“ Ano, český stát v boji s koronavirem katastrofálně selhal, ale nyní ve svém lůně odhaluje jiný, jakýsi druhý stát, průmyslový podnik, který konečně má to, co demokratickému státu chybí: organizaci, hierarchii a velení. Bez toho nic nevyrobíte. Ukázalo se, že demokratický stát nemůžete řídit jako firmu, protože má všelijaké instituce (parlament, soudy, nezávislá a veřejnoprávní média), které tomu brání. Ale už je tu řešení prekérní situace, malá inverze babišovského kréda: firmu můžete řídit jako nedemokratický stát a tento model v příhodnou chvíli – aspoň k něčemu je ta epidemie dobrá – povýšit na model celospolečensky žádoucí. „Průmysl představuje regulované prostředí, ve kterém lze regulovat pohyb, mít protiepidemická opatření a nyní systematicky testovat a vytváří to určitý model…“ – zde už do řeči pana Paláta skočila Michaela Jílková, která se statečně snažila vzdorovat alespoň těm nejstrašnějším průmyslovým demagogiím.
Stejně tak se moderátorka pořadu snažila z pana Paláta vydobýt odpověď na otázku, zda je fér, když si obchodníci nasazují třeba stoprocentní marže v cenách ochranných pomůcek nebo testů. „Tato otázka, jestli je něco nebo není fér v tržní ekonomice, je na politologický seminář, ale ne na nás,“ zněla první odpověď. To ale byla falešná skromnost, protože vzápětí, když Jílková nadále zpochybňovala obrovské marže jako obchod se zdravím, přišel zástupce protiepidemického průmyslu s hutným a stručným vysvětlením nepatřičnosti otázky po férovosti cen: „Musíte uvážit, co je potom alternativa. My totiž jsme vyšli z určitého období, kde byly regulované ceny téměř všeho a téměř nic nebylo. A protože máme nějakou tržní ekonomiku, tak proto jsou tady ty výrobky k dispozici, jsou v určitém spektru a mají svůj odbyt.“ Musíte si zkrátka vybrat: chcete komunismus, nebo volný trh? A že ceny výrobku jsou „v určitém spektru“ je moc šikovné pojmenování pro stoprocentní marže, s tím by měli marketéři dále pracovat.
Vystoupení pana Paláta, původní profesí lékaře, tak úspěšně voperovalo dialektiku volného trhu do struktury nového korporátního autoritářství: ceny výrobků a zájmy průmyslu nesmí být nijak regulovány (to by byl komunismus), zato průmysl sám představuje vůči zaměstnancům „regulované prostředí, ve kterém lze regulovat pohyb, mít protiepidemická opatření“ a tak dále. Regulovat se musí lidé, nikoliv ceny. Lidé nemůžou volně pobíhat po obcích a vůbec mimo průmyslové podniky, cenám ovšem nesmíme ve volném pohybu v žádném případě bránit. Takhle elegantně nedokázal obhájit paradox volného trhu, který znevolňuje lidi, ani profesor Klaus. Snad proto, že mu v dobách jeho největší slávy nepomáhala žádná pandemie.
Havlíček by měl odstoupit
Přestože Miroslav Palát, zástupce Svazu průmyslu a dopravy, působil v pořadu dojmem jakéhosi neformálního ideologa a mluvčího vládních opatření, ve skutečnosti je tomu přesně naopak: česká vláda je mluvčím a největším obhájcem zájmů Hospodářské komory a Svazu průmyslu a dopravy. Ani největší zdravotnická katastrofa od druhé světové války nedokáže přimět vládu k tomu, aby zavřela průmyslové podniky – samozřejmě s výjimkou kritické infrastruktury – byť na jeden den, přestože to po ní opakovaně požadují odborníci.
Ministr Havlíček nasadil svým konceptem nucené práce vládnímu selhání v boji s koronavirovou pandemií korunu. Česká republika ale není pracovní tábor. Ministr demokratické vlády nemůže s vážnou tváří ve veřejnoprávní televizi tvrdit, že průmyslové podniky není možné uzavřít proto, aby zaměstnanci neměli příležitost se volně pohybovat. Ministr vlády, která má k dispozici obrovskou státní infrastrukturu, nemůže chladnokrevně pracovat s předpokladem, že jediným způsobem, jak se vypořádat s pandemií, je testování v podnicích. Průmyslový podnik není – jak jsme byli v pořadu opakovaně ujišťováni – demokratická instituce. Požadavkem, aby se boj s pandemií v případě čtyř miliónů zaměstnanců přesunul z veřejného prostoru státu do soukromého prostoru podniků, v nichž je hlavním organizačním principem poslušnost vůči nadřízeným, se Havlíček rozešel se standardy demokratické správy země. V zemích s vyspělou demokratickou kulturou by se takový ministr musel poroučet. Jakkoli může být pošetilé požadovat dodržování demokratických standardů právě u nás, ministr Havlíček by měl rezignovat na své vládní funkce.
Havlíček v pořadu lhal, když tvrdil, že „nikde nezavřeli průmysl“. K uzávěře „zbytného“ průmyslu sáhli v Itálii, Španělsku a Izraeli. Iniciativa Zastavme covid společně a spravedlivě proto v reakci na skandální výroky ministra Havlíčka pořádá v úterý 16. března už druhé setkání, na němž mohou lidé symbolicky zapálit svíčku za oběti covidu a požadovat uzavření průmyslových podniků mimo kritické infrastruktury a spravedlivé sdílení sociálních důsledků pandemie – tentokrát před ministerstvem průmyslu a obchodu.
Autor je filosof a signatář iniciativy Zastavme covid společně a spravedlivě.