Foto Juandev, Creative Commons, CC BY-SA 3.0
„Pol Polanski – Američan, který svědčil o utrpení srbského lidu, zemřel.“ Takhle zní titulek jednoho z prvních nekrologů Paula Polanského. Vydala ho webová stránka s názvem Kosovo-online krátce poté, co Polansky po těžké nemoci koncem března zemřel.
Paul Polansky spustil jeden z prvních mezinárodních skandálů mladé České republiky. Obvinil totiž její vládu ze zamlčování válečných zločinů z doby nacismu.
O jeho působení v romském uprchlickém táboře v Kosovské Mitrovici, v Srbsku ani o jeho předchozím životě v USA nebo ve Španělsku, tedy o době, než se stál známým v Česku a pak i v Evropě, se mi nechce psát. Vím o něm pramálo a většinou jen z druhé ruky. S Paulem jsem ale prožil v roce 1996 několik intenzivních a divokých měsíců v Praze a měl jsem možnost ho zblízka poznat. Pak jsme se ještě jednou mnoho let poté sešli a párkrát si i psali – nic víc. Narodil se v roce 1942 ve státě Iowa v USA a po studiu se na začátku šedesátých let přestěhoval do Španělska. Tam mu nehrozilo, že by ho úřady sebraly a že by musel jít bojovat do Vietnamu. Časem začal úspěšně podnikat v nemovitostech a poté, co se začal zajímat o český původ své rodiny, zpracovával na objednávku rodokmeny majetných Američanů v českých archivech. Na začátku devadesátých let zcela náhodou narazil na rozsáhlou písemnou pozůstalost tábora Lety u Písku z let 1940 až 1943 v třeboňském Státním oblastním archivu.
Velká bouře v malém Česku
Když se pak v roce 1994 rozpovídal v rozhovoru pro provinční americké noviny o tomto v té době zcela neznámém táboře, spustil jeden z prvních mezinárodních skandálů mladé České republiky. Obvinil totiž její vládu ze zamlčování válečných zločinů z doby nacismu. Zločinů, které podle něj stále pokračovaly. Tato obvinění byla pro mnohé Čechy nepřijatelná. Místo toho, aby podporovali jeho výzvu o společné objasnění celé kauzy, brali ji jako nehorázný útok na polistopadovou demokracii. Ostře jeho v detailech de facto často ničím nepodložená tvrzení odsoudili tenkrát třeba i bývalí disidenti Petr Uhl, Jiřina Šiklová a Václav Trojan. Ten tehdy ve službách tehdejšího prezidenta republiky s Paulem naoko začal spolupracovat. Své tehdejší zkušenosti s pracovníky české vlády jak v USA, tak i v Česku Polansky názorně popsal v knize Tábor smrti Lety. Vyšetřování začíná (1992–1995) z roku 2014. Vydala mu ji česká Antifašistická akce.
V době, kdy jsme si byli blízcí, obdivoval jsem jeho zarputilost. S ní se vrhal na témata, o která společnost neprojevovala zájem, případně se jich bála natolik, že je aktivně ignorovala. Obětoval mnoho, aby zachránil svědectví posledních žijících očitých svědků tábora v Letech. Z vyprávění nepředstavitelné hrůzy přeživších jako jeden z mála dokázal vycítit jádro pravdy. Tu však vinou neznalosti jazyků pamětníků a také kvůli jeho nezájmu o tvrdá fakta nedokázal doložit listinnými důkazy. Ani rozhovory s lidmi, kteří internaci v táboře přežili, si nikdy nenahrával – na jejich přání. Tím se však staly v očích „odborníků“ bezcennými. Ale i když se stále znova stával pro své kovbojské vlastnosti „personou non grata“ v různých zemích, nikdy si z toho nic nedělal.
V Česku opomenutá Druhá bouře
Nejlépe o tom svědčí jeho román Bouře z roku 1999. Ten se mimochodem časem stal hitem českých nacionalistů, neboť se v něm nevybíravě navážel do otce Karla Schwarzenberga. Jako kdyby právě on stál během druhé světové války u zrodu tábora v Letech a byl zodpovědný za zvěrstva zde spáchaná. V roce 2017 zcela unikl pozornosti českých médií Paulův mnohem lepší druhý díl Bouře, nazvaný Second storm (Druhá bouře), který pojednával o osudech české Romky přeživší holokaust v poválečném Československu. Jak mi Paul nedávno napsal, chystal v posledních letech vydat i třetí díl – román o životě českých Romů v době po listopadu roku 1989. Na tu dobu mnozí další obyvatelé republiky vzpomínají s nostalgií, že konečně začali „žít v pravdě“, ale Romové se mezitím stáli lovnou zvěří českých nácků, a to téměř bez ochrany státu. Cílem těchto řádků je tedy i výzva směrem k Paulové rodině, aby zachránila jeho nevydané rukopisy a nechala je zpracovat.
Když vzpomínáme na Paula, nelze opomenout Lubomíra Zubáka, romského aktivistu za lidská práva, divokého křiklouna a člověka s úžasným životním příběhem v Československu, v New Yorku a nakonec v Irsku. Tam zemřel před několika lety chudý a osamocen a vyšel mu, pokud vím, jeden jediný nekrolog – od Paula Polanského. Nebýt Luba, Paul by se nikdy nestal známým spisovatelem ani „bojovníkem za něco“. Neboť právě Lubo ho jako první a tehdy možná jediný Rom žijící v Česku, který mluvil slušně anglicky, zasvětil do světa a hlubin zapomenutých osudů. Oba dva spolu v polovině devadesátých let celé měsíce objížděli republiku, aby Paul mohl posbírat a nakonec i vydat (také díky sociologovi a nakladateli Fedoru Gálovi) svědectví romských a sintských přeživších z tábora Lety u Písku. Ani moudří obyvatelé této země, včetně Romů, to do dnešního dne nedokázali ocenit.
Beatnický básník
Všem, kteří nadále věří v různé fámy o údajném diletantství blázna Polanského, vřele připomínám komentář spisovatele Ivana Martina Jirouse k Paulově básnické sbírce Dvakrát tím samým: „Mrazivá výpověď Paula Polanskyho o koncentračním táboře Lety u Písku je o to děsivější, že je naprosto civilní. Registruje výpovědi Romů, kteří Lety přežili, nebo vzpomínky jejich dětí. V české literatuře se Polanskyho knize vyrovná snad jen Život s hvězdou Jiřího Weila a Černá lyra Jiřího Koláře. Ladies and gentleman, držet si klobouky, jedete do mrazírny.“
Zkrátka, Paule, uměl jsi upozornit na kruté křivdy unikátním způsobem – občas útoky na zcela nevinné celebrity, někdy nekonečným přeháněním a nezřídka i celkem průhlednými nepravdami – jednoduše jako vynikající hospodský vypravěč a jako beatnický básník. Uměl jsi psát a díky nemalé pomoci kamarádů – čili jak se u vás říká, „with a little help of my friends“ – také vydávat významná svědectví.
Paule – díky, žes byl. I chvíli přímo mezi námi.
Autor je novinář.