Poučení z krizového vývoje. Místo Německa jsme dohnali „třetí svět“

Pandemie ukázala, že jedinou skupinou, na jejíž zájmy vláda skutečně bere ohled, jsou průmyslníci. Vzdělávání nebo zdravotnictví jsou až daleko za nimi.

Foto Petr Zewlakk Vrabec

Hierarchie lidských potřeb nám ukazují, co je pro nás nejdůležitější. V osobní rovině se obvykle mluví o zdraví a když na to přijde, člověk si uvědomí, jak důležitý je plný žaludek a střecha nad hlavou. Ale co v případě společnosti? Po roce epidemie, kdy vláda po většinu času neúspěšně předstírá, že s ní bojuje, jsme zjistili, že vedení země uvízlo v tom nejhrubším materialismu, v němž je nejdůležitější ekonomická základna – výroba – a té je podřízeno vše, včetně zdraví a životů obyvatel. Jako bychom snad ani nežili v 21. století uprostřed Evropy, ale v padesátých letech kdesi v sibiřském gulagu. Zhruba od osvícenství a od pozdějšího vzniku národních demokratických států se má za to, že se zájmy státu překrývají se zájmy obyvatel, že je zde stát od toho, aby se staral o zdraví a životy svých občanů. Sociální státy Evropy od druhé světové války hledí rovněž na to – s různou mírou úspěchu –, aby lidé neumírali hlady na ulicích.

Když se však v Česku vypínaly jednotlivé sektory a přijímala nová a nová opatření, která měla zastavit postup epidemie, ukázalo se, že nad zdravím a životy obyvatel přece jen ještě něco stojí, že je zde něco víc, než jsme my. Že nezavíráme školy a školky nebo restaurace a divadla proto, abychom zachránili životy, ale abychom ochránili chod českého průmyslu. Více než dvacet tisíc mrtvých je sice nepříjemnost, ale zastavit na pár týdnů výrobu brzdových destiček do SUV by bylo nejspíš mnohem horší.

Po nástupu Andreje Babiše k moci se ukázalo, že je komplikované vysvětlit, proč by někdo z velkého byznysu, jeden z nejbohatších lidí v zemi, neměl nikdy být premiérem. Vždyť jsme se bezmála tři dekády utvrzovali v kultu úspěchu a bohatství, kdy se úspěch v byznysu rovnal úspěchu v životě, kdy byznys a život splynul vjedno, zatímco vše ostatní se stalo jakousi zbytnou dekorací. Nyní se bohužel ukazuje, že nejde o metaforu, ale že jsme všichni jakousi zbytnou dekorací hladkého chodu ekonomiky. Vyjádření některých představitelů průmyslu z posledních týdnů nechávají člověka na pochybách, zda se naše dvacátá léta náhle nepropadla do dvacátého století, v nichž komunisté těžili z bezcitného jednání kapitalistů vůči dělníkům v průběhu poválečné ekonomické krize. Ale zatímco komunisté vytvářeli karikatury, my sledujeme zcela reálné lidi, kteří jako karikatury sami mluví.

Zavři školu, zachraň průmysl

V únorovém rozhovoru pro Seznam se tak například majitel Madety, miliardář Milan Teplý, pochlubí, že se mu v uplynulém roce dařilo, a bez váhání přizná, že ve svých podnicích proti covidu sám nikoho testovat nebude: ať si to vyřeší stát, když chce „nařizovat karantény a podobné věci“. Stát by si to jistě vyřešit měl, ale v realitě, která by snad mohla odpovídat současnému století, by někdo v jeho postavení měl nést elementární odpovědnost za životy a zdraví svých zaměstnanců, díky jejichž práci je miliardářem. Takto se totiž zdá, že jsou pro něj pracující zhruba na úrovni výrobního pásu či chladících boxů.

Na začátku února prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý pro stejný portál pravil, že se nedá nic dělat, ale od března se bude muset rozvolňovat: „Já vím, že to otevírá strašně moc složitých etických otázek. Když rozvolníme, může dojít k tlaku na zdravotnický systém,“ glosoval Dlouhý „složitou etickou otázku“, že by v důsledku jeho požadavku zemřely další tisíce lidí. Nicméně nedá se nic dělat, protože podle Dlouhého se budou „zaměstnanci obtížně vracet k pracovní disciplíně“. Home office je totiž něco jako „placená dovolená přerušovaná občasnou prací,“ říká Dlouhý bez uzardění slova, která by si možná odpustil i dozorce i v uranových dolech.

V Česku převládá teze, že se děti mají stát tím, co zrovna potřebuje průmysl. Jak moc si svých lidí průmysl váží, nám ukázalo chování jeho představitelů v průběhu nejtěžších fází epidemie.

Král však může být je jen jeden, a tím je mezi manažerskými psychopaty, shodou okolností samými sedmdesátníky, jednoznačně Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu a dopravy. Když se v druhé polovině února, na hranici dvaceti tisíc mrtvých řešilo, zda nezavést po vzoru jiných zemí totální lockdown, postavil se Hanák tvrdě proti: „Nedovedu si představit, že bychom v této době ty klíčové firmy zavřeli. Považuji to za nesmysl, země na to už nemá,“ řekl v rozhovoru pro Právo prezident asociace, která zastupuje zájmy byznysu – a jak řekl, tak se skutečně stalo. Od března se zavřelo takřka vše kromě továren.

Experti už od léta upozorňovali, že se mnoho lidí vyhýbá testování, karanténám a izolaci, protože si nemohou dovolit skončit na nemocenské, která tvoří pouhých šedesát procent platu. Přesto hlasy volající po přijetí jednoduchého opatření, které by lidi motivovalo s nemocí zůstat doma a dále ji nešířit, zůstávaly po celou dobu kulminace epidemie nevyslyšeny. Když pak na konci února přišel od Jany Maláčové konečně návrh na stoprocentní nemocenskou, postavil se proti ní samozřejmě Jaroslav Hanák: „Je to strašně špatný krok, protože jestli má někdo sto procent platu a může zůstat doma a nemusí chodit do práce, tak to je ideální ráj, to je komunismus, to není demokratická společnost. Nezodpovědné,“ popsal pro Český rozhlas Hanák, jak vypadá ráj na zemi. Jak zvládá být průmyslovým gigantem Německo, kde stoprocentní nemocenská existuje po léta, zůstává záhadou.

Byznys nonstop

Pokud by premiérem byl kdokoli jiný, bylo by možné si aspoň představit, že by podobně šílené názory sice rovněž zaznívaly, ale předseda vlády by jim prostě nepodléhal. Chápal by, že má prvotní odpovědnost vůči všem občanům, a nikoli jen vůči nejbohatší vrstvě v zemi. My se však nacházíme v situaci, kdy představitelé průmyslových molochů hovoří s představitelem molochu zemědělského, potravinářského a chemického, kdy tedy hovoří s jedním z nich a on jim naslouchá a rozumí. Zatímco s nimi je na jedné lodi, či na jedné palubě, zbytek obyvatel se nenachází v pozici občanů, ale zaměstnanců, těch, kterým oni říkají lidské zdroje, které existují vedle zdrojů energetických či surovinových, z nichž se vyrábí to nejcennější, tedy peníze.

Stát ovládly zcela tradiční průmyslové, energetické, zemědělské a finanční holdingy, přičemž dění v zemi vykládají přes média, jejichž většinu přímo vlastní. Co se dlouho mohlo mnohým zdát jako přehnané strašení, odhalila epidemie zcela nekompromisně. Je možné zavřít školy, nechat zkolabovat nemocnice, nechat zemřít desítky tisíc lidí a zahltit krematoria, ale není možné zastavit či omezit velký byznys. Toto zjištění má krom současnosti také neblahé konsekvence pro budoucnost: první se týká vzdělávání dětí, druhá samotného přežití ekosystému planety, který čelí destrukci v důsledku globálního oteplování.

Reprodukce montovny

Již dobré dvě dekády se vedou debaty o nutnosti reformovat školství, aniž by kdy k jakékoli reformě došlo. Většinu energie v debatě kupodivu nespotřebují témata radikální změny osnov a výuky, ale neustálé zabředávání do řečí o nutnosti nahnat více dětí na učiliště, omezení přístupu dětí k všeobecnému vzdělání a hledání cest, jak jim ztížit přístup k vyššímu vzdělání. V roce 2015 tak vyzýval Jaroslav Hanák k zavírání víceletých gymnázií a otevírání dalších učilišť, aby děti neměly jinou možnost než na učilišti skončit, protože průmysl to tak chce.

Finsko, dlouhodobý vzor v progresivní vzdělávací politice, mezitím přistupuje k rušení předmětů a ke kompletní reorganizaci výuky. Celý étos finské vzdělávací politiky vystihla slova finské premiérky Sanny Marin, když bezprostředně po svém zvolení prohlásila, že „chce budovat společnost, ve které může být každé dítě tím, čím chce a ve které může každý žít důstojně“. Můžeme si tipnout, zda budou pro turbulentní budoucnost lépe připraveny děti finské, nebo české. Na rozdíl od Finska v Česku převládá teze, že děti mají být tím, co zrovna potřebuje průmysl – nebo kdokoli, kdo jde zrovna okolo. Jak moc si svých lidí průmysl váží, nám ukázalo chování jeho představitelů v průběhu nejtěžších fází epidemie. Bohužel tím také ukazuje, jak perspektivní budoucnost pro děti chystá.

Celý argument nemožnosti zastavit průmysl se totiž nakonec omezil na fakt, že v případě výpadku by jeho pozice v dodavatelských řetězcích nahradily jiné podniky z jiných zemí. Po třiceti letech od revoluce jsou tak stále našimi největšími konkurenty levnější pracovníci z levnějších montoven z jiných východních zemí. Jak chce s touto pozicí průmysl zajistit budoucnost dětem za deset či dvacet let, sice nahlas nikdo neřekne, ale odpověď je zjevná: nijak, není to možné. Příští epidemie či rychlejší postup robotizace může ekonomiku naší země poslat definitivně do kolen a všem těm vyučeným dětem zbude jen chudoba a zoufalství. To jim ale možná zbude tak jako tak.

V tuto chvíli jsou české děti kvůli nezvládnuté epidemii zavřeny doma nejdéle z celé Evropy. Zatímco ostatní státy mají připravené programy, jak se o děti se zanedbanou školní přípravou postarat a mezery dohnat, Česko nemá jako obvykle připraveno nic. Děti se vrátí do lavic a nějak bude. Ty z bohatších a ambicióznějších rodin to zvládnou lépe, ty z chudších zůstanou jako obvykle napospas osudu.

Už čtvrt století z různých výzkumů víme, že v Česku dochází k mezigenerační reprodukci sociálního postavení v míře mnohem větší, než je v Evropě obvyklé. Děti méně vzdělaných rodičů ukončují svou vzdělávací dráhu s podobným výsledkem jako rodiče. Chudí zůstanou chudými. Co se ve Finsku a jinde v Evropě snaží rozbít, v Česku betonujeme. Epidemie tuto krizi vzdělávacího systému pouze podtrhne a zdůrazní. Z bludného kruhu relativní zaostalosti tak nikdy nevybředneme.

Všechny děti dostanou přes držku

To, že Česko ustrnulo v minulém století a ekonomický život v zemi ovládly montovny, agrokolchozy či majitelé uhelných dolů a elektráren, bohužel také znamená, že se celá vize budoucnosti stáčí k potřebám minulosti. Už v březnu minulého roku prohlásil Andrej Babiš, že by „Evropa teď měla zapomenout na Green Deal a měla by se soustředit skutečně na koronavir“. Po roce můžeme říct, že se premiér nesoustředil vůbec na nic. Jeho ministr průmyslu Karel Havlíček zašel před rokem dál – vyzval k tomu, abychom zapomněli na snižování emisí a peníze prostě nalili do ekonomiky tak, jak je: „My to budeme dělat naprosto brutálně a nebudeme Evropské komisi ustupovat,“ řekl loni v rozhovoru pro Deník.

Ekonomický růst za každou cenu je však jedním z důvodů, proč Česká republika prohrála svůj boj s epidemií a stala se odstrašujícím příkladem Evropy. Mohl by nás vést k otázce, pro koho ten růst vlastně je. Je evidentní, že mrtvým šlapající ekonomika k ničemu není. Z tohoto hlediska je pak srozumitelnější i teze, že na mrtvé planetě žádný růst není, což nás vrací k tezi Karla Havlíčka – a s ním mnoha dalších – kdo přesně si nemůže dovolit přechod k zelené energetice. Epidemie totiž ozřejmila, koho přesně myslí představitelé průmyslu nebo energetiky oním „my si to nemůžeme dovolit“. Oni tím skutečně myslí pouze sebe a nikoho dalšího, a z cesty jim musí jít bezprostřední záchrana životů i planety. Můžeme si ale my ostatní dovolit mít takový průmysl? Předminulý rok Jaroslav Hanák pronesl: „Myslím, že když čtrnáctileté děti v Německu nebo Švédsku místo toho, aby dostaly přes držku, chodí každý pátek do ulic a stávkují za něco, čemu ani nerozumí, tak si myslím, že to není dobrá zpráva pro Evropu.“ Tehdy ještě nebylo tak zřejmé, jak doslovně svá slova myslí. Fráze „dostat přes držku“ totiž nejlépe popisuje budoucnost, jakou Česká republika pro děti připravuje.

No future

Politika je možná pouze ve světě, který počítá s budoucností, kdy činíme určité kroky, abychom v budoucnu něčeho dosáhli, něco vybudovali, vytvořili, zajistili lepší podmínky pro další generace. To, co sledujeme v Česku, je ale čisté rabování zdrojů, kdy se všichni klíčoví aktéři chovají tak, jako by už žádná budoucnost neměla nastat. Jen v této perspektivě dává smysl nezájem o osudy školáků zavřených rok doma, jejichž životy a budoucnost ustoupily momentálním zájmům několika koncernů, které jsou propleteny s vládnoucí třídou. V této perspektivě dává také smysl ostentativní nezájem státu se jakkoliv zabývat řešením klimatické zkázy. Český průmysl, energetika, těžební průmysl a sám premiér a jeho agrokolchoz, ti všichni se zítřkem nepočítají – a my ostatní bychom to konečně měli pochopit a nepovažovat to vše za nějaký omyl či nedorozumění.

Žijeme ve zkrachovalém státě, o němž jsme si mysleli, že má ambici dohánět Německo, zatímco on mezitím dohnal třetí svět. Andrej Babiš nese se svou vládou zodpovědnost za to, že jsme v epidemii jedna z nejhůře postižených zemí na světě, je zodpovědný za tisíce mrtvých, ale přesto se zdá, že jsou s tím všichni smíření, jako by už všem bylo dávno všechno jedno. Demokratický stát se proměnil v tábor lidských zdrojů, který se po vytěžení materiálu uzavře, spálí a srovná se zemí, jako by nikdy ani nebyl.

Autor je sociolog a spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies