Foto Petr Zewelakk Vrabec
Nemilou předzvěstí právě probíhající české frašky byl dlouhý analytický článek, který vyšel poslední únorovou neděli na webu CNN. Kdykoliv jindy by hrdé vlastenecké srdíčko zaplesalo, že se nám v zemi svobodných a statečných věnuje pozornost, hned první věty o „malém ostrůvku zmaru a beznaděje“ nás ovšem vyvedly z omylu. Text rozsáhle rozebíral, co vše vedlo k tomu, že si v covidu vedeme nejlépe na celém světě – ovšem co do počtu mrtvých a nakažených v přepočtu na obyvatele. S úderem první březnové půlnoci pak nastal očekávaný lockdown – opět se zavřelo, co se zavřít mohlo, samozřejmě kromě květinářství. Kde jinde taky koupit smuteční věnec na hrob svých příbuzných a přátel, kteří se provizorně skladují v mrazácích, než na ně přijde v krematoriích řada. Uzavřely se i hranice okresů; výjimku dostalo Brno-město a Brno-venkov a plzeňský hypermarket. Opět se zavřely i základní a mateřské školy. Jediné, co se zavřít nemůže a nesmí, jsou české fabriky. Dvojministr Havlíček to řekl na tiskovce bez obalu: pokud bychom vypadli z potravního řetězce, už se do něj nikdy nevrátíme. Ale firmy by měly testovat své zaměstnance, to zase ano. Následoval pláč nejednoho podnikatele, ať to tedy stát zařídí.
Genocida podnikatelů v podobě důstojné nemocenské
Předmětem nejlítějšího politického boje se tento týden stala stoprocentní nemocenská. Ve všech vyspělých zemích světa je to způsob, jak nechat nakažené lidi bez obav o živobytí doma, aby neroznášeli smrtící virus. V banánové republice Česko je to ovšem „genocida podnikatelů“, jak se vyjádřil miliardář Pavel Juříček, který kdysi soudu lhal, že má příjem 16 tisíc korun měsíčně, aby nemusel platit milionové škody způsobené svým podnikáním. Pan Juříček je mimochodem poslancem za ANO. Pozadu nezůstala ani opozice: TOP 09 navrhla pouze devadesátiprocentní nemocenskou, aby holota chápala, že pracovat se musí. Stoprocentní nemocenská neprošla, virus má zelenou.
Oblíbenou floskulí prvních měsíců pandemie bylo, že jsme ve válce s covidem. Teď už to tak často neslýcháme, protože jsme byli poraženi na hlavu, ale zapomínat bychom na tuto rétoriku neměli.
Jako bychom se ocitli v nějakém pitoreskním románu Ayn Randové, jen by ho musela psát opilá. Namísto toho, aby nejúspěšnější a nejbohatší podnikatelé odtáhli někam pryč do hor, budovat si svou utopii, zůstávají v naší malé kotlině a vysvětlují chudině z montoven, proč je nezbytně nutné, aby se lidé nadále promořovali u pásů – jinak by totiž ztratili pracovní návyky, začali simulovat, a to by byla katastrofa. Ventilátor dobrý, nemocenská špatná, vzkázali podnikatelé hromadně a někteří se u toho vyfotili na pláži.
Korunu všemu nasadila manželka nejmenovaného miliardářského premiéra, která si po návratu z dovolené v Dubaji postěžovala, že ona a její rodina jsou „na tom hůře než všichni, protože musíme vše přísně dodržovat a jsme nejvíce sledovaní“. Broušení gilotiny bylo v tu chvíli slyšet obzvláště hlasitě.
Máme stop stav
Zatímco si v médiích podávali dveře bývalí kariérní komunisté, dnes nejzavilejší milovníci dickensovského kapitalismu, nemocnice v několika krajích vyhlásily HPO (hromadné postižení osob). Pod tímto ptydepe pojmem se skrývá jednoduchá zpráva veřejnosti: máme stop stav. Pokud v těchto dnech chytnete covid a nedej bože s těžším průběhem, přemýšlejte rychle o závěti, pokud vám na to bude stačit dech. Lůžko s kyslíkem totiž s největší pravděpodobností nedostanete, natožpak ventilátor nebo dokonce mimotělní oběh. DVTV si na to konto kvůli vyšší sledovanosti pozvala do studia předního bagatelizátora covidu, anesteziologa Lukáše Pollerta, který všechny ujistil, že nemocnici Motol to nehrozí. Ufff, oddechli si mohutně na Chebsku při pohledu na desítky úmrtních oznámení s douškou: „Zemřel náhle po krátké nemoci.“
Nadále také pokračovaly přípravy na očkování učitelů, a to na úkor rizikových skupin. Vakcínu tak pravděpodobně mnohem dříve dostane učitelka ze ZUŠky, a ne vaše devadesátiletá babička v domově důchodců. V pátek se rozhodlo o povolání posledních dvou ročníků studentů středních zdravotnických škol do nemocnic. Na covidových odděleních mohou mezitím přemýšlet, jakým způsobem budou maturovat, protože tohle téma začal premiér rovněž mikromenežovat.
S vakcínami je to vůbec zajímavé. Okolní státy nám při pohledu na naše místní covidárium přenechávají vlastní vakcíny, avšak prezident a premiér dělají vše proto, aby mohli rozvinout červený koberec před letadlem s čínskou nebo ruskou vakcínou. Jak prosté, milý Watsone, Němci totiž ve skutečnosti pomáhat nechtějí, ale musí, protože Mnichov. Čína oproti tomu pomáhat nemusí, ale chce, protože… nevím, další prosím.
Všichni ovšem vědí, že spasení v podobě čínských a ruských vakcín je chiméra, sami jsou rádi, že vyrobí dost pro vlastní lidi. Bylo proto potřeba vytvořit dostatečně hustou vlčí mlhu, která by milostivě zakryla celou tuto hirošimskou scenérii. A tak se, milí zlatí, do popředí zájmu dostal lék ivermektin – antiparazitikum, které v subsaharské Africe používají k léčbě říční slepoty. Ano, čtete správně. Zatímco ve skladech se už týdny válí desetitisíce vakcín, reálná a fungující pomoc proti covidu, na jejíž výzkum padly miliardy dolarů, česká vláda a nemalá část veřejnosti se upnula k šamanství. Pokud si to bude za dvacet let číst moje dítě, vůbec nebude chápat, o co šlo.
Poraženi na hlavu
Oblíbenou floskulí prvních měsíců pandemie bylo, že jsme ve válce s covidem. Teď už to tak často neslýcháme, protože jsme byli poraženi na hlavu, ale zapomínat bychom na tuto rétoriku neměli. Zejména proto, že každá prohraná válka má své viníky, kteří by měli být souzeni a odsouzeni. Někde zřizují soudy vítězné mocnosti, někde mezinárodní společenství, jindy národ zúčtuje s pachateli sám. Kromě úlevné katarze podle starého známého hesla „Zlo prohrává a dobro žije“ je důležitým aspektem těchto tribunálů také prošetření a odhalení celé geneze. Kdo rozhodoval? Podle jakých dat? Všechno se totiž nedá svalit jen na Andreje Babiše a jeho kabinet, nemalý podíl viny nesou i nejrůznější našeptávači z ministerstev nebo lobbisté.
Volání po spravedlivém a přísném potrestání viníků české katastrofy bude čím dál hlasitější a Babišova snaha o změnu narativu je proto dobře čitelná. Tiskovky ministerstva zdravotnictví uvozuje slide v prezentaci, že za současnou situaci nikdo nemůže. Úplně z toho slyšíte, jak jim zadek cvaká drát dvacítku. Politici, kteří tuto hozenou rukavici zvednou jako první a budou vyžadovat prošetření vládních rozhodnutí, mohou v podzimních volbách počítat s nejedním hlasem doposud nerozhodnutého, avšak extrémně frustrovaného voliče.
Češi se totiž nesmí smířit s tím, že za více než 20 tisíc mrtvých nenese nikdo zodpovědnost. Nesmí pokrčit rameny se slovy: „To je holt příroda, virus nezná hranice, nedá se s tím nic dělat.“ Proč jsou tedy na covidové mapě jasně rozpoznatelné hranice Česka? Stejně tak se nesmí spokojit s tvrzením, že si za to mohou všichni sami – protože nedodržují opatření, protože šíří hoaxy, protože nejsou disciplinovaní jako Němci. Češi potřebují vidět světlo na konci tunelu, potřebují vědět, že na konci tohoto utrpení budou potrestáni viníci. A nejen nějakou pofidérní „volební porážkou“, ale reálným peněžitým trestem nebo odnětím svobody.
Možná to není nic moc, ale je to jediná dlouhodobější vize, kterou tato země má. Protože jak přiznal Andrej Babiš na čtvrtečních interpelacích, vůbec nikdo netuší, co se bude dít po stávajícím třítýdenním lockdownu. Ve světle tohoto zjištění jsou vlastně soudní procesy příjemnou vyhlídkou.
Autor je spolupracovník redakce.