Riders Collectiv: vídeňští kurýři a kurýrky na kolech bojují za svá práva

Vídeňský kolektiv kurýrek a kurýrů se snaží prorazit s vyjednáváním pracovních podmínek a mezd i v sektorech, které stojí mimo hlavní zájem odborových organizací.

Zatímco pro mnohé částí ekonomiky znamenala koronavirová krize naprostou katastrofu, jiné typy prací – a mezi nimi typicky dovážkové služby – zažívají boom. Ten je živen jak rostoucí poptávkou, tak nezaměstnaností. Zájem české veřejnosti o růst tohoto sektoru však do jisté míry opomíjí nespokojenost pracujících a vykořisťování, které se s prací pro firmy podnikající v logistice pojí. Přestože mnozí považují kurýrní služby za kritickou infrastrukturu, pracovní podmínky se nezlepšily a mzdy se přes zvýšené riziko nemění. V mnoha zemích světa se však kurýři a kurýrky za tímto účelem organizují. Jedním z příkladů je Vídeň, kde se pracující s vykořisťováním nesmířili a bojují za svá pracovní práva.

Prekérní pracovní podmínky jsou hrozbou pro celou společnost

Práce kurýrů a kurýrek je zpravidla špatně placená, nebezpečná a prekarizovaná. Probíhá se za každého počasí a bez ohledu na aktuální protipandemická opatření. Výše výdělku se odvíjí od počtu doručených zásilek a hodnocení ze strany zákazníků a kurýři často čelí i tlaku dispečerů. To všechno při výkonu práce vede ke stresu a nutnosti pohybovat se na hraně pravidel silničního provozu. Z toho pak vyplývá i relativně vysoká rizikovost povolání. Únava z dlouhých směn může navíc vést i ke smrtelně vážným nehodám. Jedním z posledních případů úmrtí kurýra během pracovní doby je smrt Romula Sty Any z italského Montecatini Terme, který pracoval pro Deliveroo. Pro kurýry a kurýrky jsou nehody něco, s čím během automaticky počítají. Negativní důsledky flexibility dopadají v prvé řadě na samotné zaměstnance, kdežto zaměstnavatel zpeněžuje ty pozitivní. Riziko podnikání přenáší podnikatel na pracující, a to jak platbou za doručené zásilky, tak prekérními pracovními úvazky.

Platformy se rády staví do pozice pouhých zprostředkovatelů mezi nabídkou a poptávkou. Podobně jako Takeaway pak argumentují tím, že jsou „pouhou aplikací nebo webovou stránkou“.

Přestože by si mnozí mohli myslet, že špatné pracovní podmínky jsou problémem studentů a studentek, kteří po brigádnickém období získají jinou, lepší práci, z mnoha důvodů tomu tak není. Často se jedná o přivýdělek lidí pracujících v nízkopříjmové části ekonomiky, anebo o práci migrantů, kteří by zpravidla těžko sháněli jinou pracovní pozici. Pro všechny tyto lidi se jedná o víc než jen přechodné období. Kromě toho má tento typ zaměstnávání tendenci rozšiřovat se i do jiných částí ekonomiky. Liberalizace pracovního práva je jedním z témat rozsáhlého lobbování platforem, které na to vynakládají nemalé prostředky. Jednou z těchto organizací je i ITIF (Nadace informačních technologií a inovací), která lobbuje v Bruselu za Microsoft, Amazon, Apple a jiné platformy. Právě ta udělila Evropské unii Ludditskou cenu za „zabíjení inovací“ a regulaci „sdílené ekonomiky, například Uberu“. Jedná se o anticenu odkazující na ludditské hnutí, které v 19. století ničilo stroje v továrnách ze strachu z nezaměstnanosti.

Nespokojenost kurýrů a kurýrek vede občas ke snaze o založení odborů na pracovišti. V Evropě proběhlo v posledních letech několik úspěšných kampaní, které ovlivnily pracovní podmínky v tomto sektoru. Příkladem je kampaň pracovníků Foodory v norském Oslu, kteří si stávkou vynutili kolektivní smlouvu, díky níž získali vyšší mzdy a kompenzace za používání vlastních kol a mobilních telefonů. Ve Velké Británii se budou odbory soudit s Deliveroo u soudu pro lidská práva kvůli odmítání kolektivního vyjednávání.

Odborové organizování v tomto sektoru má však řadu překážek. Velká část pracujících vidí kurýrní služby jako dočasný přivýdělek, a nejsou tak příliš motivovaní pracovat na zlepšení pracovních podmínek. Kromě toho jsou celou pracovní dobu připoutáni k aplikaci, která velmi individualizuje pracovní proces. S ostatními kolegy a kolegyněmi nemají šanci se běžně potkat, což tvoří další bariérou pro odborové organizování. Kvůli prekérním pracovním smlouvám si navíc kurýři a kurýrky nemohou nárokovat kolektivní vyjednávání a některé odborové organizace členství lidí s nestandardními smlouvami ani neumožňují. Kromě toho má zaměstnavatel možnost kteréhokoliv z rebelujících pracovníků okamžitě propustit.

Mjam – kurýrní služba s 1800 (ne)zaměstnanci

Vůdčí společností zaměstnávající kurýry a kurýrky ve Vídni je firma Mjam, jejímž majitelem je korporace Delivery Hero. Přestože se od založení roční obrat Delivery Hero dostal na více než třicetinásobek, ani jednou se firmě nepodařilo vykázat jakýkoliv zisk. Cílem většiny firem podnikajících v ekonomice platforem totiž není klasické zvyšování zisku, ale monopolizace a rozšiřování trhu. Jejich síla plyne z toho, že ničí jakékoliv smysluplné alternativy. Pandemie tuto tendenci v oblasti dovážkových služeb ještě posílila. Pokud není restaurace dohledatelná v aplikaci jedné z velkých dovážkových služeb, může to pro ni zejména během pandemie představovat zásadní problém. To vede v konečném důsledku nikoli k podnikání, které by mělo za cíl spokojenost zákazníků, kurýrů a restaurací, ale ke snaze o vytvoření závislosti všech zájmových skupin na kurýrní službě. Pandemie tak platformám dost nahrává. Díky ní jsou totiž na kurýrních službách závislé jak restaurace, tak jejich zaměstnanci, pro které se může jednat o jedinou dostupnou pracovní pozici.

Největší vídeňský zaměstnavatel kurýrů a kurýrek je v současnosti Mjam, který zaměstnává v celém Rakousku okolo 1800 kurýrů a kurýrek, téměř všechny jako „freie Dienstnehmer“ (volný poskytovatel služeb), což je typ smlouvy na pomezí mezi samostatnou výdělečnou činností a zaměstnaneckým úvazkem. Je spojena s vysokou mírou flexibility, ale postrádá výdobytky rakouského sociálního systému, jakými jsou např. minimální mzda, 13. a 14. plat, pět týdnů dovolené, nemocenská, až stoprocentní příplatky za práci o víkendu a o svátcích – a také právo na kolektivní vyjednávání.

Tyranie algoritmů?

Zaměstnanci společnosti Mjam mají různé důvody, proč pracují jako kurýři a kurýrky. Mnozí oceňují určitou míru flexibility a chápou sami sebe jako podnikatele. Nejistotu berou jako nutné zlo a součást práce. Velká část kurýrů a kurýrek je však silně nespokojená s rostoucí mírou vykořisťování ze strany firmy. Jedním z velkých problémů je systém hodnocení, takzvaný batch system, který může prakticky zrušit veškeré výhody plynoucí z flexibilní pracovní smlouvy. Kurýři a kurýrky jsou rozdělení do pěti skupin podle různých parametrů. Kdo se chce umístit ve vyšším batchi, musí chodit včas na směny, dělat přesčasy a pracovat o svátcích a o víkendu, přestože za to nedostává žádné příplatky. Na základě těchto „dobrovolných“ výkonů jsou lidé zařazeni do kategorií a na jejich základě si pak vybírají směny. Firma tímto způsobem obchází zákonná pravidla a flexibilitu zaručenou typem pracovního vztahu. V současnosti je dostatek dostupných směn, ale hrozí, že až jich později bude méně, lidé z nižších batchů nebudou mít vůbec přístup k lukrativnějším večerním a víkendovým směnám. Kromě toho není jasné, jestli batch systém nemá vliv na algoritmus, podle kterého dostává kurýr či kurýrka zakázky. Algoritmy řídící práci kurýrů a kurýrek jsou neveřejné a netransparentní, protože se jedná podobně jako u jiných platforem o interní know-how firmy.

Problémů spojených s touto prací je ovšem nespočet – arogantní jednání dispečerů sídlících v Berlíně, nedostatečné pracovní vybavení (například příliš malé batohy), neposkytnutí ochranných pomůcek nebo to, že restaurace nepouští kurýry na záchod, přestože se vlastně jedná o spolupracovníky. Mjam kromě toho neustále zvětšuje vzdálenost, kterou musí kurýři a kurýrky ujet, čímž se výrazně snižuje jejich výdělek. Firma je dlouhodobě netransparentní i ohledně spropitného, jež mohou zákazníci dávat online. Jedním z častých zdrojů problémů je pak komunikace se zákazníky, pro které jsou kurýři a kurýrky jediným styčným bodem s firmou. Pokud nastane nějaký problém, například jídlo dorazí později, než by mělo, nebo je studené, jsou za to viněni právě kurýři a kurýrky, přestože zpoždění mohlo nastat z jiných důvodů.

Někteří z pracujících v Mjamu se proto rozhodli založit odborovou organizaci. Pojmenovali ji Riders Collective. Po roce a půl mají za sebou první úspěchy, mezi něž patří zejména to, že se VIDA, odborová organizace sdružující služby, rozhodla brát do svých řad i pracující zaměstnané jako volní dodavatelé služeb. Začali vytvářet podcasty a účastnili se o jednání o nové kolektivní smlouvě pro rok 2021. Tu podpořili i demonstrací, aby upozornili na to, že většiny lidí pracujících pro Mjam se kolektivní smlouva netýká, protože jsou zaměstnaní jako volní poskytovatelé služeb a Mjam jim tak odpírá sociální benefity i právo na kolektivní vyjednávání. Kromě toho pořádají webináře, jak správně platit daně nebo pečovat o své kolo. Navazují i kolegiální vztahy s kurýry a kurýrkami z jiných měst a firem. Důsledkem odborové angažovanosti je i to, že odboráři a odborářky mají často pozitivní postoj k práci a jsou k ní více motivovaní, přestože svému zaměstnavateli nemohou přijít na jméno.

Milionáři vrací úder

Odboráři i odborářky se však setkávají se silným odporem ze strany zaměstnavatelů. Přestože to není případ Mjamu, jiné firmy se velmi snaží zabránit vytvoření podnikové rady, což je v Rakousku hlavní komunikační orgán mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem. Silný odpor proti odborům ze strany zaměstnavatele se nevyhnul ani odborářům a odborářkám z rakouského Lieferanda. Tato firma zaměstnává lidi na skutečný pracovní úvazek a založení podnikové rady se marně snažila zabránit i soudně. Nizozemský majitel Lieferanda, společnost Takeaway, v roce 2019 argumentoval tím, že ve Vídni nemá žádný „podnik“, a tudíž zaměstnanci nemohou založit „podnikovou“ radu. Navázal tím na tradici platforem, které se rády staví do pozice pouhých zprostředkovatelů mezi nabídkou a poptávkou. Podobně jako Takeaway pak argumentují tím, že jsou „pouhou aplikací nebo webovou stránkou“.

Možnost založit podnikovou radu byl i jedním z důvodů, proč mnoho kurýrů změnilo na podzim pracoviště a rozhodli se jezdit pro firmu Veloce namísto pro Mjam. Ta nabízela standardní pracovní smlouvy na zkrácený i plný pracovní úvazek. Důvodem bylo, že získala zakázku od Vídně na dopravu tzv. kloktacích testů na koronavirus do domácností a odsud do laboratoří. Vídeňské testování funguje tak, že většina lidí nemusí nikam chodit a mohou počkat, dokud je nepřijede domů někdo otestovat. Veloce, která tuto zakázku za 16 milionů eur získala, měla do té doby pověst toho lepšího zaměstnavatele mezi kurýrními službami ve Vídni. Standardní pracovní úvazek se všemi benefity, dietami a bonusy za počet doručených testů byl pro mnoho kurýrů a kurýrek, kteří do té doby pracovali pro Mjam, velkým lákadlem.

Dobrá pověst společnosti Veloce však byla rychle narušena. Dlouhodobý stav podzaměstnanosti, který měl vést k úsporám, vede ve skutečnosti k neustálým přesčasům. Ty jsou často oznamovány pouze několik hodin před předpokládaným koncem směny. Kurýři a kurýrky dostávají rozpis směn krátce před začátkem týdne a v některých případech byli nuceni firmou pracovat i deseti dní v kuse. Veloce tak v souladu s běžnou praxí v ekonomice platforem snižuje náklady na úkor zaměstnanců, přestože je zaměstnává na standardní pracovní úvazek. Firma navíc ze začátku nezajistila ani testování na koronavirus, byť to slibovala. Když se k tomu přidalo, že společnost začala vyplácet odměny v poloviční výši, než slibovala, a avizované diety nevyplácela vůbec, rozhodlo se několik zaměstnanců založit podnikovou radu. Ještě před volbou rady však majitel firmy Paul Brandstätter propustil sedm lidí z přípravného výboru, kteří byli pod oznámením podepsáni. Tento pokus o zabránění vzniku podnikové rady na pracovišti byl v médiích silně odsouzen a za propuštěné kurýry a kurýrky se postavily odbory VIDA spadající pod Rakouský odborový svaz. Propouštění vyvolalo nevoli i u Brandstätterových obchodních partnerů – vídeňské městské rady. Někteří z radních poté prohlásili, že by chtěli, aby se Vídeň zavázala neuzavírat smlouvy se zaměstnavateli, kteří znemožňují zaměstnancům organizovat se. Brandstätter má ostatně s porušováním práva zaměstnanců na organizování zkušenosti. Již před několika lety propustil ze dne na den všechny kurýry zaměstnané jako volné poskytovatele služeb, kteří se v jeho firmě chystali stávkovat. Tentokrát však musel Brandstätter nátlaku odborů ustoupit a všechny výpovědi stáhnul.

Založení podnikové rady bylo nakonec úspěšné a vedlo k prakticky okamžitým výsledkům. Zaměstnanci jsou nyní pravidelně testováni na koronavirus a firma musela přistoupit na jednání s nově vzniklou radou a ohledně správného vyplácení mzdy. Přesto existuje množství nedořešených problémů týkajících se zejména špatné organizace práce, které bude podniková rada řešit ve spolupráci s odbory VIDA. Veloce je tak stále příkladem podniku, který implementuje prvky z ekonomiky platforem do standardních zaměstnaneckých úvazků, aby přenesl podnikatelské riziko na zaměstnance.

Příklady z Vídně, ale i jiných částí Evropy ukazují, že odborové organizování má smysl i v sektorech, které dříve stály mimo hlavní zájem velkých odborových organizací. V současnosti se etablované odbory začínají probouzet z letargie a hájit i práva zaměstnanců mimo standardní ekonomiku. Platformy, které existují pouze díky vykořisťování pracujících, představují hrozbu pro budoucnost práce a organizace hájící práva zaměstnanců musí být schopné reagovat na současné výzvy spojené s rychlými změnami pracovního trhu.

Autor je spolupracovník redakce.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies