Roboti, Vontové a Spiritistky. Přehled nejlepších českých komiksů z přelomu roku

Česká komiksová tvorba je stále pestřejší a originálnější. Domácí tvůrci čile přebírají vlivy z nejrůznějších zahraničních zdrojů a snaží se jim dávat osobitý rozměr.

I v loňském roce v českém komiksu vládly historické látky zpracované formou zdramatizované lekce dějepisu. To nejzajímavější se ale už dlouho děje u autorů, kteří míchají každodennost s nádechem mystifikace nebo fantasknosti. Letos sice nevzniklo nic tak přesvědčivého jako skvělé Sestry Dietlovy Vojtěcha Maška, ale Rváčov Maškova někdejšího spoluautora Džiana Babana nebo další sešit undergroundové série Traum Tomáše Motala tuhle noirově surreálnou linku sledují s důsledností Rychlých šípů.

Foglarovské osmdesátky a traumatická apokalypsa

První kniha Babanových Rváčů má ostatně Jaroslava Foglara nejen jako téma, ale Jestřáb v ní dokonce vystupuje i jako jedna z postav. Rváčov je něco jako klukovská kronika z alternativní reality českých osmdesátých let. Baban vypráví dějiny stínadelských Vontů v poslední fázi normalizace jako příběh jedné z mnoha polooficiálních nebo vyloženě utajených subkultur – spolků existujících na hraně nebo za hranou oficiálních struktur a spojených společným zájmem nebo přímo mytologií. Scénář údajně vychází z autorových vzpomínek na dospívání v této době, ale také z městských legend, a přestože často působí bezmála jako dokumentární dílo, je prakticky kompletně fiktivní. Dramatické pasáže se tu prolínají s dlouhými vzpomínkovými monology, takže výsledek v kombinaci s výtvarným stylem kreslíře Richarda Fischera působí jako fiktivní kronika zaznamenávající malé i velké dějiny Vontů.

To nejzajímavější se už dlouho děje u autorů, kteří míchají každodennost s nádechem mystifikace nebo fantasknosti.

Dalším sešitem pokračovala volná série Tomáše Motala Traum. Část s názvem Zázraky se dějí na den z nebesestoupení je už na první pohled především další přehlídkou Motalových precizně nakreslených černobílých výjevů míchajících body horor s kulisami východoevropské preapokalypsy. Unikátní Motalův projekt působí jako soubor z kontextu vytažených fragmentů nebo nočních můr spletených z volných asociací. Pořád platí, že jednotlivé sešity je možné číst v libovolném pořadí nebo i samostatně, protože ucelený děj tu záměrně chybí. Až je otázka, zda a kam se Motalovo traumatické univerzum ještě může s dalšími díly vyvíjet.

Rossumova univerzální manga z Šumavy

Jedním z nejvýraznějších komiksů přelomu roku bylo album Kateřiny Čupové RUR, vytvořené podle slavného dramatu Karla Čapka. To, že Čupová přepracovala původní hru do komiksové podoby doslova (je to v podstatě inscenace v komiksovém médiu), svědčí o nedostatku scenáristů na současné české scéně. Pozitivnější zprávou je, že se v našem prostředí stále více usazují tvůrci ovlivnění japonskou mangou. Vedle Čupové je to i výtvarník Karel Osoha, který v loňském roce dokončil obsáhlou trilogii Návrat Krále Šumavy.

Čupová, pro kterou je RUR první samostatné komiksové album, má kresebně nejblíž ke cartoonové lince současného mainstreamového komiksu v podání autorek a autorů jako Noelle Stevenson, Luke Pearson nebo Raina Teglemeier. Její první komiksy ale vyšly ve sbornících české mangy Vějíř (což je i Osohův případ). Je otázka, nakolik se Čupové lehká, organická linka hodí k robotické tematice, ale tím spíš se tu autorka ukazuje jako suverénní výtvarnice s jasně vymezeným osobitým stylem, který dokáže úspěšně aplikovat na různá témata. Komiksové RUR na několika místech trpí statičností danou tím, že na dialozích postavený formát divadelní hry není úplně vhodný pro převod do komiksového média. Děj se na několika místech zasekne u mnohostránkových konverzací odbývajících se na jednom místě a autorka má v těchto pasážích co dělat, aby komiks nesklouzl do série střídajících se mluvících hlav.

Osoha naopak zůstal postupům japonského komiksu věrný mnohem více. Projekt scenáristů Ondřeje Kavalíra a Vojtěcha Maška Návrat Krále Šumavy patří k tomu nejlepšímu, co v žánru historických komiksů v posledních letech vyšlo. Příběh je volně inspirovaný stejnojmenným životopisným románem o reálné postavě Josefa Hasila, který po převratu v roce 1948 převáděl emigranty přes hranice a stal se předobrazem titulní postavy filmu Král Šumavy. Ambiciózní scénář střídající perspektivy různých postav je sice občas zmatený (hlavně v druhé knize) a místy působí uspěchaně, ale i tak se mu daří proplétat vrstvy osobního Hasilova příběhu a velkých dějin Československa do uceleného tvaru, který není jen lekcí historie, ale především dramatickým příběhem.

Uspěchaná je občas i Osohova kresba, nicméně i tady je potřeba poměřovat s velkými nároky celého projektu. Návrat Krále Šumavy je svým několikasetstránkovým rozsahem v podstatě velkoformátová česká manga. Osohova černobílá kresba využívá typické postupy japonského komiksu, jako jsou pozvolné fázování akce do mnoha panelů, nápaditá práce s detaily, dynamické střídání tvarů rámů, perspektivy připomínající filmový střih. Zároveň to není prostě překopírovaný japonský komiks. Osoha zpracovává evropskou látku, pracuje s domácími reáliemi a nekopíruje žádný z konkrétních typů japonské mangy.

Alopecie a spiritismus

Na konci roku vyšla také dvě komiksová alba od tandemů ženských autorek. Bez vlasů od scenáristky Terezy Drahoňovské a výtvarnice Štěpánky Jislové pokukuje po autobiografických indie komiksech ze Severní Ameriky či Francie, Spiritistky Kláry Vlasákové a Juliany Chomové jsou pojaté vyloženě experimentálně.

Komiks scenáristky Terezy Drahoňovské Bez vlasů je založený na její vlastní zkušenosti s alopecií, tedy onemocněním, které se projevuje ztrátou vlasů či chlupů. Téma má spoustu zajímavých aspektů, kterých se Drahoňovské povedlo dotknout, ale většinou už ne je pevně uchopit. Občas jako by psala spíš informační komiksovou příručku pro ty, kdo se chtějí něco dozvědět o alopecii, než autobiografický komiks vycházející z vlastních intimních zkušeností. Bohaté kontexty vlasů v kulturní tradici komiks odbyde na dvou stránkách a už se k nim nevrací. Nejsou to přímo výtky, spíš pocit nevyužitého potenciálu, který se při čtení neodbytně vrací. Komiks ale táhne nahoru kresba Štěpánky Jislové. Ta na první pohled odkazuje k indie komiksům – už tím, že volí černobílou linku a jednu doplňující barvu. Jislová ale dokázala spojit často hodně výkladově pojatý scénář s nápaditou grafikou a autobiografickým pasážím dodat emotivní, intimní rozměr.

Autorka fantaskního románu Praskliny napsala scénář ke komiksové knize Spiritistky, jejíž výtvarnou stránku zpracovala ilustrátorka a výtvarnice Juliána Chomová. Obě spoluautorky se rozhodly pro velmi originální, osobitý přístup, ale jejich autorské vize spolu bohužel příliš nekomunikují. Příběh o dvojici kamarádek, z nichž jedna vystupuje jako spiritistické médium, si tak trochu říká o netradiční výtvarné pojetí. Neumělé skicovité tahy a naivistická práce s barvami v podání Chomové ale vyznění vyprávění příliš nepomáhá a v horším případě působí dokonce zmatečně. I samotný scénář je zvláštně rozbíhavý a tematicky neukotvený.

Přes některé dílčí výhrady byl loňský rok v českém komiksu mimořádně povedený. Nejen díky množství výrazných alb (mezi které nepochybně patří minimálně ještě Singl Jiřího Franty, který vyšel na začátku loňského roku), ale hlavně díky tomu, že za nimi stojí pestrá směs autorů pocházejících z různých prostředí a vycházejících z odlišných inspirací.

Autor je filmový publicista a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies