Foto Piqsels, CC0
Rozměry pandemické krize každým dnem napínají naši představivost. Kdo si snad uměl před rokem představit, jak snadné je směnit lidské životy za ekonomický zisk? A kdo by byl řekl, že lze žít téměř rok se zavřenými kulturními institucemi? Možná, že podobně jako jsme si před rokem neuměli představit, v jaké krizi se může česká společnost ocitnout, si dnes uvědomujeme, jak těžko lze odhadnout jakýkoliv budoucí vývoj. Náš horizont vyplňuje pouze čekání (čekání na to, kdy se otevřou instituce, čekání na podporu, čekání na výsledky dotačních řízení, čekání na rozvolnění, čekání na proočkování, čekání na to, kdy otevřou školy a školky, abychom se mohli začít věnovat práci, čekání na zlepšení, čekání na léto). Proměnit čekání v akci nelze doma v izolaci nebo přes Zoom, ale ve sdíleném prostředí s dalšími lidmi, což se ukazuje jako zásadní kámen úrazu.
Vážit si sami sebe
Do krize jsme nevstoupili jako umělecká scéna se stabilní infrastrukturou a schopností se mobilizovat, organizovat a vyjednávat. Přes různé dílčí snahy zůstává scéna vysoce individualistická. Její zdánlivý komunitní duch udržují jen nárazové společné projekty, vernisáže a společenské události. Tu a tam se objeví výzva nebo text, který do roztříštěnosti uměleckého prostředí rýpne, ale nových míst nebo platforem, kde by byl prostor pro vzájemný dialog či akci, vzniklo pomálu. Společné události i vernisáže teď zmizely a zůstalo jen toxické rozhraní sociálních sítí. Jediný, kdo se vlastně dokázal online prostředí přizpůsobit, je nakonec umělecký trh (s prodejem digitálních uměleckých děl v podobě nezaměnitelných aktiv – NFT).
Studenti na vysokých uměleckých školách dnes například mají pouze vágní představu o tom, co je v profesním životě čeká – a jaká je šance, že je vůbec čeká nějaký profesní život.
Že je umělecká scéna názorově a politicky rozrůzněná, je zcela přirozené. Problém je, že tu neexistuje konsensuální podloží, shoda na materiálním minimu, které je třeba hlasitě vyžadovat a prosazovat, formulace základního společného zájmu. Mohou to být sociální úlevy pro tvůrčí OSVČ, dlouhodobější grantová podpora, jasnější kulturní politika, která nebude jen cárem papíru, dodržování pracovního práva v kultuře, důstojné finanční ohodnocení.
Zatímco je třeba se organizovat – ve spolku Skutek, v odborech a v dalších iniciativách, politických či občanských (a všechna čest všem, kteří se tomu věnují), sociální sítě svádějí spíš k emocionálně nabitým a časově náročným přestřelkám, které ale nevedou vůbec nikam. A samozřejmě, řada z nás teď má jiné starosti – prostě přežít, mentálně, finančně, pečovat o své blízké, často bez jakékoliv podpory (a víme, na koho břemeno péče dopadá nejvíce). Máme-li ale přežít, potřebujeme akceschopnost a kolektivní snahu. Kulturu obětovala naše vláda jako první, bez ohledu na epidemiologické riziko, které ve srovnání s ostatními aktivitami představuje. Kultura se ukázala být zbytná – oproti průmyslu, kterého se politici drží zuby nehty. Kulturu přitom lidé potřebují k životu, myšlení, k udržení mentální rovnováhy a duševního zdraví, ale ve společnosti neexistuje vědomí, že kultura je také práce a že tato práce je často příšerně podhodnocena. Proč by si to ale měla společnost uvědomovat, když si to často neuvědomují nebo nepřipouštějí ani samotní lidé v kultuře? Nikdo si nás vážit nebude, pokud si nezačneme vážit sami sebe, nebudeme si sami uvědomovat svoji hodnotu a bojovat za ni.
Svoboda bez materiálních závazků
Na současné umělecké scéně stále působí jako zlaté tele představa neotřesitelné svobody. Umělecké svobody, kterou nelze vázat žádnými materiálními závazky. Studenti na vysokých uměleckých školách dnes například mají pouze vágní představu o tom, co je v profesním životě čeká – a jaká je šance, že je vůbec čeká nějaký profesní život (jak ukázal i podcast Petera Kolárčika). Sní o svobodě umělecké tvorby, ale nikdo jim nevysvětluje, že dlouhodobě v kultuře přežít znamená pracovat s obrovskou nejistotou, na krátkodobé dohody a kumulovat několik pracovních pozic najednou. To je ale možné pouze v době, kdy vše funguje a člověk je zdravý. Jak prohlásila ředitelka Institutu umění Pavla Petrová v reakci na jarní dotazník, jejž institut uspořádal: „Z šetření IDU vyplynulo, že generace, která v podstatě celý svůj profesní život po revoluci strávila na volné noze, platí minimální zálohy a snaží se proplouvat systémem tak, aby vyšla s minimálními příjmy, je časovanou bombou. Čekala jsem, že vybuchne při odchodu těch lidí do důchodu, a teď stojíme před něčím, s čím si zatím nikdo neví rady.“ Možná jenom čekáme, až to bouchne doopravdy.
V reakci na kulturu v krizi vláda zveřejnila výzvy v programu COVID-Kultura, které až napotřetí vzaly v potaz vizuální umění, ale opět jen za podmínky, že je žadatel či žadatelka OSVČ. To ukazuje na mnohem hlubší problém umělecké scény, než je výpadek příjmu kvůli zavřeným galeriím – a sice na systém pracovních vztahů, který se v kultuře normalizoval. Švarcsystém se stal nejdříve hodnotou a poté zvykem. Je normální fakturovat drobné částky u různých institucí nebo kontinuálně jen u jednoho odběratele služby. Je normální žít hluboko pod minimální důstojnou mzdou (která v Praze činí 37 987 Kč měsíčně!). Je normální pracovat v různých institucích a na deseti projektech zároveň. A ministerstvo kultury s ministerstvem průmyslu a obchodu to svými formami podpory ještě stvrdilo. Jednorázové formy podpory dostaly přednost před celoročními dotacemi (na výsledky výběrových řízení stále čekáme), které se navíc pohybují v takových částkách, že neumožňují v menších organizacích splácet odvody za zaměstnance. Přitom všichni víme, že takovým krizím, jako je ta blížící se ekonomická či klimatická, nelze čelit, pokud nebudeme mít vyřešené základní existenční jistoty – a pokud budeme stále přemýšlet jen v mezích nárazových podpor, a ne v horizontu dlouhodobé udržitelnosti.
Autorky jsou kulturní pracovnice.