Smrt a vyčerpání skryté za zdmi nemocnic. Jaké je být dobrovolníkem na oddělení COVID-ARO?

Důvodem, proč české zdravotnictví ještě nezkolabovalo, je obětavá práce zdravotníků a zdravotnic. Na covidových odděleních dlouhodobě pracují patnáct směn za měsíc.

„Pojďme na tři. Raz, dva a tři!“ Pacienta jsme úspěšně přesunuli z mobilního lůžka na postel našeho oddělení. „Spoj mi tyhle tři hadičky a podej mi je… Natáhni mi tady 50 mililitrů Propofolu… Růžové jehly už fakt nejsou? Potřebuju inzulinku…“ Pokyny od sester na příjmu při intubaci a uspávání nového pacienta přicházejí v rychlém sledu a já se jako nezdravotník na své čtvrté směně mám co ohánět. Koncem minulého roku jsem vyplnil formulář místní nemocnice, že jsem ochoten jako dobrovolník, který nemá žádné zdravotnické vzdělání ani praxi, pomoci, kde bude potřeba. Na konci února se mi ozvali z personálního a od té doby sloužím dvě dvanáctihodinové směny týdně na oddělení COVID-ARO 2, které před pandemii bývalo neurologickou JIP. Vzhledem k tomu, že jsem na oddělení ARO byl poprvé v životě v den své první služby, trochu mě překvapilo, že i takového amatéra jsou ochotni zapojit do péče o pacienty, i když jen jako sanitáře.

Overal, boty, síťka na hlavu…

Jako neurologická JIP přestalo oddělení sloužit v říjnu 2020 a bylo „přebudováno“ na anesteziologicko-resuscitační oddělení s péčí o ty nejtěžší případy nákazy covid-19. Všech osm lůžek je téměř stále obsazeno, všichni pacienti potřebují plicní ventilátor, většina z nich je intubovaná a v umělém spánku. Díky stavebním dispozicím jsou zde tzv. špinavá a čistá zóna. Špinavá zóna jsou čtyři boxy, kde leží pacienti a je nutné v ní dodržovat správné oblékání, ochranu a dezinfekci. Čistá zóna je sesterna a ostatní přilehlé místnosti, kde je možné se pohybovat pouze v respirátoru nebo roušce.

Dlouhé hadičky nejsou, spojují se tedy ty krátké. Velké stříkačky pravidelně docházejí. Moč se vylévá z pytlíků do PET lahví, protože pytlíků je málo.

Věcí, které mě fascinují, je celá řada, zmíním tedy alespoň některé. První je nekompromisní dodržování dekontaminačního protokolu. Naučit se oblékat do skafandru (overal, boty, síťka na hlavu, dvoje gumové rukavice, respirátor, štít) není náročné, ale pohyb v něm je velice nekomfortní. Při sebemenší fyzické námaze se neprodyšný overal mění v soukromou saunu. Výhodou je, že díky rozdělení zón není nutné být v něm neustále, ale třeba jen hodinu nebo dvě v kuse. Při rušnějším dni v něm nicméně člověk i tak stráví asi půlku směny. Co je však obdivuhodné, je přesné a pečlivé dodržování všech pravidel celým personálem. Žádný nástroj, propiska, krabička s léky ani nic podobného nikdy neopustí špinavou zónu, a pokud se jedná například o přenosný glukometr, proběhne u něj dvojnásobná důkladná dezinfekce. Obuv a štíty, které lze znovu použít, procházejí pokaždé rovněž pečlivou dezinfekcí a omytím.

Když jsem komukoliv řekl, že nejsem student, ale pracující člověk, který je ochotný pomoci při zdravotnické krizi, setkal jsem se s údivem. Drtivou většinu dobrovolníků a pomocného personálu totiž tvoří studenti středních nebo vysokých škol, nejčastěji z oboru záchranář. Z toho však pro mě vyplynulo nové dobrodružství. Protože zdravotní sestry a bratři jsou zvyklí na studenty zdravotnických oborů, zpočátku logicky předpokládali, že znám názvy všech hadiček, stříkaček, spojek nebo dalšího materiálu, a o to víc jsem se v overalu zapotil při hledání a podávání toho správného typu jehly nebo jiného nástroje.

Minimálně naše oddělení (jiná oddělení nedokážu posoudit) se vyznačuje úžasnou flexibilitou, improvizací a schopností poradit si v každé situaci. Ve skladu materiálu má jeden z lékařů provizorní kancelář, v umývárně pro pacienty se dezinfikují a suší použité pantofle a štíty, polohovací pomůcky se nahrazují polštáři nebo prostěradly. Dlouhé hadičky nejsou, spojují se tedy ty krátké. Velké stříkačky pravidelně docházejí. Moč se vylévá z pytlíků do PET lahví, protože pytlíků je málo. Většina vybavení se skladuje na parapetech a v krabicích na zemi, aby nebylo nutné každou jednu věc podávat pokaždé do boxu k pacientovi. Vše se neustále dezinfikuje, a to včetně pokožky na rukou, která tím po pár směnách dost trpí.

Patnáct dvanáctek za měsíc

Při postupném seznamování s prací se ukázalo, že profesionálních ARO sester u nás pracuje menšina. Pravidelně tak mám šanci obdivovat, jak rychle a dobře se dokázali zapracovat sestry a bratři z oddělení, jako jsou například dětská chirurgie, dospávací pokoj, gynekologie, ortopedie, ORL nebo kardiochirurgie. Většina těchto oddělení už v nemocnici neexistuje – nahradila je covidová oddělení. Původní neurologie se přesunula na onkologii, operační sály jsou povětšinou prázdné, protože se neoperuje, kardiochirurgie slouží jako jediné „necovidové“ ARO. Relativně standardní provoz si udržela v podstatě jen porodnice. Sestry z původní neurologie, které vlastně pracují na svém oddělení, vyprávějí, že za normálního provozu používaly ventilátor jen asi jednou za dva měsíce pro jednoho pacienta a že čas od času sice někdo zemřel, ale to byla smutná výjimka. Poslední měsíce jsou na ventilátoru všichni pacienti a podle slov lékařů i sester jich asi tři čtvrtiny zemřou přímo na oddělení a někteří další po přesunu na postcovidovou JIP. Personál si pamatuje většinu pacientů, kteří přežili a poslali například děkovný dopis. Úmrtí pacientů jsem zažil také, ale není potřeba z toho dělat senzaci a zážitek, je to jen čím dál více smutné a frustrující pro všechny ošetřující.

Při pozorování provozu oddělení a snaze pomoci, kde bylo třeba, jsem také trochu porozuměl vykazovaným volným kapacitám lůžek. Z našich osmi postelí je relativně často jedna volná, ale ne víc než na pár hodin. To znamená, že v podstatě každý den je možné říct, že jsme vytížení na 87,5 procenta a 12,5 procenta kapacity máme volné. Pokud si vezmu, že něco podobného se děje na většině oddělení, je velice obtížné se dostat pod 10 procent volných lůžkových kapacit, ale reálně to znamená stoprocentní vytíženost bez jakékoliv rezervy. Další mé vlastní statistiky a čísla nemá velký smysl uvádět, protože se jedná o miniaturní vzorek, který není nijak reprezentativní. Jen jako jednotlivý příklad: leží u nás ročníky od roku 1943 po 1978, pacienti nejsou nijak zvlášť obézní a převažují muži.

Ačkoli je mým hlavním cílem nepřekážet, některé činnosti – jako například dezinfekci bot – jsem už docela ovládl. Především jsem však naplněn nezměrným obdivem k sestrám i bratrům, kteří neúnavně slouží více než patnáct dvanáctek za měsíc, pečlivě dodržují všechna pravidla a pracují rychle, a přitom přesně. Jakákoliv chyba totiž může ohrozit lidský život, což se při překlepu v excelové tabulce (jedna z věcí, kterou ve své civilní práci často dělám) většinou nestane. Moji práci v nemocnici by zvládl téměř kdokoliv. Pacienti jsou v umělém spánku, takže neutečou a o vše podstatné se starají odborníci. Jen je jim potřeba vytvořit pracovní zázemí, dodat materiál a pomoci při fyzické námaze. Lékaři a sestry s bratry na těchto odděleních jsou jediným důvodem, proč české zdravotnictví ještě nezkolabovalo a proč řada lidí přežila. Navzdory všem různým překážkám, které jim systém a politici stavějí do cesty svou neschopností nebo nekompetentností.

Autor je analytik spolku Pomáháme lidem na útěku.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies