Stát je v rozvratu. Chaotická decentralizace ale chaos nevyřeší

V souvislosti s řešením pandemie se začalo mluvit o decentralizaci. Idea je správná, je na ni však Česká republika připravena?

To, co dnes v České republice vidíme, se dá popsat jako chaos, neschopnost řízení, ztráta soudnosti a neodpovědnost. Vina není jen na vládě. Svůj díl viny nesou také korporátní i veřejnoprávní média, která připustila šíření hoaxů a kvůli sledovanosti dávají prostor kdejakému šílenci. Totéž platí o různých dalších osobách a institucích ovlivňujících veřejné mínění. A v této situaci vstoupila na pódium dějin pravicová opozice, aby otevřela Pandořinu skříňku antibabišovského revanšismu na úkor zdraví obyvatel. Neprodloužení nouzového stavu bylo posílením chaosu, nikoli jeho řešením. A aby bylo absurditě učiněno zadost, začali opoziční poslanci mluvit o decentralizaci a o tom, že odpovědnost mohou převzít kraje. Ironií je, že decentralizaci podporovaly i strany, které obvykle jakékoli decentrální a svépomocné aktivity občanů potírají (připomeňme postup ODS vůči komunitní zahradě v Praze Na Smetance).

Jestliže naši poslanci začali mluvit o decentralizaci, vydali se správným směrem, byť asi v nejnevhodnějším okamžiku.

Nechme stranou, že spojovat kraje s decentralizací může jen někdo, kdo z Prahy cestuje do regionů maximálně na stranická a politická jednání a v lepším případě ještě na dovolenou. Kraje nejsou v žádném případě výrazem decentralizace, ale jen rozdělením moci. Chtít teď po nižších samosprávách, aby se začaly chovat s vyšší dávkou odpovědnosti, je jako chtít po absolventovi první třídy, aby nám předvedl geometrické zdůvodnění Pythagorovy věty. Prostě vůbec nebude vědět, o čem mluvíme.

Centralizace a monopolizace jsou trendy posledních pár tisíc let. Abychom dosáhli polycentrizace, subsidiarity a v ekonomické oblasti jakžtakž férového trhu, musíme pro to zajistit podmínky a podpůrné i regulační mechanismy. Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš správně mluví o potřebě podpory decentralizace – to je ovšem něco jiného než rozhodnout, že od teď budeme najednou decentralizovaní.

Kargokult a past bohyně Panacey

Panakeia byla v řecké mytologii dcerou boha Asklépia a vlastnila lék na všechny lidské problémy. V latinském panteonu se jmenovala Panacea a takto vstoupila nejen do mytologie všemocného zdravotnictví, ale označujeme jejím jménem vše, co se dá považovat za pravý a jedinečný všelék na naše neduhy.

Američtí vojáci prý obsadili tichomořské ostrovy, jejichž původní obyvatelé neměli o technologickém pokroku – a jeho smrtících účincích – ani potuchy. Když pak vojáci ostrovy opustili, odešly s nimi i radosti, které vojáci přinesli. Exotické jídlo, nápoje i užitečné nářadí. Mnozí ostrované dodnes věří, že napodobováním chování vojáků opět získají hodnotné zboží – „kargo“. Proto udržují letiště a opakují rituály, které prováděli vojáci. „Kargokult“ a panacea jsou pastí, ve které se ovšem nakonec ocitla i naše země – a nejen ona. V devadesátých letech jsme uvěřili tomu, že přijetím všeléčivé „panacey“ liberální demokracie a kapitalismu vyřešíme všechny problémy. Podobně jako obyvatelé Tichomoří jsme uvěřili, že když ze šlechtických paláců uděláme parlament a necháme lidi házet papíry do urny, zkrátka když budeme napodobovat demokracii, jak ji aspoň pár z nás vidělo v západoněmecké či rakouské televizi, staneme se demokratickým státem. Mnozí tomu věří dodnes. To je síla mýtů, kultů a sektářství.

Polycentrita a subsidiarita i ekonomická správa v rukou komunit jsou funkční řešení, jak prokázaly stovky studií a desítky metastudií. Ale nezačnou krásně fungovat hned potom, co se centrální zákonodárci rozhodnou je schválit a začnou decentralizovat. V lepším případě nastane chaos, v horším vytvoření menších centralizovaných pašalíků pro místní šíbry. Obojí jsme ostatně mohli vidět při rozpadu Československa i při dělení malinkého Česka na minikraje.

Kraje dnes rozhodně nejsou decentralizovanými jednotkami. Jen centralizují moc na menším území, ale stejně jako pražská vláda jsou odtrženy od reálného života v obcích a stejně jako v pražských palácích jimi cloumá ideologie a zaslepenost. V krajích uvěřili na panaceu slučování a v centralizaci stejně jako pražské vlády a parlament. Zavření nemocnic v pohraničí proti vůli obyvatel Kraslic či Orlové jsou toho příkladem – jakkoli odborníci panaceu slučování, která nikdy nesplní to, co se od ní očekává, vyvrátili už před desítkami let. U Orlové je situace o to horší, že dnes by se tato moderně zařízená nemocnice hodila pro léčení pacientů s covidem.

Vzděláváním k subsidiární odpovědnosti

Centralizace kumuluje krize. Centrální řízení ekonomiky a centralizovaná výroba se u nás projevily nejviditelněji v roce 1988, kdy po požáru Harmaneckých papíren nebyl k dostání toaletní papír a vládě trvalo tři týdny, než se odhodlala ho nakoupit z ciziny. Podobný problém, ovšem méně úsměvný, zasáhl i USA. V roce 2017 hurikán Maria poničil provozy největší světové výrobny firmy Amgen, což způsobilo nedostatek některých životně důležitých léků. Podobný problém nastal po zemětřesení na Tchaj-wanu v roce 1999, kdy vypadla produkce polovodičů v jedné z největších světových firem, což mělo za následek nedostatek součástek pro počítače, především pamětí DRAM. Situace se opakovala v roce 2020, kdy k propadu dodávek stačil hodinový výpadek proudu. Problém centralizace, jak se ukazuje v případě politiky, nemocnic či třeba policie, nebyl tedy zdaleka jen problémem východního bloku.

Centralizace je jedním z faktorů, které snižují odolnost systému. Dalším takovým problémem je neoliberální ekonomika, která z principu vede k centralizaci a oligopolizaci. Sara Tunebergová, odbornice na management odolnosti a udržitelnosti, uvádí na příkladech, jak výkonost systému hnaná touhou po zisku snižuje jeho schopnost ustát jakýkoli šok. Orientace na výnosy brání v zohledňování dalších důležitých aspektů. Řešení podle ní netkví v individuální rovině, protože běžné rodiny mají jen minimální možnosti vytvářet si záchranné polštáře pro dobu krize. Je samozřejmě dobré budovat vztahy uvnitř rodin a komunit a nakupovat a produkovat lokálně, aby se omezily šoky vznikající v dlouhých dodavatelských řetězcích, lidé by však hlavně měli volit politiky, kteří prosazují odolnou ekonomiku a ekologickou politiku. Pokud jde o podnikatele, Tunebergová doporučuje, aby součástí investičních plánů byly i zálohy na dobu krizí, což ovšem investoři nesnášejí.

Odolnosti našeho systému brání centralizace a finanční výnosy jako jediné měřítko efektivity, a to i ve veřejné správě. Jsou to samozřejmě jen vrcholy problémů, ale odborníci na systémové řízení na ně upozorňují již mnoho desetiletí. Jestliže naši poslanci začali mluvit o decentralizaci, vydali se správným směrem, byť asi v nejnevhodnějším okamžiku. Navíc si evidentně neuvědomili, že k nějaké formě polycentricity a subsidiarity je třeba se dopracovat vzděláváním i testováním.

Stát jako koordinační centrum

Pro vysvětlení: polycentricita znamená, že existuje více úrovní a míst, která mají různé a často i překrývající se pravomoci v rozhodování a vysokou míru autonomie. Problematikou polycentrického řízení se zabývá řada odborníků již od padesátých let. Jednoduše lze říct, že celá evoluce je polycentrická – funguje tak příroda, včetně lidského těla. Subsidiarita je pak forma řízení, která přesouvá relevantní rozhodování na nejnižší možné úrovně co nejblíže občanům a k jejich spoluúčasti.

Nejde tedy o vytváření nějakých izolovaných a soběstačných správních a hospodářských celků, ale komunitu komunit, společenstvo společenství, která se efektivně řídí na místní úrovni a společně si zajišťují koordinaci při zajišťování svých potřeb. Státy a nadnárodní struktury tu neztrácejí svou roli. Ovšem centrální vláda se z role exekutivního autokrata mění v koordinační centrum. Je totiž zřejmé, že některá rozhodnutí je dobré dělat společně na centrální úrovni, ať už se jedná o stát, kontinent či celou planetu. Například standardy pro lidská práva tvoříme na celoplanetární úrovni již sedmdesát let.

Polycentricita znamená i částečný překryv pravomocí. Na vyšších úrovních je dobré stanovovat, prosazovat a kontrolovat napříkld rovný a kvalitní přístup ke vzdělání, standardy kvality sociálních a zdravotních služeb, antimonopolní zásady, kvalitu zboží a podobně. Tedy zajišťovat křížovou kontrolu v oblastech, které by mohly být zneužívány ku prospěchu některých komunit, zájmových skupin či firem – to vše jsou komunity svého druhu.

Schopnost komunity

Možnosti a formy polycentrismu, subsidiarity a občanské participace se liší. Workshop politické teorie a analýzy politiky na Indianské univerzitě pod vedením manželů Ostromových stanovil širokou řadu proměnných, podle nichž se dá posuzovat schopnost komunity spravovat si své věci. Ke klíčovým schopnostem patří kromě jiného vzájemná důvěra, organizace, umění řešit konflikty i kulturní tradice sebeorganizace. Mluvím o těchto proměnných, protože právě v těchto oblastech máme v Česku dlouhodobě velké nedostatky.

Postupné předávání pravomocí a sdílení pravomocí s nižšími úrovněmi demokratické správy je prvním krokem ke zvýšení udržitelnosti i odolnosti našich obcí. Ovšem polycentricita znamená také dynamiku a změny, které reagují na vývoj. Práce s informacemi a aktuální data jsou proto pro celé fungování klíčové. Zapojování občanů do rozhodování nakonec může pomoci překonat i ono nesmyslné zaměření na zvyšování zisků za cenu sociálních a environmentálních ztrát.

Chceme-li tedy překonat pandemickou a klimatickou krizi, nezbývá nám než začít spolupracovat, a tedy decentralizovat. Jenže k tomu potřebujeme nejprve pochopit, že decentralizace nedosáhneme tím, že o ní budeme jen mluvit a teoretizovat.

Autor se dlouhodobě zabývá regionálním rozvojem.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies