Svět v krizi potřebuje empatické a pečující vedení. Od žen i od mužů

Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše, praví stejnojmenná kniha Johna Graye, podle kterého se prý Venušanky a Marťané do sebe zamilovali, ale na planetě Zemi pak údajně na svůj původ zapomněli, a tak mezi nimi začaly konflikty. Exemplární genderový esencialismus, vyjádřený metaforou meziplanetárních konfliktů mezi opačnými pohlavími, jako by poslední dobou ožíval i ve stále vyhrocenějších diskusích o současných globálních problémech – ať už jde o pandemii, nebo o klimatickou krizi.

Muži a ženy v čele státu

O ženách se v posledních letech čím dál tím častěji mluvilo jako o těch, jejichž pohled, přístup a zkušenost mohou být klíčem k napravení škod napáchaných staletími patriarchální nadvlády, v jejímž důsledku se dnes pohybujeme ve světě extrémních nerovností, nespravedlnosti, vykořisťování, destrukce a útlaku. Ve světě, který se na úsvitu třetího tisíciletí nachází na pokraji klimatického, ekologického i sociálního kolapsu způsobeného vítězstvím konkurenčního, soupeřivého a expanzivního ducha, jenž tradičně bývá přisuzován mužům. Právě koronavirová krize však ukázala, jak křehký je svět vybudovaný na těchto hodnotách a jak moc odolnost a životaschopnost našich společností závisí na obětavé a pečující práci, která obvykle bývá spojována spíše se ženami.

Ženy častěji preferují včasná předběžná opatření a větší důraz na solidární a sociálně spravedlivá řešení.

Předběžná data ukazují, že ženy v krizi dokážou být lepšími vůdkyněmi. Stačí se podívat na Nový Zéland, Německo, Dánsko, Finsko nebo Tchaj-wan. V jejich čele stojí schopné a empatické ženy, které v důležitých rozhodovacích pozicích dokázaly své národy semknout a spojit tváří v tvář celospolečenskému nebezpečí. Ukazuje se, že jim v tom pomáhají vlastnosti, které si asociujeme právě se ženami: schopnost spolupráce, budování vztahů či lepší pochopení pro pocity a problémy druhých. Podle analýzy Centra pro výzkum hospodářské politiky a Světového ekonomického fóra, o kterém v srpnu informoval deník The Guardian, ve výše zmíněných zemích ženy-vůdkyně přijetím včasných a efektivních opatření dokázaly zabránit více než polovině úmrtí, která nastala v zemích srovnatelné velikosti a polohy vedených muži. Ve srovnání se sousedním Pákistánem byla menší míra úmrtí na počet obyvatel zaznamenána také v Bangladéši, v jehož čele stojí premiérka Šajch Hasína Vadžíd.

Podle výzkumu jsou ženy ochotnější jít do ekonomických rizik, pakliže jsou v sázce lidské životy. S tím ostře kontruje mnohdy agresivní, sebestředné a společnost rozdělující chování některých leaderů, kterým často víc než o záchranu životů jde o ekonomiku, v horším případě o vlastní profit nebo volební úspěch. Pro ty nejhorší ukázky tohoto devastujícího přístupu, který má dalekosáhlé dopady i na sociální soudržnost a společenskou důvěru ve státní instituce, bohužel nemusíme chodit daleko. Přístup Karla Havlíčka a Andreje Babiše k lockdownu v průmyslu je dokonalou ukázkou myšlení, které staví bájnou ekonomiku nad životy lidí. Naopak mnohem lidštější přístup v této otázce zastává ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová.

Poptávka po ženském vedení

Ve světě, zdá se, po ženském vedení začíná narůstat poptávka – alespoň v některých státech. Jako by se začal rozmáhat předpoklad, že na specifický styl vládnutí žen je dobré vsadit i v případě dalších globálních hrozeb, jimž lidstvo aktuálně čelí. Pandemie i očekávaná ekonomická krize jsou přitom jen slabým odvarem toho, co nás čeká v souvislosti se změnou klimatu, respektive klimatickým rozvratem, k němuž směřujeme. I zde můžeme sledovat poměrně zřetelný rozdíl v tom, jak k problému přistupují ženy a muži.

K ochraně klimatu mají muži-leadeři velmi často tendenci přistupovat technokratickým a expanzivním způsobem, ne nepodobným přístupu Elona Muska a jeho ambicím kolonizovat vesmír. Pokud nutnost transformace národní ekonomiky k větší udržitelnosti rovnou neodmítají, stejně i nadále prosazují pouze taková řešení, která neohrozí dosavadní fungování naší společnosti ani ekonomiku orientovanou na růst a produkci. Namísto přijímání úsporných opatření nebo hledání nových alternativ společenské organizace se snaží moderních a čistších technologií využít k zachování současného životního stylu a míry konzumu ve víceméně nezměněné podobě.

Oproti tomu ženy, jak už zaznělo, častěji preferují včasná předběžná opatření a větší důraz na solidární a sociálně spravedlivá řešení. Nejde přitom jen o aktivistky, jako je Greta Thunberg, nebo diplomatky OSN, jako je Christiana Figueres. Navzdory stále ještě alarmujícímu nepoměru žen vůči mužům ve světové politice, a zejména pak na těch nejvyšších politických postech, jsou to často právě političky, kdo přichází s odvážnými a ambiciózními plány na záchranu podmínek, které lidstvu umožňují přežití na Zemi. Pro příklad uveďme švédskou europoslankyni Jytte Guteland z Progresivní aliance socialistů a demokratů, která během loňských debat v Evropském parlamentu prosazovala nejméně šedesátipětiprocentní snížení emisí skleníkových plynů v celé EU do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990. Tento cíl je o deset procentních bodů vyšší než ten, který nakonec schválila Evropská rada, a jako jediný z diskutovaných cílů odpovídá doporučením vědců, ekologických organizací a závazkům Pařížské dohody. Nebo se podívejme na starostku Paříže Anne Hidalgo a její velkolepé plány na ozelenění francouzské metropole, včetně zásadního omezení možnosti se po městě pohybovat auty. Finská premiérka Sanna Marin na prosincovém Summitu klimatických ambic spolupořádaném OSN oznámila cíl Finska stát se do roku 2035 prvním klimaticky neutrálním sociálním státem. Novozélandská premiéra Jacinda Ardern v prosinci ve své zemi vyhlásila stav klimatické nouze. Na Islandu poté, co do úřadu ministerské předsedkyně nastoupila Katrín Jakobsdóttir, vzrostly finance na životní prostředí o 47 procent a peníze určené na řešení klimatické krize byly navýšeny více než osminásobně. A pozitivní příklady bychom našli i za hranicemi. Na rozdíl od českého prezidenta se slovenská prezidentka Zuzana Čaputová ke klimatickým ambicím hlásí a považuje je za důležitý úkol naší generace.

Ženy v čele patriarchálních struktur

Ženami-političkami přitom současná vlna zájmu o ženské vedení zdaleka nekončí. Častěji než kdy dřív se dnes ženy stávají prezidentkami a výkonnými ředitelkami klíčových mezinárodních institucí. Vedení Mezinárodního měnového fondu v říjnu 2019 převzala Kristalina Georgieva, Christina Lagarde je prezidentkou Evropské centrální banky, bývalá nigerijská ministryně ekonomiky Ngozi Okonjo-Iweala stojí v čele Světové obchodní organizace (WTO) a Odile Renaud-Basso se stala prezidentku Evropské banky pro obnovu a rozvoj. Odcházející šéf OECD Ángel Gurría v těchto ženách vidí novou generaci lídryň, které dokážou změnit kurz našeho světa směrem k udržitelnosti a větší prosperitě v zemích globálního Jihu.

Právě v případě globálních a mezinárodních finančních a obchodních institucí si však musíme klást otázku, zda nemáme co do činění s tokenismem a zda se strážci světového řádu nesnaží čtvrtou vlnu feminismu a oblibu lídryň využít k zachování současného systému kapitalistické exploatace a nerovností, který tyto instituce pomáhaly vybudovat a celé desítky let udržovat v chodu. Zajisté by bylo chybné podlehnout dojmu, že všechny globální problémy vyřeší dosazení žen do vlivných funkcí. To koneckonců snadno doloží letmý pohled na kabinet Andreje Babiše. A stejně tak je chybné považovat vlastnosti, které ženy do stylu vedení vnášejí, za výsadu osob ženského pohlaví. Všichni přece známe celou řadu citlivých a empatických mužů se smyslem pro týmovou spolupráci, pečující přístup a veřejné blaho. A stejně tak existuje řada žen typu Margaret Thatcherové či Markéty Šichtařové.

Větší rozšíření „ženského“ stylu vedení každopádně může přinést upřednostňování životů lidí, zvířat i rostlin před slepou honbou za ziskem a osobním prospěchem. A právě takový postoj by se měl stát legitimní, nebo dokonce povinnou výbavou každého budoucího lídra, bez ohledu na gender.

Autorka je sociální geografka.