Foto Financial Times (CC BY 2.0)
Se vzrůstající nadějí na (relativně) brzký konec covidové pandemie obrací světová média svou pozornost ke „světu poté“. V posledních několika měsících se úvahy o hospodářských dopadech pandemie soustřeďují na problém peněz, především pak na hrozbu inflace. Debata velmi rychle vygenerovala vlastní mediální hvězdu, ekonoma Charlese Goodharta, který pět let působil na prestižní (tedy hlavně drahé) London School of Economics. Především se ale léta pohyboval v nejvyšších patrech britské finanční politiky. Byl například členem výboru pro peněžní politiku Britské centrální banky. Jeho jméno nese takzvaný Goodhartův zákon, poučka, která má dokonce své lemma na Wikipedii: „Jestliže se určitá proměnná stane cílem, potom přestane být dobrou proměnnou.“ V případě online deníku Alarm by to znamenalo asi následující: Jestliže Alarm začne považovat finanční efekt vyplývající z jeho činnosti za cíl této činnosti samotné, bude patrně brzy vypadat hodně jinak, než vypadá teď. A ve výsledku zcela opustí obecný cíl, který jako médium má – totiž informovat veřejnost o tom, co je důležité. Platnost Goodhartova zákona lze ostatně demonstrovat na stavu mnoha českých médií, ale o tom někdy jindy.
Je velice dobře možné, že nenahraditelné produkty, tedy především jídlo, se v budoucnu skutečně znovu stanou nedostatkovým zbožím.
Charles Goodhart publikoval před necelým rokem ekonomickou prognózu s trochu barokním, a přesto velmi dobře zvoleným názvem. V samotném názvu je totiž obsažena hlavní teze celé knihy, takže se na ni při troše odvahy mohou mediální komentátoři odvolávat, aniž by ji četli. Kniha se jmenuje The Great Demographic Reversal: Ageing Societies, Waning Inequality, and an Inflation Revival (Velký demografický obrat. Stárnoucí společnosti, slábnoucí nerovnosti a návrat inflace). Napsal ji společně s Manojem Pradhanem, specialistou na makroekonomické trendy, bývalým zaměstnancem americké investiční banky Morgan Stanley, trochu zdiskreditované pro svůj podíl na světové finanční krizi z let 2007 a 2008, a zakladatelem firmy Talking Heads Macro zaměřující se na makroekonomickou prognostiku.
V případě The Great Demographic Reversal se oběma ekonomům podařil opravdový bestseller, a to měřeno hlavně počtem interview, které v posledních měsících oba autoři dali do nejrůznějších seriózních médií. Už z toho je zřejmé, že svému předmětu rozumí. Byli bezpochyby schopní neuvěřitelně rychle zpeněžit a zároveň spoludefinovat politicko-ekonomický, respektive společenský trend, který se před rokem začal rýsovat a právě teď začíná být skutečně aktuální. Zda jsou myšlenky v jejich knize stejně neomylné jako jejich obchodnický instinkt, je ale jiná věc.
Neodolatelné kouzlo jednoduchosti
V eseji Goodhart s Pradhanem tvrdí, že desetiletí historicky jedinečného globálního nárůstu nabídky pracovních sil jsou tytam. V budoucnu čeká globální ekonomiku úbytek obyvatelstva v produktivním věku, respektive pracovní síly. Tento úbytek už v mnoha asijských a evropských zemích započal. Zmenšující se počet osob v produktivním věku provází zvětšující se počet penzistů. Jak se projeví tato demografická změna v ekonomickém růstu? Jaký vliv bude mít na inflaci a úrokové sazby? Jak s ní má globální ekonomika zacházet? Podle Goodharta a Pradhana se v závislosti na demografické změně vyčerpají právě ty síly, které v uplynulých desetiletích zajišťovaly nízkou inflaci, nízké úroky a rozvrstvení příjmů výhodné pro kapitálové vlastnictví a nevýhodné pro mzdy. Hospodářský růst zpomalí a přinese větší inflaci a vyšší úroky. Svět prý stojí před vývojem, který způsobí inflaci.
Počet do pracovního procesu (do výroby) ještě nezapojených dětí a mladých lidí i penzistů bude stoupat daleko rychleji než počet osob v aktivním věku. V posledních desetiletích tomu bylo globálně vzato právě naopak, což vytvořilo tzv. demografickou dividendu. V příštím období bude počet osob, které konzumují, ale nic neprodukují, stoupat, a globální nabídka zboží (všeho druhu) bude proto zaostávat za globální poptávkou. Nedostatek pracovních sil propůjčí větší moc zaměstnancům, přičemž stoupání mezd dále urychlí inflaci. V důsledku toho začnou také růst úroky, neboť penzisté se budou zbavovat naspořených majetků, aby mohli dál konzumovat. Snižování úspor bude rychlejší než snižování investic. Podnikatelské investice ale nebudou klesat tak rychle, protože výrobci budou muset investovat, aby vyrovnali úbytek pracovních sil. Státy budou hledat dodatečný kapitál pro financování sociálních a zdravotních výdajů. V minulých desetiletích to byly země východní Evropy a asijské státy, především Čína, které zaplavily trh lacinou prací, což se právě teď mění. Indie a africké země přitom nedokážou tento propad vyrovnat a nedokážou to globálně vzato ani investice do automatizace. A jsme v tom, dalo by se říct.
Základní teze Goodhartova a Pradhanova eseje je ve své samoobslužné logice téměř neodolatelná. Na každého, kdo byl kdy konfrontován se složitým světem práce, případně vůbec se (složitým) světem jako takovým, ba vlastně na každého, kdo jenom trochu pozorněji čte noviny, musí ovšem zapůsobit především svojí neobyčejnou jednoduchostí. Pozorný čtenář se má během četby chuť ptát, o jakém globálním ekonomickém systému to autoři vlastně mluví a v jakém světě žijí. Je to jednoduché: žijí ve světě objektivních makroekonomických statistik, které jsou schopny zachytit všechny podoby práce a mechanismy jejího odměňování. Ve světě bohatých, konzumu oddaných penzistů, kteří si mohou dovolit nepracovat. Hovoří o světě spořivých zaměstnanců, kteří nejen že by rádi vyšší platy, ale kteří je také beze všeho dostanou (třeba všechny ty pečovatelky a pečovatelé o bohaté nepracující důchodce). A taky o světě, který nemá jiné problémy, než že jeho obyvatelé chtějí nakupovat víc, než jsou schopni vyrobit. Lze se ptát, jestli takový svět existuje, jestli takový svět vůbec kdy existoval jinde než v televizním seriálu Sex ve městě (a v hlavách makroekonomů). Člověk by si skoro přál, aby takový svět opravdu byl realitou, inflace sem nebo tam. Je možné, že právě z toho důvodu se Goodhartův a Pradhanův esej tak dobře čte. Mnohem lépe než všechny ty smrtelně vážné, nudné analýzy klimatických změn (to byla ironie). Bylo by skvělé, kdybychom měli opravdu jenom tyto problémy.
K tomu, abychom věděli, že makroekonomické teorie a prognózy se jenom zřídka stýkají s realitou, ale nepotřebujeme The Great Demographic Reversal. Na to by měl stačit zážitek se smutnou úlohou těchto teorií a prognóz v letech 2007 a 2008. Ale lidé mají krátkou paměť. Na to se dá spolehnout skoro vždycky.
Složitý svět práce a konzumu
Jak je to tedy s tou inflací? Rakouský deník Der Standard publikoval ve své nedělní příloze kromě (už skoro povinného) rozhovoru s Charlesem Goodhartem také vlastní analýzu možností ekonomického vývoje. Ta sice není tak sexy jako The Great Demographic Reversal, ale formuluje několik argumentů, které nejsou od věci. Tak především: „ekonomové by měli [konečně – pozn. PR] přiznat, že vlastně nevědí, jaké konkrétní faktory způsobují [v současnosti – pozn. PR] nízkou míru inflace.“
Pandemie covidu-19 způsobila nárůst nezaměstnanosti, což se v blízké budoucnosti ještě zhorší. To znamená, že prostor pro vyjednávání se zaměstnancům daleko spíše zúží, než aby se rozšířil. Dále je zřejmé, že (někteří) makroekonomové podceňují problémy na pracovním trhu. Počet nezaměstnaných, respektive lidí pohybujících se v šedé ekonomice, může být daleko vyšší, než ukazují statistiky. To se samozřejmě podílí a bude podílet na stagnaci mezd. Globální obchod dnes kromě toho vypadá úplně jinak než v roce 1973. Tento rok zmiňuji proto, že inflace z období ropné krize slouží Goodhartovi a Pradhanovi jako základ pro jejich argumentaci. Podíl obchodu na globálním hospodářském růstu se oproti sedmdesátým letům zdvojnásobil. Jestliže je nějaký produkt nedostatkový v jedné zemi, může být z jiné země rychle importován. Rozmach on-line obchodu zajišťuje, že je možné ihned srovnat ceny, což ovlivňuje zásadně konzumní chování. Technologický pokrok, digitalizace ve všech odvětvích a sdílená ekonomika jsou faktory, které zabraňují růstu cen.
Jednotlivé produkty samozřejmě mohou zdražovat, když poptávka převýší nabídku, ale konzumní chování v zemích tzv. prvního a druhého světa se tak změnilo, že fakt, že chybí nějaký produkt, nehraje roli. V roce 1966 byl počet položek, podle nichž se vypočítává cenový trend, 256. Dnes je to 756. Ceny by tak musely stoupat u velkého objemu produktů, aby se začalo makroekonomicky něco dít. K tomu je třeba přidat, že produkty, které nejsou nahraditelné (především potraviny), přestaly být důležité. V šedesátých letech vydávali lidé v rozvinutém světě v průměru 37 procent všech prostředků za jídlo. Dnes je to pouhých 11 procent. Mnohem více lidé vydávají za cestování, luxusní zboží a volnočasové aktivity. Pokud stoupají ceny v těchto oblastech, je snadné se jich alespoň na čas zříci.
S posledním argumentem polemizoval Charles Goodhart v nejnovějších rozhovorech. Po konci pandemie, který je na obzoru, se prý lidé, pokud jde o konzum, utrhnou ze řetězu, což nakopne spirálu inflace daleko dříve, než bylo možné očekávat před pandemií.
Svět, v němž bude inflace ten nejmenší problém
Jestli má Goodhart pravdu, už se nejspíš brzy dozvíme, ale není moc jasné, odkud se ty armády zazobaných, z řetězu utržených konzumentů budou rekrutovat. V celé téhle ekonomické debatě se ale pohybuje jiný „elephant in the room“, česky přeložitelné nejspíš jako „obrovský nepříjemný problém, který se všichni snaží ignorovat“, a to je skutečně již zmíněná klimatická změna. Je velice dobře možné, že nenahraditelné produkty, tedy především jídlo, se v budoucnu skutečně znovu stanou nedostatkovým zbožím. Industrializované zemědělství, které po druhé světové válce umožnilo radikální pokles cen potravin v industrializovaném světě, a tím v podstatě jeho celkovou prosperitu, není ve své dnešní podobě udržitelné. Recept na to, jak udržet stejný objem produkce potravin ve stejné skladbě jinými prostředky, zatím nikdo nemá. Pokud ho někdo rychle nevymyslí, budeme brzy žít ve světě, v němž bude inflace ten nejmenší problém.
Autorka je medievalistka, působí na Rakouské akademii věd ve Vídni.
OPRAVA: Článek původně obsahoval pasáž, která spojovala vznik Phillipsovy křivky s ekonomem Miltonem Friedmanem. Friedman naopak dlouhodobý vztah inflace a nezaměstnanosti (který má Philipsova křivka popisovat) problematizoval. Za chybu v článku se omlouváme.