Uplynul rok od prvního úmrtí na covid. Z mrtvých se stala jenom čísla

Právě před rokem zemřel v Česku první pacient na covid. Čím víc je mrtvých, tím víc vnímáme zprávy o nich jen jako statistiku a zapomínáme, že smrt představuje bolestnou ztrátu pro pozůstalé.

„Jardo, Jaroušku, všichni na tebe myslíme, máme tě moc rádi…“ Ženský hlas v telefonním reproduktoru se zlomí pláčem. Stojím u jeho postele, v jedné ruce mám telefon s hlasitým odposlechem, druhou ho držím za ruku. Má zavřené oči, pod kyslíkovou maskou dýchá docela klidně. Občas zvedne obočí, ale oči už dnes neotvírá. Umírá.

Volala jsem dopoledne jeho manželce, abych jí to řekla. Že už se nejspíš domů nevrátí. Poslední roky byl zcela odkázán na její péči. Když ho přivezla záchranka a já jí volala, abych si ujasnila dávkování léků, říkala, jak je hrozně unavená, že na péči o něj byla sama. Musela ho otáčet, umývat, krmit… „Já mám taky ten covid a není mi dobře, už se to nedalo zvládnout,“ skoro se omlouvala.

Zpráva o tom, že její manžel umírá, je pro ni rána. Sama je nemocná a neví, jestli se do nemocnice ze vzdáleného bydliště zvládne dopravit. Navrhuju, že k jejímu muži půjdu s telefonem a pustím ji na hlasitý odposlech, aby mu mohla říct, co potřebuje. Souhlasí.

Už hodně dlouho není pravda, že umírají jen „lidé nad hrobem“ nebo že se „uměle prodlužují životy těžce nemocných lidí“. Takový luxus si v nemocnicích už několik měsíců nemůžeme dovolit.

Nevím, jestli její muž všechna ta slova lásky slyší, jestli k němu doléhají. Z celého srdce doufám, že ano. „Mám tě ráda, jsem pořád s tebou, posílám ti pusinku,“ opakuje dokola, rozpláče se, pak se zase sebere a pokračuje dál.

Jak říkat smutné zprávy, aby nebolely?

Přicházím do služby v pátek odpoledne. Na sesterně je několik našich lékařů a anesteziolog – jako vždycky, když se někdo zhorší tak, že standardní léčba přestává stačit a je potřeba rozhodnout, co dál. Bude mít pacient přínos z intenzivnější léčby na vysokoprůtokovém kyslíku, případně na ventilátoru? Nebo má tolik přidružených chorob a tak vyčerpané rezervy, že by mu taková léčba přinesla jen prodlužování utrpení bez šance nemoc překonat?

„Ahoj! Vás tu je, co se děje?“ zjišťuju situaci. Padá jméno, které znám. Pan V., táta mých kamarádů. A informace o zhoršení stavu a o tom, že pána – vzhledem k chronickým onemocněním – nikam překládat nebudeme. Sevře se mi žaludek. Domlouváme se, kdo dá komu vědět, aby měla rodina možnost se rozloučit.

„Čau, prosím tě, kde jsi?“ volám kamarádovi. („Vždycky se musíš nejdřív zeptat, kde jsou, aby třeba neřídili,“ vštěpovala mi kdysi moje máma – psycholožka – zásady krizové intervence po telefonu.)
„V práci,“ odpovídá.
„A jsi v pohodě, děláš něco důležitýho?“ ptám se trochu nesmyslně.
„Vždycky dělám něco důležitýho,“ směje se.
„Hele, já ti volám, protože sloužím, a táta se dost zhoršil. Byl tady anesteziolog a vzhledem k tomu, jak je nemocnej, ho nebudeme překládat na intenzivní péči. Tak… abyste to věděli a mohli se přijít rozloučit.“
„… uf, ty jo. Tak my přijdeme.“

Tak ráda bych tyhle věci říkala tak, aby nebolely. Tak ráda bych příjemce zprávy ochránila před bolestí: přijde mi, jako bych dávala hák na solar plexus. Před bolestí je neochráním, ale můžu dát vědět rodině včas, aby se ještě stihli vidět.

Je to velká rodina. Během večera jich dorazí asi deset – po dvou, po třech, s některými stíhám aspoň krátce promluvit. Do toho postupně přicházejí čtyři lidé na příjem na oddělení a je potřeba se jim věnovat.

V půl osmé přiběhne sestřička, že se pan V. zhoršil. „Říkal mi, že se cítí dobře, a pak najednou ztráta vědomí.“ Jdu k němu. Nereaguje, má lapavé nádechy umírajícího. Sestřička běží pro klíče, odemyká okno, aby mohla duše ven. „Tak šťastnou cestu, pane V.,“ říká tiše. Do konce jsme u něj.

Nejstarší dcera přichází, když už je pan V. po smrti. Sedí u něj potom ještě dlouho a drží ho za ruku.

Paní už ten telefon nezvedne. Zemřela.

„Paní doktorko, já mám prosbu. Někde v nemocnici leží s covidem i moje přítelkyně,“ říká večer v sobotní službě osmdesátiletý pan H., čilý a velmi laskavý člověk. „Nebyla na tom moc dobře a od včerejška mi nezvedá telefon. Mohla byste nějak zjistit, jak to s ní vypadá?“

Slibuju mu, že se podívám. Jenže pak přicházejí ještě dva příjmy, takže se k tomu dostanu až v deset večer. Zadávám do nemocničního systému příjmení a pak hledám tu se správným ročníkem narození. Všechno se ve mně sevře: u jejího jména je křížek. „Ať to není pravda,“ prosím nadarmo. Několikrát zkontroluju jméno, příjmení, rok narození, projíždím zprávy. A sedí to. Paní nemůže zvednout telefon, protože dneska ráno na vedlejším oddělení zemřela.

Dopisuju příjmové zprávy a v duchu řeším dilema, jestli to mám pánovi říct teď (určitě nad tím přemýšlí), nebo až ráno (říkat tyhle věci na noc, kdy je člověk mnohem osamělejší a zranitelnější než ve dne, mi nepřijde jako dobrý nápad).

Nechci na to rozhodnutí být sama, takže když mám hotovo, zalezu si na lékařák. Pustím ven pár akutních slz zoufalství, smutku a bezmoci, pak najdu číslo linky pro zdravotníky a volám. Je obsazeno. Zkouším to několikrát – nic. V sobotu v půl jedenácté večer. Myslím na všechny kolegyně a kolegy, kteří teď slouží. Tisíce lidí, co jsou v práci, aby poskytli naději na uzdravení, úlevu od potíží, podporu v obtížné situaci.

Nakonec se dovolám na linku pomoci v Bohnicích. Laskavá sloužící jednoznačně doporučuje nechat to na ráno, přidá pár slov útěchy o tom, jak je to těžký a ať se držím. Je to jako duševní šlehačkový dort.

Ráno, když jsou pacienti po snídani, jdu za pánem. Ptám se, jak mu je. Říká, že to jde, a připomíná mi můj slib, že se podívám po jeho skoro-choti. „Jo, já vím, pane H.,“ beru si k jeho posteli židli a beru ho za ruku. Pak sděluju nevyhnutelné. Nejdřív nechce věřit, pak pláče. Chvíli smlouvá s osudem: „Jak to, že jí doktoři nedokázali pomoct? Vždyť to byla taková silná, pracovitá, energická ženská…“

Sedím u něj, poslouchám, víc nabídnout nemůžu. Ráda bych mu pomohla od toho chladu, co se mu teď asi rozlévá v hrudníku, od té hrůzy, které se nechce věřit. Vypráví, že je to už čtvrtá žena, co mu v životě zemřela. „Ale ta první… odcházela dlouho, měl jsem čas se s tím smířit. Tohle je tak náhle… jak je to vůbec možný…“

Domlouváme se, že dá vědět dětem, ať se za ním dnes staví, a že by ocenil nějaký prášek na uklidnění. Předávám to sestřičkám a kolegyni, co slouží neděli, a jdu se převléknout. Domů se táhnu jak zpráskanej pes.

Poslední nádechy a ticho

Obvykle halasné „Dobrý den, dámy, já jsem doktorka Kšírová, dneska vás mám na starosti, jak se máte?“ mi při vstupu na sedmičku mrzne na rtech. Tenhle pokoj nabízí zvláštní obraz: tři staré paní tu leží v bezvědomí, jejich otevřené oči bloudí někde jinde. Ticho přerušují jen namáhavé nádechy. Těla s urputnou snahou bojují o kyslík. Stařenky obejdu, pohladím, přesvědčím se, jestli nemají bolesti a netrpí. Neříkám radši nic, jen je oslovím. Jediné, co mě v tu chvíli napadá, je „Ach bože, bože“.

Všechny k nám přišly při vědomí, doma fungovaly samostatně.

První z nich umírá po poledni, do hodiny zemře druhá. Třetí další den dopoledne. Volám to jejich rodinám. Nešťastné děti pláčou do telefonu. Ptám se všech, jestli chtějí kontakt na podporu pro pozůstalé, a jedné z dcer ho předávám.

Za čísly jsou lidé

Těmito příběhy, které se staly v rozmezí dvou týdnů na jednom z mnoha libereckých covid oddělení, chci připomenout, že za těmi čísly jsou lidé. Je nutné k nim připočítat desetitisíce pozůstalých – dětí, rodičů, sourozenců, vnoučat, přátel.

V pondělí 22. března si připomínáme rok od smrti prvního člověka, který v Česku zemřel na covid. Při té příležitosti byla vyhlášena celostátní Minuta ticha za oběti pandemie, kterých je v naší zemi téměř dvacet pět tisíc. To jsou ale jen oficiální statistiky, zemřelých na covid bude nejspíš ještě o několik tisíc víc.

Už hodně dlouho není pravda, že umírají jen „lidé nad hrobem“ nebo že se „uměle prodlužují životy těžce nemocných lidí“. Takový luxus si v nemocnicích už několik měsíců nemůžeme dovolit.

Jak připomíná jeden z organizátorů Minuty ticha za oběti pandemie, i v dalších měsících budou lidé na covid umírat. Může se to týkat každého – mě i vás. Je potřeba před tím neuhýbat a kromě vzpomínání na ty, jejichž životy covid přetrhnul, také pěstovat laskavost a ohleduplnost k těm, kdo dále žijí.

Autorka je lékařka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies