Foto Michal Klajban (CC BY-SA 3.0)
V posledních týdnech se kvůli chování některých členů Rady České televize znovu oživily debaty o sílícím politickém tlaku na tuto instituci. Co se dnes v Radě ČT děje?
Někteří radní se snaží destabilizovat jednání. Vnášejí do něj nepředvídatelné prvky, přicházejí s šikanózními úkoly pro management a celkově jednání blokují. Přitom se mnohdy jedná o obstrukci vyloženě procedurální: schůze bývají dlouhé (sedm hodin apod.) a svým způsobem nepřehledné. Zvnějšku se to může jevit tak, že v nich panuje chaos a že jsou nezvládnuté. Je tu ale ještě také jiná možnost: celé to může být taktika, jak ostatní unavit a doslova je utahat na prkotinách.
Kromě prvku nepředvídatelnosti tam vidím strategii, která spočívá v permanentním testování síly, což vyžaduje od všech být neustále ve střehu. Platí do o radních i managementu. Členové jsou konfrontováni s tématy či otázkami, o nichž předem neví, musí hlasovat o usneseních, která jsou na program navržena až přímo na místě, aniž by o tom část z nich věděla. Totéž se týká také Petra Dvořáka – i on bývá konfrontován s otázkami, na něž se nemohl připravit. Jsem přesvědčen, že bude dříve nebo později čelit hlasování o svém odvolání.
Pro vnějšího pozorovatele je těžké se v takovém jednání zorientovat: je postaveno na sérii procedurálních postupů a zdánlivých drobností, které bez širšího kontextu mohou působit nezávadně. Má jednání některých členů Rady ČT – třeba Hany Lipovské a Pavla Matochy – jednotné pozadí?
Ač to nikdo z nich otevřeně nepřiznává, celé to směřuje ke konfliktu, který vyvrcholí pokusem o odvolání Petra Dvořáka. Krok po kroku si k tomu připravují půdu. Na podzim překotně odvolali dozorčí komisi, převolili vedení rady, nyní se chystají schválit výroční zprávu o činnosti ČT za rok 2020, která konstatuje, že televize nedodržuje zákon o ČT, zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání či Kodex ČT, neboť SPD Tomia Okamury na rozdíl od jiných politických stran nemá v jejím vysílání adekvátní prostor. Je to zásadní a závažné tvrzení. V mezičase si třeba také schválili usnesení, které konstatuje, že Petr Dvořák nesplnil jiné jejich usnesení. To prostě nelze interpretovat jinak, než jak tvrdím.
Dnes proběhlo první kolo dovolby do Rady ČT. Kdo se dostal do druhého kola a co lze z výběru volební komise usuzovat?
Jedno je jasné: jedna z nejmenších sněmovních stran, SPD, má nakročeno k tomu, že tam bude mít nejvíc svých lidí. Do druhého kola postoupil Petr Brozda, což je kamarád předsedy Rady ČT Pavla Matochy. Ten ho také navrhl loni na podzim do tehdy nově vznikající dozorčí komise Rady ČT. Postoupil také Radek Žádník, i on kandidoval loni na podzim do dozorčí komise. Jeho pro změnu nominoval radní Roman Bradáč. Tehdy kvůli tomu dokonce Dvořák napsal radním dopis, ve kterém na jeho adresu uvedl: „Člen dozorčí komise nesmí zastávat žádnou funkci v politických stranách, v politických hnutích nebo občanských sdruženích ani nesmí při výkonu své funkce v dozorčí komisi jejich jménem vystupovat nebo působit v jejich prospěch nebo ve prospěch jiných skupinových zájmů.“
Žádník byl součástí managementu ČT za Jiřího Janečka, po nástupu Dvořáka naopak stejně jako Bradáč skončil. Mezi finální dvanáctkou je rovněž instruktor bojových sportů Pavel Černý, obhájce ústavního práva na držení zbraně, se kterým ČT vede soudní spor. Opět kandidát, kterého podporuje SPD. Totéž Jiří Kratochvíl, který mandát obhajuje. I Daniel Váňa obhajuje mandát, jeho ale nepodporuje jen SPD, ale také hnutí ANO. Do druhého kola jde také Jiří Grund – dřív dělal na Primě, dneska je výkonným ředitelem Asociace provozovatelů mobilních sítí. Možná si to moc lidí neuvědomuje, ale jde o přímou konkurenci ČT. Firmy sdružené v asociaci navíc zajišťují služby pro Českou televizi. To je divné.
Okamurova SPD pak má podle mých informací prosazovat také Pavla Černockého. Dle některých je to dokonce favorit druhého kola. Černocký patří už vyloženě k dezinformační scéně. Pro každého, kdo se o tom chce přesvědčit, doporučuju třeba text z Parlamentních listů, v němž Černocký o ČT říká: „Vadí mi ‚rozežranost‘ jejího vedení, vadí mi Dvořák a hlavně pak vedení a velká většina redakce zpravodajství. I když i tady najdeme redaktory kvalitní, nepředpojaté, objektivní, jako třeba David Borek. Těším se na dobu, kdy nové vedení televize vyrazí lidi jako Fridrichová, Šámal, Wollner a Rosí.“
Lze z toho něco vyvozovat pro druhé kolo?
Potvrdilo se, co říkám a píšu už dlouho. Volby do mediálních rad jsou tajné, hnutí ANO v nich skoro vždycky upřednostňuje alianci s komunisty a SPD. Ještě před hlasováním se mi do rukou dostaly dva seznamy s kandidáty, které preferují tyto strany. Na první pohled je zcela jednoznačné, že je za finální dvanáctkou kandidátů dohoda právě těchto tří stran. Širší konsenzus panuje snad jen v případě Karla Nováka, bývalého zaměstnance ČT, který z ní odešel a poté kandidoval proti Dvořákovi v poslední volbě generálního ředitele. Podle všeho má zvolení téměř jisté.
Minulý rok v Radě ČT skončila Ivana Levá, bývalá komunistická poslankyně. Vojtěchu Filipovi se tehdy nepodařilo protlačit za ni náhradu. Je skoro jisté, že si to budou chtít komunisté tentokrát vynahradit. Právě proto bych za dalšího favorita označil Jaroslava Kravku, který už dříve za komunisty kandidoval do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Je to bývalý televizní dramaturg.
Aniž bych takto bezprostředně po prvním kole chtěl spekulovat o všech favoritech druhého kola, musím se ještě vrátit k Danielu Váňovi a Jiřímu Kratochvílovi. Oba dva mandát v Radě ČT obhajují, oba se v posledních měsících obnažili a ukázali se jako oportunisté. Oba po volbě Lipovské a Matochy pohotově obrátili a přidali se na jejich stranu. Třeba Jiří Kratochvíl na posledním jednání Rady ČT pravil, že Dvořák je nejhorším ředitelem v její historii.
Váňa byl zase na podzim za svou loajalitu s nově zformovanou většinou zvolen místopředsedou rady. Těžko říct, ale šance takového Váni údajně nejsou zrovna malé. Tady bych rád upozornil, že oba Dvořáka volili, a pokud Kratochvíl na veřejném slyšení před poslanci řekl něco na způsob, že ho vlastně volit nechtěl a že byl tehdy pod obrovským tlakem, tak nemluví pravdu. Jen se nechutně vykrucuje.
Je zjevné, že se opozici nepodařilo prakticky nikoho prosadit. Do druhého kola neprošli třeba bývalý chartista Petr Pospíchal, Michal Klíma nebo mediální teoretik Jaromír Volek. Žádný opoziční kandidát neprošel. Takové situace se opakují prakticky u každé volby do mediálních rad, které se za poslední roky uskutečnily. Máme půl roku před volbami a je možné, že se ANO, SPD a KSČM podaří získat v Radě ČT většinu. Jaké to může mít následky? Mezi postupujícími jsou lidé, kteří podobně jako Hana Lipovská zpochybňují i samotný institut veřejnoprávní televize.
Těžko říct. Jedna věc je, jak se to může projevit v redakci zpravodajství a publicistiky. Začnou čistky? Nevíme, je to ale dost možné. Neřekl bych v každém případě, že nám hrozí něco na způsob Maďarska nebo Polska. Ostatně na podzim jsou sněmovní volby a je otázka, zda se to celé Andreji Babišovi šeredně nevymstí. Určitě ale přijde destabilizace České televize. Má to několik rovin. Tou hlavní je financování. Pokud jde o ČT, veřejnoprávní poplatky se zvyšovaly naposledy v roce 2008. Pokud nebudou v dohledné době opět zvýšeny, budeme muset redefinovat veřejnou službu ČT. Budeme si muset říct, kde škrtat, co oželet. Méně premiér, více repríz? Méně vlastní dramatiky nebo dokumentů, více akvizic? Hokejbal namísto velkých sportovních akcí?
Jenomže otevřít teď debatu o financování je prakticky nemožné. Jak vést dialog o instituci s někým, kdo ji chce oslabit a znevěrohodnit? Jako na potvoru se navíc jedná přesně o ty mocenské skupiny, které teď postupně začínají ovládat nejen její radu. Jde o alianci Hradu, ANO, Okamury a KSČM. Je to prostě další důsledek politického rozhodování. Dokud nebude jiná většina ve Poslanecké sněmovně, nebudou jiné mediální rady. A v neposlední řadě je třeba připomenout, že se ČT pohybuje v konkurenčním prostředí. Její síla nebo slabost zásadně ovlivňují strategii, vyhlídky a hlavně výdělky ostatních televizí.
Volby do mediálních rad nevzbuzují větší zájem veřejnosti. Výjimkou byla jen kandidatura Michala Semína, proti níž se zvedla vlna nevole. Výsledkem bylo, že se Andrej Babiš od Semína skutečně distancoval. Liberálnímu táboru se ale nedaří volby jakkoli tematizovat, natož politizovat. V minulosti přitom tvořil boj za politickou nezávislost České televize jedno z hlavních témat polistopadových liberálů. Jak si tuto proměnu vysvětlujete? Kdyby byl odpor veřejnosti vůči některým kandidátům větší, probíhaly by volby jinak?
Nevím, neumím si to moc vysvětlit. Přitom se dlouho vědělo, že právě tento scénář může nastat. Já sám o tom píšu dlouho a systematicky. Určitě v tom svou roli hraje únava. Všichni jsme tak trochu usmýkaní. Člověk si vždycky říká, že už není kam klesnout, a ono je. Covid-19 je další věc. Jednání Rady ČT jsou standardně veřejná, teď už rok probíhají za zavřenými dveřmi. Nesmí tam ani novináři. Navíc ta jednání, jak jsem říkal, nejsou zrovna přehledná. Zorientovat se v chodu rady není pro novináře, který se na to nespecializuje, zrovna jednoduché.
Mobilizace širší veřejnosti je taky kvůli pandemii složitá. Demonstrace jsou prakticky nemyslitelné, všichni jsme de facto už rok doma. Za nevoli jisté části společnosti si navíc ČT může sama. Některým tématům se roky vyhýbala. Do sebe zahleděné, pražské elitářství jí spousta lidí z regionů neodpustí už nikdy. Přesto jednoznačně platí, že média veřejné služby potřebujeme, protože pokud hlas některých segmentů společnosti v médiích téměř absentuje, bez veřejnoprávních médií zmizí úplně.