Zakleknout antirouškaře? Policie má být profesionální a její zásahy přiměřené

Videa a další zprávy o zásazích policistů vůči lidem, kteří nenosí roušky a respirátory, ukazují především na to, že policie jedná neprofesionálně.

To je skandál, hodnotí jedni chování policie v komentářích pod zprávami o zásazích vůči lidem, kteří neměli na ulici nasazenou roušku, zatímco druzí oponují, že chodit bez ochrany úst je nezodpovědné a sobecké a antirouškaři nesou odpovědnost za přeplněné nemocnice i mrtvé. Nervozita ve společnosti stoupá a dělicí čára mezi těmi, kdo chtějí co nejvíce dodržovat opatření, a těmi, kteří proti nim bojují, je čím dál výraznější. Nepřiměřené zásahy policie však mohou radikalizovat i ty, kteří opatření dosud bez velkého nadšení dodržovali.

Někteří jsou si rovnější

Jedním z problémů, se kterými se při boji proti pandemii potýkáme, je jasná zpráva, že pravidla neplatí pro všechny stejně. Ať už se jedná o tajné návštěvy restaurací, tajné večírky, cesty do luxusních destinací, VIP pozvání na fotbal nebo promluvy poslanců Lubomíra Volného a Mariana Bojka bez roušky, pojí je jedno: tyto lidi policie nikdy nezaklekne. A je přitom lhostejné, že Volný s Bojkem byli zvoleni za SPD, to z nich obyčejné občany nedělá. Nebo že cesta do jiné země fakticky nemusela být porušením nějakého zákazu. I když je trestem za papalášské chování třeba tlak na odchod z funkce, jako tomu bylo u Romana Prymuly, musí to nutně na mnoho lidí působit dojmem, že tu máme různé kategorie občanů s rozdílnými právy a povinnostmi. Když pak zastánci tvrdých policejních zákroků argumentují slovy, že pravidla jsou pravidla, nelze se příliš divit, že u značné části populace vzrůstá pocit, že i když jsme si formálně rovni, někteří jsou si rovnější.

Otázka zní, zda chceme žít ve společnosti, kde policie vymáhá pravidla takovým způsobem jako nyní. Dnes se jedná o roušky, zítra se může jednat zase o něco jiného.

Kromě toho, že ruka zákona nedopadá na všechny stejně, je potřeba vážit přiměřenost každého zákroku. Policisté měli být už před mnoha lety, dávno před pandemií, školeni, jak se chovat v různých situacích. Policejní brutalita vůči lidem, kteří se dopouštějí nějakého přestupku nebo méně závažného trestného činu, nebo jsou prostě jen ve špatný čas na špatném místě, není totiž nic nového. Tradičně se to týkalo různých anarchistů nebo bezdomovců či dalších lidí, kteří nesplňovali společenské normy. Debata o tom, jestli si to daný člověk zasloužil, je přitom bezpředmětná: nepřiměřený zásah si nezaslouží nikdo, dokonce ani člověk bezohledný, který porušuje pravidla, jež nám dávají smysl. Je jedno, že na ty lidi máme vztek, protože vidíme, co nedodržování pravidel způsobuje. Oni mají také vztek, byť třeba z jiných důvodů, a důležité je jen to, že policie by při výkonu práce vztek mít neměla.

Brutalita je špatná z principu

Situace, které můžeme sledovat v posledních dnech na sociálních sítích, se obvykle odehrávají na ulici. Pod texty a videi se pak vedou debaty o tom, zda daná ulice byla prázdná, poloprázdná, nebo po ní chodilo hodně lidí. Je samozřejmě rozdíl v tom, jestli je daný člověk v davu, uvnitř nebo venku, a do jaké míry tedy v tu chvíli ohrožuje své okolí, ale jádro sporu leží jinde. Otázka zní, zda chceme žít ve společnosti, kde policie vymáhá pravidla takovým způsobem jako nyní. Dnes se jedná o roušky, zítra se může jednat zase o něco jiného. Debata o policejním násilí se v Česku zatím moc nevedla, mnohem víc než tuzemské případy vzbuzovalo zájem policejní násilí v dalekých zemích, zejména v USA. Řada lidí – a nebyli to nutně zastánci dodržování protiepidemických opatření – schvalovala třeba i střílení do lidí, když přece porušili pravidla. Policejní brutalita, která v extrémním případě může skončit i smrtí domnělých či skutečných delikventů, by ale měla být odstrašujícím mementem. V žádné své podobě by neměla být něčím, co v jednom případě schvalujeme a v jiném zase kritizujeme, když ji považujeme za nespravedlivou.

Zoufalství nad tím, že lidé nedodržují opatření, je pochopitelné a ani mně není jasné, proč je podle některých ochrana úst „náhubkem“, který nás prý umlčí, a za co přesně odpůrci opatření bojují. Celé antirouškařské hnutí je mi svým zbytnělým egoismem protivné, ale nechci žít ve státě, kde policie neumí řešit problémy kultivovaně a přiměřeně situaci. Pro inspiraci není třeba chodit daleko, třeba v sousedním Německu policisté prý nikomu nedomlouvají, ale prostě lidi pokutují. Jistě, řeknete si, ale co má policie dělat, když se člověk nechce ani legitimovat, jako tomu bylo v posledním případě, který navíc doprovází pláč dítěte zakleknutého otce. Vzhledem k tomu, že jsme neviděli začátek celého incidentu, je samozřejmě ošemetné ho komentovat. A právě k tomu, aby se konflikt nedostal do fáze, kterou někdo natočil na video, by měl sloužit policejní výcvik, který by příslušníky represivních složek na takové situace připravil. Litovat dítě, že má nezodpovědného otce, sice můžeme, ale policie měla vzít v úvahu, že je tam přítomné, a to ji mělo ještě víc motivovat, aby konflikt nenechala dojít tak daleko. Jedno je totiž zcela jisté: video plačícího dítěte, které obletělo internet, nikoho k větší ohleduplnosti motivovat nebude.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies