Země nomádů připomíná Hrozny hněvu. Noří se do světa, v němž je důchod nedosažitelným snem

Ve filmu, který má oscarové šance, hraje Frances McDormand vdovu cestující po USA za sezónními pracemi.

Když na konci února přebírala Chloé Zhao Zlatý glóbus za nejlepší režii, byla teprve druhou ženou oceněnou v této kategorii za 78 let historie cen. Osmatřicetiletá tvůrkyně narozená v Pekingu se tak stala nadějí nejen pro tvůrkyně s asijskými kořeny, ale obecně pro filmařky, které jsou v průmyslu po celé dekády systematicky přehlíženy.

Periferní komunity

Její třetí celovečerní film Země nomádů měl premiéru loni v Benátkách, kde získal Zlatého lva, a následně posbíral téměř všechna ocenění, která mohl. Stal se tak horkým kandidátem na Oscary, jejichž nominace se dozvíme už 15. března.

V příběhu ovdovělé svérázné šedesátnice Fern (Frances McDormand), z jejíhož domova se po uzavření místních dolů stane město duchů, a ona se vydává se svým minivanem na výpravu za prací napříč americkým Středozápadem, navazuje Zhao na svou předchozí tvorbu. Jak její prvotina Song My Brother Thought Me (2015), tak její druhý snímek Jezdec (The Rider, 2017) se odehrávají v přehlížených komunitách a dávají prostor hercům, kteří hrají do jisté míry sami sebe. Oba dva filmy natočila v indiánské rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě a věnuje se v nich osudům původních obyvatel Ameriky.

Tisíce lidí v Americe byly k existenci na čtyřech kolech dohnány hospodářskou krizí. Minivan bývá jedinou alternativou k bezdomovectví nebo životu v nevyhovující lokalitě a podmínkách.

Bylo to právě po zhlédnutí Jezdce (oceněného v Cannes), kdy se Frances McDormand rozhodla oslovit Zhao s nabídkou zfilmovat knihu Jessicy Bruder. Novinářka Bruder sama jezdila v přívěsu po Spojených státech a pracovala jako námezdní síla, aby sesbírala materiál o moderních nomádech, a následně sepsala své zážitky do knihy Nomadland: Surviving America in the Twenty-First Century.

McDormand získala práva na zfilmování knihy spolu s Peterem Spearsem, producentem křehké romance Dej mi své jméno (2017), a Zhao dopřáli naprostou tvůrčí svobodu: je autorkou scénáře, režisérkou i střihačkou. Podobně jako Bruder se Zhao společně s McDormand a štábem vypravily mezi kočovníky a strávily s nimi několik měsíců. Nonfikci předlohy pak Zhao zkombinovala s fiktivním příběhem postavy Fern, kterou sledujeme od chvíle, kdy se loučí se všemi svými věcmi i městem (jde o skutečné, v roce 2011 zaniklé město Empire v Nevadě), kde prožila většinu života, a nasedá do auta, jež se stává jejím novým domovem.

Situace, kterou si nevybrali

Fern je tedy v kočovném způsobu života nováčkem stejně, jako jím byla Bruder, zatímco skutečně žijící protagonisty knihy jako Lindu May, Swankie nebo známého propagátora nomádství Boba Wellse tu potkáme jako Ferniny průvodce, kteří jí na cestě pomáhají – ať už při sezónní práci ve skladu Amazonu, problematice suchých záchodů, výměně píchlé pneumatiky nebo vyrovnávání se se ztrátou milované osoby.

Nikdo z nich si přitom tenhle život dobrovolně nevybral. Tisíce lidí v Americe byly k existenci na čtyřech kolech dohnány hospodářskou krizí. Lidé z generace šedesátníků a sedmdesátníků, a především ženy po rozvodu nebo ztrátě partnera, se často ocitnou v situaci, kdy si nemohou dovolit platit nájem. Minivan je pak jedinou alternativou k bezdomovectví nebo životu v nevyhovující lokalitě a podmínkách.

Fern, která žila celý život na jednom místě, náhle poznává Ameriku mnoha tváří. Monotónní manuální práci střídají výjevy monumentálních přírodních úkazů, které v ní vyvolávají úžas, nachází v nich klid nebo se v nich ztrácí. Potkává nové přátele, zažívá nebývalou solidaritu lidí s podobnými osudy, jako je ten její. Pocit sounáležitosti a komunity se na cestě střídají se samotou a izolovaností.

Bez soudů, rozhřešení a velkých dramat

Země nomádů je jako Steinbeckovy Hrozny hněvu pro 21. století, ale zároveň je i oslavou svobody, kterou lidem, pro něž je klidný důchod bez finančních starostí nedosažitelným snem, dává kočovnictví. Polodokumentární, patosu prostý styl Chloé Zhao, a soustředěný výkon Frances McDormand, která vtiskla do Fern kromě houževnatosti také dojemnou křehkost a bolest, dělají z filmu výjimečně empatické dílo. K nejsilnějším momentům patří scéna, v níž se Fern urputně snaží slepit porcelánový talířek po svém otci – jednu z mála věcí, která ji pojí s minulostí, jež zmizela v nenávratnu.

Zhao kombinuje lyričnost se sympatickou neokázalostí a pocitem autentické všednodennosti, umožněného tím, že s lidmi, na něž společnost zapomíná, skutečně strávila čas. Vznikl tak výjimečný snímek bez soudů, rozřešení a velkých dramat, citlivě vypovídající o potřebě domova, jeho ztrátě a hledání alternativ v době přetrvávající krize a nejistot.

Autorka pracuje ve filmovém marketingu a dramaturgii.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies