Foto Facebook prezidenta České republiky Miloše Zemana
Pandemií umocněné společenské nerovnosti, chudoba, destabilizace pracovního života, vysílený zdravotnický systém, psychické problémy obyvatel, dopady distančního vzdělávání na žáky a studenty, pocity nejistoty i ve sférách, které doposud představovaly opěrné body. To vše jsou výzvy, jejichž řešení by mělo být zásadním tématem dnešních dní. S blížícími se parlamentními volbami a začínající kampaní jsou však upozaděny ve prospěch politických her vlády, prezidenta i demokratické opozice. Právě ta má nyní prostor ukázat, co by za její případné vlády fungovalo jinak a lépe.
Petr Fiala parašutistou
Na úterní tiskové konferenci uvedli předsedové stran koalice SPOLU deset důvodů, proč svolat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny a pokusit se vyslovit vládě Andreje Babiše nedůvěru. Jmenovali třeba kauzu Faltýnkova deníku, Babišův střet zájmů, potvrzený evropským auditem, nebo „rozvrat veřejných financí a obrovský deficit, který nevznikl jen v důsledku pandemie“. V tom lze dát Petru Fialovi jedině za pravdu. Co ale zmínit zapomněl, je radikální daňová reforma a zrušení superhrubé mzdy, kterou ODS protlačila společně s ANO a která má lví podíl na – slovy Markéty Pekarové Adamové – „čím dál hlubším dluhu, který budou muset všechny generace v dalších letech řešit“.
Opoziční tahy s vyslovením nedůvěry vládě a samorozpuštěním Poslanecké sněmovny mohou v situaci, kdy je většina občanů z politiky vyčerpaná, nahrát Babišovi.
Kromě odvolávání se na respekt k pravidlům hry, konzervativní hodnoty a principy, podtržené citátem Edmunda Burkeho, přišly na řadu i historické paralely spojené s pokládáním životů našich předků za Ústavu, chartisty nebo odvahou parašutistů. Petr Fiala se přitom nezapomněl vymezit proti zbytku „demokratické opozice“, tedy koalici Pirátů a STAN: „Kdo se k nedůvěře nepřipojí, toleruje vládu Andreje Babiše.“ Po vyslovení nedůvěry by mělo dle předsedů následovat rozpuštění Sněmovny a vyhlášení předčasných voleb. To by se ale pravděpodobně nestalo.
Vyslovení nedůvěry vládě, pro něž musí koalice SPOLU získat 101 hlasů, totiž znamená předat veškeré páky do rukou prezidenta Zemana, jehož záliba ve volném výkladu Ústavy není tajemstvím. Rosatom i Sputnik by se tak mohly, coby nástroj Zemanova vydírání, vrátit do hry. Zeman by nechal dovládnout Andreje Babiše v demisi, jak již dříve deklaroval, nebo by přistoupil ke svému oblíbenému politickému nástroji – úřednické vládě. Kdo by byl jejím předsedou, nevíme, zato ale víme, že sebevědomý a rezolutní vůči Kremlu by rozhodně nebyl.
V jiné politické kultuře by měl v situaci, kdy menšinová vláda ztratí tichou podporu komunistů a Evropská komise definitivně potvrdí střet zájmů jejího předsedy, požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru sám premiér. Dnešní Česko sice oplývá ledasčím, politická kultura to ale bohužel není. Pokus o upoutání pozornosti voličů v době, kdy předvolební průzkumy dlouhodobě ukazují koalici SPOLU stagnující výsledky, je nicméně pouhým prázdným gestem.
Sněmovnu rozpustíme a volit půjdeme, až se vrátíme z koupaliště
Koalice Pirátů a STAN hodlá dojít k předčasným volbám jinou cestou, a to rozpuštěním Poslanecké sněmovny. Pro usnesení by musela sehnat 120 poslaneckých hlasů. Vyhnula by se tím předání veškeré moci do rukou prezidenta. Přestože Zeman prohlašuje, že si může vybrat, zda Poslaneckou sněmovnu rozpustí či nikoliv, Ústava mu nic takového neumožňuje. Druhý odstavec článku 35 stanovující, že „prezident Poslaneckou sněmovnu rozpustí, navrhne-li mu to Poslanecká sněmovna usnesením, s nímž vyslovila souhlas třípětinová většina všech poslanců“, byl do Ústavy přidán v roce 2009 po „kauze Melčák“.
Při stávajícím rozložení politických sil v Poslanecké sněmovně (ANO má 78 poslanců, ČSSD 14) je však tento krok nereálný. Stále navíc není známa finální podoba volebního zákona, o němž bude ve čtvrtek hlasovat Senát. Pokud jej schválí ve stávající podobě (někteří senátoři apelují na zavedení korespondenční volby), poputuje k podpisu prezidenta a vyhlášení ve Sbírce zákonů pravděpodobně v některém z květnových týdnů. Volby by se musely konat do 60 dnů po rozpuštění, tedy o prázdninách. Naplánovat nejdůležitější demokratickou událost na „okurkovou sezónu“ je ovšem nesmyslné i za normálních okolností, natož v situaci, kdy je většina obyvatel po dlouhých měsících lockdownu unavená a především znechucená z amatérismu politického nakládání s pandemií.
Prezident si zatím pohrává s velezradou
Senátoři po nedělních výrocích pronesených prezidentem Zemanem v souvislosti s výbuchy ve Vrběticích na Zlínsku zvažují návrh ústavní žaloby pro velezradu. S jejím podáním musí nicméně (přestože je prezident volen v přímé volbě) souhlasit Poslanecká sněmovna, a to třípětinovou většinou.
Velezradu Ústava definuje jako „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Pouze slovy, kterými prezident podrývá činnost bezpečnostních složek našeho státu a staví se na stranu státu jiného, tento ústavní delikt naplnit pravděpodobně nelze. Činy ale ano. Představují loňské požadavky na předání informací o ruských agentech od tehdy ještě „čučkařů BIS“, na Rusko silně napojení prezidentovi spolupracovníci, veřejná degradace bezpečnostních složek státu nebo zveřejnění údajů z živého spisu a manipulace s informacemi v rámci vrbětické kauzy, ve svém souhrnu velezradu? A mají senátoři pro zemanovsko-putinovské jednání směřující proti českému státu dostatek důkazů?
Druhou možností pro podání ústavní žaloby je hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku. Prezident Ústavu a její principy obchází či přímo porušuje v podstatě konstantně – záleželo by na zvolené formulaci. Postup by byl v takovém případě totožný: s návrhem by muselo souhlasit 120 poslanců. Ústavní soud by žalobu zamítl, nebo naopak rozhodl o zbavení prezidenta jeho úřadu a způsobilosti jej znovu nabýt. Proti předloňskému návrhu ústavní žaloby se vymezili poslanci ANO, ČSSD, KSČM a SPD. Vzhledem k neměnné politické konstelaci dolní komory a trvající servilitě jednotlivých aktérů vůči prezidentovi by i tento pokus skončil pravděpodobně neúspěšně.
Ústavní žaloba je jediným stávajícím nástrojem Parlamentu, kterým může prezidenta korigovat. Výzvy některých veřejných diskutérů k použití článku 66 Ústavy a přijetí usnesení o neschopnosti prezidenta vykonávat svou funkci jsou marným voláním. Prezident v neděli jak svým projevem, tak nedůstojným urážením moderátorky Terezie Tománkové ukázal, že se drží při síle. V situaci, kdy Zeman svými slovy i jednáním nahrává především Kremlu a jeho propagandě, má ústavní žaloba minimálně velkou symbolickou rovinu. Na každém zákonodárci záleží, bude-li prezidentovým útokům na vlastní zemi a její zpravodajské služby nečinně přihlížet, nebo se proti nim ohradí.
Opozice má nyní příležitost demonstrovat svůj um a schopnost taktizování, které do vysoké politiky patří. Prezident jimi oplývá a hojně jich zneužívá. Premiér, proslulý direktivou, méně už vizionářstvím, mu bude sloužit, dokud bude v jeho přízni. Vymezit se proti jejich společnému tandemu má (při momentálním politickém osazenstvu a říjnových volbách) smysl jedině skrze ústavní žalobu na prezidenta. Opoziční tahy s vyslovením nedůvěry a samorozpuštěním Poslanecké sněmovny mohou naproti tomu v situaci, kdy je většina občanů z politiky vyčerpaná, nahrát Babišovi. Role mučedníka, do které se rád staví, je totiž pro mnoho voličů stále autentická.
Autorka studuje práva.