Foto SDI95, Wikimedia (CC BY-SA 4.0)
Je březen 2017 a středopravicová konzervativní strana Občané pro evropský rozvoj Bulharska (GERB) slaví volební vítězství se ziskem 33 procent. Bojko Borisov skládá koalici s krajně pravicovým uskupením Sjednocení patrioti a stává se potřetí předsedou vlády. Opoziční Socialistická koalice pro Bulharsko oproti roku 2014 zdvojnásobila svůj volební výsledek a vyprofilovala se jako hlavní opoziční síla vůči konzervativní pravicové vládě. O tři roky později nastává zásadní zvrat. Probíhající pandemii navzdory vláda těžkopádně kličkuje mezi přijímáním protipandemických opatření kvůli vysoké úmrtnosti a lobbistickými zájmy vlivných oligarchických struktur v ekonomice. Ukazuje se křehkost podfinancovaného a personálně vytíženého zdravotnictví. Kvůli ztrátě zaměstnání v zemích západní Evropy, se do země vrací na půl milionu Bulharů, kteří z výdělků v zahraničí živí své rodiny, jelikož mzdy v zemi rapidně zaostávají za zbytkem Unie. Šíří se zprávy o korupčních kauzách a podezření na rozsáhlé ovlivňování justice skrze generálního prokurátora Ivana Geševa. Do ulic vyráží každý den tisíce lidí volajících po předčasných volbách. Krajně pravicové strany však výměnou za ústupky Borisovu vládu podržely. Hněv bulharské společnosti byl tak držen pod pokličkou až do 4. dubna 2021. Kauzy z posledního roku však byly spíše pomyslným spouštěčem dlouhodobého hněvu velké části bulharské společnosti vůči jedenáctileté oligarchické správě země.
Hlavní výzvou však pro budoucí vládu bude vymanit zemi z demokratického deficitu, do kterého byla uvržena paralelními oligarchickými strukturami.
Letošní volební výsledky ukazují, že styl vládnutí Bojka Borisova byl navzdory volebnímu vítězství zpochybněn. Strana získala sice 26 procent hlasů, avšak přišla o 20 mandátů a nemá v parlamentu své krajně pravicové spojence. Šlo navíc o historicky nejnižší podíl hlasů vítězné strany ve volbách. Zároveň se zásadně propadla i hlavní opoziční koalice vedená Bulharskou socialistickou stranou (BSP), která zaznamenala ztrátu dokonce 37 mandátů. Do parlamentu se dostaly naopak tři nové protikorupční subjekty. Borisov nyní vyzývá všechny strany k sestavení vlády odborníků. Ministryně zahraničí Ekaterina Zacharievová sdělila, že GERB chce navrhnout vládu složenou pouze z expertů strany. V jejím čele by pravděpodobně nestál Borisov, který se podle ní chce soustředit na práci ve straně. Ostatní strany s Borisovovou stranou GERB však ke koaličním jednáním usednout nechtějí. Výjimkou snad může být pouze Hnutí za práva a svobodu (DPS), které oficiálně sice zastupuje tureckou menšinu v zemi, avšak v praxi hájí zejména zájmy několika málo oligarchů. „S nejvyšší pravděpodobností se brzy vydáme k novým volbám,“ uvedl těsně po volbách spolupředseda protikorupční koalice Demokratické Bulharsko Hristo Ivanov.
Ultrapravice bez slupky
Vzedmutí zdola, které v Bulharsku během uplynulého roku nabralo na intenzitě, vyneslo do popředí protestní hnutí, která vzala voliče také krajní pravici a radikálně pravicovým stranám, jež v roce 2017 těžily především z tématu migrační krize. Výsledek voleb reflektuje dlouhodobou nespokojenost v zemi s vládou Borisova, která dopomohla k posílení vlivu oligarchických struktur v zemi a neřešila naléhavé problémy bulharské společnosti – jako je rozpletení klientelistických sítí mezi ekonomickým sektorem, politikou a justicí nebo potřebné ekonomické a sociální reformy, jež by zvedly životní úroveň a zamezily systémovému exportu levné pracovní síly. Volba protestních uskupení je tak legitimní odpovědí na dlouhodobou nespokojenost s politickou reprezentací. Nejúspěšnější bylo hnutí Je takový národ (ITN), které vede televizní moderátor Slavi Trifonov. Trifonovovo hnutí oslovilo voliče napříč demografickými skupinami a získalo bezmála 18 procent. Trifonov před volbami deklaroval, že nevstoupí do vlády s GERB, BSP ani DPS. Pokud se Borisovovi nepodaří sestavit vládu, mohl by být pověřen sestavením vlády právě on.
Nová protestní uskupení vytlačila z parlamentu krajní pravici ve všech jejích podobách. Ta měla přitom v dosavadním parlamentu značně silné zastoupení a díky podpoře vlády i silové postavení, čehož také využívala. Ústup krajní pravice ve prospěch nových populistických uskupení hlásajících zejména antielitářské postoje lze vysvětlit tím, že populistické strany radikální pravice v čele s Bulharským národním hnutím (IMRO) se ve skutečnosti chovaly „elitářsky“. Skrze zákulisní tlaky držely Borisova v šachu, aby tak protlačovaly nacionalistickou agendu, zatímco zásadní problémy bulharské společnosti se dále prohlubovaly. Namísto řešení pandemie a rostoucí nezaměstnanosti, tak Bulharsko například zablokovalo rozhovory o vstupu Severní Makedonie do Evropské unie. IMRO podmínilo podporu Borisovovy vlády nutností vydírat Severní Makedonii požadavky nacionalistického výkladu historie a uznání makedonštiny coby pouhého bulharského dialektu.
Nespornou výhodou pro populistické strany radikální pravice bývá jejich mizivý koaliční potenciál, který jim dovoluje zastávat neotřesitelné opoziční a protestní pozice (české hnutí SPD je toho zářným důkazem). V Bulharsku ovšem odpadla „slupka“ jejich protestního étosu „masových“ hnutí zastupujících zájmy „prostého lidu“, a naopak bylo vidět „jádro“ těchto uskupení, které deklaruje vize participativní demokracie jen jako lacinou vábničku, zatímco prosazuje reakcionářsky konzervativní a v ekonomické rovině často neoliberální politiku. Image hnutí budovaného zdola je ostatně v případě těchto stran pouhou chimérou, jelikož jde v drtivé většině o silně personalizované organizace bez vnitřní demokratické a pluralistické struktury.
Výzvy pro budoucnost
Příští vlády Bulharska budou čelit strukturálním problémům levné práce, kterými chronicky trpí celý region a jejichž důsledkem je masivní emigrace a odliv mozků z oblasti. Závislost na příjmech ze zahraničí v kombinaci s pandemií prohloubila sociální problémy v zemi. Podstatná část sezónních prací zanikla a nechala gastarbeitery v zahraniční i jejich rodiny bez příjmů. Odhaduje se, že se v roce 2020 v důsledku pandemie vrátilo zpět do země na půl milionu Bulharů. V případě sousedního Rumunska jde až o 1,3 milionu lidí. Podle dat Eurostatu přitom ještě v roce 2018 více než 13 procent lidí v produktivním věku pracovalo mimo Bulharsko. Tyto faktory pak v roce 2020 stály za zvýšením míry nezaměstnanosti v Bulharsku.
Bulharsko se navíc v roce 2020 potýkalo s problémem nedostatku vody. „Cokoli, co souvisí se změnou klimatu, bude stále hlubším problémem,“ uvedl novinář Dimiter Kenarov pro Balkan Insight. Dodává přitom, že „vodní krize byla způsobena nejen suchem, ale i špatným hospodařením státu s přírodními zdroji“. Politické strany v Bulharsku tak začaly před volbami mnohem více tematizovat změnu klimatu a environmentální agendu jako takovou. Zájem o environmentální témata souvisí patrně také s příslibem toho, že se Bulharsko stane jedním z hlavních příjemců zelených fondů a fondu pro obnovu v rámci příštího sedmiletého rozpočtu EU. Sofie je navíc s vysokou koncentrací pevných prachových částic nejvíce znečištěným hlavním městem v Evropě. Podle WHO umírá v Bulharsku každý rok přibližně devět tisíc lidí na nemoci spojené s nízkou kvalitou ovzduší a Evropská komise odhaduje, že ekonomika země ztrácí ročně téměř tři miliardy eur kvůli nepřímým nákladům na zdraví v důsledku znečištění ovzduší.
Hlavní výzvou však pro budoucí vládu v zemi s nejvyšší mírou korupce z celé Evropské unie (dle dat Transparency International) bude skutečně spravovat věci veřejné a vymanit zemi z demokratického deficitu, do kterého byla uvržena paralelními oligarchickými strukturami. Úskalím úspěšných postideologických protestních hnutí ovšem může být zavedení technokratické vlády, která se sice vymezuje vůči předchozím elitám, avšak zároveň generuje nové. Bezobsažnost technokratické vlády skýtá nebezpečí, že nedojde ke koherentnímu zpochybnění statu quo. Je proto otázkou, do jaké míry se nové protikorupční subjekty nyní postaví k současné moci zákulisní politiky v zemi a do jaké míry ji zpochybní ve svých základech. Protikorupční rétorika bude pouze líbivým PR, pokud nedojde k rozpletení závislosti politické moci na nejvýznamnějších ekonomických aktérech, kteří si rozparcelovali pole působností a hlavní dotační toky z evropských fondů. Tento stav je každopádně sociálně, ekonomicky i ekologicky neudržitelný.
Autor je politolog.