Bydlení v karavanu jako řešení krize dostupnosti bydlení?

V mediálním prostoru se stále častěji objevují nové alternativní přístupy k bydlení. Nenechme se zmást: rozhodně nejsou cestou, jak čelit stávající bytové krizi.

Chcete bydlet v karavanu, tiny housu, kontejneru, mobilheimu, na lodi nebo na posedu? Nechcete? V tom případě patříte k naprosté většině lidí, která konvenčně sní o bydlení v klasickém rodinném domě nebo v bytě. V poslední době se přitom v českém mediálním prostoru objevují články, které tematizují a vydávají za alternativu ke standardnímu bydlení různé „netradiční“ formy příbytků, které jsou v některých případech označeny za možné řešení současné krize dostupnosti bydlení. Tato nová rétorika je nicméně z různých důvodů problematická.

Nestandardní bydlení je představováno jako kreativní i emancipační řešení problému nedostupnosti bydlení, jako chytré obcházení implicitně nefunkčního systému.

Patří mezi základní poučky sociálních věd, že média realitu pouze nereflektují, ale že ji spoluvytvářejí. Média nastavují mantinely společenské debaty, toho, co je možné vnímat jako běžné nebo správné. V oblasti bydlení se pak ukazuje, že v různých kontextech mohou média spoluvytvářet představy o tom, že individualizované vlastnické bydlení je správné a ideální, kdežto nájemníci jsou ti „neschopní“, nebo že hypotéky jsou běžnou a v podstatě nevyhnutelnou součástí toho, jak bydlení řešíme, zatímco veřejně poskytované či kolektivní (např. družstevní) bydlení je v podstatě neefektivní a nežádoucí. Mediálně konstruovaná realita se tak může propisovat do toho, co začneme vnímat jako normální nebo i žádoucí.

Únik „za lepším“

Články o bydlení v karavanech či mobilních domech jsou často koncipovány jako příběhy úniku (před krizí bydlení, z velkoměsta) ukazující řešení, které může být lákavé z hlediska ekonomického, estetického, emancipačního i environmentálního. Články zobrazují veskrze sympatické mladé lidi, kteří dané řešení zvolili (nebo k němu byli dotlačeni okolnostmi, záleží na úhlu výkladu), a design, který koresponduje s módním minimalismem a skandinávským stylem. Nestandardní bydlení je představováno jako kreativní i emancipační řešení problému nedostupnosti bydlení, jako chytré obcházení implicitně nefunkčního systému, které vás osvobodí od předchozích omezení (vysokých cen nemovitostí, nutnosti bydlet v nájmu). Je přitom zásadně individualizované – není výsledkem kooperace různých aktérů, jako jsou stát, obec, komunita, (široká) rodina a samozřejmě jednotlivec.

Estetizace daných forem bydlení, která je má normalizovat a učinit lákavými i přes jejich nedostatky, a stejně tak individualizace problému ovšem pomíjejí strukturální dimenzi nedostupnosti bydlení, a to činí tuto rétoriku problematickou. Vytváří totiž představu, že nestandardní bydlení je lákavé a žádoucí, přestože řada dosavadních výzkumů ukazuje opak – například nedávné šetření v rámci výzkumného projektu Sociologického ústavu AV ČR, které ukázalo, že jako ideální bydlení označuje 94 procent mladých dospělých z Prahy, Brna, Olomouce a Pardubic právě standardní rodinný dům nebo byt. Zmíněné články tak vytvářejí určitý paralelní svět, ve kterém je jako legitimní, žádoucí a v zásadě standardní bydlení představováno něco, co si vlastně moc lidí nepřeje. Individualizace konkrétních řešení pak vytváří depolitizující dojem, že bydlení je pouze soukromá záležitost a že veřejné instituce nemají spoluvytvářet řešení jeho nedostupnosti.

Jak ospravedlnit menší komfort?

K ospravedlnění snižování nároků na prostor, soukromí či komfort pak slouží rétorika skromnosti nebo i environmentální podtón – třeba mobilní bydlení je možné označit jako méně energeticky náročné než naddimenzovaný dům v suburbii. Na druhou stranu bydlení v mobilním domě či karavanu automaticky neznamená v dlouhodobém horizontu nižší environmentální zátěž a ukazuje se, že ekologicky lze stavět i domy, které svými rozměry nepřipomínají pokoje na vysokoškolských kolejích. Doposud byl ukazatel průměrné velikosti plochy domu či bytu na osobu vnímán jako znak společenského pokroku, jako materiální základ pro kvalitní život, a naopak tzv. přelidněnost bytu byla vnímána jako společenský problém. Jinými slovy, je naprosto v pořádku, pokud někteří lidé chtějí bydlet skromně a nepotřebují velké byty, ale vydávat danou praxi za nový standard je zavádějící.

Dalším problematickým aspektem, který zatím v České republice moc nerezonuje, je nižší právní ochrana lidí bydlících v alternativních formách bydlení. Mocenské asymetrie ukotvené v zákonech se ukazují například u bydlení v autě, karavanu či mobilním domě ve Spojených státech, kdy daní lidé čelí omezením, co se týče například práv nájemníků (tlak na zvyšování nájmů z pozemků v trailer parcích nebo výpovědi z nájmu bez udání důvodu). Podobné případy nerovnosti ale najdeme i ve Velké Británii. Jak ukazuje Jessica Bruder ve své knize Nomandland, emancipační rétorika je vlastně do značné míry strategie zachování důstojnosti a vyrovnání se se ztrátou středostavovského sociálního i ekonomického statusu – je strategií, jak se vyrovnat s tím, když vás společenský systém označí za přebytečné, za námezdní sílu hodící se pro sezónní práce v Amazonu. Proto je nutné být obezřetný k emancipačnímu podtónu, který lze sledovat i v českých článcích. Otázkou totiž je, zda emancipace od nutnosti bydlet v soukromém nájemním bydlení, od nutnosti splácet třicet let hypotéku apod. nebude sloužit jen další formě mocenské asymetrie nebo podrobení se způsobu života, který vlastně nechceme.

Autor je sociolog bydlení, působí v Sociologickém ústavu AV ČR.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies