Foto použito se svolením Michala Pragera
Sídliště Černý Most dlouhodobě provází pověst nebezpečného a nehostinného místa na kraji města, kam se jezdí jen nakupovat do obchodního centra a přespávat. Jeho převážná část byla vybudována ve druhé polovině osmdesátých let a území se rozrůstá novostavbami dodnes. Zástavba hýří barvami a architektonickými styly a obyvatelstvo sídliště je jak národnostně, tak sociálně velmi rozmanité. Když se obyvatel dnes zeptáte na zásadní bod vývoje sídliště, dostanete odpověď: metro až na konečnou v roce 1998. Právě stanice metra a přilehlý nepřehledný autobusový terminál, které se za 23 let nijak nezměnily, často svádějí k vnímání Černého Mostu jako nevzhledné periferie. Vydáte-li se dál na sídliště, zjistíte, že je obklopené zelení, rybníky a cyklostezkami. Vyznačuje se i aktivitou místních obyvatel, kteří stojí za zrodem mnohých zdejších neziskových organizací, spolků a komunitních počinů.
Mohl byste popsat místo, kde se nacházíme?
Jsme v takzvaném bytě zvláštního určení, který je součástí domu, kde jsou jenom tyto byty. Je to takový terminus technicus. Já vždycky říkám, že někdo musí být zvláštně určen, aby mohl v takovém bytě žít. Laicky řečeno, tady na Čerňáku se tomu říká bezbariérák, je to dům, kde bydlí lidé s postižením.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let bohužel ještě převládal koncept, že se stavěly tyto typy domů, kam se stěhovali na jedno místo lidé s postižením. Po Praze jich máme asi pět. Účelem bylo, aby jejich obyvatelé měli služby na jednom místě. Ten koncept je ale samozřejmě už dávno překonaný, protože si tu není možné vytvářet takové přirozené sousedské vazby, jako když žijete v běžném domě. Já tomu říkám malé ghetto.
Kdy jste se na Černý Most nastěhoval a jaký byl Váš první dojem a následné pocity z bydlení?
Žiji tady od roku 2004, už je to šestnáct let. Když mi dali vědět z magistrátu, že mi přidělují byt, nejdřív jsem měl radost, že poprvé v životě dostanu vlastní byt. Pak jsem vystřízlivěl, protože jsem si dál přečetl, že přidělený byt je na Černém Mostě. Předtím jsem bydlel v komunitním bydlení s dalšími lidmi s postižením, kde jsme kombinovali osobní asistenci. Byl to takový pilotní projekt spolubydlení s asistencí
Černý Most jsem měl vždycky zafixovaný jako hrozně špinavé místo, kde nikdo nechce bydlet. A to i přes to, že jsem tady do té doby byl možná jednou za nákupem. Dělalo to na mě tenkrát dojem neutěšeného sídliště.
Osobně si moc vážím toho, že zdejší neziskové organizace vznikly z reálných potřeb obyvatel, což je důležitý aspekt toho, že to tady celé nějak funguje.
Na základní škole jsme kdysi měli spolužáka, který žil na Černém Mostě, a tehdy jsme ho litovali, kde to chudák musí bydlet. Nechtělo se mi sem, i když moje manželka tady vyrůstala a říkala mi, že to tak hrozné není, že to tu měla vlastně ráda. Měla z toho takovou škodolibou radost.
Pamatuji si živě, když jsem se sem přijel podívat na byt. Vystoupil jsem z metra na Černém Mostě a první dojem nebyl zas tak hrozný, protože kolem metra jsou nové paneláky a je to tam ještě docela pěkné. Pak jsme jeli dolů sídlištěm a začala se mě zmocňovat větší a větší panika, kam se to stěhuji. Člověk sestupoval níž a úroveň vzhledu paneláků se snižovala. Začal se potvrzovat dojem, že se stěhuji někam, kde je to šedivé a hnusné. Pohybuji se na elektrickém vozíku a kvalita chodníků byla, co se týče bezbariérovosti, horší a horší. Dostali jsme se až na úplný konec sídliště k poslednímu domu a manželka řekla, že už jsme tady. A já si říkal, že jsme úplně na konci. Za tím domem byla taková plechová bouda s autoservisem a zatím už jen pole. Už jsem měl zkušenost z jiných bytů zvláštního určení, posledně na Hůrce, ale i byt na Kladně byl mnohem hezčí než tady. Bylo to pro mě hodně náročné. Řekl jsem si, že budu dál vytrvale žádat, a když se něco uvolní, budu chtít zpátky na Hůrku.
Jak vnímáte proměnu sídliště od doby, kdy jste tu začal žít? Jaká změma byla nejzásadnější?
Když jsem se sem nastěhoval, bylo to tu neutěšené, a já byl zvyklý žít celý život někde poblíž přírody. I na Kladně jsme bydleli poblíž lesa, ačkoli směrem do města to bylo ošklivé. Do školy jsem chodil do Jedličkova ústavu na Vyšehradě, tam bylo taky krásné prostředí. Tady ale pro mě příroda byla nedostupná, byl tu chodníček dlouhý asi tři sta metrů, co člověk mohl objet, a hned pod ním pole s vyšlapanými cestičkami.
Postupem času se sídliště začalo zlepšovat, velký zlom přišel v roce 2010 se změnou na radnici, protože městská část nabrala jiný směr. Začalo se přemýšlet nad tím, že by Černý Most nemusel fungovat jenom jako noclehárna bez komunitního života. Chytly se toho děti, které se sem stěhovaly s rodiči v osmdesátých letech. Najednou z nich byli dospělí a chtěli tady něco udělat. Zakládali třeba neziskové organizace, které začaly pracovat s mládeží, s dětmi, s dospívajícími, i s lidmi s postižením, kterých tady v té době už bylo celkem dost. Ze začátku to bylo hodně náročné, já to viděl z té občanské role, když někdo přišel s tím, že z autoservisu udělají komunitní centrum. A my si říkali: Ježišmarja, oni nám vezmou automechanika, který nám za slušné peníze opravuje ta naše auta, abychom se odsud aspoň nějak dostali. Nakonec si to nějak obhájili, začali do toho zatahovat lidi a vznikla tady Plechárna. Poznal jsem se s lidmi, kteří tady vyrůstali a nastartovali přetváření komunitního života kolem skateparku u Plechárny.
Jak byste popsal situaci Černého Mostu z pozice radního?
Když jsem se sem nastěhoval, měl jsem práci ještě při studiu na vysoké škole, pracoval jsem z domova. Najednou mě to začalo doma nudit a našel jsem inzerát organizace Asistence, o. p. s. Říkal jsem si, že kdo by mohl líp dělat koordinátora osobní asistence než člověk, který s ní žije. To byl pro mě asi zlomový životní moment, protože jsem se dostal do neziskového světa jinak než jako uživatel služeb, vlastně do role poskytovatele služeb. Díky tomu jsem mohl jet na pracovní stáž do Helsinek, kde jsem poprvé zažil, co to je žít v bezbariérovém městě.
My jsme tady v Praze vždycky kritizovali bariéry, ale já jsem neměl nikdy osobní prožitek života ve městě, kde nejsou. Bylo nemyslitelné tady na Čerňáku vyjít z domu a dopravit se do práce na Vyšehrad rychleji než za hodinu a půl, a to jenom proto, že na přestupním uzlu na Florenci nebyl výtah. V Helsinkách jsem mohl vyjít z hotelu a nastoupit na cokoliv z městské hromadné dopravy a třeba i každý taxík měl plošinu pro elektrický vozík. Vrcholem bylo, když mi dali jen lístek na vlak a já jsem se ptal, jestli se nemusím někde objednávat nebo to nějak řešit. V České republice jste si musel zjistit, jestli je bezbariérové nádraží, jestli je bezbariérový vlak, jestli vám tam dají bezbariérový vagón, který se musel objednávat až šest týdnů dopředu. V Helsinkách jsem jen přijel k vlaku, kde se zmáčknul čudlík, vyjela plošina, nastoupili jsme a jeli jsme. Pak jsem se ptal Kalleho Könkköly, který měl shodou okolností podobné postižení jako já, možná byl na tom ještě hůř, a který založil helsinskou organizaci Kynnys Ry (lidskoprávní organizace pro osoby se zdravotním postižením, pozn. red.), jak to dokázali ve Finsku dotáhnout do tohoto bodu. A on řekl, že museli vzít politiku do vlastních rukou a že se dostal za Stranu zelených do tamního parlamentu, kde se mu podařilo spoustu věcí prosadit. Když totiž politici nejenže poslouchali neziskové organizace, ale viděli vedle sebe jako někoho sobě rovného, začali líp chápat potřeby lidí s postižením. Začali takového člověka vnímat jako někoho, kdo nechce jenom pořád něco po systému, ale je schopen vzít otěže do vlastních rukou.
Bariérám v dopravě jste se ale věnovali i s Asistencí…
V té době jsme v Asistenci začali spouštět velkou petiční akci Za MHD přístupnou. Podařilo se nám na magistrátu prosadit vznik skupiny, kterou jsem na začátku vedl a která se odstraňování bariér začala věnovat. Díky tomu začaly bariéry z dopravy mizet podstatně rychleji. Tehdy vznikala jedna bezbariérová stanice za šest let, teď je to jedna až dvě ročně.
Nikdy jsem neměl velké ambice být politikem a něco rozhodovat, chtěl jsem jít spíš cestou Kalleho z Finska. Osm let jsem strávil ve Straně zelených a byl jsem tu za ni čtyři roky zastupitelem, pak jsem z ní odešel. Mezitím jsem založil vlastní neziskovou organizaci, která tady na Černém Mostě začala cvičit asistenční psy. Měl jsem také bezbariérovou cestovní kancelář. Ale po čase se mi ozval asistent z Pirátů a ani nevím, jak se to stalo, najednou jsem byl lídr pirátské kandidátky tady na Praze 14 a dostali jsme poměrně dost hlasů.
Mohl byste něco říct o sociální politice na Praze 14, o neziskovém sektoru a spolupráci s magistrátem v sociální oblasti?
Neziskových organizací, které vznikly odspodu, je tu celkem dost – ať je to Jahoda, založená lidmi, kteří tady žili a studovali sociální práci, nebo sdružení na pomoc pro děti s handicapy Motýlek. Tyhle organizace pomohly nastartovat to, že je tady o lidi s postižením nějakým způsobem postaráno. Osobně si moc vážím toho, že zdejší neziskové organizace vznikly z reálných potřeb obyvatel, což je důležitý aspekt toho, že to tady celé nějak funguje.
A v čem je Černý Most v oblasti sociální politiky specifický?
Je specifický v tom, že nejvíc obecních bytů má magistrát, a to zhruba tři tisíce. Jen pro představu, druhá městská část, kde jich má nejvíce, je Praha 17, tam jich je asi osm set. Takže u nás je to mnohonásobně víc, což samozřejmě dělá v sociálních vazbách takový nepořádek. Praha 14 nikdy neměla úplně kontrolu nad tím, komu jsou ty byty přidělované, magistrát se nás nikdy nemusel ptát, dávali byty a my se s tím museli nějak poprat. Třeba po povodních v roce 2002 tady dostalo obecní byt hodně lidí z Karlína.
Po komunálních volbách 2018 jsem se ocitl trochu mezi mlýnskými kameny, protože kolega Adam Zábranský z magistrátu začal řešit téma sociálního bydlení. Předělal pravidla přidělování bytů a byl vytvořen pilotní projekt pro lidi bez domova, kteří byli za pomoci neziskových organizací stěhováni a zabydlováni do obecních bytů po celé Praze. Tady na Praze 14 kvůli tomu vznikla panika, že se sem nastěhují do všech obecních bytů lidé bez domova. Byly tam ale kvóty, podle kterých se byty přidělují vybraným profesím, rodinám samoživitelů a dalším ohroženým skupinám, které mají nárok na sociální bydlení.
Kvůli té panice jsem se tomu začal opravdu hodně věnovat a s magistrátem se mi podařilo vyjednat, že nám o všech lidech říká, kdo to je, kdo je provází při zabydlení a co tam může vzniknout za problémy. Nebudu říkat, že je všechno pohádkové, ty problémy tam samozřejmě jsou. My ale poprvé v historii víme, komu jsou byty přidělovány a na koho se obrátit, pokud nějaké problémy začnou vznikat. Byl jsem nařknut z toho, že Piráti tady podporují neřízené sociální bydlení, ale tak to není.
Jakou pozici má městská část Praha 14 v řízení neziskového sektoru a poskytovatelů sociálních a návazných služeb na svém území?
Jelikož jsme jedna z novějších městských částí – dřív jsme byli pod Prahou 9 –, neměl tady úřad žádnou příspěvkovou organizaci, kterou by mohl sám řídit, ovlivňovat a reagovat její činností na různé životní situace obyvatel. Všechno máme řešené subdodavatelsky, od domova pro seniory přes pečovatelskou službu, osobní asistenci a další služby. Pro městskou část to má i výhody, protože příspěvková organizace je finančně náročnější a někdo to musí personálně řídit. Ale na druhou stranu momentálně existuje nový trend transformace pečovatelské služby a v něm je větší tlak na to, aby pečovatelská služba byla více zaměřená na přímou péči s člověkem, aby mu pomáhala fungovat, a nikoliv aby mu jen vozila obědy a prala prádlo. V tom je to pro nás samozřejmě těžší, protože to nemůžeme úplně nařizovat.
Pak tu máme Sociální podnik Černý Most, teď řešíme jeho budoucnost. Je to s. r. o., kde má městská část podíl, a tím pádem může tomuto podniku zadávat zakázky téměř napřímo. Ředitel Jozef Baláž tam nyní řídí skupinu pracovníků, kteří se ocitli ve svízelné životní situaci, a touto činností jim pomáhá k návratu na běžný otevřený trh práce, je to taková přestupní stanice. My teď chceme jako městská část koupit celý podnik a udělat z toho technické služby Prahy 14, takže už budou mít přímo definované zakázky .
Mohl byste říci něco k plánovaným změnám na sídlišti? A jakým způsobem mohou místní obyvatelé na těchto změnách participovat?
Myslím, že vedení pod současným starostou tu míru participace zvedlo z nuly na opravdu vysokou úroveň. Máme participativní rozpočet, lidé díky tomu můžou realizovat svoje nápady. Trošku se nám zadrhnul jeden velký projekt revitalizace vnitrobloku s názvem Vybíralka 25. Ten už měl být zrealizovaný, ale teprve se s ním začíná.Vždycky do toho vtrhly volby, začátek realizace měl být ve volebním roce 2018. Městská část by ale měla mít svou část práce v roce 2021 hotovou.
Jinak děláme hodně veřejná fóra, kam mají lidé možnost přijít a o všem si promluvit, ať se to týká dopravy, zeleně nebo sociálních služeb. Na komunitním plánu sociálních služeb spolupracujeme s veřejností, teď jsme to realizovali z velké části online a myslím, že bude jeden z nejlepších, který jsme kdy měli.
Na sídlišti zároveň v minulosti působilo studio antropologického výzkumu Anthropictures…
Ano, práce Anthropictures tady byla pro participaci hodně stěžejní, ti se do toho hodně ponořili a dělali tady rozhovory se starousedlíky i s novějšími obyvateli. V sociální sféře tady pomohli nastartovat spoustu dobré spolupráce.
Jaké zásadní výhody a nevýhody má podle vás život na Černém Mostě?
Asi to, že je odtud pořád blízko zeleň, byť je to hodně husté sídliště na dvou kilometrech čtverečních. Máme tady Čihadla, lesy, autobusem je to kousek za Prahu. A pak si myslím, že Černý Most má nějakou svoji duši, takovou čerňáckou sounáležitost. Teď se tím lidé možná i chlubí, že tu žijí. To sídliště těmi komunitními projekty začalo hodně žít, vtáhlo to dost lidí.
Pokud jste automobilista a máte třeba pět aut v rodině, asi budete mít problém zaparkovat. Pořád jsou tady ještě domy, které jsou nevzhledné. Jsou nevýhody, které přináší obecně život na sídlišti, ale výhody, které se týkají občanské vybavenosti, to můžou vyvážit. Když žijete na Čerňáku, musíte být připraveni na to, že když je hezky, tak tady lidi chodí po nocích z hospod a z nonstopů a vyřvávají vám pod oknem, ale to je na sídlištích asi všude.
Jaký je váš nejsilnější prožitek z bydlení na Černém Mostě?
Je bohužel negativní. Je to něco přes rok, co nám tady v domě hořelo. Byl to hodně silný zážitek, kdy jsem si uvědomil, že asi nechci dožít v paneláku. Protože u toho uhořela jedna sousedka a celá ta evakuace byl hodně silný otřes, dcera se ještě několik měsíců budila ze snu.
Člověk si vlastně uvědomil, že je závislý na tom, co se stane v buňce ani ne metr od vás. Když někdo usne s cigaretou v ruce a chytnou od toho noviny, najednou hoříte, ani nevíte jak. Kvůli tomu jsem do budoucna začal přehodnocovat, jestli vůbec chci v Praze žít dál. Pro mě bylo smutné, že hasiči nevěděli, kam jedou, na místě byli překvapení, že evakuují vozíčkáře. Říkám si, že když má město pět domů se zvláštním určením, musí to ty složky vědět… Ale je to tu kolaudované jako běžný bytový dům a v médiích se pak psalo, že je to dům s pečovatelskou službou, ale není. A nejsou tu sousedi, kteří vás vynesou z bytu a pomůžou vám, když hoří. Tady jsme všichni na vozíku. Já mám manželku, která mě posadila na vozík, a prchali jsme spolu přes kouř, takže jsem byl jako jeden z mála ještě celkem v pohodě.
Mohl byste ještě říct, jak je tom dnes Černý Most s bariérovostí?
Vzniklo tady mapování bariér, a to tak, že náš starosta začal jezdit na koloběžce a zjistil, že s ní pořád zapadává. Na radě mi řekl, že když on zapadává s koloběžkou, tak já na tom asi taky nejsem dobře. A začali jsme řešit, co uděláme. Půl roku jsem objížděl všechny uličky na Černém Mostě a fotil každou díru a pak jsem to nějak prioritizoval. Poslali jsme primátorovi a na Technickou správu komunikací výstup a doufám, že postupem času začnou bariéry mizet. Funguje i aplikace Zlepšeme Česko, posílal jsem tam něco a zjišťoval, že se to opravdu postupem času začalo spravovat.
Jak se vám tu dnes žije?
Když pominu tu kapitolu o požáru, tak vlastně dobře. Magistrát nám zrekonstruoval celý dům, máme tu protipožární systém, nové evakuační výtahy, přestěhovala se nám rehabilitace před dům. Teď je to takové hezké pohodlné žití. Mám střechu nad hlavou a jsme všichni zdrávi.
A jaká je podle vás budoucnost Černého Mostu?
Já doufám, že dobrá, jinak bych do té politiky ani nemohl jít, kdybych nevěřil, že to bude dobrý. Teď se chystají projekty, které by život na Černém Mostě měly zlepšit, třeba rekonstrukce vnitrobloků. A moc se těším, až se tady vybuduje točna autobusu a bude sem zajíždět nízkopodlažní velký autobus. Už léta tady chceme vybudovat biotop, který nám pořád někdo blokuje, mělo by to být asi nejbezbariérovější koupaliště v republice, je to hezky připravený projekt. Něco takového tady lidem na vozíku chybí, v rámci rehabilitace koupání a plavání potřebují. V sousedním Hloubětíně je jen jeden bariérový bazén, lidé tak jezdí za koupáním až do Letňan.
Ze sociálních služeb nám tu chybí třeba centrum duševního zdraví, denní stacionář pro seniory, ale i sportoviště, je toho spoustu, na čem bychom ještě chtěli pracovat. Těch věcí, co chybějí, je vlastně strašně moc. Ale máme nějaký plán, jak je sem dostat, a já věřím, že se to podaří.
Autorka je socioložka a členka platformy Paměť města.