Co se stane, když všichni začnou být punk? Nad memoáry frontmana hardcorových Born Against

Frontman kultovní hardcorové kapely Born Against Sam McPheeters vydal loni své netradiční antimemoáry. Nabízí nečekaný vhled do začátku této subkultury v USA.

„V roce 2017 jsem na tři dny neúmyslně vysadil antidepresiva. Čekal jsem návrat deprese, ale místo toho přišel vztek na všechno: na auta, tetování, letadla na obloze. Chtěl jsem mlátit ptáky. Pak mi došlo, že přesně takhle jsem se cítil ve dvaceti. Byli tedy Born Against prostě jen produktem serotoninové nerovnováhy?“ ptá se Sam McPheeters ve své poslední knize Mutations: The Many Strange Faces of Hardcore Punk (Mutace: Mnoho podivných tváří hardcore punku, 2020).

Ačkoli by to o sobě určitě neřekl, McPheeters patří mezi významné postavy amerického hardcoru. Na této scéně působil v letech 1984 až 2004 jako frontman zmíněných Born Against a méně známých Men’s Recovery Project a Wrangler Brutes. K tomu byl provozovatelem labelu Vermiform, pořadatelem a také autorem bezpočtu fanzinů. Po posledním koncertě v roce 2004 se ale ze scény stáhl, aby mimo jiné napsal dva romány. Mutations shrnují zhruba třicet esejů a několik rozhovorů a kombinují v sobě autobiografii, vyjádření respektu k řadě umělců a zároveň i kritiku žánru včetně autorovy vlastní role v něm.

Punk chytrých i blbých

McPheeters hned v úvodu píše, že se nikdy necítil být „pankáčem“ a dodnes pořádně nechápe veškeré nuance a mutace této fluidní a neuchopitelné subkultury. O definici se tak ani nepokouší a místo toho zaplní půl stránky často protichůdnými významy, které punk může mít v závislosti na tom, kým jste. Punk je životní styl, cosplay, magický realismus, líné klišé, znak autenticity, lukrativní kariéra, útočiště chytrých lidí, dětské hřiště pro debily, zpeněžitelná nostalgie, agresivní nezpůsobilost, útok na falešnost nebo psychická plenka pro dospělé.

Ač McPheeters připomíná, že z jakékoli debaty o punku a hardcoru se dříve či později stane sémantická nuda, „ulepená bažina placebo slov, nedůstojná pro svůj nedostatek smyslu“, punk a hardcore nevnímá jako synonyma. Punk se podle něj pokoušel koketovat s hudebním průmyslem, zatímco hardcore (a míní jím především ten osmdesátkový) neměl šanci. „Bylo by absurdní, aby si velké labely nebo rádia podaly ruce s hlasitými, násilnými kapelami, jež tvořili uřvaní, duševně nemocní lidé radostně ,zpívající‘ o všech možných tabu.“

Kniha je cenná nejen tím, že v ní chybí autorovo ego, ale i proto, že nechce dělat z hardcore punku něco, čím není, neglorifikuje ho a nevytváří tak legendu.

Na raném hardcoru bylo všechno extrémní. Na jednu stranu se mu tím uzavřely dveře mainstreamu, na druhou to ale všechny zainteresované nutilo k aktivitě. Podle McPheeterse existoval okamžik, v němž se koncentrovala obdivuhodná energie, jež vedla k víře, že hudební průmysl je možné obejít a vytvořit paralelní kulturu „stojící na horizontální, nikoli vertikální ambici“. DIY étos v něm protkal vše, od turné po vydávání desek, a neutuchající spolupráce vytvořila soběstačnou síť.

Vzápětí ale připomíná konzumerismus, který jím začal prorůstat, časté násilí nebo (na což je očividně obzvlášť alergický) „epidemii sebeoslav“ – nekončící plácání se po ramenou, high fives a hesla jako „hardcore pride“. McPheeters je často extrémně kritický vůči vlastní minulosti a tvorbě, proto jsou tyto pocity důležitosti a hrdosti participantů z HC scény pro jeho sebesabotující žaludek příliš velké sousto.

Bubenice Bikini Kill Tobi Vail v předmluvě nazývá Mutations antimemoárem. McPheeters svým kapelám moc prostoru nedává, nevěnuje se anekdotám z turné a na nějaký svůj odkaz v zásadě kašle. Čtenář si ale občas klade otázku, jestli to trochu nepřehání. Newyorští Born Against sice existovali jen čtyři roky (19891993) a nepatřili mezi tak zvučná jména jako Minor Threat, Dead Kennedys, Bad Brains nebo Black Flag, která zná každý. Pro nemalou část scény byli ale zásadní. Jakkoli má McPheeters tendence redukovat ji na projev navztekaných depresivních děcek, nebývalou intenzitu, s jakou brojili proti rasismu, masakrům ve Střední Americe, korporátní kultuře nebo třeba protipotratové konzervativní politice, jim nikdo neodpáře. Spolu s věčným sarkasmem a nutkavou potřebou provokovat a vysmívat se žánrovým klišé si získali srdce nejednoho uvědomělého outsidera, kterého otravoval machismus hardcoru.

Hardcoroví skauti

McPheeters vyrůstal v hardcore punkové scéně raných osmdesátek v domovské Albany. Popisuje ji jako inteligentní, veselé a umělecké prostředí, ovlivněné kapelami jako Mission of Burma, The Proletariat nebo washingtonským labelem Dischord Records. V polovině dekády ale podle něj celé východní pobřeží začalo inklinovat ke špinavějšímu, naštvanějšímu zvuku newyorského HC. Až na dischordovskou hloubavější rezistenci, jejíž kapely jako Embrace, Rites of Spring nebo Beefeater „tvořily komplikovanou hudbu, ze které těžko mohl být soundtrack pro mlátící se blbečky“, smetl celé pobřeží agresivní hardcore „explicitně oslavující sebejistotu mladých bílých amerických mužů“, aby se následně rozšířil po celé zemi.

Ztělesněním této změny byli pro McPheeterse Youth of Today, kteří spojovali pozitivní přístup a atletickou zdatnost. „Fyzicky silní/ Morálně srovnaní/ Pozitivní mládež/ Jsme Youth of Today!“ – toto jen „lehce přepracované skautské heslo“ z eponymního songu z prvního EP Can’t Close My Eyes ale značilo příchod něčeho nového, něčeho „podivného a zlověstného“.

Punk rock a celej ten ‘77 bullshit byl zvrácenej a je dobře, že je mu konec,“ káže frontman Ray Cappo během show v roce 1986, „jsem rád, že se hardcore posouvá pozitivnějším směrem.“ Zajímavé je, připomíná McPheeters, že když v téhle éře filmy a seriály potřebovaly nihilistické násilné záporáky, byli pankáči s čírama vždy při ruce. Najednou tady ale byl frontman HC kapely, který moralizoval podobně jako establishment (přestože za pár měsíců bránil hardcore před stejnou karikaturizací v The Phil Donahue Show). První hardcore kapely se podle McPheeterse považovaly za pokračovatele punku, zatímco Youth of Today jako první populární skupina přerušila kontinuitu a odsoudila punk stejně, jako odsoudili pankáči hipíky.

Během krátké doby se „youth crew“ dostali do menších lokálních scén a „poměr kluků vůči holkám nabobtnal“. Roztrhané oblečení bylo out – a obří mikiny, univerzitní bundy, značky Nike, Swatch, Champion a uniformní krátké účesy naopak in. Být pankáčem a outsiderem s sebou dlouho neslo stigma, které nezřídka obnášelo slovní i fyzická napadání. Teď tu ale byl dress code bez hrozby konfrontace. „A nešlo jen o to, že se všichni oblékali normálně, scéna pěstovala i normální myšlení. Politika byla pryč. Kapely vypadaly stejně, zněly stejně a zpívaly o těch samých, omezených zkušenostech a emocích.“ Konformismus, konzervatismus, zábava bez rizika, „nudná metalová alba“ druhé poloviny osmdesátek ukončily podle McPheeterse hardcore jako rozvíjející se uměleckou formu. Kreativní uskupení typu Vatican Commandos nebo Violent Children nahradily názvy jako Up Front, Wide Awake nebo Chain of Strenght se svou „nulovou tolerancí pro satiru“.

Paralyzující nedůvěra

Hardcore vděčí za svou existenci punku a punk podle McPheeterse zase tomu, co nazývá „arty“ – uměleckost, hravost, experimentování. Umělci, kteří ho přitahují, stáli vždycky jednou nohou ve světě absurdity – Teenage Jesus and the Jerks, The Plugz, raní Devo a Meat Puppets, Geza X. Právě touto perspektivou na své působení ve scéně nahlíží a od toho se odvíjí jeho odpor vůči „plíživé homogenitě číhající za rohem každého dobrého umění“. Řada kapel, kterým se věnuje, tak nepředstavuje zvuk, který si s žánrem nejčastěji spojujeme, ale spíše ztělesňuje „hardcore ducha“. David Cunningham z art-popových The Flying Lizards v knize říká: „Atmosféra v počátcích punku neměla nic společného s klasickou čtyřčtvrťovou hlasitou kytarou. Bylo to mnohem, mnohem otevřenější. Zdálo se, že je možné všechno. Chvíli.“

Předmluva Tobi Vail do jisté míry působí jako korektiv McPheetersovy občasné tendence k poněkud černobílému vnímání, případně jeho nedostatku zájmu o další vývoj hardcoru. Upozorňuje například, že dnes žijeme v jiné době, než o které kniha vypráví, že v posledních deseti letech se například ženy, queers, neběloši a trans punks přesunuli z okraje do centra hardcoru, scéna je barvitější a hrávají spolu mladé kapely i žánroví veteráni.

McPheetersova éra byla skutečně trochu jiná. Když autor v jedné eseji s až etnografickým zaujetím zkoumá fotografickou knihu Loud 3D: hardcore rock’n’roll z roku 1984, všímá si, jak málo je na fotkách žen. V poznámce pod čarou si pak neodpustí zmínit slova Stevena Blushe z jeho známé knihy American Hardcore: A Tribal History z roku 2001: „V hardcoru bylo jen málo krásných žen, většina byli nechutní, hnusní trollové.“ Na to McPheeters reaguje: „V knize plné rasismu, misogynie a sračkoidní prózy mě tahle poznámka skutečně rozzuřila.“ Na jednom místě pak připomíná, jak fyzicky náročné byla turné pro Bikini Kill, zásadní kapelu hnutí Riot Grrrl, která neustále čelila sexismu a výhrůžkám, a připodobňuje je k raným koncertům Black Flag, jež pravidelně brutálně napadala losangelská policie.

Jednotlivé eseje vznikaly v různých obdobích, i když u většiny bohužel chybí datace. McPheetersův komplikovaný vztah k hardcoru je ale svým způsobem spojující nití jeho poněkud eklektického psaní. Leccos osvětluje skvělý rozhovor s muzikantem a autorem zinu Cometbus Aaronem Cometbusem. Optimistický Kaliforňan, jenž hrál v pop punkových projektech Crimpshrine a Pinhead Gunpowder (s Billiem Joem Armstrongem z Green Day, kterým dělal léta bedňáka a náhradního bubeníka), je takřka protipólem sarkastického a cynického McPheeterse. Když v jednom momentu McPheeters zpochybňuje jakékoli „my“ a přiznává averzi ke slovu „komunita“, protože se všechno neustále mění, Cometbus odpovídá: „Nemůžeš žít neustále se vším v uvozovkách. Tyhle termíny jsou sugestivní, ale je lepší je používat a doufat, že ty komplikované pocity všichni sdílíme. Jaká je alternativa? Zklamání bolí, ale izolace je nejspíš horší.“ „A neexistuje prostor mezi zklamáním a osaměním?“ ptá se McPheeters. „To je to, co by chtěl každý vědět!“

McPheeters prý během své hudební kariéry nikdy nepociťoval nadšení a vášeň, místo toho měl konstantní krize víry – v backstagi, na parkovišti, na pódiu. Je snadné dělat si srandu z profesionálních muzikantů, říká na jednom místě, ale musí být příjemné mít zajištěný plat a pohodlí na nekončících turné. On se místo toho neustále konfrontoval s jednoduchou, ale tíživou otázkou: „Proč tohle dělám?“

Mutations je malý, extrémně subjektivní střípek do bohaté mozaiky amerického hardcoru. Je ale cenný nejen tím, že v něm chybí autorovo ego, že mu jde spíše o sociologické podhoubí, které dalo vzniknout spoustě skvělé muziky (McPheeters nabízí až encyklopedické znalosti obskurních nahrávek a kapel) a alternativní kultury, ale i proto, že nechce dělat z hardcore punku něco, čím není, neglorifikuje ho a nevytváří tak legendu. Vypovídající je, že na nejradikálnější prohlášení punkových kapel reaguje McPheeters zmínkou o voličích Donalda Trumpa. Ti svému idolu prominuli úplně všechno, i když naboural spoustu společenských norem. „Společnost potřebuje normy, stejně jako potřebuje zákony. A normy lze smést jako pavučiny. (…) Trump sám vesele pohrdal normami. Proč by to pak nedělali jeho stoupenci? Je to premisa všech zombie filmů: co se stane, když se všichni přestanou chovat racionálně? Jinými slovy, co se stane, když všichni začnou být punk?“

Autor hraje v punkové kapele.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies