Filosof s kladivem: bít, či nebít. Foto František Kölbl
Právě v těchto měsících probíhají přijímací řízení na vysoké školy. Nedávno jsem vyslechl z autorádia upoutávku na technickou a ekonomickou VŠ, kde mimo jiné zaznělo: „Připravíme tě na skutečný život, s námi se v praxi neztratíš!“ Autor reklamy přesně ví, kde žije. Uprostřed národa inženýrů a tzv. selského rozumu.
Namluvit společnosti, že kulturně vzdělaní lidé „zatěžují republiku“ svou nepraktičností a nepoužitelností, je ukázkový mýtus.
S trochou sebeironie jsem si představil, že mě osloví někdo z mé fakulty na jihu Čech, kde vykládám cosi o literatuře, filozofii a médiích, abych vymyslel podobnou upoutávku do mainstreamové rozhlasové stanice. Možná by mohla dle nastaveného úzu znít takto: „Chcete být mimo realitu? Zabývat se věcmi, které skoro nikoho nezajímají a za něž vám nikdo nezaplatí? Trápí vás, že nevíte, co je to ontologie, konotace, transcendence? Chcete sedět s titulem na obrubníku, v kapse rozečteného Schopenhauera a žebrat s čepicí, aby vám kolemjdoucí hodili aspoň dvacku, jinak zemřete hlady? Pak si k nám do konce dubna podejte přihlášku.“ Hned druhý den jsem narazil na slogan Trikolóry, která i přes své terminální stadium hlásá: „Chybí řemeslníci, stát zaplavují nepotřební vysokoškoláci.“ Vlastně jen dál rozvíjí oblíbený příběh „normálního“ českého člověka.
K čemu jsou kunsthistorici na světě?
Přesto se dá říci, že zájem o humanitní obory je značný. Někdy pouštím k slavnostnímu uvítání příchozím studentům typický rozhovor s populistickým politikem. Facebookový anonym pod přezdívkou „strašně velkej nechápavec“ se ptá: „Kdy naše školství přestane chrlit tisíce magistrů, gymnazistů, filozofů, teoretiků umění, absolventů FAMU, DAMU a jiných, k praktickému životu zcela nepoužitelných lidí?“ Klaus ml. ještě v dresu ODS přitakává: „Problém stoprocentně je tato nadprodukce humanitně vzdělaných lidí. Jde o průmyslovou výrobu aktivistů, kteří skutečně nedostanou práci, a jediné, co dokážou, je chtít po státu, aby jim ta místa generoval. Kolik potřebuje Česká republika kunsthistoriků?“ Snažím se plynule rozvíjet načrtnutý svět: „Proč jste sem přišli? Proč chcete zatížit Českou republiku svým humanitním vzděláním? Což necítíte, jak nám ubližuje, když po ulicích chodí lidé, kteří znají přednosti a slabiny osvícenství? Kteří umí vysvětlit rozdíl mezi masovou a populární kulturou? Chápou konceptuální umění? Naštěstí jste zde prohýřili jen pár minut svého života, ještě není nic ztraceno. Za týden už sem nechoďte, zachraňte sebe i republiku.“
Odpovědí je většinou smích a následná debata. Každý ze studentů se pokouší formulovat, proč má potřebu rozumět filozofii, umění, kultuře. Tato potřeba je zpravidla vnitřní a mnozí připouštějí, že se budou živit, nebo dokonce už živí něčím jiným, mnohdy manuálně. Stále častější jsou případy, kdy řemeslník zběhne na fakultu a naopak titulovaný propadne řemeslu. Dalo by se říci, že je to zjevně sílící trend. Zájemci z učilišť zároveň bývají nejpozornějšími studenty. Zřetelněji chápou, čeho se jim dostává a pro co si přišli.
Za novými obzory
Silné bylo vyprávění truhláře-rockera. Mizerný žák mizerné základky, pak vyučení, upocená maturita. Po třech letech stereotypního zaměstnání mu došlo, že dle mainstreamového grafu přijde rodina, hypotéka, exekuce, důchod a smrt. Najednou vnímal, že se stal jen produktem, fyzickou variantou nějakého schématu, figurkou na čísi šachovnici, že není vlastníkem svého života. Vzpomněl si na Johnnyho Rottena, který na koncertě v San Francisku 14. 1. 1978 prohlásil: „Cítili jste se někdy podvedeni?“, praštil s mikrofonem, odešel z pódia a ukončil tak éru kapely Sex Pistols. Kniha o dalším rockerovi, Franku Zappovi, přinesla zlom. Zjistil, že obsahuje texty z konference, kterou na Zappovu počest uspořádali vyučující z nedaleké fakulty. Obratem přihlášen, přijat. Jakmile jeho rodiče uslyšeli, že chodí na filozofickou fakultu a studuje estetiku a kulturní studia, pokusili se o „záchranný“ rozhovor. Padly otázky typu: „Jsou v tom drogy? Jsi homosexuál?“ Atmosféře nepomohly ani knihy na stole s názvy: Dějiny šílenství, Chvála bláznovství, Texty k dekonstrukci… Studium byla vzpoura proti vlastní tradici, proti předchozím generacím, jejichž čas protekl kolem továrních píchaček a večerních televizních seriálů.
Student kulturních studií Václav Brixí nastoupil hned poté, co se vyučil, jako kuchař. „Navzdory mým představám začala být praxe již po roce silně vyčerpávající. Běžně 12–16 hodin denně, s kyselým pocitem, kolik že bych vlastně za to měl dostávat peněz. Když jsem se rozhodl pro fakultu, řada lidí měla výhrady. Především kolegové z restaurace a někteří nepřímí členové rodiny. Většinou ne vůči vysokoškolskému studiu, nýbrž vůči humanitním oborům jako takovým. Ale já jsem i po třech letech studia nadšený a vděčný. Potkal jsem řadu úžasných lidí, se kterými se mohu bavit na naprosto jiné rovině, než jsem byl zvyklý. Je to jiný svět. Přesto jsem rád i za řemeslo. Zkušenost s vysokou školou by bez něj tak nevynikla.“
Jan Beneš po bakalářském stupni humanitního oboru postrádal motivaci pokračovat a odešel. Nastoupil do továrny na třísměnný provoz. Po třech letech zjistil, že mu pravidelné debaty nad texty filosofů chybí. Nezdálo se mu ale reálné udělat krok zpět do studentského stavu. Jenže přišla koronavirová omezení a online výuka. Ztížené podmínky se ukázaly v jeho případě příhodnými, je zpět a pendluje mezi továrnou a teoriemi o umění a kultuře. Mnohdy pracuje se sluchátky a hltá audioknihy přímo v továrně.
František Kölbl, nyní doktorand české literatury, pochází ze šumavského kamenického rodu. Pátá generace. Přesto měl i on potřebu studovat historii, teorii řeči, literární interpretaci… „Když se mě někdo zeptá: ‚K čemu ti to bude?‘, často raději s úsměvem říkám: ‚Třeba na hřbitově se s tím dá dobře pracovat.‘, než abych dlouze vysvětloval tříbení kritického myšlení, kulturní přehled, kultivaci vlastního jazyka a v důsledku i kultivaci společnosti, ke které humanitní obory vedou,“ poznamenává ironicky a dodává: „Nezáleží tolik, má-li člověk v ruce vodováhu a úhelník, nebo knihu a otevřený textový editor. Vždy je potřebné vědět, k čemu směřovat. Zhotovit hrob a napsat akademickou práci si je v jistých rysech podobné.“
Mýtus o nepoužitelných vzdělancích
Ve středověku dokazovali kněží poukazem na kouřící sopky existenci pekla. V Česku funguje v podstatě podobně průkazná logika: dosáhneš-li vzdělání v humanitním oboru, jsi bez práce. A lid tomu věří! Samozřejmě není těžké prokázat fakta reálnými čísly. Sociolog Daniel Prokop k tomu říká: „Čísla ukazují, že naopak absolventi slabších učňáků mívají velký problém se zaměstnaností. Dnes je to třeba jen pět procent, protože je téměř nulová nezaměstnanost, ale v letech hospodářské krize to bylo i 25 a více procent. Vysoké uplatnění absolventů učilišť a nízké u vysokoškoláků je mýtus šířený účelově.“ Ale proč takový mýtus českého voliče vzrušuje a odkud se vzal?
Roland Barthes v roce 1957 vydal text Mytologie. Ptá se: jak vznikají významy slov? Proč, když politik řekne „humanitně vzdělaný“, naskočí většině podvědomý řetězec: nepraktický – nezručný – nezaměstnaný – zahálčivý – zbytečný – příživnický? Barthes ukazuje, že významy slov nevznikají tak, že by zastupovaly „realitu“, ale asociativní hrou, jakýmsi lepením slov mezi sebou, přičemž oním „lepidlem“ jsou naše návyky a stereotypy. Jsme svázáni řetězy slov jako otroci a nejsme schopni z okovů vystoupit. Barthes k tomu říká: tyto naroubované mytické formule podobně jako parazit obklíčí původní smysl (např. humanitní vzdělání jako cesta k sebepochopení) a vysají ho.
Většina lidí vůbec netuší, co a jak se učí na humanitních fakultách, často neviděli jediného učitele, studenta, přednášku, ale mají jasný názor. Odkud ho vzali? Z příběhů, kterými je ověšen náš kulturní prostor. Z mýtů, které nám vytrvale distribuují politické a ekonomické elity. Namluvit společnosti, že kulturně vzdělaní lidé „zatěžují republiku“ svou nepraktičností a nepoužitelností, je ukázkový mýtus. Jeho skutečnou motivací je touha po mocenské manipulaci a kategorizaci lidí připomínající třídění dobytka. Naštěstí je stále zjevnější, že podobná rétorika patří na smetiště dějin. (Právě jako třeba projekt Trikolóry, jenž cíleně popíral humanitní vzdělání.) Neil Postman v knize Ubavit se k smrti (1985) prohlásil: „Umožnit mladým lidem, aby se naučili interpretovat symboly své kultury, patří k všeobecně uznávaným úkolům škol. Vyžaduje též naučit se, jak si uchovat odstup od vlastních informačních forem. Snad to není natolik bizarní, abychom nemohli doufat, že se toto téma dostane do osnov, ba co víc, že se z něj stane ústřední bod vzdělávacího procesu.“ Vlak s výše uvedeným nákladem dorazil po 35 letech i do naší kotliny. Tak se s tím, boomeři, smiřte.
Autor je vysokoškolský pedagog.