Foto Jon Kolbert/ Salandco, Creative Commons, CC BY-SA 4.0
Nejsme rasisti, ale… Okřídlená hláška, která se podprahově dere z komentářů pod bulvárními články o tom, že v pořadu Tvoje tvář má známý hlas se v rámci dodržení licence upouští od praxe tzv. blackfaceu, který odkazuje ke stylu dekadentní zábavy rozšířené ve Spojených státech v 19. století, při níž si bílí malovali tváře na černo, čímž parodovali a karikovali černošské otroky a jejich „pokleslou“ zábavu. Jelikož je blackface historicky spjatý s otroctvím a kolonialismem, je pro černochy vrcholně urážlivý. A tak zatímco ve třetí sezóně této populární show jsme mohli vidět například Markétu Konvičkovou coby Arethu Franklin s tmavým make-upem nebo Martina Dejdara jako zpěváka The Weeknda, v aktuální osmé řadě se už ztvárnění jiných etnik obejde bez onoho příslovečného „krému na boty“. Herec David Gránský je tak coby Jason Derulo sice k nepoznání, nicméně barva jeho pleti se nemění.
„Makak s bílou kůží“
V mainstreamových i bulvárních médiích se téma necitlivého blackfaceu v tomto pořadu, který je postaven na co nejdokonalejší imitaci populárních zpěvaček a zpěváků, objevovalo hned v několika vlnách. Vždy se tak stalo v návaznosti na konkrétní ztvárnění černošského (nebo latino) umělce či umělkyně. Rozhodně však nešlo o téma, které by českou mediální krajinu bůhvíjak zajímalo. A tak zatímco například v roce 2017, kdy TV Nova vysílala třetí a čtvrtou řadu, se o blackfaceu začalo teprve mluvit, během předposlední, sedmé řady z loňského roku už šlo o problematiku diskutovanou v mainstreamu. Svůj podíl na tom má mimo jiné i posun celosvětové společenské debaty s hnutím Black Lives Matter a celková snaha o senzibilizaci témat rasismu nebo kolonizace.
Nemusíte být rasisti, abyste někoho urazili, stačí, když jste ignoranti.
A podíl na tom mají také sociální sítě, jež umí nastartovat společenskou debatu, která ovšem právě tam obvykle nikam nevede. A tak zatímco jedni se pod příspěvkem na instagramovém profilu soutěže s Jitkou Čvančarovou imitující Cardi B snažili vysvětlit, proč nepovažují za vhodné, aby používala n-word, i když to text písně předepisuje, druzí se vztekali nad dalším politicky korektním pseudoproblémem, který nám jen kazí dobrou zábavu. A nestačilo ani poslední, dubnové vyjádření PR koordinátora pořadu Vojty Boháčka, kterým by se celá kauza dala uzavřít a po němž bychom se mohli dál v klidu a bez pocitu nepatřičnosti bavit u veselé estrády: „TV Nova své pořady vždy produkuje v souladu s požadavky majitele licence. Doba se mění a s ní i náhled na to, co naše civilizace považuje za přijatelné. TV Nova si je těchto posunů vědoma a reflektuje je. Naším cílem vždy bylo a je respektovat a oslavovat umělce celého světa bez ohledu na jejich rasu, pohlaví, sexuální orientaci či jakékoliv jiné charakteristiky,“ vyjádřil se Boháček pro Expres.cz.
Český divák, který bez znalosti kontextu není schopen chápat, co přesně je na barvení bílých na černo rasistického, nicméně nadšený nebyl. A tak se pod facebookovým příspěvkem s Gránským coby Derulem můžeme dočíst, že „to prostě není ono, jak je nenabarvenej“, „urážka je spíš, když dělají černocha bílým, než když ho nechají černým“ nebo „místo aby vypadal jako černoch, vypadal jak makak s bílou kůží a černou srstí“ a podobně. Na dotazy ohledně barvy pleti pak lakonicky pod postem odpovídá jedna z komentujících: „Majitel licence si nepřeje, aby černoši byli namaskovaní na černo, souvisí to momentálně s tím rasismem.“
Jsme u nás opravdu tak hákliví na představu, že nám někdo ubírá právo na zábavu, že nám unikají kontexty, které s sebou podobný typ zábavy může nést? Možná, že ano, naštěstí se nemusíme bát, že bychom byli jediní na světě. Protože jen kousek od nás tu ještě pořád máme italskou televizní kulturu, která vyrostla z podhoubí megalomanských tužeb jednoho mocného muže – Silvia Berlusconiho. A ani téhle televizní zábavě není nějaký ten milý rasismus (nebo nedejbože sexismus) ve jménu zábavy cizí.
A právě italská televizní produkce od konce osmdesátých let ukazuje, jaký vliv může mít na celospolečenské a politické dění kultura zábavních show, které nepopisují a neglosují svět kolem, ale vytvářejí jeho vlastní pokřivenou verzi ve jménu subtilní propagandy v duchu hesla „chléb a hry“.
Italská tvář má rasistický hlas
„Nemusíte být rasisti, abyste někoho urazili, stačí, když jste ignoranti. Vůbec vás nemusí motivovat nenávist. Černá komunita už několikrát tvůrce programu žádala, aby toho nechali. Ve světě už tohle nikdo nedělá a píšou se o nás články. Žádná show tohle nemá ve jménu zábavy zapotřebí.“ Citoval v listopadu 2020 deník La stampa milánského rappera s tuniskými kořeny Ghaliho, kterého v italské verzi Tvojí tváře (Tale e quale) imitoval model Sergio Muniz včetně blackfaceu. Ani v této verzi zábavního pořadu to nebylo poprvé. I v Itálii totiž proběhla „obligátní“ Aretha Franklin i další imitace černošských umělců, vždy podpořené důkladným maskováním. A abychom se v Česku mohli cítit aspoň o kapku líp, dodám jen, že zatímco u nás tento mezinárodní formát vyvinutý společností Endemol (která vlastní mimo jiné také reality show Big Brother) vysílá komerční televize, v Itálii běží v prime-timeu na Rai 1, tedy na veřejnoprávním kanále.
„Nemusíte mít blackface, když mě nebo jiné umělce chcete imitovat. Můžete si myslet, že přeháním, že bych se tomu měl umět zasmát, že přece nechcete nikoho urazit, a já to chápu. Chci jen říct, že tohle už showbyznys nepotřebuje. Když někdo chtěl v Americe strašit děti, tak stačilo, aby si začernil obličej. Je čas toho nechat.“ Vysvětlil Ghali na svém instagramovém účtu s doporučením, aby se jeho fanoušci podívali na film „I’m not your negro“.
Podobné kulturní incidenty možná působí jako lokální kauzy bez většího dopadu, nicméně podobná řetězení pravděpodobně vyústila v přísnější pravidla, která požaduje majitel licence i na české televizi Nova.
Po Berlusconim potopa
Ovšem nejen z blackfaceu je televizní zábava živa. Je to jen pár týdnů, co se nejsledovanějšímu italskému satirickému formátu s názvem Striscia la notizia (volně přeloženo Vychytané zprávy) povedl přešlap s mezinárodním přesahem. Moderátoři, oba matadoři italské televizní zábavy, jeden dokonce bývalý poslanec (za socialistickou stranu PSI), při ohlašování reportáže z pekingského sídla italské vysílací společnosti Rai začali „komicky“ napodobovat asijský přízvuk, místo „r“ vyslovovali „l“ a u toho si vytahovali víčka v dobře známém gestu „mandlových očí“.
Kauza nezůstala jen v lokálních médiích, incidentu si všiml vlivný instagramový účet Diet Prada, který s několika miliony followery dlouhodobě nejen ovlivňuje globální svět módy, ale také je důležitým a sledovaným hlasem v sociálních a politických kauzách. Diet Prada připomněla, že podobný typ zábavy není pro zemi, která má největší počet čínských obyvatel v Evropě (zhruba 310 tisíc), nejlepší vizitkou. Obzvlášť v době, kdy globálně sílí rasismus namířený proti asijské populaci.
Ten se právě v Itálii projevoval během uplynulého pandemického roku zvláště silně. Oba moderátoři, zmíněný bývalý poslanec Gerry Scotti i Michelle Hunziker, modelka, herečka a moderátorka, jsou navíc respektovanými veřejnými osobnostmi, které na denní bázi ovlivňují veřejné mínění. Hunziker se následně za incident omluvila s tím, že nechtěla urazit čínskou kulturu, k níž údajně chová hluboký respekt. Inkriminovaný díl pořadu podle společnosti Auditel, která měří televizní sledovanost, vidělo přes čtyři a půl milionu diváků. Pořad, který kombinuje reportáže, komentáře a satiru, je jednou z nejikoničtějších a nejoblíbenějších relací vzniklých v televizním impériu bývalého předsedy vlády Silvia Berlusconiho, a běží už bezmála třicet let. Ostatně – díky televizní platformě Mediaset, kterou koncem sedmdesátých let pod názvem Fininvest založil, se Berlusconimu podařilo dobýt svět politiky.
Ráj na zemi
Vliv, který na výsledky jeho prvních vyhraných voleb v roce 1994 měl například pořad Non é la Rai (Tohle není Rai – název pořadu je přímou ironickou narážkou na veřejnoprávní televizi RAI), je neoddiskutovatelný. Zábavní odpolední show, které vévodil obří bazén a spoře oděné teenagerky, běžela v letech 1991 až 1995 a dnes se na ni pohlíží jako na jeden z pilířů italské devadesátkové televize.
Pořad, jejž moderovala patnáctiletá modelka, začínající zpěvačka a showgirl Ambra Angiolini, proslul mimo jiné tím, že si Angiolini nechávala v přímém přenosu našeptávat slovo od slova scénář od tvůrce pořadu Gianniho Boncompagniho, který ji například nechal v rámci Berlusconiho kampaně říct, že „ďábel volí Occhetta, ale Bůh na nebesích volí Berlusconiho“. Angiolini se stala ztělesněním italské Lolity, dokonalým „male-gaze“ objektem bez vlastního názoru, sloužícím výhradně mužským přáním a touhám. Zákulisí celé estrády je plné fascinujících historek a traumatických zpovědí sotva zletilých dívek, které v ní účinkovaly.
Non é la Rai a další podobné pořady desítky let budují italskou televizní zábavu – iluzi dokonalého světa plného štíhlých polonahých žen bez vlastní vůle a bodrých moderátorů, sen, který Berlusconimu a jeho týmu posloužil k manipulaci veřejným míněním. U nás, stejně jako v Itálii, jsou devadesátky nenávratně pryč, ale divoká televizní produkce bez hranic, která opíjí diváky iluzí nekonečné zábavy, aniž by se musela na něco či někoho ohlížet a někomu se zpovídat, přežívá dál.
Autorka je publicistika.