Jsme zpátky. Co nová americká diplomacie přinese západnímu Balkánu?

Joe Biden slibuje větší zapojení americké diplomacie do mezinárodních otázek a Balkán je jednou z oblastí, jimž se přislíbil intenzivně věnovat. Bude schopen v této složité oblasti něco vyřešit?

„Amerika je zpátky. Diplomacie je znovu v centru naší zahraniční politiky. Znovu obnovíme své aliance, abychom vyřešili výzvy dneška a zítřka,“ řekl v únoru nový americký prezident Joe Biden ve svém proslovu o zahraniční politice Spojených států. Prezident v projevu zmínil různá témata od vojenského převratu v Barmě až po hladomor v Jemenu. Evropské unii Biden slíbil razantní zlepšení vztahů. A posílení americké politické přítomnosti možná čeká i těsné sousedství Evropské unie – západní Balkán. Hlavním sdělením, které by si z projevu mohli občané západního Balkánu odnést, je Bidenův rezolutně odmítavý postoj vůči „růstu autoritářství“, čímž myslí rostoucí ambice Číny nebo odhodlání Ruska poškodit a narušit demokracii v USA. Potlačování vlivů těchto mocností bude nejspíše hlavním motivem americké zahraniční politiky i na Balkáně.

Miláček Bosňáků

Bosna a Hercegovina má jedno z vůbec nejsložitějších státních uspořádání na světě. Válku v Bosně ukončil podpis Daytonské mírové dohody a jeden článek této smlouvy už téměř třicet let slouží jako bosenská ústava. Cílem Daytonské dohody bylo vytvořit prostor, který by byl přijatelný pro soužití z pohledu všech tří konstitutivních národů bývalé Jugoslávie: Bosňáků (tedy etnických muslimů), bosenských Chorvatů (většinou katolíků) a bosenských Srbů (povětšinou pravoslavných křesťanů). Výsledkem je politický systém dělený třemi: tři prezidenti, třetinové dělení výkonných, zákonodárných i soudních orgánů a například také tři úřední jazyky (které se od sebe až na detaily prakticky neliší). Mírové dohody tehdy po několika neúspěšných návrzích dotáhla do konce takzvaná Kontaktní skupina složená z několika států v čele s USA a Ruskem. Joe Biden se tehdy jako senátor sice přímo na vyjednávání nepodílel, situaci v Bosně ale komentoval. Už na začátku konfliktu se obával rozsáhlých etnických čistek a předpověděl dokonce zkázu Srebrenice, a to už dva roky předtím, než tam jednotky Ratka Mladiće během několika dnů vyvraždily tisíce lidí. Biden se také do Sarajeva v roce 1993, tedy uprostřed války, vypravil a setkal se zde s politickým vůdcem Bosňáků Alijou Izetbegovićem.

Srbsko-kosovská otázka zůstane pravděpodobně i nadále nevyřešena. V dohledné době se nevyřeší ani zoufale neuspokojivý politický systém Bosny a Hercegoviny.

Město Sarajevo po prezidentských volbách promítalo na fasádu radnice fotografii Joea Bidena s Alijou Izetbegovićem a také bosenskou a americkou vlajku. Probosňácká média o Bidenovi píšou velmi pozitivně – připomínají například to, že během bosenské války kritizoval agresi srbských vojenských skupin, ale i to, že později při kosovské krizi v roce 1999 byl navrhovatelem rezoluce o americké účasti na leteckém bombardování Srbska a Černé Hory.

Loni v prosinci Biden vydal prohlášení k připomínce pětadvacátého výročí podepsání Daytonské dohody. Píše v něm, že čtvrt století po uzavření dohody se v zemi stále nepodařilo dosáhnout uspokojivého řešení problémů pramenících z etnické roztříštěnosti. Daytonský rámec sice ukončil válku, jeho etnocentrická povaha však udržuje nadále bosenskou společnost rozdělenou do tří skupin. V zemi je tak problematické prosadit jakékoli zásadnější reformy nebo kroky zahraniční politiky, protože každá skupina má na věc jiný názor. Zformovat vládu je v Bosně často otázka více než roku. Je jasné, že takto křehké prostředí je pak náchylné k vměšování jiných aktérů – Ruska, Číny, Turecka, některých blízkovýchodních zemí, ale také USA. To ostatně platí pro celou oblast západního Balkánu.

Jak vyřešit Kosovo?

Na stole už řadu let leží otázka kdy a zda vůbec Bosna, Srbsko, Kosovo a další státy bývalé Jugoslávie vstoupí do Evropské unie. Kromě finančního stimulu totiž EU nabízí i řešení letitých sporů o území, hranice a identitu. Bosenský novinář Srečko Latal je toho názoru, že v EU by rozdílné etnické skupiny celého regionu mohly žít pospolu v rámci jedné evropské hranice. Jedině jednotný Balkán je podle něj Balkánem stabilním. Nová americká administrativa, která tvrdí, že diplomacie „je zpátky“, by pravděpodobně takové řešení měla podpořit. Zajímá ji to ale?

Biden si vytyčil jasný cíl: zamezovat rozpínavosti autoritářských aktérů, jakým je hlavně Čína nebo i Rusko. Biden nicméně není zrovna oblíbený mezi Srby – zejména kvůli bombardování Bělehradu. Otázka vstupu do NATO nepřichází v úvahu ani pro Srbsko, ani pro politické autority Republiky Srbské. Srbský prezident Aleksandar Vučić během prezidentských voleb v USA stál na straně Bidenova protikandidáta Donalda Trumpa. Staronový premiér Kosova Albin Kurti naopak loni Trumpa obviňoval, že stál za jeho svržením a předčasnými volbami (které Kurti nicméně opět vyhrál). Od Bidena se každopádně dá očekávat, že bude nakloněn spíše Kurtimu než Vučićovi. A Kosovo k němu vzhlíží s nadějí, že zemi pomůže získat členství v OSN.

Biden v dopisu Vučićovi psal o tom, že řešením kosovské otázky by mělo být vzájemné uznání států, s čímž ovšem Srbsko nebude nikdy souhlasit. Kurti a prezidentka Vjosa Osmani nejsou naopak ochotni přistoupit na jiné řešení mnohaletého sporu. Pokud by se však Biden rozhodl jít tvrdě proti vůli Aleksandra Vučiće, utvrdil by Srby v tom, že Američané nejsou a nebudou spojenci, a dost možná by se pak o to více otevřeli například Číně.

Co tedy může nový americký prezident změnit? Srbsko-kosovská otázka zůstane pravděpodobně i nadále nevyřešena. V dohledné době se nevyřeší ani zoufale neuspokojivý politický systém Bosny a Hercegoviny. Zemím západního Balkánu tak i nadále nezbývá než doufat, že se jednou dostanou do Evropské unie. Pokud USA nechce křehké prostředí Balkánu ještě více narušit, rozumné by bylo podporovat evropskou integraci a při vyjednávání s jednotlivými stranami postupovat velmi opatrně. Evropská unie má v současné době bohužel sama mnoho problémů a někteří její členové v minulosti blokovali přístupové rozhovory například se Severní Makedonií nebo Albánií. Evropská budoucnost tedy pro Balkán i nadále zůstává vzdálená a s ní i naděje na změnu. A to pravděpodobně nezmění ani návrat diplomacie (stále ještě) nejmocnější země světa.

Autorka je novinářka a spolupracovnice Českého rozhlasu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies