Kapitál a ideologie: rozhovor s Thomasem Pikettym

Autor knihy Kapitál v 21. století a profesor École d'économie de Paris v rozhovoru vysvětluje, jak majetek a moc ve společnosti rozdělit rovnoměrněji a spravedlivěji.

Foto Sue Gardner, Creative Commons (CC BY-SA 3.0)

Kniha Kapitál v 21. století vás proslavila především vzorcem r > g, podle něhož je míra kapitálových výnosů (r) větší než růst důchodu a výroby (g). Prohlubování nerovnosti v posledních desetiletích je spjato s tím, že akumulace kapitálu – tedy obrovské výnosy z kapitálu pro akcionáře a ředitele firem – výrazně převyšuje hospodářský růst. Napravení této nerovnosti předpokládá vysoké zdanění kapitálu. V knize Kapitál a ideologie upozorňujete na problém, že rysem globalizace je transnacionalizace kapitálu a neschopnost jednotlivých států držet krok – nedaří se jim to například ani v oblasti sběru dat. Co se s tím dá dělat?

Musíme se zamyslet nad tím, jak podporujeme globalizaci. Volný tok kapitálu není něčím, co by se sneslo z nebe – vytvořili jsme ho my. Je organizován prostřednictvím konkrétních mezinárodních dohod a my tyto dohody musíme přepsat. Oběh investic není sám od sebe nutně špatný, ale musí být spojený s automatickým převodem informací o tom, kdo co a kde vlastní. Součástí změn musí být i společný daňový systém, aby nejpružnější a nejmocnější ekonomičtí hráči přispívali k veřejnému blahu – alespoň v takovém poměru ke svému majetku a příjmům, v jakém přispívá střední třída a nízkopříjmové skupiny.

Stvořili jsme velice nebezpečný systém, kde značná část obyvatelstva vnímá, že pro ně globalizace – především evropská integrace – není přínosná, zatímco ti nahoře, tedy velké korporace nebo bohatí lidé se značným majetkem a vysokými příjmy, jsou v tomhle systému v nezměrné výhodě. Stačí jim totiž kliknout a mohou si přesunout majetek do jiné jurisdikce, takže na ně nikdo nemůže. Takhle to ale být nemusí.

Zejména v Evropě jde o velmi sofistikovaný mezinárodní právní systém, který v podstatě umožňuje akumulaci kapitálu s využitím veřejné infrastruktury dané země – například díky veřejnému školství a dalším službám – a s tímto kapitálem může člověk odejít kamkoliv. Neexistuje žádný způsob, jak se k němu dostat. A to se musí změnit.

V referendu o Maastrichtské smlouvě v roce 1992 jsem hlasoval pro. Byl jsem tehdy velmi mladý, nicméně jsem patřil k početné skupině lidí, kteří si v té době nejspíš neuvědomovali, že tento krok povede k velmi nespravedlivému systému. Někteří si ale byli vědomi toho, co prosazují: zvýšení konkurence mezi jednotlivými státy, aby se snažily být „efektivnější“ a příliš nedanily. Do jisté míry tomuto argumentu rozumím. Až na to, že ve výsledku jde o podrývání demokracie – o snahu obcházet demokratická rozhodnutí prosazením takových pravidel hry, která vedou k určitým typům rozložení bohatství. Především umožní těm nejpružnějším a nejmocnějším ekonomickým hráčům, aby se de facto vyhnuli zdanění. Je to nebezpečné pro globalizaci a pro demokracii a ohrožuje to samotné základy fungování naší společnosti.

Zaměřme se na Evropskou unii. Máme před sebou závod ke dnu v oblasti korporátních daní. Místo aby jednotlivé země spolupracovaly a kolektivně se postavily kapitálu, hra si na vlastním písečku a mnohdy se vzájemně poškozují. Jedním z rysů nynější architektury EU, na niž jste narážel, je požadavek jednomyslnosti, který brání zastavení tohoto závodu ke dnu. Jak by to bylo možné udělat?

Nemůžeme čekat na jednomyslné rozhodnutí, které by umožnilo zásadu jednomyslnosti změnit. V určitém okamžiku proto bude nutné, aby se část zemí, ideálně včetně těch největších, jako je Německo, Francie, Itálie, Španělsko, a co nejvíce dalších, rozhodla podepsat novou smlouvu, která jim umožní v některých daňových záležitostech rozhodování na základě většiny. Musí postupovat společně a zdanit zisk velkých korporací, velké zdroje emisí CO2 a daňové poplatníky s vysokými příjmy a vysokým majetkem.

V ideálním případě by k tomu mohlo sloužit nové Evropské shromáždění, tvořené poslanci a poslankyněmi z národní úrovně jednotlivých zemí – podobně jako francouzsko-německé parlamentní shromáždění, které vzniklo v roce 2019 v rámci nové bilaterální dohody Francie a Německa. Mimochodem to ilustruje, že je možné, aby několik zemí uzavřelo bilaterální, trilaterální či vícestrannou dohodu a přitom zůstaly v EU – protože Německo i Francie samozřejmě v EU nadále jsou. Taková dohoda umožní zvláštní spolupráci těch zemí, které budou chtít posílit politickou a fiskální integraci.

Perspektiva uplatňovaná v Reaganově éře – že k podnícení inovací a vyššímu růstu je třeba mít víc nerovnosti – je zkrátka mylná. Důležité ponaučení zní, že hospodářská prosperita historicky vychází z rovnosti.

Pevně doufám, že se najde skupina členských států, které by s takovým návrhem mohly přijít. To znamená, že řeknou: „Za půl roku nebo za rok to prosadíme a většinově rozhodneme o tomto plánu obnovy založeném na novém daňovém systému“ a tak dále. Moc bych si přál, aby se v tomto současných sedmadvacet členských zemí EU spojilo, ale pravděpodobně se některé z nich rozhodnou alespoň na několik let zůstat mimo tento mechanismus.

To se ostatně stalo i při vzniku eura. Netvrdím, že je to ideální – mnohem raději bych byl, kdyby se celá sedmadvacítka plně podílela na integračním procesu. Také bych si přál, aby se vrátila Velká Británie, a domnívám se, že se to časem stane. Pokud ale budeme čekat, až se shodnou všechny země do poslední, abychom se mohli posunout, může to taky trvat věčnost. Proto je důležité, aby krok tímto směrem učinila alespoň část zemí. Pokud by cesta k pokroku měla znamenat neustálé čekání na jednomyslnost, začala by jí cena nedozírně vysoká.

Nedávno jsme to viděli na příkladu nového plánu obnovy, který byl konečně přijat. Ale jak víme, k přijetí došlo pod pohrůžkou, že pokud by ho některé země vetovaly, došlo by místo toho k samostatné dohodě zbylých pětadvaceti zemí místo všech sedmadvaceti. Takovým způsobem se ve velké federaci nedá vládnout napořád. Žádá si to příliš mnoho času. Jestliže za čtvrt nebo půl roku zjistíme, že plán obnovy byl nedostačující – což je velmi pravděpodobné – co potom uděláme? Zahrajeme si tuto hru ještě jednou, vynutíme si jednomyslnost za zavřenými dveřmi bez veřejné diskuse, bez většinového hlasování? V tomto se musíme pohnout z místa.

V knize Kapitál a ideologie představujete dost nekompromisní vizi vývoje EU, v podstatě jako jediné kvazifederální entity na světě, která se spíše než jako sociálněpolitické či politické společenství definuje úzce na základě opatření uvolňujících trh. Tvrdíte, že právě tento přístup pohání odcizení pracující třídy od evropského projektu, protože její sociální a politické zájmy nejsou vyslyšeny – dokladem je referendum o Brexitu, dříve také neúspěch navrhované evropské ústavy i zmíněné kontroverze ohledně Maastrichtské smlouvy. Jak posílit důvěru občanů, že Evropu lze přetvořit?

Začnu tím, že v Evropu věřím a jsem zastáncem její federalizace. Než se pustíme do popisu všeho, co by se mělo zlepšit, je třeba si připomenout, že evropským státům se podařilo – zejména v desetiletích po druhé světové válce – vybudovat nejlepší systém sociálního zabezpečení, nejlepší systém sociálně-tržního hospodářství s nejnižší nerovností na světě. To lze považovat za úspěch. Nechci tvrdit, že v Evropě je všechno špatně, to by byl nesmysl. Vytvořili jsme sociální systém, který se vyznačuje nejnižší nerovností v dějinách, což je dobrý směr. Ale má křehkou a nestabilní podobu.

Dlouho jsme se domnívali, že je možné spět k blahobytu samostatně uvnitř každého státu a úkolem EU bude prosadit společný trh a volný tok zboží, služeb a kapitálu. Dnes si uvědomujeme, že to nestačí. Pokud nezajistíme harmonizaci daňové legislativy – a obecněji pokud nezavedeme společnou veřejnou politiku, která by regulovala kapitalismus a snížila nerovnost –, potom hrozí, že v určitém okamžiku dojde k takovému rozkolu mezi evropským projektem a pracujícími a nízkopříjmovými vrstvami, že celý tento projekt zkrachuje.

Jak píšu v Kapitálu a ideologii, zaráží mě, že dochází k jednomu referendu za druhým, ať ve Velké Británii, Francii nebo Dánsku. A ať se takové referendum ohledně Evropy koná kdekoli, vždy máme kolem 50 až 60 procent lidí s nižšími příjmy, majetkem a vzděláním, kteří hlasují proti Evropě, a jen horních 10, 20 nebo 30 procent, které hlasují pro Evropu. To nemůže být náhoda

Vysvětlení, podle nějž je skupina spodních 50 nebo 60 procent zkrátka nacionalistická nebo odmítá myšlenky internacionalismu, je mylné. Z historie známe mnoho příkladů, kdy naopak socio-ekonomicky znevýhodněné skupiny internacionalismus podporovaly mnohem více než elita.

Závisí to na tom, jaký politický projekt – a tedy jakou politickou mobilizaci ohledně internacionalistických myšlenek – lidem představíte. S postupem času sílí vnímání evropského projektu jako něčeho, co vzniká v zájmu nejpružnějších a nejmocnějších ekonomických hráčů. A to je samozřejmě velice nebezpečné. S koronavirovou krizí máme příležitost pokusit se veřejnosti ukázat, že cílem Evropy má být snižování nerovnosti. To však bude vyžadovat hluboké změny v hospodářské a daňové politice.

Kdo splatí obrovský veřejný dluh? Zatím ho přehazujeme na Evropskou centrální banku, ale dřív nebo později budeme muset diskutovat o tom, kdo to všechno zaplatí. Existují řešení, která pocházejí přímo z evropské historie. Připomenu, že po druhé světové válce, v padesátých letech objevila řada zemí, zejména pak Německo, velmi inovativní způsoby, jak velký veřejný dluh snížit – mimo jiné silně progresivním zdaněním jednotlivců s velkým majetkem.

Německo v roce 1952 zavedlo velice ambiciózní progresivní daň z majetku, která fungovala až do šedesátých let. Tímto opatřením se povedlo nejen snížit státní dluh, ale také se zaplatily veřejné investice, veřejná infrastruktura a jednalo se o významnou součást zdařilého poválečného modelu růstu. S něčím podobným musíme v budoucnu přijít také, ale nemůžeme to dělat osamoceně. Nestačí, aby to bylo jen Německo, jen Francie nebo jen Itálie. Budeme potřebovat společnou daňovou politiku.

Evropská unie musí svým občanům ukázat, že její smysl má spočívat v solidaritě – že bude žádat víc od těch, kdo si to mohou dovolit, zejména od velmi bohatých jedinců, kteří mají majetek přesahující jeden nebo dva miliony eur. Ti by měli v následujících letech přispět mimořádnou měrou, aby se pokryla část dluhu souvisejícího s pandemií covid-19. V několika zemích včetně Německa už se objevují různé návrhy – dost podobné tomu, co s velkým úspěchem Německo realizovalo v roce 1952.

Dříve či později to musíme prosadit i na nadnárodní úrovni, prostřednictvím evropského shromáždění, o němž jsem se zmínil. Budeme muset změnit směřování EU, abychom přesvědčili střední třídu a nízkopříjmové skupiny, že může být přínosem i pro ně a že může fungovat tak, aby snižovala nerovnost, nikoliv jen vycházela vstříc nejbohatším.

Vrme se k tématu pracující třídy. Z grafů v knize Kapitál a ideologie je vidět, že v posledních letech se v Evropě podpora levicových stran, které tradičně oslovovaly hlavně pracující třídu, značně proměnila a reprezentují spíše vzdělanější a do určité míry zajištěné vrstvy. Upozorňujete na nebezpečí, že „třídní“ politiku minulosti nahrazují v dnešní Evropě identitární přístupy a hnutí vymezující se proti migraci. Jak k tomu došlo a jak můžeme situaci napravit?

Příčina spočívá do značné míry v tom, že jsme přestali mluvit o proměně ekonomického systému. Přestali jsme mluvit o tom, jak snížit nerovnost mezi společenskými třídami. Už několik desetiletí veřejnosti tvrdíme, že existuje jediný možný ekonomický systém a jediná možná hospodářská politika, že vlády nemohou dělat prakticky nic pro to, aby změnily přerozdělení příjmů a majetku napříč třídami – jako by jediné, co vlády dovedou, bylo hlídání státních hranic a identity.

Nemělo by nás překvapovat, že po dvaceti nebo třiceti letech se celá politická debata stáčí ke kontrole hranic a k identitě. Z velké části je to způsobeno tím, že jsme přestali řešit proměnu hospodářského systému. To je samozřejmě obrovskou historickou chybou komunistických režimů, které přispěly ke všeobecné skepsi vůči změně ekonomického systému. V době pádu Berlínské zdi, v roce 1989, mi bylo osmnáct. Vybavuji si, že v devadesátých letech jsem trhu věřil mnohem víc než dnes, takže dokážu velmi dobře pochopit pocity, které po pádu komunismu přišly.

Ale ani tento směr nebyl správný. Zapomínáme na řadu sociálně-demokratických výdobytků: progresivní zdanění příjmu a majetku, spolurozhodování v podnicích, systém sociálního zabezpečení. Tyto velké úspěchy 20. století můžeme přenést do budoucnosti. A zároveň vést debatu o nové podobě hospodářského systému, založeného na větší rovnosti a udržitelnosti.

V knize jste dospěl k alternativě, kterou popisujete jako „participativní socialismus“. Jeho součástí je progresivní daň na veškerý majetek – tyto zdroje by měly posloužit jako příspěvek pro každého pětadvacetiletého člověka. Dále zahrnuje rozšíření současné formy spolurozhodování, jež funguje například v Německu, aby se vyvážila korporátní moc. Je tedy možné překonat kapitalismus, aniž by se opakovala sovětská noční můra?

Sytému participativního socialismu, který popisuji v závěru Kapitálu a ideologie, by někteří raději říkali sociální demokracie 21. století. S tím nemám problém, ale sám raději zůstanu u svého pojmenování. V podstatě jde o navázání na to, co se osvědčilo ve dvacátém století. K takovým požadavkům patří rovný přístup ke vzdělání a zdravotnictví, systém základního příjmu, který do určité míry už existuje, ale musí fungovat automatičtěji. Tato rovnost musí existovat v praxi, nejen na teoretické úrovni.

Co se týče vlastnictví, můj návrh spočívá na dvou pilířích: jedním je spolurozhodování umožněné změnami legislativy a řízení společností, druhým je progresivní zdanění a neustálý oběh vlastnictví. V souvislosti se spolurozhodováním bych rád připomněl, že v řadě evropských zemí – včetně Německa a Švédska zhruba od poloviny padesátých let – máme systém, kde je polovina míst ve statutárních orgánech velkých firem vyhrazena voleným zástupcům či zástupkyním zaměstnanců, i když nevlastní podíl ve společnosti, a zbylá polovina procent připadá akcionářům. To znamená, že pokud navíc zaměstnanci firmy, případně místní či regionální samosprávy (což není v Německu neobvyklé) vlastní podíl ve výši řekněme deseti či dvaceti procent, potom dojde k rozložení moci, přestože soukromý podílník vlastní většinu kapitálu. Jde tedy o významnou změnu oproti běžnému pravidlu „jedna akcie jeden hlas“, považovanému za stěžejní definici akcionářského kapitalismu.

Ve Francii, Británii, Spojených státech a dalších zemích, kam tento systém nepronikl, se akcionářům tato myšlenka vůbec nezamlouvá. V Německu a Švédsku se ale ukázal jako vcelku úspěšný. Nechci ho idealizovat, ale do určité míry umožnil zapojení pracujících do dlouhodobé firemní strategie.

Tímto směrem se můžeme vydat dál. Prvním pilířem participativního socialismu tedy je, že si řekneme: „Rozšiřme systém spolurozhodování do všech zemí“. Pro začátek alespoň do všech evropských, ale ideálně do celého světa. Zaveďme ho i do menších podniků, nikoliv jen do velkých korporací jako v Německu. Ve Švédsku se vztahuje i na středně velké firmy, ale menší podniky jsou vynechány. Aplikujme tento přístup na podniky všech velikostí. A dále zkusme například ve firmách s více než stovkou zaměstnanců zavést pravidlo u poloviny hlasů, které jsou vyhrazeny podílníkům, že jeden podílník nemůže vlastnit více než deset procent.

Ústřední myšlenkou tedy je sdílení moci. Potřebujeme větší zapojení všech. Žijeme ve velmi vzdělané společnosti, kde může mnoho lidí – řadových pracujících, vedoucích pracovnic nebo technických expertů – přispět k rozhodování podniku. Ve velmi malé firmě, kterou založil jeden člověk, vložil do ní menší kapitál a zaměstnává jednu nebo dvě osoby, připadá většina rozhodování tomuto jednotlivci – zakladateli. Když se však společnost začne rozrůstat, je potřeba více rozvahy. Není možné fungovat v systému, kde se veškerá rozhodovací moc koncentruje u jediného člověka, který měl ve třiceti dobrý nápad nebo zkrátka štěstí, ale rozhoduje sám i v padesáti, sedmdesáti nebo devadesáti, což se vztahuje i na korporace s desetitisíci zaměstnanci.

Druhým pilířem je progresivní zdanění. Opět můžeme vyjít z nápadů, které už byly vyzkoušeny ve 20. století. Některé země, například USA, zašly v progresivním zdanění dost daleko: daňová sazba pro nejbohatší příjmovou skupinu činila za Roosevelta 91 procent a mezi lety 1930 a 1980 se v průměru pohybovala přes 80 procent. A bylo úspěšné, alespoň v tom smyslu, že produktivita v tomto období vykazovala mnohem vyšší růst než od osmdesátých let dál. Jestliže se tedy podíváme na historické doklady, perspektiva uplatňovaná v Reaganově éře – že k podnícení inovací a vyššímu růstu je třeba mít nahoře víc nerovnosti – je zkrátka mylná.

Důležité ponaučení zní, že hospodářská prosperita historicky vychází z rovnosti – a především z rovného přístupu ke vzdělání. Spojené státy americké byly v polovině 20. století nejvzdělanější zemí na světě: z tehdejší generace mladých studovalo střední školu 8090 procent mladých, zatímco v Německu, Francii nebo Japonsku jen nějakých 2030 procent. Země byla ve vzdělání o krok před ostatními a měla i nejproduktivnější ekonomiku.

Nejvyšší sazba daně z příjmu a dědické daně se za Reagana snížila na polovinu, ale zrovna tak se na polovinu snížila míra růstu národního důchodu per capita ve třech dekádách po Reaganově reformě. Navrhuji tedy rozsáhlou daňovou progresi – nejen danění příjmu a zděděného majetku, ale i každoroční danění samotného kapitálu, aby se zabránilo koncentraci majetku u malého zlomku nejbohatších. Samozřejmě by díky tomu bylo možné vyplatit všem něco jako „minimální dědictví“: navrhuji 120 tisíc eur ve věku pětadvaceti let. Pořád to má celkem daleko k naprosté rovnosti. V takovém systému by lidé, kteří nedědí a nezískávají nic, tedy spodních 50, ne-li 60 procent společnosti, dostali 120 tisíc eur. Lidem, kteří by měli získat milion eur, by po odvodech stále zůstalo 600 tisíc eur, což je méně než milion, ale mnohem víc než 120 tisíc.

Od rovných příležitostí jsme zatím velmi vzdálení. Lidé prohlašují, že tento princip zastávají, ale když dojde na konkrétní návrhy, má s tím mnoho z nich problém. Tímto směrem se nicméně vydat musíme. Pořád jde o vcelku krotký návrh, mohli bychom zajít mnohem dál.

Netvrdím, že tento program můžeme příští týden zavést ve všech zemích. Jde o obecnější perspektivu, jak by se měl ekonomický systém transformovat v dlouhodobém horizontu. Participativní socialismus, který navrhuji, se samozřejmě liší od dnešního sociálního státu či sociálnědemokratického kapitalismu. V mnoha ohledech však navazuje na proměny, které se už odehrály v minulém století.

Sociální stát a sociálnědemokratický kapitalismus současnosti se velmi značně odlišuje od koloniálního kapitalismu počátku 20. století, kdy byla práva těch, kdo vlastnili výrobní prostředky a nemovitosti – na globální, koloniální i domácí úrovni –, mnohem silnější. Kdykoliv jste mohli jen tak propustit dělníka ze zaměstnání nebo vyhnat nájemníka z bytu. To má k dnešnímu systému přeci jen daleko. Dlouhodobě tu tedy máme proces, který spěje k rovnosti a spravedlnosti. S tím se musí pojit vyrovnanější rozložení ekonomických a sociálních práv mezi ty, kdo mají a nemají kapitál, regulace kapitálu a proměna vlastnických vztahů.

Takový vývoj se už velmi výrazně projevil v minulém století a bude pokračovat i do budoucna. A právě takovou diskuzi musíme znova rozproudit – posunout politickou debatu od identitární politiky a střežení hranic k hospodářskému a společenskému pokroku a transformaci.

Z anglického originálu Capital and ideology: interview with Thomas Piketty přeložila Petra Jelínková.

Text je součástí série Corporate Taxation in a Globalised Era, kterou podpořila nadace Hans Böckler Stiftung.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies