Když žádná stopa není falešná. QAnon pohledem herního designéra

Konspirační teorie QAnon připomíná hry vytvářející alternativní reality. Odlišuje se od nich ale jednou věcí – nesměřuje k žádnému cíli a všechny odpovědi jsou správné.

Foto Tony Webster, Creative Commons (CC BY 2.0)

Jsem herní designér zaměřující se na jednu velmi specifickou oblast. Tvořím a zkoumám hry navržené tak, aby se daly hrát v reálném světě. Pracoval jsem v odvětvích her alternativní reality (ARG), LARPu, experience fiction, interaktivního divadla a „vážných her“. Tvořil jsem příběhy a hry, které mohou začít na počítači a skončit v realitě. Fikce navržené tak, aby působily co nejvěrohodněji. Hry, které vás něco naučí. Rébusy, které hráči najednou uvidí všude kolem sebe. Hry s králičími norami, jež vás zvou do říše divů a lákají do světa za zrcadlem.

Když jsem narazil na Qanon, bylo mi hned jasné, o co jde. Už jsem na něčem podobném pracoval. Jde o zlé dvojče her. Je to hra, která si hraje s lidmi. (Teď nechte hrát zlověstnou hudbu.) QAnon bývá z pochopitelných důvodů srovnáván s ARG a LARPy. Využívá stejné herní mechanismy a odměny. Má typickou herní atmosféru, což pozná každý, komu není ARG, LARP nebo online role-playing cizí. Podobnosti jsou dokonce tak nápadné, že bývá často za LARP nebo ARG označován. Přesto jde o odlišnou záležitost. A právě rozdíly nejlépe osvětlují principy, na nichž QAnon funguje a které nemusí být na první pohled zřetelné, pokud nemáte zkušenosti s vývojem her. QAnon je jako odraz hry v zrcadle. Sice vypadá stejně, ale je převrácený.

Na tom přece musí něco být

V jedné z mých prvních experience fiction museli hráči hledat stopy ve strašidelném suterénu. Hledaný předmět nebyl nijak zvlášť skrytý a přijít na stopu bylo snadné. Nečekal jsem žádné problémy. I Scooby Doo by na to přišel, říkal jsem si. Ale problémy nastaly. Tehdy jsem se poprvé setkal s apofenií.

Když jsou lidé QAnonem indoktrinovaní, mohou ve hře pokračovat sami. Stačí jim jen hrst drobků. Hra se odehrává všude. Loutkář musí pouze konspirační teorie vypustit na internet a během týdnů se hráči chytí. Králičí nory jsou všude.

Apofenie je „tendence vnímat souvislosti nebo smysluplné vzorce mezi nesouvisejícími a náhodnými předměty či idejemi“. Když účastníci začali předmět hledat, všimli si na špinavé podlaze náhodných kousků dřeva, které vytvořily tvar šipky směřující přímo k prázdné zdi. Hm, zvláštní. To musí být stopa! Vyšetřovatelé se zastavili, zírali na zeď a přemítali, co vodítko znamená, rozhodnuti nepokračovat dál, dokud je nerozklíčují. Celou hru to vykolejilo. Potom se to ještě zhoršilo. Na zdi očividně žádná stopa nebyla, takže se skupina rozhodla, že musí být uvnitř. Běžné nástroje povalující se kolem hráčům dokazovaly, že jsou na správné stopě. Šipka směřovala ke zdi a s pomocí nástrojů se dostanou dovnitř… Se zděšením jsem přihlížel. Dávalo to smysl. Bylo to zjevnější než stopy, které jsem sám připravil. I když to celé byla náhoda, spojení, která si ti lidé vytvořili, byla zcela logická. Měl jsem hrubý záložní plán a rychle jsem ho využil, než hráči začali s nejlepšími úmysly (a páčidly) strhávat zeď. Byli to normální lidé a jejich domněnky byly normální a logické. A naprosto mylné.

Ve většině her typu ARG je apofenie utrpením designérů i hráčů. Účastníky dokáže svést, takže bloudí a bloudí a vzdalují se řešení, a tak musí designér zasáhnout a nasměrovat je, často s použitím jejich vlastních nápadů. Ve hrách na hrdiny, ARG, videohrách a prakticky v čemkoli, kde se mohou hráči sami rozhodovat, bude apofenie vždycky problém. Důvodem je, že v konkrétních hrách existují konkrétní řešení konkrétních hádanek, které designéři navrhli. Je snadné sejít z cesty, protože cesta existuje. Skvělý game runner (obvykle nazývaný loutkář) dokáže zapracovat jednu, dvě spekulace a vytvořit ještě lepší hru, ale pouze do určité míry. Může vytvořit úžasné momenty, ale není to snadné. Přál bych si, abych do té zdi ve sklepě mohl ihned něco schovat. Fungovalo by to. Ale měl jsem smůlu.

Pokud jste designér a máte hádanky a zápletku, s apofenií musíte vždycky počítat. QAnon je ovšem zrcadlovým odrazem této dynamiky. Apofenie je výchozím bodem všeho. Neexistují žádné naskriptované zápletky, žádné designéry navržené hádanky. Neexistují žádná skutečná řešení. QAnon roste na divoké dezinterpretaci náhodných dat, sugestivně prezentovaných v prostředí navrženém tak, aby uživatele dovedlo k zamýšleným dezinterpretacím. Nazvěme to „řízenou apofenií“. Řízená je proto, že loutkáři sami přímo naznačují žádané závěry. Hráči se opakovaně ztrácejí v množství nesouvisejících náhodných událostí, na něž Q poukazuje, a vytváří pro ně význam, který pasuje do jeho propagandy. Neexistuje zde žádná realita. Žádné skutečné řešení v reálném světě. Místo toho jde o drobky vyznačenou cestu pryč z reality. Daleko od skutečných řešení, směrem k nebezpečnému psychologickému uspokojení. Když na něco „přijdete sami“, je to magické. Objev vám přinese vzrušení, hloubka králičí nory vás začne fascinovat, komunita vás přijme, obdivuje, respektuje. Protože jste do toho šli s odhodláním „propojit všechny body sami“, najednou vidíte jejich absolutní logiku.

 „Hele, co to je?“
„Vypadá to jako šipka ukazující na zeď.“
„Proč si myslíš, že tam je? Copak lidi nechávají jen tak povalovat někde šipky ukazující na věci? Co na to tvůj selský rozum?“
„Že na tom musí něco být.“
„Přesně. Možná bychom se na to měli podívat blíž?“

Každý mrak má tvar, který může něco připomínat. Všechno, co bliká, je zároveň změť kódů morseovky. Čím více informací je na dosah, tím je snazší nechat se vést apofenií. Jenže u QAnonu vede spojování nesouvisejícího k závěrům požadovaným loutkáři. Doberou-li se hráči „správných“ odpovědí, dostane se jim adorace, respektu a sociálního kreditu. Stejně jako v teenagerské textovce je „správná“ odpověď ta, kterou skupina nejvíce respektuje a která dělá příběh nejzábavnější. Je to jako jakási darwinistická laboratoř fikce, kde přežívají nejzajímavější příběhy a nejuspokojivější dezinterpretace, jež jsou následně rozšiřovány dalšími a dalšími verzemi.

QAnon byl jen jedním z několika „anonů“, jako jsou např. FBIanon či CIAanon. Q se ale dostal na vrchol a získal své vlastní YouTube kanály. Po úspěchu na YouTube se přesunul na Reddit. Nefungující teorie vymizely a ty ostatní se těšily pozitivním ohlasům. Všechno žene motor skupinového myšlení. Skupina pod vedením loutkářů sama rozhoduje o tom, která vysvětlení jsou nejzábavnější a nejpoutavější, a ta díky tomu rostou. Je to jako dřívější posedlost Slendermanem, ale mnohonásobně horší.

Vraťme se zpět k naší šipce. Byly to náhodné kousky dřeva. Hráči žádnou šipku neobjevili. Vytvořili si ji. Viděli kousky dřeva a aplikovali svou inteligenci. Lidé snadno zapomínají, že příběh nerozplétají, ale vytvářejí ho z náhodných dat.

Další rozdíl mezi QAnonem a skutečnou hrou je, že QAnon je téměř čirá propaganda. To je jediný a hlavní účel. Není to reklama na produkt, není to zábavná kratochvíle, není to umělecký projekt. A není pochyb o jejím politickém charakteru. Starodávné tropy o Židech a demokratech, kteří pojídají děti, či antivědecká hysterie – to vše jsou vděčné pilíře autoritářství. Jde o využití moderní internetové technologie pro ty nejstarší nenávistné evergreeny. QAnon navíc pracuje ve spojení s mnoha dalšími iniciativami, jak už zdokumentovali jiní. Koordinace je konzistentní. Hra pomáhá těm, co ji hrají, vybudovat vnitřní svět, který jim pak slouží. Q pomáhá hráčům rozvíjet vnitřní svět, který nejlépe slouží záměrům Q. Podívejme se, jak to funguje.

Q je fiktivní postava

Obávám se, že je to třeba říct: Q není skutečná, ale fiktivní postava. QAnon používá nejstarší trop veškeré mysteriózní fikce: objeví se záhadný cizinec a zanechá někde podivnou stopu vedoucí k dlouho ukrývaným tajemstvím, která budou díky náznakům a vašim dedukčním schopnostem odhalena.

Pojďme se nad tím na chvíli zamyslet. Kolik skvělých filmů, seriálů a knih by úplně pokazilo, kdyby záhadný cizinec vysvětlil protagonistům všechno hned při prvním setkání. Akta X by byla mnohem kratší, kdyby Kouřící muž prostě promluvil! Takhle to ale nefunguje. Fiktivní, tajemný cizinec ví všechno, ale místo toho, aby vám to v deseti minutách vysvětlil, vám poskytuje vodítka. Těžko sledovatelné, nejednoznačné stopy. Říká věci jako: „Jděte po penězích. Nenechte se oklamat. Ryba smrdí od hlavy.“ V reálném světě k tomu není důvod, ale ve fikci přesně tohle vytváří zápletku, tajemství a veškerou zábavu. To je bílý králík. To je z lesa vedoucí cestička z drobků.

V realitě tohle nefunguje. Skuteční lidé disponující důležitými informacemi je obvykle předají co nejrychleji a najednou. Nenutí vás nic řešit. Snaží se být co nejkonkrétnější. Jde o whistleblowery, jako jsou Daniel Ellsberg (Pentagon Papers), Edward Snowden nebo Chelsea Manning. Q není whistleblower. Q je „vypravěčský mechanismus“. Q je fiktivní, a přesně tak se chová, protože účelem není prozradit skutečné informace, ale vytvořit fikci.

Důvod, proč Q prostě neřekne všechno, co ví, spočívá prý v tom, že chce, abyste „provedli svůj vlastní výzkum“ a dospěli k vlastním závěrům. Jak zdvořilé… Ale to samozřejmě není skutečný důvod. Q nechce, abyste dospěli k vlastním závěrům, a sám vás závěry krmí. To je velmi důležité a zde je několik důvodů, proč je to typické pro téměř každou konspirační teorii.

1. Jděte po drobcích

Budete-li lidem říkat, co a jak by si měli myslet, setkáte se pravděpodobně s velkým odporem. Argumenty, které naše názory vyvracejí místo toho, aby nás informovaly a přesvědčily, dosahují často pravého opaku – ještě více nás v našich názorech utvrdí. Ve studii z roku 2016 se píše: „Je dobře známým faktem, že setkají-li se lidé s protinázorem, často odolávají změně svých přesvědčení, obzvlášť když jsou důležitou součástí jejich identity. Samotné důkazy tak mohou v některých případech člověka ještě více ubezpečit o pravdivosti jeho názorů.“

Silně zastávaná přesvědčení jsou doslova součástí nás samých. Útoky na ně jsou tedy vnímány jako osobní útoky na nás, a to leckdy stejně intenzivně jako v případě fyzického napadení. „Primární odpovědností mozku je péče o tělo, jeho ochrana,“ říká Jonas Kaplan, psycholog z University of Southern California. „Psychologické já je rozšířením mozku. Pokud se naše já cítí napadeno, mozek spustí stejné obranné mechanismy, které má pro ochranu těla.“

Pokud však ideje vytváříme my sami, budeme je i sami hájit. A pokud je vytváříme v našich myslích, splynou pomalu, ale jistě s naší osobností. Jsou naše. K žádnému odporu nedojde. Vést lidi, aby dospěli k vlastním závěrům, je dokonalý způsob, jak je přimět akceptovat novou a protichůdnou ideologii. Není to ale jednoduché. Musíte postupovat po krůčkách. V jazyce QAnonu se těmto krůčkům, nebo spíše značkám vedoucím nás do lesa, říká drobky. Malá, snadno stravitelná sousta, která Q připraví a která hráče snadno zavedou tam, kam Q chce. Drobek za drobkem. Drobky ale nejsou fakta, nýbrž otázky, hádanky a stopy, jež mají „vyšetřovatelé“ odhalit. To nás vede k dalšímu důvodu, proč Q chce, abyste prováděli svůj vlastní průzkum.

2. Aha efekt

Řešení hádanek je speciální způsob učení – informace kóduje jiným způsobem. Znalosti získané vlastním úsilím jsou neuvěřitelně uspokojující a jejich součástí je dávka dopaminu, jež způsobuje příjemné pocity v mozku. Už v roce 1978 se vědělo, že takzvaný „aha efekt“ zvyšuje schopnost uchovávání vzpomínek. Nedávná studie zveřejněná v časopise Human Brain Mapping ukázala, že aha efekty rovněž aktivují mozkové systémy odměn. „Aha efekty se vyznačují hyperaktivací v centru odměňování, jež se podílí na vzniku pocitů úlevy, uvolnění a radosti; ve ventrálním tegmentu, který souvisí s kódováním jistoty ohledně vlastních rozhodnutí; v zadním hipokampu odpovědném za uspořádání paměti po porozumění problému; a v aSTS/STG, způsobujícím sémantické kódování.“

Aha efekt následující po (byť třeba nesprávném) vyřešení hádanky je příjemný a navíc může pomoci novým způsobem zakódovat to, co se učíme. Zároveň podporuje touhu hledat a řešit nové hádanky. Řešení hádanek je zkrátka z biochemického hlediska nesmírně uspokojující a myšlenky, které z něj vzejdou, pro nás mají speciální hodnotu.

3. Lžimédia a presstitutky

Dalším nesmírně důležitým důvodem propagandistů k tomu přimět lidi „provádět vlastní výzkum“ je vštípení nedůvěry ve společnost a kompetence ostatních. Není třeba, aby Q prováděl výzkum, ve skutečnosti totiž výzkum dávno provedly tisícovky vyškolených odborníků. FBI, CIA a nespočet neziskových organizací zabývajících se obchodováním s lidmi a násilím či zneužíváním se těmto problémům věnují celá desetiletí. Pokud by anonové opravdu chtěli dělat výzkum, měli by vyzkoumat, jak získat licenci pro sociální práci, psychologii, trestní soudnictví nebo cokoli, co by mohlo být ve skutečnosti považováno za výzkum.

„Proveďte si svůj vlastní výzkum“ ve skutečnosti znamená „Nevěřte ostatním lidem, nevěřte institucím, poslouchejte mě“. Konspirace má vždy stejnou logiku. Důvodem, proč o konspiraci nikdo neví, je to, že je pravdivá. Není tomu tak proto, že neexistuje. Zasvěcení následně dostanou nástroje k tomu, aby dospěli k „vlastním závěrům“, které jsou v každém ohledu přesvědčivější, zajímavější a řeší více problémů než závěry tradiční. Ale to proto, že jsou mylné a fiktivní.

4. Komunita

Společné řešení hádanek je výborný způsob, jak vytvořit komunitu. ARG jsou tím proslulé. Každý se zaměřuje na svůj úsek, sdílí společný zájem a má konkrétní úkoly. Hádanky jsou často vlastně jen způsob, jak se dát dohromady. Pokud Q utrousí nějaké stopy, máte co dělat a máte lidi, s nimiž to můžete dělat společně. Je to stmelující. Ze stejného důvodu se hádanky využívají při firemním team buildingu nebo na party. Zvláště jsou-li tam lidé s úmyslem vyvolat ve vás nějaké konkrétní pocity a myšlenky. Spřátelí se s vámi a vy se cítíte dobře. Spolupráce na něčem je skvělý způsob, jak toho dosáhnout.

Ukázka hratelnosti

Q naznačí, že vládnoucí třída okultistů odhaluje pomocí symbolismu svou skutečnou identitu. Tímto způsobem vytvoří podhoubí pro spojování množství nesouvisejících dat pomocí skupinového myšlení, což má podpořit hlavní teorie. Je to jednoduché, přesvědčivé a také existuje množství precedentů. Každý „ví“, že existují symboly spojené s magií, okultismem a uzavřenými společenstvími, např. zednářský kompas či pentagram. Právě QAnon je ale skupina, která ráda používá symboly jako znaky členství, a proto na tento způsob uvažování obzvlášť slyší.

Zde je jedna ze „stop“:

Jejich potřeba symboliky bude jejich pádem.
Následujte Sovu a paroháče po celém světě.
Identifikujte a zaevidujte.
Neskrývají to.
Nebojí se vás.
Jste pro ně ovce.
Jste krmiči.
Kmotr III.

Q

Zde je další příklad:

Identifikujte symboliku.
Kteří umělci/celebrity podpořili Hillary Clinton během voleb?
Kdo vystupoval během jejích mítinků?

Jaké měli šperky nebo tetování?
Jaké další akce společně navštěvují?
Co pro ně Hillary představuje?
Kteří mocní lidé užívají tyto symboly?
Proč je nepokrytě nosí/předvádějí?
Jejich potřeba symboliky bude jejich pádem.

Každý drobek představuje kreativní výzvu k psaní. Konspirace spojuje body. Nabízí hráčům proveditelný úkol, na kterém mohou spolupracovat. Je to skutečnost? Skutečně vytvářejí hollywoodské celebrity a politické osobnosti okultní znaky a skutečně používají gesta sovy a paroháče? Vyšetřovatelé míří na Google, aby to prozkoumali a zjistili víc. A s tímto se vracejí:

QAnon vyhrabal stovky obrázků. Možná jste to předtím neviděli, ale teď to naopak nemůžete přestat vidět. Zde je „symbol 666“:

Iluminátský symbol „jednoho oka“ či „oka prozřetelnosti“:

Stejně jako v tradičních ARG se účastníci začínají na svět dívat trochu jinak. Začnou chodit na fóra, sledují videa, kladou otázky. Mohou předložit svůj vlastní „výzkum“ a získat lajky, povzbudivé komentáře a nové přátele. Nemusí tomu všemu hned věřit, ale teď, když vidí nějaký nový videoklip, si začínají všímat, kolik divných věcí v nich je. Je možné, že to nejsou jen vycpávky a nesou skutečný význam?

Od fikce k realitě

V tuto chvíli je hráč ovládán herním mechanismem. Baví se, hledá, „řeší“ hádanky, dostává dávky dopaminu a má pocit, že se účastní něčeho, o čem nikdo jiný neví. Zároveň je součástí rostoucí, aktivní a přátelské komunity. Všechno, co vidí a slyší, vytváří další pochybnosti o lidech a věcech, o kterých už předtím pochyboval. Každá nová teorie je snadno pochopitelná, přesvědčivá a uživatel k ní dospěl vlastním uvažováním. Utváří se psychologicky uspokojivá perspektiva, která je, zdá se, podporována ze všech stran. Celebrity, senátoři a dokonce i prezident souhlasí.

Stopy naznačené samotným Q dosahují jediného – vyvolávají pochybnosti. Nenabízejí důkazy, jsou navržené, aby zpochybňovaly. A jakmile jednou vzniknou pochybnosti, je neuvěřitelně obtížné je vyvrátit. Je velmi těžké dokázat, že něco neexistuje. Nemůžete například dokázat, že neexistují mimozemšťané. Z vědeckého hlediska by existovat mohli, takže nikdy nedokážete, že tomu tak není. Nemůžete dokázat, že někdo není v kultu. Bez ohledu na to, co říká. Pochybnost nelze snadno rozptýlit. Lze ji ale snadno pěstovat.

Představte si, jak si účastníci prohlížejí stovky obrázků lidí, o nichž dopředu pochybují a kteří se na těchto obrázcích chovají, jako by byli v kultu. Rockové hvězdy se snaží pořád šokovat. Neustále ukazují „paroháče“. Videa jsou plná lebek volů, podivných tetování a okultních odkazů: „Neříkám, že tomu věřím, ale divné to je, že? Trochu to vypadá, jako by v kultu byli. Já kozí hlavu nenosím! Proč by to někdo dělal? Někteří z těch bohatých jsou určitě magoři. Tolik jsem toho slyšel o Rothschildech…“

Pak se taková myšlenka rozšíří pomocí tisíců webů, videí na YouTube, reklam, komentářů, influencerů z Instagramu, tweetů atd. Je úplně všude a kamkoli (ve vaší bublině) zamíříte, setkáte se s utvrzováním její pravdivosti. Dokonce i na místech mimo vaši bublinu, protože přesně tak fungují reklamy. Lidé mohou vyhrabat všechny možné články o Beyoncé coby vůdkyni Iluminátů spolu s rapperem Jay-Z. Pak se dozvíte, že se Jay-Z o Ilumináty opravdu zajímá a tohle znamení ukazuje už šest let! „To přece nemůže být pravda. Nebo ano?“

A pak jsou tu smutná fakta. V Hollywoodu jsou násilníci. Bohatí, excentričtí. Jsou tu dokonce i ti jejich hollywoodští Židé. Harvey Weinstein. Epstein. Takže proč vlastně ne Rothschildové? Dokážete z hlavy dostat obrázek toho starého bohatého podivína a jeho manželky s ďábelskou maskou? Pochybnosti rostou každým dnem. Až už o tom není pochyb. Protože jste si „jistí“.

Q samozřejmě ví, že tyto obrázky Rothschildů jsou veřejné, a ví, že jsou mimo kontext (surrealistický kostýmní bál). Stejně tak je to u množství okultních obrazů v hudebních videích. Vedou vás k nesouvisejícím informacím, která ale pasují do vyprávění. Hodí se do příběhu.

A co tyhle obrázky?

Zkoumá QAnon Trumpovo cvrlikání s Epsteinem? Nebo se Satanem? Možná, ale v tu ránu se objeví další stopa: „Proč jsou lékaři vždy u nemocných? Proč je policie vždy u zločinců? Jaký je nejúčinnější typ policie? Jak nejlépe chytit zločince? Jaký užitek mají masmédia z toho, že vykreslují Trumpa tímto způsobem?“ Q je pro mnohé zajímavý, protože i když se v některých věcech mýlí, jeho verze reality je blíž tomu, jak se lidé cítí.

Q má obrovský marketing a PR. Influenceři něco postují každý den. Tohle se neděje kdesi v temných koutech internetu, ale na Facebooku, TikToku, Instagramu a YouTube. Lidé nemusí věřit všemu, stačí jen trochu pochybovat. Je to jako jednosměrná králičí nora. Ať už se jim budete smát, nebo je urážet, dosáhnete jen toho, že se vydají na svá fóra, kde se jim dostane pochopení a chvály. A ještě víc se ve všem utvrdí.

Indoktrinace

Když jsou lidé QAnonem indoktrinovaní, mohou ve hře pokračovat sami. Stačí jim jen hrst drobků. Hra se odehrává všude. Loutkář musí pouze konspirační teorie vypustit na internet a během týdnů se hráči chytí. Králičí nory jsou všude. Tento článek ukazuje hashtagové mapy a ilustruje, jak obrovsky se rozšířila Q konspirační teorie Wayfair. Nyní je všechno hra. Každá podivná náhoda je hádankou, kterou je třeba vyřešit. Komunita každý náznak zesiluje a znásobuje, zatímco přitahuje nové členy.

QAnon touží dostat se do všeho! Je to shromažďovací místo. Lokální hospoda pro konspirační teorie. Je to skvělý způsob, jak lidi indoktrinovat či jim dát „červenou pilulku“. QAnon je armáda lidí toužících zoufale vyřešit „hádanky“. Lidí závislých na konspirační komunitě. Anticovid, antiočkování, síť 5G a kdoví co ještě. Nedávno si QAnon přivlastnil hashtag #savethechildren. Lidé chodili ven zachraňovat děti a možná se i nevinně ptali, co znamenají hashtagy #thestormiscoming nebo #wwg1wga. Je čím dál těžší oddělit QAnon od lidí obávajících se podvodů s korespondenčními hlasy ve volbách nebo majících strach z Billa Gatese. Q se přilepí na všechno.

Indoktrinace ovšem pochopitelně není herní mechanika. Je rozdíl mezi něčím „virálním“ a aktivním školením a náborem. Cílem reklamy je pobavit, být k užitku nebo povznést, aby pak lidé šířili vlastní pozitivní zkušenosti dál mezi svými přáteli. Hry se snaží zaujmout natolik, aby je lidé chtěli hrát, ideálně se svými přáteli. Q má do určité míry virální vlastnosti, ale je tu ještě něco znepokojivého navíc – Q uživatele obrací na víru. Q dává instrukce, které na jednu stranu poukazují na teorie QAnonu, ale zároveň skrývá, že jde o  QAnon, až do té chvíle, dokud nejste indoktrinovaní. Na diskusních fórech jsou seznamy memů spolu s pokyny, jak a kde je zveřejňovat, stejně jako návod k jejich vytváření a shromažďování. K dispozici jsou seznamy technických zdrojů vysvětlujících, jak sledovat jednotlivce prostřednictvím jejich digitální stopy na sociálních médiích, jak hacknout příspěvky diskutujících a odhalit jejich lokaci, nebo široká škála nástrojů určených ke shromažďování dat.

Q také nabízí konkrétní pokyny, jak dát „červenou pilulku“ přátelům a rodině. Jak přimět lidi, aby si sami začali klást otázky, jak je dostat do králičích nor a šířit ideologii Q, aniž byste Q zmínili. Tohle jsou jasné vlastnosti kultu. Existuje mnoho článků o tom, jak se Q šíří např. na Instagramu, mezi křesťany nebo v malých městech.

Neorganické

Občas slýcháme: „Je to pravděpodobně nějaký chlápek, co postnul pár věcí na 4chan a náhodou se to chytlo!“ Nebo „Přišlo to zničehonic! Stalo se to virální!“ Lidé si myslí, že QAnon je virální a organický, protože Qanon chce, abyste si mysleli přesně tohle. Je to součást jeho vlastního příběhu a propagandy.

Jako tvůrce ARG vím, že podobné záležitosti je velmi těžké vytvářet a udržovat dlouhodobě dostatečně lákavé a zajímavé. QAnon ale funguje, jak už jsme si řekli, přesně opačně než běžné ARG. Pokud se menší nezávislé ARG nebo interaktivní příběh stane neočekávaně virální, tvůrci mají najednou potíže. Mají obvykle malý rozpočet, který na čím dál více hráčů zkrátka nestačí. Přibývá také interakcí a je potřeba vytvářet stále bohatší příběh, který je ale zároveň stále rychleji konzumován. Nakonec jim dojde čas, peníze či zaměstnanci a musí to zabalit. Dokonce ani mainstreamové ARG financované z reklam to nemají jednoduché. U Q je tomu přesně naopak. Čím více lidí se připojí, tím větší je přísun peněz. Čím více úsilí, tím více PR a obsahu. Čím větší snaha zabránit v šíření, např. ze strany Googlu, Facebooku, Redditu, Instagramu, TikToku, tím více provozovatelé Q přitvrdí a tím větší podpory se jim dostane od vysoce postavených politiků.

Jsou zde peníze a nepřicházejí zdola. Nejedná se o astronomické částky, ale i tak jde o rozsáhlý systém. Facebook nedávno „na své hlavní aplikaci odstranil 790 skupin, 100 stránek a 1500 reklam s odkazy na QAnon. K tomu zablokoval více než 300 hashtagů a uzavřel 1950 skupin a 440 stránek na Facebooku a více než deset tisíc profilů na Instagramu.“

Ve stejném týdnu, kdy se Facebook k těmto krokům odhodlal, podpořil Q během tiskovky prezident Trump. Stalo se tak v reakci na otázku, jestli toto rostoucí populární hnutí oceňuje. Na otázku, jestli věří základní premise QAnonu, že on sám tajně zachraňuje svět před satanským kultem pedofilů a kanibalů, odpověděl: „A to by snad bylo špatně? Pokud mohu přispět k záchraně světa před problémy, jsem ochoten to udělat. Jsem ochoten jim osobně čelit. A ve skutečnosti to tak je, my zachraňujeme svět před radikální levicovou filozofií, která zničí tuto zemi.“

Za Qanonem se neskrývá nějaký internetový samotář, jehož pár příspěvků se prostě náhodně uchytilo. Účastnil jsem se podobných projektů. Takhle to nechodí. Je to koordinovaná mediální propagandistická kampaň. Skoro 800 skupin? ARG s podporou prezidenta? ARG se skutečnými demonstracemi organizovanými v několika zemích na více než dvou stech fyzických míst? Na tom opravdu není nic „organického“.

Existuje i celovečerní film distribuovaný zdarma, aby se snadněji šířil. Stovky publikací lze zakoupit na Amazonu (po událostech v americkém Kapitolu Amazon zboží spojené s QAnonem stahuje – pozn. překl.). Za tím je hodně práce. Hry takhle nefungují. Takhle nefunguje nic jiného než mediální, reklamní, propagandistické kampaně. QAnon potřebuje tento druh mediální saturace právě proto, že nejde o organické hnutí. Lidé jím musí být zahlceni ze všech stran. Musí se prezentovat jako populární, i když tomu tak není. Musí to působit, jako by o něm všichni mluvili. Musí být na YouTube, TikToku, v novinách, ve zprávách a musíte o něm slyšet od svých přátel. To vše je nutné proto, aby působilo „skutečně“.

Toto není hra

TINAG (This Is Not A Game) je akronym často spojovaný s metodou provozování her typu ARG. Tyto hry v sobě nesou skoro až divadelní zážitek, který je velmi nepříjemné narušit. Je to podobné, jako když herec zapomene rekvizitu. Raději začne předstírat, že s ní máchá, než aby hru zastavil a šel si pro nový falešný meč, protože to by zcela narušilo ponoření do příběhu a děje. Máte přeci být ve světě hry, a nikoliv ve skutečném světě. A totéž můžete říct v podstatě o jakékoliv fikci. Jenomže každý, kdo tyto hry hraje, stejně jako každý, kdo se dívá na film nebo je ve virtuální realitě, ví, že to není skutečnost, jakkoli je do fikce ponořen.

V tom spočívá ta pravá zábava. Ano, hry jako The Beastilovebees předstíraly, že jsou „skutečné“, ale šlo o hry odehrávající se v budoucnosti, a proto nebylo jednoduché zaměnit je za realitu. Vědomí toho, co je jen „ve hře“, je obrovskou prioritou, na níž se zaměřují herní designéři i samotní hráči, a to bez ohledu na to, jak realisticky hra působí. Pokud lidé nevědí, jestli je stopa součástí hry nebo ne, přinejmenším nesmí výsledkem jejich rozhodování někomu způsobit nějakou újmu. Lidé volají skutečnou policii v momentě, kdy si myslí, že došlo ke skutečnému zločinu. Vaši hráči tedy musí vědět, že hrají jen hru, jinak…

Ale samozřejmě, znovu, v QAnonu je vše naopak. V něm je TINAG doslovný. QAnon se snaží odhalit „skutečný“ příběh. Proto lidé volají policii, své státní zástupce a linky důvěry. Vyřešení těžké hádanky ve hře vám zaručí slušný rauš, ale u QAnonu je to ještě mnohem silnější. Je to přece skutečnost! Píšou o vás v magazínech. Jste ve zprávách. Účastníci nevyřešili hru, vyřešili realitu! Jak ale vzniká pocit, že falešné konstrukce, které účastníci Q vytvářejí, jsou skutečné?

Není to zas taková záhada. Rozdíl mezi apofenií a vědou spočívá pouze ve vědeckém procesu a spoléhání se na důkazy. Vědci také propojují věci ještě předtím, než mají jistotu, zda jsou skutečné. Možná je to apofenie, možná ne. Je to hypotéza. Teorie. Potom ji otestují. O výsledku rozhodují fakta a bez ohledu na to, jak se u toho cítí, musí toto rozhodnutí přijmout. Dokonce i oni mohou mít občas problém opustit dobrou teorii, kterou prostě nelze empiricky potvrdit. Pocit, že je správná, je příliš silný. Právě z toho důvodu existují odborné posudky. Kolegové musí být schopni výsledky otestovat a zopakovat. Řešení je třeba otestovat a fakta ověřit.

V Q je důkazem ještě více apofenie! Další šipka v hlíně v nekonečném cyklu navracejícím se k centrální propagandě. Musí být důkazem právě ona, protože tady žádná pravda neexistuje. Tou nejsprávnější odpovědí je to, co na vás nejlépe působí, to, co vám dává největší smysl, a to, co napomáhá hlavnímu příběhu. Jakákoli pravda je pouze dalším palivem pro propagandu, která posiluje apofenické vývody a hlavní příběh. A ono to vypadá, že se to skutečně děje. Jeví se to tak obzvláště kvůli neustálému povzbuzování ze strany zinscenované a řízené falešné „komunity“, která vás po každém vašem radikálním skoku do prázdna plácá po zádech a říká vám, že jste hrdina. Pokud začnete ztrácet víru nebo zájem, můžete se vždycky obrátit na Fox News a nechat se ocenit od senátorů, známých osobností a dokonce i prezidenta Spojených států za svou snahu vytvořit důvěryhodný a zajímavý příběh z náhodných kousků dat, která se válejí všude kolem nás. Termín „alternativní realita“ tento proces docela vystihuje.

QAnon je pokusem o vytvoření nové reality, kterou lze ovlivňovat vlastní činností. Je možné v ní žít, jako by byla skutečná. Je možné s ní manipulovat. To všechno, aniž by se jakkoliv protínala se skutečností. Pokud se jim takovou alternativní realitu vybudovat podaří, můžou dělat, cokoli se jim zachce a následky pak svádět na jakýkoli fiktivní příběh, který se jim zrovna hodí. Je to jedno chapadlo mnohočetné ofenzívy Boogaloo Bois, odpůrců roušek, Alexe Jones a dalších. Jde jim o jediné – zpochybnit realitu. Vytvořit válečnou mlhu bez války. Vytvořit kolektivně sdílenou realitu, kterou můžou přímo ovlivňovat.

Je snadné žít ve světě fantazie? Vlastně docela ano. Láska, civilizace, čest, dobro a zlo, náboženství, peníze atd. Co je skutečné a co je fikce, kterou jsme vytvořili a dohodli jsme se, že budeme žít, jako by existovala? Možná si nemyslíte, že vaše náboženství je pouhá fikce, ale co ta ostatní? Jsou všechna stejnou mírou skutečná? Schopnost sdílet a věřit ve své fikce a jednat na jejich základě tak, jako by byly skutečné, může být jednou z našich evolučních výhod.

Jakmile přijmete, že jsou principy QAnonu skutečné, nebo se skutečnosti alespoň blíží, je stejně tak pravděpodobné, že se stanou náboženstvím, kultem, politickým hnutím nebo čímkoli jiným. Ale rozhodně to nebude hra! Zní to přehnaně? Nejsem si jistý, jak velký rozdíl je mezi tím, co nyní prožívají lidé věřící v QAnon, a tím, co cítí lidé hlásící se k nějakému náboženství. Už teď v tom náboženství probublává: „Jsem QAnon/katolík/žid a mám rád komunitu a její aktivity, ale nejsem si jistý, jestli věřím opravdu všemu. Souhlasím však se základními myšlenkami.“ Ale abych byl upřímný, možná to je celé jen moje vlastní apofenie.

Pojďme to ukončit slovy samotných následovníků Q o tom, jak správně indoktrinovat nové členy:

Kolik lidí si neuvědomuje „pravdu“, protože jsou přiškrcení?
Jak lze lidi upozornit na alternativní realitu?
Co jsou to drobky? (Myslete na Hollywood/DC.)
Definujte „uvedení“ (přemýšlejte o hře).
Co se nedávno stalo?
Pódium se musí připravit.
Drobky lze snadno spolknout.
(…)

Q

Autor je herní designér.

Z anglického originálu A Game Designer’s Analysis Of Qanon, publikovaného na stránkách serveru Medium, přeložil Lukáš Pokorný.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies