Foto Dokumentační centrum Topografie Teroru Berlín, CC0
„Tady je svět ještě v pořádku,“ hlásá nejen reklamní slogan řetězce hypermarketů Globus, ale také ti, kteří by rádi zachovali některé „podstatné výdobytky naší kultury“, jako je tykání prodavačům ve večerkách nebo vymezení ženy coby „kuchařky v kuchyni a gejši v posteli“. Protože však na „Západě“, ke kterému se rádi počítáme, je čím dál méně přijatelné být ve veřejném prostoru otevřeně rasistický, sexistický atd., objevili konzervativci a sympatizanti alt-right, že jsou vlastně novodobí „pankáči“. Jestliže spojené síly státu a mamutích korporací prosazují „politickou korektnost“, uvažují tito lidé revoltující, je skutečná „rebelie“ v jejím odmítání. Disentní pozice má své neodolatelné kouzlo a nelze popřít, že mnohé nadnárodky se skutečně v posledních letech prezentují jako zastánci tolerance, rovných práv a společenské zodpovědnosti. Rozčarovaní konzervativci s údivem zjišťují, že už se nemohou spolehnout ani na kapitalismus.
Změna, kterou nelze ignorovat
Když odhlédneme od toho, že titíž „rebelové“ často jakoukoli kritiku nadnárodních společností dlouho označovali za „komunismus“, ve skutečnosti se tu nejedná o odpor proti „korektním“ PR strategiím, ale proti změně společenského paradigmatu, které ani tyto firmy nemohou ignorovat. Jen ti nejzavilejší (ve skutečnosti spíš nejbohatší) „alternativní“ konzervativci by odmítli placenou dovolenou nebo zdravotní pojištění z důvodu, že jej garantují státy a poskytují korporace. Naopak, s kritizovanými korporacemi se shodnou na tom, že tím nejvážnějším ohrožením „svobody“ je v každém případě „omezování soukromého vlastnictví“, což znamená například zvyšování daní nebo zakládání odborů. A když na to přijde, sami rádi využijí diktát „politické korektnosti“ proti svým politickým protivníkům, jak jsme viděli v případě „cancelování“ Tomáše Tožičky, jehož kandidaturu do Senátu potopil deset let starý smazaný status, který čekal v něčím archivu na podobnou příležitost.
Vzhledem k tomu, že za „rebely“ je tady nejen řada představitelů té nejmainstreamovější popkultury, ale také někteří ústavní činitelé včetně těch nejvyšších, disidentská sebestylizace „altkonzervativců“ nutně působí trochu směšně.
Postoj těchto lidí ve skutečnosti nemá moc společného s filosofickým či politickým konzervatismem. Politická filosofie podobných „konzervativců čili pankáčů“ se víceméně redukuje na přání plácat neznámé ženy po zadku, říkat Romům „cikáni“, homosexuálům „buzny“ a jezdit autem pořád a všude. Konzervativní jsou nikoli v politickém či filosofickém slova smyslu, ale zhruba tak, jak je konzervativní ten, kdo chodí každý den do té samé hospody, kde vypije vždycky svá čtyři piva, jeden fernet, a jde domů. Na tomhle „konzervatismu všedního dne“ přitom není nic samo o sobě špatného – v nějaké životní fázi po jisté míře stability a předvídatelnosti zatouží většina z nás. Ovšem oslavovat jeho neustrašenější a často rovněž nejagresivnější polohu a dělat z něj politickou ctnost je přinejlepším hloupé reakcionářství. Českou republiku lze navíc s ohledem na úroveň místní veřejné debaty (o míře sociálního zabezpečení nebo úrovni mezd nemluvě) jen stěží považovat za „Západ“. Vzhledem k tomu, že za „rebely“ je tady nejen řada představitelů té nejmainstreamovější popkultury, ale také někteří ústavní činitelé včetně těch nejvyšších, disidentská sebestylizace „altkonzervativců“ nutně působí trochu směšně.
Proti všem
V roce 1991 uveřejnil německý týdeník Die Zeit fotografii, která se rychle zařadila k ikonickým snímkům dvacátého století. Na fotce pořízené 13. června 1936 vidíme v davu hajlujících zaměstnanců hamburské loděnice muže, který jediný stojí s rukama pevně založenýma na prsou a znechuceným úšklebkem na tváři. Tím mužem byl August Landmesser, tehdy šestadvacetiletý dělník, a jeho příběh je pozoruhodný mimo jiné tím, že se nejednalo o politického odpůrce nacismu, uvědomělého antifašistu, komunistu či sociálního demokrata. Landmesser naopak v době krize v roce 1931 vstoupil do NSDAP, protože doufal, že mu to pomůže v získání práce. Antifašistu z něj udělala až láska k Irmě Eckler, Židovce, s níž se v roce 1935 zasnoubil – tehdy jej z NSDAP vyloučili. Navzdory všemu se August a Irma vzali a měli dvě dcery, jejich příběh ale mohl mít jen těžko šťastný konec. Irma skončila v koncentračním táboře a v roce 1942 byla nacisty zavražděna, August byl za „hanobení rasy“ odsouzen na dva půl roku, po propuštění povolán do trestního oddílu a v roce 1944 zabit v boji.
Podle logiky „novodobých pankáčů“ by muselo být srovnatelně obdivuhodným gestem, kdyby naopak nějaký dnešní Landmesser jako jediný hajloval. Ve skutečnosti není příliš pravděpodobné, že by se někdo pokoušel podobné stanovisko hájit, o to větší je ale jeho „pedagogický“ význam. Ukazuje totiž, do jaké míry je postoj „alternativních“ konzervativců relativizací v doslovném slova smyslu: přeznačením významu nějaké pozice vzhledem k jiné, v tomhle případě k (údajnému) mainstreamu.
Hodnoty svobody, rovnosti a spravedlnosti ale nejsou důležité jen v diktaturách a z rasismu a sexismu nedělá sympatickou „revoltu“ skutečnost, že se je po desetiletích intenzivních střetů povedlo alespoň částečně delegitimizovat. Zrušení starobních důchodů, státního školství nebo dostupné zdravotní péče považují za „svěží závan neortodoxního myšlení“ snad jen ti nejzdivočelejší libertariáni. Být dneska „alternativní“ konzervativec neznamená být „pankáč“, ale prostě jen být mimo i v rámci systému, který jinak považujete za nejlepší z možných.
Autor je redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku.