Foto pixabay.com
Jen co se udělalo hezky, vyrazili lidé v rámci svých okresů na procházku. Bohužel měly desítky a stovky z nich ten samý nápad a zamířili do parků nebo k vodě. Vznikla z toho série fotek, nad kterými se pár dní pohoršovala nejen většina českého internetu, ale i politická elita, která už dávno rezignovala na nějakou adekvátní spoluúčast a chová se k obyvatelům Česka jen jako nasupená učitelka z nepříliš kvalitní základky – křičí, vzteká se a vyhrožuje. „Lidé chtějí jít pít, chtějí jít k řece a my jim v tom musíme zabránit,“ prohlásil ministr Blatný. Pohrozil také, že pokud se lidé nezačnou chovat líp, zavře školy. Ty jsou přitom s přestávkami zavřené už víc než rok.
Ještě chvíli, ještě naposled
Původně byl „poslední lockdown“ vyhlášen na tři týdny, ty uplynuly a vláda znovu prosila občany, aby vydrželi. Prý už je to naposledy. Opatření začala pomalu zabírat. Jenže předtím, než je vláda zavedla, panoval chaos. Odpovědné osoby v čele s Babišem nebo Blatným samy krčily nad pandemií rameny, a to, jak Česko koronavirus zvládá (a že jej pořád zdaleka nezvládá tak, jak by mělo), se vyčítalo lidem. Prý nedodržují opatření. Chovají se nezodpovědně. Je to jejich problém a jejich vina. Jenže pandemie se na individuální úrovni zvládnout nedá a zvlášť ne ve chvíli, kdy pořád rozhodující část obyvatel cestuje za prací do velkých podniků nebo se přepravuje do práce městskou hromadnou dopravou. Na tom se ani před Velikonoci nic nezměnilo.
To jediné, co vládním představitelům zůstalo, aby se společnost nemusela bavit o jejich chybách, je snaha se co nejhlasitěji vymezit proti všem, kteří za hezkého počasí vyrazili do ulic.
Babiš jasně deklaroval, že průmyslové podniky se nezavřou ani na období kolem Velikonoc – ohrozilo by to prý pracovní místa a českou ekonomiku. I na to momentálně v kampani Velikonoční prázdniny pro všechny upozorňuje iniciativa Zastavme covid společně a spravedlivě. Na facebooku sdílí příběhy lidí, kteří se už druhý rok snaží chovat zodpovědně, ale docházejí jim síly a mají pocit, že vláda nedělá pro zlepšení situace dost. Ustupuje průmyslové lobby, neočkuje dostatečně rychle a hází přes palubu rodiče a předškolní i školní děti. A tak to jediné, co vládním představitelům zůstalo, aby se společnost nemusela bavit o jejich chybách, je snaha se co nejhlasitěji vymezit proti všem, kteří za hezkého počasí vyrazili do ulic.
Ukažme si na ně!
Rozhodně nemá smysl zpochybňovat fakt, že rizikové setkávání právě v dnešní době není zrovna nejlepší nápad. Jsou lidé – jako ti pracující v českém zdravotnictví, v domovech seniorů nebo s jinak závislými lidmi –, kteří třeba už rok neviděli své blízké. Izolují se s maximálním vypětím sil. Na ně bychom měli myslet před každou výpravou ven, před každým setkáním s někým cizím, před návštěvou dětského hřiště nebo přeplněného parku. V rozhovoru pro Deník N kritizuje setkávání i epidemiolog Petr Smejkal, když uvádí, že „lidé by opravdu měli být spíš sami a neměli by se takto koncentrovat na jednom místě“. Spolu s Rastislavem Maďarem upozorňují, že sundávání respirátorů při malých rozestupech, konzumace alkoholu nebo jídla na veřejnosti či velké shlukování osob skutečně vytvářejí zbytečné riziko. Mají pravdu. V tomhle ohledu je apel na větší individuální odpovědnost určitě na místě.
Jenže z druhé strany je nutné mluvit i o obrovské únavě, kterou lidé v Česku pociťují, o rekreačních možnostech lidí ve městě, které navzdory tomu, že je Praha skutečně jedno z nejzelenějších měst, nejsou tak rozsáhlé – zvlášť ve chvíli, kdy nebylo povoleno cestovat do okresů Praha-západ a Praha-východ, kde je víc lesů. Praha ani Brno nejsou Vídeň s dokonale prostupnými vnitrobloky, které si místní urbanisté a architekti hýčkají a dobře vědí proč. Dá se v nich skvěle trávit čas nejen v tak složitém období, jako je pandemie. Jen menší procento lidí ve městech má zahradu a i zahrádkářské kolonie ubývají pod náporem komerční výstavby. Většina městských obyvatel se několik měsíců tlačí i se svými dětmi v bytech a snaží se zvládat hned několik rolí naráz: stali se z nich učitelé, družináři, kuchaři. Je to vyčerpávající. A tak na procházku často zbývá pár hezkých míst ve městech a pochopitelně se kolem nich koncentrují lidi. Nejde ale pokaždé o davy: na diskutovaných fotkách jsou vidět i jednotlivci, páry a malé skupinky a ruku na srdce, můžeme se jim po tak těžké zimě v tak depresivním státě divit, že si s nástupem hezkého počasí vyjdou na čerstvý vzduch?
Nacházet zdravý poměr
Tragické nezvládnutí pandemie, která si vyžádala už víc než 25 tisíc lidských životů, nemůže vláda neustále svalovat na jednotlivé lidi a jejich občasné (a lidsky jednoduše pochopitelné) „zkraty“. Za přetrvávající kritický stav může jednoznačně vláda Andreje Babiše. Na rozdíl od tisíců lidí v ulicích ji ale žádní (rezignovaní) policisté k odpovědnosti neženou. Bylo by mnohem jednodušší dodržovat všechna opatření, kdyby byla jednak lépe nastavená a vláda s nimi nepřišla na poslední chvíli, a kdyby je politici uměli komunikovat kultivovaně a s mnohem vyšší mírou porozumění pro náročnost situací, které už rok zažíváme. Namísto toho se pouštějí do příkrých odsudků a vyhrožování, což vzhledem k tomu, kolik toho oni sami nezvládli, působí jen jako snaha odvést pozornost od vlastních pochybení.
Ta navíc, jak ukázalo jednání o vakcínách, zdaleka nejsou u konce. Zpackané jednání Babiše o vakcínách nás připravilo o desítky tisíc dávek a vidina tolik potřebné proočkovanosti a s ní spojeného uvolňování se tak jen oddaluje. Většina lidí má ale potřebu sociálních kontaktů a potřebují občas vypnout, s někým se potkat, relaxovat s dětmi venku. Možná to není úplně správné a určitě je důležité apelovat na to, aby setkávání byla maximálně bezpečná: v rozestupech, minimálním počtu lidí a s nasazenými respirátory. Situace je navíc výrazně odlišná od předchozích měsíců: nejrizikovější část populace začíná být očkovaná a antigenní testy (jakkoliv můžeme spekulovat o jejich kvalitě) jsou lidmi využívané. Snaha o nějaké bezpečné chování tu tedy určitě je. Vytvářet z fotek městských parků hlavní problém koronaviru v Česku je tak rozhodně neadekvátní.
Pro lepší zvládnutí pandemie je důležitý hlavně zdravý poměr mezi individuální odpovědností a důvěrou ve vládní opatření. Tento moment jsme ale už dávno ztratili a zbyla jen všeobecná pachuť. Vztekat se, že lidi nezvládají být pořád jen doma a využívají k rekreaci známá a pro ně příjemná místa, je pokrytecké. Ve skutečnosti o to totiž nejde: smysl má především trpělivá a empatická komunikace ve spojení s jasně pochopitelnými vyhlídkami do budoucna, čehož se nám dlouhodobě nedostává. I proto vůle dodržovat přísná pravidla postupně upadá. Paradoxně tak v tom všem marasmu zbývá jediné: naděje, že venku ještě nějaký čas bude hnusně, nikdo nikam nepůjde a bude se mnohem víc řešit to podstatné: kroky české vlády.
Autorka je redaktorka Alarmu.