Na vyšším zdanění nadnárodních korporací vyděláme všichni. Česko ho ale zatím odmítá

Do sedmdesátých let platilo, že si mezi s sebou konkurovaly firmy na jednotlivých státních trzích, ale v důsledku liberalizace mezinárodního obchodu vypadá tato tržní soutěž už přes padesát let jinak. Od osmdesátých let byly systematicky odstraňovány mezinárodní bariéry přesunu kapitálu mezi jednotlivými státy světa. V důsledku toho dnes kapitál, na rozdíl od pohybu osob, v podstatě nezná hranice a s nesmírnou rychlostí se přesouvá tam, kde jsou nejnižší mzdy. Fakt, že pro kapitál přestaly hranice existovat, způsobil zásadní změnu vyjednávacích pozic států a podnikatelů.

Jedním z měřítek úspěchu a také předpokladem znovuzvolení každé úřadující vlády je v hospodářských záležitostech nízká nezaměstnanost, která závisí na podnikatelských investicích vytvářejících pracovní místa. Jakmile však přestanou pro podnikatele existovat hranice a jejich kapitál se stěhuje tam, kde jsou mzdy nejnižší, musí státy vytvářet takové daňové a pracovněprávní podmínky, které zajistí, že podnikatelé v zemi zůstanou a budou zde vytvářet svými investicemi pracovní místa. Liberalizace toků kapitálu způsobila, že kromě firem si začaly konkurovat i státy ve snaze přilákat co nejvíce investic a vytvořit co nejvíce pracovních míst.

Liberalizace, závod ke dnu a jeho následky

To vede vlády ke snižování sociálních standardů, snižování daní a snaze udržovat výši mezd na takové úrovni, aby investice zůstaly v zemi. Kromě toho se vlády podbízejí investorům tím, že firmám odpouštějí daně, nebo dokonce získávají dotace na koupi pozemků či jiné své aktivity. To vše na úkor blahobytu společnosti a ve prospěch zisků korporací. Pro tuto zhoubnou konkurenci mezi státy se vžilo označení závod ke dnu a představuje skutečně globální problém. Mezi lety 1985 až 2019 se v jejím důsledku výše globálního průměru zdanění právnických osob snížila z 49 na 23 procent. Globalizace a volný trh tak rozhodně nepřinesly užitek všem. Mají své vítěze (korporace) a poražené (státy a jejich obyvatele).

Česká republika se závodu ke dnu účastní také a v rámci EU se ocitá ve vedoucí skupině pomyslného pelotonu. Od devadesátých let u nás došlo ke snížení zdanění příjmů právnických i fyzických osob téměř o padesát procent a v každé debatě o daních se vždy argumentuje tím, že pokud zvýšíme daně, podnikatelé z ČR odejdou. V této souvislosti však platí, že oproti jiným evropským zemím má Česko skutečně podprůměrné daně. Tudíž je lze zvýšit tak, aby se výrazně zvýšily příjmy státního rozpočtu a zároveň nehrozil exodus investicí. Nicméně český byznys a pravicové strany umí natolik dobře vyvolávat mylné zdání, že každé zvýšení daní musí skončit bankrotem ekonomiky, že jde nepochybně o jednu z nejúčinnější karet pravicové politické propagandy.

Vedle závodu ke dnu je dalším problémem existence daňových rájů. Současné daňové systémy jednotlivých zemí ve své podstatě ustrnuly v době před globalizací, jelikož nedaní firmy podle toho, kde vytváří své zisky, ale kde jsou přihlášeny. Proto nadnárodní korporace a digitální firmy platí naprosto minimální daně.

Začátek konce soutěže ke dnu a daňových rájů?

Předpokladem ke vzniku závodu ke dnu a daňových rájů je nejednotný postup států v otázce daňových politik, a právě toho využívají přes padesát let někteří podnikatelé a korporace. S návrhy reformy tohoto vysoce nespravedlivého a pro drtivou většinu obyvatelstva světa nevýhodného systému přišla administrativa Joea Bidena, konkrétně ministryně financí USA Janet Yellen. Její reforma by v podstatě vytvořila základní rámec globálního daňového systému sestávajícího ze dvou částí. Tou první by bylo uskutečnění zásady, že nadnárodní korporace s výnosy vyššími než dvacet miliard dolarů (cca 430 miliard korun) budou skutečně platit daně tam, kde probíhají jejich podnikatelské aktivity.

Tak například takový Google by platil daň z příjmů právnických osob všude, kde podniká, podle toho, kolik v dané zemi vydělal. Druhou a daleko revolučnější částí návrhu je zavedení globální minimální daně z příjmu právnických osob ve výši jednadvaceti procent. Konkrétní státy by klidně mohly mít i nižší daň z příjmů fyzických osob, například patnáct procent, ale firma by pak musela dodatečně doplatit zbylých šest procent. Právě tento návrh budí naději, že ukončí závod ke dnu. Některé státy ho ale odmítají a jedním z nich je i Česko. Ministryně financí Alena Schillerová odmítá tuto mezinárodní daňovou reformu proto, že by návrh omezil suverenitu České republiky v daňové politice.

Je jasné, že na setrvání současného stavu mají zájem právě jen nadnárodní korporace, které by mohly dále vyvíjet tlak na jednotlivé země na udržování nízkého zdanění a sociálního zabezpečení, aby maximalizovaly své zisky. Obyvatelé zemí na tom budou tratit v podobě nižších mezd a nižší životní úrovně. V souvislosti s narážkou Schillerové na daňovou suverenitu se nabízí otázka, zda skutečně ještě nějakou daňovou suverenitu máme. Pokud výši daní neurčujeme podle potřeb státních výdajů, ale činíme tak s ohledem na „daňovou mezinárodní konkurenci“ za účelem odlákat investice z jiné země do Česka, kde je v tomto příběhu daňová suverenita? Česka republika je v tomto systému stejně jako ostatní země nucena soutěžit o zájem firem, kterým se různými dárečky podbízí. Takto suverenita asi nevypadá. Pokud je tady někdo suverénem, pak jsou to naopak nadnárodní firmy, které si ze zemí vybírají a vyvíjí tlak na vlády, aby ještě více snižovaly daně, sociální standardy a podobně.

Česká republika nebude skoro jistě s tímto postojem bohužel samotná. Státy odmítající tuto reformu si budou dělat zálusk na investory prchající ze zemí implementujících mezinárodní daňové minimum pro korporace a jejich investice, a mohly by si tak krátkodobě polepšit. Dlouhodobě by musely tyto země neustále držet výši daňových sazeb a sociálních standardů nízko, jinak by investoři mohli odejít. Ve své podstatě by se staly zajatci své vlastní krátkozraké daňové politiky. Z globálního hlediska však bude úspěch této daňové reformy záviset na tom, jak se k návrhu postaví velké ekonomiky. Pokud se podaří získat jejich souhlas, je velice pravděpodobné, že se k nim ostatní země připojí, stejně jako to bude muset udělat Česká republika, pokud by nechtěla prodělávat na daních značné sumy.

Nastíněná opatření by měla být jen začátek

Každá ekonomická krize přináší změny hospodářské politiky a zdá se, že zvýšení státních deficitů v důsledku pandemie covidu-19 vyvíjí tlak na vlády, aby změnily svůj postup vůči danění mezinárodních korporací. Pokud by se podařilo navrhovanou globální daňovou reformu uskutečnit, byl by to jednoznačně krok správným krokem. Nebyl by však dostatečný. Z dlouhodobého hlediska je třeba v rámci minimální globální daně z příjmu právnických osob zavést daňovou progresi tak, aby se podíl daní z příjmů právnických osob vrátil na svou úroveň před počátky globalizace. Nejde přitom „pouze“ o to, aby státní rozpočty získaly dodatečné příjmy, ale také o ochranu hospodářské soutěže. Nadnárodní korporace totiž na rozdíl od běžných firem vyrábí skutečně ve velkém měřítku, což jim umožňuje zásadně snižovat své výrobní náklady.

Tento jev se v ekonomii označuje jako úspory z rozsahu a projevuje se tím, že s růstem vyráběného množství klesají náklady výroby. Úspory z rozsahu dávají nadnárodním korporacím do rukou mocnou zbraň proti konkurenci z řad menších firem. Teoretická ekonomie z vysokoškolských učebnic však předpokládá, že úspory z rozsahu jsou omezeným jevem. Když to firmy s velkovýrobou přeženou, tak se jejich výrobní náklady zvýší a menší firmy jim budou moci opět konkurovat. Takto to tedy vypadá, že možnosti nadnárodních korporací na ovládnutí jednotlivých národních trhů jsou omezené. Tento teoretický předpoklad je současně jedním z mnoha argumentů proti omezování nadnárodních korporací ze strany státu.

Za férovější hospodářskou soutěž

Empirické výzkumy ekonoma Alana Blindera z Princetonské univerzity však ukázaly, že ze zkoumaného vzorku velkých firem pouze u jedenácti procent z nich se s postupným růstem vyráběného množství zboží začaly náklady výroby nakonec zvyšovat. 48 procent firem neregistrovalo žádný vliv vyráběného množství na výši nákladů a 41 procent naopak zaznamenalo s růstem výroby snižování nákladů. Blinder tak odhalil, že úspory z rozsahu jsou pro konkurenci skutečně velkým problémem. Nadnárodní korporace trpí konkurenci menších firem jen proto, že jejich úplná likvidace by pro ně byla finančně nevýhodná. Zničit je by znamenalo snížit ceny a v důsledku toho i své zisky, a proto nadnárodní korporace do určité míry svou konkurenci tolerují a nechávají ji určitý podíl na trhu.

Z toho však plyne, že si nadnárodní korporace účtují vyšší ceny za své zboží a služby, než jaké by byly na konkurenčních trzích, a tak odírají spotřebitele. Je to právě toto odírání umožněné nedostatečnou konkurencí, ze kterého z velké míry pramení obrovské zisky nadnárodních korporací. Globální progresivní daň by mohla odkrojit znatelnou část z těchto příjmů plynoucích ze schopnosti účtovat spotřebitelům vyšší ceny a vrátit jim tyto peníze v podobě veřejných služeb či snížením ostatních daní. Tím by se zredukovalo zvýhodnění nadnárodních korporací oproti jejich konkurenci a hospodářská soutěž by tak byla daleko férovější. Tento krok by také mohl vést k růstu blahobytu, protože nadnárodní korporace své příjmy podle zjištění Mezinárodního měnové fondu nevyužívají k reinvestování do svého rozvoje, ale místo toho je hromadí v hotovosti nebo s nimi spekulují na burzách.

Jinak řečeno, nadnárodní korporace své zisky nepřeměňují v dostatečné míře do reálných investic. Uvalení progresivní světové daně na nadnárodní korporace by mohlo státům poskytnout finance nejen na splácení dluhů, ale také pro jejich přesměrování do produktivních investicí, jako je například rozvíjení veřejné infrastruktury či podpora základního vývoje. Není tajemstvím, že největší vynálezy definující současnou modernitu – internet, GPS navigace, magnetická rezonance, různé léky či biochemické technologie – vznikly v důsledku veřejně financovaného základního výzkumu. V tržní ekonomice hraje stát na poli výzkumu nenahraditelnou roli. Nové vědecké průlomy vedou k novým technologiím a ty k růstu životní úrovně. Vyšší zdanění nadnárodních korporací je v zájmu nás všech.

Autor je spolupracovník redakce.