Foto Repro Kniha v barvě krve
Kniha v barvě krve historika Ladislava Kudrny a pamětníka Františka Stárka patří k těm nemnoha titulům, které se stihly „proslavit“ dříve, než vyšly. Díky údajné cenzuře, ve skutečnosti ovšem standardnímu recenznímu řízení, se stala kauza „zakázané předmluvy“ součástí sporů o tzv. revizionismus, živených loni v létě hlavně činností neúnavného pisatele otevřených dopisů Michala Klímy a místy až komickým zápalem šéfredaktora Fora24 Pavla Šafra.
Předmluva, doplněná o dva z Klímových otevřených dopisů (které by si ovšem zasloužily samostatný tisk), nakonec vyšla jako brožura Zakázaná předmluva a její zhodnocení ze strany odborného recenzenta lze doplnit konstatováním, že na kvalitní publicistický text obsahuje až příliš mnoho neohrožených útoků proti slaměným panákům. V knize najdeme její notně zkrácenou a místy až k nesrozumitelnosti přepsanou verzi, která mnohé z těchto útoků podržela. Podle Kudrny a Stárka u nás „v současném historickém/společenském kontextu převládá levicový diskurz“, který si máme nejspíš představit díky „výběru“ z „revizionistických“ prací v poznámce pod čarou – což jsou však všeho všudy dvě knihy Michala Pullmanna, překlad studie americké historičky Pauliny Bren Zelinář a jeho televize a drobná knížka Bini Adamczak Komunismus (nejen) pro děti, která nemá s údajným historickým revizionismem vůbec nic společného.
Katalog represe
Práce s podtitulem Násilí komunistického režimu vůči undergroundu se zabývá obdobím od šedesátých do osmdesátých let. Autorská dvojice nepochybně zná „své“ archivy a ovládá příslušný rozměr historického řemesla, bohužel ale ponechala stranou rozměry další a výsledkem je stereotypní katalog represí bez koncepce. Kniha v barvě krve je ukázkovým příkladem toho, co je na přístupu „půjdeme do archivů, najdeme tam pravdu a přineseme ji čtenářům“ problematické. Obsahuje sice kapitolu věnovanou „metodologickým rámcům“, ta je ovšem očividně pouhou „úlitbou bohům“. Ve třech krátkých odstavcích se autoři dovolávají několika autorit v oblasti analýzy kolektivního násilí a moci (Zimbardo, Foucault, Collins, Elias, Tilly), jde ale o čistý „name dropping“ – na tato jména a metody už v knize nenarazíme, neobjevují se v seznamu použité literatury a dokonce ani v rejstříku. Mimochodem, je to sice stěží uvěřitelné, ale seznam literatury obsahuje jedinou (!) cizojazyčnou knihu, jíž je bibliografická příručka akčního umění.
Ženy v knize vystupují nanejvýš jako „společnice vlasatců“. Groteskní formulace jako „na pódium vtrhlo 20 mladých kluků, včetně několika fanynek“ ilustrují, že pojetí „androše“ je tu zcela androcentrické.
V knize se dočkáme barvitých popisů „kolektivního násilí“, pokus o analýzu jeho mechanismů však zcela chybí. Extenzivní citace ze stranických materiálů, jakkoli mohou být zajímavé, nedokážou zodpovědět otázku, zda byli příslušníci SNB k brutalitě instruováni, nebo se ponechávala jejich iniciativě, ani nevysvětlují neoblíbenost „vlasatců“ u většinové společnosti, kterou sami autoři konstatují a která s násilnou povahou zásahů nepochybně souvisela. Nedozvíme se ale ani, jak často se akce „vlasatců“ obešly bez zásahu a jak velké riziko na sebe bral ten, kdo si nechal dlouhé vlasy narůst. Pouze z příležitostných formulací jako „poprvé v životě byli fyzicky inzultováni“ lze odhadovat, že policejní brutalita nebyla na denním pořádku. Nezodpovězené zůstávají v podstatě všechny zajímavé otázky, které se v dané souvislosti nabízejí. Dozvíme se v podstatě jen to, že komunistický režim byl represivní a neváhal sahat k násilí vůči těm, v nichž viděl své odpůrce, což beztak všichni dávno víme.
Pullmannova teze
Knize nepomáhá ani přehnaně expresivní slovník, který autoři přebírají od obětí policejního násilí. Historik by si měl od subjektivního hodnocení zákroků jako „jatek“ či „masakru“ udržet odstup – bití obušky je sice odporné, ale když jej nazveme masakrem, jaké slovo nám zbude pro události na náměstí Tchien-an-men v roce 1989? Podobně nesoudné jsou paralely s druhou světovou válkou. Byť byla normalizační policejní represe nepochybně svévolná a brutální, „vlasatcům“ se rozhodně nevedlo „jako Židům za války“. Autoři se tak ve svém svatém zápalu dopouštějí nevkusné instrumentalizace holokaustu.
Tento zápal do značné míry vychází z explicitně artikulované snahy vyvrátit tezi Michala Pullmanna, že normalizační režim odmítal násilí. Kudrna se Stárkem ovšem přehlédli, že Pullmann mluví o „excesivním revolučním násilí stalinistického střihu“. I v sedmdesátých letech zůstával komunistický režim represivní, ale na rozdíl od let padesátých politické násilí nestavěl na odiv, nýbrž jej maskoval coby boj s běžnou „kriminalitou“, případně jej prováděl pokoutně, jako tomu bylo u odpudivých útoků v rámci akce Asanace. Ironií je, že když autoři mluví o důvodech, proč se v sedmdesátých letech neopakovaly pouliční hony esenbáků na „vlasatce“ z let šedesátých, přiznávají, že by nežádoucím způsobem připomínaly mrtvé z let 1968/69. Když potom prohlašují, že „tažení proti vlasaté mládeži se mělo odehrát sofistikovanějším, rafinovanějším přístupem, ostrakizací ve veřejném prostoru,“ opakují ve skutečnosti proklínanou Pullmannovu tezi. V této souvislosti je relevantní příloha s počty odsouzených a délkami trestů. Ve sledovaném třicetiletí se jednalo o 99 lidí s průměrnou délkou trestu 10 a půl měsíce. Je sice pořád hrozné dostat deset měsíců za nic, s hořkou parafrází lágrové anekdoty lze ale připomenout, že v padesátých letech bylo možné za nic dostat i dvacet let.
Chybějící teorie
Zápisy z jednání Ideologické komise ÚV KSČ k mládeži, z nichž autoři v knize rozsáhle citují, jsou ilustrací toho, jak málo už v šedesátých letech vedoucí komunisté rozuměli mládeži. Normalizační režim byl kulturně ještě konzervativnější, což souviselo i se stoupajícím věkem funkcionářů na vrcholu mocenské pyramidy. Oficiálně posvěcená popkultura, jejíž užitečnosti si byli pragmatici mezi normalizačními komunisty vědomi, nemohla nikdy trhlinu mezi mládeží a režimem překlenout. I z toho důvodů je škoda, že Kudrna se Stárkem promarnili příležitost zasadit toto neporozumění do širšího kontextu. „Vlasatci“ šedesátých i „androši“ sedmdesátých let byli součástí poválečného vzestupu „youth culture“. Přes všechny rozdíly mladí lidé na Východě i Západě nepoznali masovou nezaměstnanost, ekonomickou krizi a válku, která formovala svět jejich rodičů. Generační střet, který zrodil kontrakulturu, resp. subkultury, existoval na obou stranách železné opony. Na Západě kulminoval rokem roku 1968, po němž se mainstream a kontrakultura přirozenou cestou vzájemně „apropriovaly“. I v Československu došlo v roce 1968 k uvolnění, v normalizační logice to ovšem znamenalo, že konsolidace musela přikročit k utužení.
Právě pojem subkultury kniha až zoufale postrádá. Namísto toho, aby se autoři pokusili využít existující pojmové nástroje a konceptualizovat fenomén undergroundu v širším rámci západní modernity, generují raději vlastní problematický pojem „protounderground“. Místo hledání kontinuity a způsobů předávání subkulturních znaků prohlašují „vlasatce“ šedesátých let za „předvoj undergroundu“, což krom nechtěně komické paralely s „předvojem dělnické třídy“ vytváří dojem historického finalismu. Autorskou intencí je patrně hlavně rozšířit množinu undergroundu o všechny muže, kteří nosili v šedesátých až osmdesátých letech v Československu dlouhé vlasy.
Sine ira et studio?
Stojí za pozornost, že jde skutečně výhradně o muže. Stejně jako SNB se Kudrna se Stárkem zajímají primárně o dlouhovlasé příslušníky mužského pohlaví – ženy v knize vystupují nanejvýš jako „společnice vlasatců“. Pokud už se dostanou do popředí, pak jen aby zdůraznily brutalitu esenbáků, kteří se neštítili bít stejně nelítostně muže i ženy. Najdou se ovšem i groteskní formulace, jako „na pódium vtrhlo 20 mladých kluků, včetně několika fanynek“, které ilustrují, že pojetí „androše“ je tu zcela androcentrické.
Podobně rozpačité jsou pasáže, kdy se namísto převyprávění svého archivního bádání autoři pokoušejí o obecnější interpretace. Tvrzení, že „jistá liberalizace v polovině šedesátých let“ byla „nechtěným, vedlejším produktem neschopnosti prvního tajemníka Antonína Novotného,“ v podstatě předpokládá, že od roku 1953, kdy se Novotný stal prvním tajemníkem, schopný byl, ale po dvanácti letech o své schopnosti záhadným způsobem přišel. A když necháme stranou, že tvrzení „mladí lidé, stoupenci undergroundu a chartisté v jedné osobě, představovali pro normalizační režim hmatatelné, reálné nebezpečí“ pronáší František Stárek sám o sobě, o jaké nebezpečí konkrétně šlo, se rovněž nedozvíme.
V předmluvě Kudrna a Stárek prohlašují, že psát „sine ira et studio nevylučuje občanský postoj“. Kdyby měli dost zdravého rozumu, tuto latinskou maximu by raději necitovali. Ve chvíli, kdy jeden z nich je nejen pamětníkem, ale v mnoha případech i obětí popisované státní represe, lze sotva čekat, že bude psát vlastní dějiny „bez zaujetí“.
Československý underground si zaslouží historiografické zpracování, které by umělo pracovat nejen s archivy, ale také s pojmy a teoretickými nástroji a zároveň by dohlédlo za hranice české kotliny. Kniha v barvě krve bohužel tyto nároky nesplňuje. Svým pojetím spíš připomene začátek devadesátých let, kdy se archivy otevřely a cílem postkomunistického dějepisectví bylo jejich obsah co nejrychleji dostat k veřejnosti. Samotný empirický materiál, jakkoli závažný, se bez další reflexe stává jen, jak se píše v samizdatové Příliš černé kronice z roku 1984, „nudným výčtem zásahů a razií, podobajících se jeden druhému jako vejce vejci.“
Autor je redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku.