Petr Kellner se snažil být ten nejlepší z nejhorších

Rozhovor s Vojtěchem Boháčem, novinářem, zakladatelem platformy Voxpot, který pracuje na knize o podnikání Petra Kellnera.

Foto použito se svolením umělce TIMA

Vojtěch Boháč už více než rok připravuje knihu o Petru Kellnerovi. Za tu dobu se sešel s desítkami lidí z jeho okolí v různých fázích Kellnerova života a podnikání. Přesto pro něj Kellner zůstává záhadou. „I když na Kellnerovi děláš přes rok, nepřestává být tajemnou postavou. Ani lidé z jeho okolí často nevědí, co si myslet. Byl tajemný i před nimi: moc nemluvil, a až když se rozhodl, řekl, co přesně se bude dít,“ popisuje Boháč zkušenosti lidí s Kellnerem. V následujícím rozhovoru jsme se snažili zrekonstruovat nejdůležitější momenty z podnikatelského života nejbohatšího Čecha, který v sobotu 27. března tragicky zahynul při havárii vrtulníku na Aljašce.

Petr Kellner nebyl jediný český podnikatel, který začal v devadesátých letech obchodovat v Rusku. Co bylo pro tyto podnikatele charakteristické?

Kellner byl mezi prvními, kteří si v devadesátých letech uvědomili, že naše zboží na Západě příliš konkurovat nemůže, zato ale může skvěle konkurovat na Východě. V době rozpadu Sovětského svazu se v Rusku otevřela obrovská příležitost pro export víceméně čehokoliv. Svou roli v tom hrál i efekt, který u nás známe z filmu Pelíšky. Když má někdo možnost, jestli si vybere americké nebo ruské cigarety, tak si vybere ty americké. Mezi lidmi, kteří toho chtěli využít, byla i skupina z Česka, do které patřil Petr Kellner. Společně s jeho tehdejšími partnery Milanem Vinklerem z Teplic, se kterým zakládali PPF, a Igorem Ledeckým, který tam měl kontakty, vyváželi do Ruska potravinářské a další zboží. Solené arašídy z Varnsdorfu, vodku ze Slovenska. Byly mezi nimi i další postavy, třeba Zdeněk Zbytek, bývalý velitel tankového praporu, kterého vyhodili z armády kvůli údajným kontroverzním výrokům, vyvážel do Ruska výrobky od Koh-i-nooru. Martin Nejedlý, který byl zrovna na studiích v Německu, tam začal vyvážet auta.

Jaké bylo v Rusku podnikatelské prostředí krátce po rozpadu sovětského impéria?

Občas jim někdo ukradl kamion a podobně. Bylo to poměrně ostré. Ale nebylo to tak, že by někoho zastřelili hned napoprvé, jen se museli naučit, jak v tom chodit. Ti, kteří dělali byznys, museli být zároveň nějak féroví, podle gangsterského kodexu. Ono se to těžko soudí po tolika letech, ale tehdy bylo v Rusku kriminální skoro všechno. Kdo chtěl prodávat na tržišti arašídy, musel si obstarat „kryšu“ neboli krytí. Putinův mluvčí Dmitrij Peskov, který tehdy dovážel do Ruska auta, nedávno v rozhovoru vzpomínal, že tenkrát dováželi něco do Ruska úplně všichni.

Když se na to díváme dnes, zdá se nám to jako obrovská prasárna, ale měli bychom to vnímat i v kontextu doby. Právě na Home Creditu se ukazuje, že Petr Kellner se vždycky snažil být nejlepší z nejhorších.

Lidé, kteří tehdy poskytovali kryšu, byli normální kriminálníci, z nichž se postupně stali majitelé bezpečnostních agentur a legální podnikatelé. Po rozpadu Sovětského svazu neměli někteří lidé z KGB co dělat, měli ale dovednosti, které se mohly hodit. V té době se zformovala řada spojenectví, z nichž některá fungují do současnosti. Tehdejší podnikatelé zjistili, na koho se můžou spolehnout, a s ním dělali byznys. Mělo to jasná pravidla, drželo se slovo a podobně. Koneckonců, tehdy začínali i lidé kolem Putina, kteří obchodovali na petrohradském přístavním tržišti.

Petr Kellner dokázal výrazně zbohatnout už v tomto období. V čem vynikal oproti ostatním?

Kellner se v Rusku poprvé objevil někdy v roce 1992. Stejně jako ostatní tam viděl především příležitost pro vývoz, ale myslel už o trošku dál. V Rusku tou dobou začínala kupónová privatizace, se kterou už měl z Česka zkušenosti, a ty se rozhodl zužitkovat. Celé jaro 1993 strávil v Rusku a naplánoval tam založení privatizačního fondu. Vznikl tak známý Fond Petra Velikého. Ruské kupónové privatizace se chtěli zúčastnit lidé ze Spojených států, Německa, Francie, ale nevěděli, jak na to. Přistupovali k tomu stejně jako na Západě. Přijeli a řekli: „My jsme Američani, kdo je lepší?“ Týpci z Česka na to šli jinak. Tehdejší Kellnerův spolupracovník Petr Chajda mi vykládal, že si ke jménu dokonce přidal otčestvo, tedy prostřední jméno po otci, které se v Rusku stále hodně používá a při formálních jednáních se lidé oslovují jménem a otčestvem spíše než jménem a příjmením. Navíc parta kolem Kellnera uměla perfektně rusky – Petr Chajda vyrůstal na Kubě, kam chodil do ruské školy. Výborně rusky mluvili také Ledecký a Kellner. Rusům říkali: „My jsme jedni z vás a skvěle se s vámi domluvíme.“ Rusové v té době neuměli moc anglicky a tato parta měla velkou výhodu.

Jak dokázali Kellner a jeho lidé v Rusku využít zkušenosti z české kupónové privatizace?

Kupónovka se dá přirovnat k desetiboji. Člověk musí běhat na ministerstvo financí a zjišťovat, jaké jsou aktuální předpisy ohledně privatizace. Je potřeba znát detaily, jako zda majitel fondu může ovládat majetek svěřený do fondu, což je pak cesta k vyvádění obrovských peněz. Někdo musí zařídit obrovskou propagační kampaň. Heslo „Jistota desetinásobku“ si u nás pamatujeme dodnes. Na kampaň bylo důležité mít co nejznámější tváře a taky důvěryhodné jméno jako třeba Fond Petra Velikého a taky bylo nutné mít propagační spoty ve všech televizích, aby tomu lidé uvěřili. Ale počítají se i detaily, jako že je potřeba sehnat deset tisíc stolů a židlí, na nichž budou sedět lidi a vybírat kuponové knížky. Znát logistiku privatizace se určitě vyplatilo. Ve výsledku Fond Petra Velikého získal asi sto tisíc lidí. I když nakonec nepatřil k těm největším, získal Kellner podíly v Gazpromu a ovládl část ruských cementáren nebo měl slušný podíl v telekomunikacích. Vytvořil si zajímavé portfolio. Podle mě vydělal stonásobek, možná víc.

V Česku se Kellner výrazně projevil při prodeji České pojišťovny. Na to už použili peníze z Ruska?

Po privatizaci měla PPF v Česku přes sto podniků a v této fázi se museli zaměřit na nějakou konkrétní oblast, podniky konsolidovat, přeprodat a podobně. Rozhodli se, že půjdou do České pojišťovny. Podle některých zdrojů na to opravdu použili peníze z Ruska. V té době všichni chtěli hlavně banky, ale pojišťovnictví byl jistý zdroj peněz stojící trošku mimo hlavní zájem. Česká pojišťovna vydělávala dvě miliardy ročně a nebyl žádný důvod ji prodávat, a když už se spekulovalo o jejím prodeji, tak správní rada navrhovala spíš Allianz. Ale PPF upřela všechnu pozornost k jejímu získání a taky se jí to podařilo. A podle všeho to nebylo vůbec čisté. Lidé z PPF to berou jako pětadvacet let starou epizodu, ale i oni říkají, že to byla černota. Každopádně z České pojišťovny se v té době stala vlajková loď PPF. V roce 1998 se Kellner na čas stahuje z Ruska, kde vypukla velká hospodářská krize. Už o rok dříve vzniká v České republice Home Credit, který se stává novou vlajkovou lodí PPF a se kterou se opět vrátí na východní trhy.

Proč se PPF rozhodla zaměřit na nebankovní úvěry?

Skutečně bych nepodceňoval Kellnera a jeho lidi. Vždycky byli hodně chytří. V té době se ve velkém rozjížděl konzum a ve společnosti rostla chuť nakupovat. Spotřebitelské půjčky byly za těchto okolností skvělá věc. Když Home Credit založili, byla to společnost na hraně lichvářství, ale je důležité si uvědomit, že v rámci tehdejšího prostředí byli oni ještě ti hodní. Tehdy byla běžná normální lichva a dohnat při vymáhání dluhů lidi k sebevraždě nebylo zase takovou výjimkou. Když se na to díváme dnes, zdá se nám to jako obrovská prasárna, ale měli bychom to vnímat i v kontextu doby. Právě na Home Creditu se ukazuje, že Petr Kellner se vždycky snažil být nejlepší z nejhorších. Vždycky se pohyboval na hranici toho, co je morální a legální, občas ji podle mě i překročil, ale rozsudek soudu na to nemáme. Snažil se držet na hraně toho, co je ještě společensky přijatelné. Toto přestává fungovat až teď, kdy se věci staré patnáct let zdají nepřijatelné, byť ve své době byly vnímány jako akceptovatelné. To se stalo v Česku s Home Creditem a to stejné teď slýchám z Ruska a podle Sinopsis se to děje i v Číně. I tam dnes považují Kellnerovu společnost Český kredit za problematickou. On samozřejmě expandoval i na další trhy, třeba do Vietnamu nebo do Indie, ale důležité pro nás je sledovat Rusko a Čínu, protože jeho tamní působení ovlivňuje i společensko-politický kontext v České republice.

Díky čemu byl Kellner tak úspěšný?

Kellner měl hroznou výhodu oproti jiným oligarchům v tom, že byl introvertní. Hodně lidí mi vyprávělo, že si při společných letech běžně sedal pět sedaček od ostatních, aby bylo jasné, že je trochu nedostupný. To na lidi působí. Tady je pan šéf, ten s námi nepije, přijde jen na jednu z pěti party a jde brzo domů. I díky této své vlastnosti se nikdy neukecl. Taky vždycky byli lidé horší než on. A i když to v případě České pojišťovny bylo na hraně, pořád se dá říct, že tady byl ještě Krejčíř a jemu podobní. Kellner nikdy nestál v první řadě. Navíc byl dost chytrý a chytře si vybíral odvětví byznysu. I když měl akcie Gazpromu, tak to nebylo něco, na co by se orientoval a raději šel do cementáren, které byly mimo hlavní zájem. V Rusku se stejně jako v Česku snažil o pojišťovnictví, což se mu v Rusku nepodařilo, ale zase je to mimo hlavní zájem, v jehož centru stojí tradičně banky. Propletenec lidí kolem něj je velice zajímavý, ale všiml jsem si jedné věci – Kellner neopouštěl lidi. Plánoval dlouhodobě. Bavil jsem se s Vinklerem, který s ním byl jednu dobu pomalu nepřítel na život a na smrt a vytahoval na něj kompromitující věci z minulosti. Když jsem mu zavolal loni v únoru, tak říkal, že nemá náladu se bavit, protože mu nedávno zemřela manželka. Tak jsem se mu ozval v létě a sešli jsme se. Bavili jsme se o Kellnerovi a on mi říkal, že na něj má dost věcí schovaných v trezoru, ale podíval se na mě a řekl: „Hele, když se Kellner dozvěděl, že má moje žena rakovinu, tak jí okamžitě zaplatil léčbu za několik milionů. Zavolal mi a všechny konflikty šly stranou. Pokecali jsme jako dřív. Když potom manželka zemřela, tak mi zavolal znovu. Pro mě to tímto skončilo, pro mě všechny konflikty smazal.“ A tato Kellnerova schopnost se ukazuje opakovaně. Je samozřejmě otázka, jestli je lidský, nebo vypočítavý. Lidi z PPF ho popisují pozitivně, že zdraví, sehne se pro propisku, když někomu spadne, a takové drobnosti. Je to něco, co nic nestojí, ale udělá to hrozně moc. Nedávno jsem mluvil s paní z firmy ARKO o vývozu arašídů do Ruska na začátku devadesátých let. Povídali jsme si asi dvě hodiny, a vůbec se mi nezmínila, že po dvaceti letech od těch dob se z ní stala finanční ředitelka Kellnerovy firmy na vývoj léků proti rakovině Sotio. Lidi, které má rád nebo kterým důvěřuje, si nechává. Jenže většinou ti to ani neřeknou. A na to narážím v jeho okolí pořád.

Můžete popsat síť lidí, kterou si Kellner vybudoval?

V Rusku se v devadesátých letech seznámil se dvěma klíčovými lidmi. První z nich je Alexandr Mamut, mimochodem zakladatel Strelka institutu, a druhý Alexandr Nesis, který vlastní Polymetal, jednu z největších společností na světě zabývající se těžbou zlata a drahých kamenů. To byly jeho dvě velké spojky do Kremlu a do Ruska. Jsou to takoví střední oligarchové, majetkově jsou o něco menší než Kellner a patří mezi méně problematické ruské oligarchy. Běžně se Kellner kamarádil hlavně s těmi, kteří drží slovo a nedělají úplné prasárny. Když se Kellner snažil ovládnout ruské pojišťovnictví, tak chvíli spolupracoval i s Olegem Děripaskou, což je těžká váha. Měli spolu podíly v jedné pojišťovně a Děripaska ho vyštípal. Jenže i proti Děripaskovi nakonec Kellner vyhrál soud, což bývá v Rusko hodně náročné. Přestože měl tehdy Děripaska problémy s Putinem, objevily se spekulace o Kellnerově vlivu na českou politiku. V roce 2008 vedlo Rusko válku v Jižní Osetii a tehdejší český prezident Václav Klaus zcela nečekaně prohlásil, že si za válku může Gruzie sama. Rusku se to prohlášení samozřejmě velmi hodilo. Nevíme, jestli se do toho Kellner přimotal omylem, nebo jestli na tom skutečně měl podíl. Ale jak jsme viděli i později v případě Ruska nebo i Číny, on skutečně dokázal ohýbat politiku Česka, poměrně malé a prokorumpované země, tak, aby to sloužilo jeho zájmům.

Říkáte, že si dokázal brát Česko jako rukojmí. Kdy to začalo?

Do nějaké míry si to musel uvědomit už v Rusku, kde je potřeba vždy nabídnout protislužbu. Nedokážu samozřejmě říct, co byl první projev. Ale v době rozšíření Home Creditu do Ruska s tím už můžeme počítat. V roce 2000 nastupuje Putin, na kterého jsou navázané různé mafie a vztahy z devadesátých let. Lidé z FSB, co dělají pro podnikatele, vzájemně se kryšují a podobně. Putin toto prostředí stabilizoval. Nastává období stability a hospodářského růstu. Kellner měl zkušenosti s provozováním spotřebitelských úvěrů i s ruským trhem a v této době se dostává do žebříčku Forbesu. Do roku 2008 se pro spotřebitelské půjčky v Rusku jednalo o zázračné období a Kellner dobře proplul i hospodářskou krizí, která následovala. Zároveň si nemyslím, že v první putinovské dekádě potřeboval nějaké extra dobré vztahy. Dveře do Kremlu sice musel mít otevřené, ale nevíme, kdo mu tam ohříval místo.

Počítám, že to muselo platit i při expanzi PPF do Číny…

Mluvit o expanzi PPF do Číny se začíná v době Paroubkova premiérování. Kellner nebyl vůbec jediný, do Číny chtěl tou dobou investovat celý svět, stejně jako předtím do Ruska. Na scéně se objevil gigantický trh a světoví hráči ho chtěli ovládnout. Čína má sedmkrát víc obyvatel než Rusko. Povolili mu to napřed v jedné provincii a potom v celé zemi. Když jsem se na Kellnerovy začátky v Číně ptal Paroubka, tak mi řekl, že se se mnou bude bavit o čemkoliv, ale o tomto ne.

Co byl Kellnerův šarm v Číně? Triky z Ruska a hraní si na „jednoho z nás“ už tam nemohly fungovat.

Tam už muselo jít o něco jiného. O tom ale nikdo nechce konkrétně mluvit, víme jen, že mu tam pomáhal Tvrdík. Lidé, kteří podobné věci Kellnerovi pomáhali zprostředkovat, mají většinou ještě menší zájem o nich mluvit než on. Samozřejmě mohlo hrát roli to, že měl už z Ruska doporučení v tom smyslu, že umí v Česku zařizovat věci, a že když Rusko dělá bordel, tak on umí zařídit, aby Česko jako členská země EU řekla, že to je v pohodě. Taky je ale pravda, že Kellner byl sám o sobě zajímavý podnikatel a Čína měla zájem na spotřebitelských úvěrech. Číňani to často dělají tak, že se podívají, jak to funguje, a zkopírují to. Ani Kellner neměl jistotu, že tam zůstane dlouho. Nemusíme tedy vidět spiknutí za vším, ale politickou podporu mít musel a dveře tam měl otevřené. Kellner se potkal i s čínským prezidentem a měl tam opravdu prominentní postavení. Když vezl svým letadlem Zemana, tak jim ukázal, že je v Česku největší samec a vozí si domů vlastního prezidenta. To gesto bylo směřované zejména do Číny a ukazovalo, že má doma takovou důvěru, že i prezident k němu nastoupí do letadla. Tím pádem, když něco slíbí, tak za to ručí i celá politická garnitura. Pak pro něj bylo složité, když ministerstvo zahraničí mělo jinou politiku než Hrad. To se mu mohlo vymstít.

Tím si můžeme vyložit jeho investice do médií v posledních letech?

Kellner už sice v minulosti investoval do Novy, ale tehdy se jednalo spíš o investici a o zisk.  Ovládneme, předěláme, vyděláme. Teď je to něco jiného. Současný nákup Novy a aktivní vystupování v médiích byly reakce na zásadní proměnu společenského klimatu. Vazby z devadesátek končí a hlásí se o slovo generace, která už věci vidí úplně jinak. V tu chvíli už Kellner nemusel cítit jen potřebu používat politiku své země k hájení svých podnikatelských zájmů, ale taky ji sám aktivně ovlivňovat. Není to jen Kellnerův zájem, je to i zájem Křetínského a dalších velkopodnikatelů. Čili jeho ambicí bylo vytvořit nový mediální proud, který za ním bude do budoucna stát a jehož hlas bude slyšet. Přibližně od roku 2008 se od velkých podnikatelů odklání část liberálů, kteří se na ně začínají dívat s nedůvěrou. Vznik nových konzervativních propodnikatelských médií, používajících rétoriku zodpovědnosti, tradic, Bati, první republiky, Kolbena a podobně, byl v Kellnerově zájmu. Pro tyto názory položil základ Křetínský v Info.cz. U Kellnera se to dá chápat i jako určitá sebeobrana. Měl dojem, že něco velkého vybudoval, přinesl peníze do státního rozpočtu, a to přestože čtyři pětiny zisku daní v Nizozemí, na Kypru a jinde, Vzestup levice v lidech, jako je Kellner, vyvolává potřebu ještě víc se zarýt a říct si, že nejsou vůbec tak špatní. Něco tady vybudoval a nechápe, proč na něj najednou všichni útočí, když víceméně dělá pořád to samé. Mediální útoky na něj se staly běžnými paradoxně v době, kdy on už se minimálně doma choval líp. Platil stipendia studentům, vyvíjel léky na rakovinu – a tlak vůči němu přitom rostl. Česko bral jako něco, co prostě má, a najednou se tady začali dostávat ke slovu hlasy, které mu přišly pofiderní a které by se mohly časem dostat k moci. Kellner je přitom rád oblíbený, chce mít tu „noblesu“, o které psala Lenka Zlámalová. A najednou tu byl za svini, která si platí Sinoskop a tlačí sem Huawei. Mohl cítit potřebu investovat i do toho, aby nebyl úplně nenáviděný, k čemuž to směřovalo. On nechtěl být hvězda na Parlamentních listech nebo podobných platformách, přece jenom byl typ člověka, který čte, jezdí na snowboardu, má rád umění a Parlamentní listy nebyly jeho primární parta.

Je vstup podobných hráčů do médií trend? Tak jako byl trend investovat do Ruska a později do Číny?

Na Západě byl takový trend nejspíš vždycky a my ho jen doháníme. Kellner chtěl být vždycky součástí západních superelit, ale tamní průmyslníci a finančníci ho brali spíš jako týpka z Východu, do kterého se on sám koneckonců dřív stylizoval, když si v Rusku nechal říkat Petr Josifovič. Poslední roky se ale stahoval do Prahy a třeba Jan Macháček psal do Lidovek o tom, jaký jsme mohli mít prospěch z toho, kdyby tady působil. Svým způsobem ale Kellnerovi nic jiného nezbylo: kluci na Západě ho mezi sebe stejně nevezmou a na Východě zase tolik už být nechtěl.

Co znamená Kellnerova smrt pro PPF?

Samozřejmě teď hodně zní jméno Křetínského. Ale Kellner o sobě moc nemluvil, a tím pádem nemluvil ani o plánech pro případ, kdyby zemřel. Těžké to bude v Rusku, kde situace závisela na jeho osobních kontaktech. Něco podobného platí o Číně, kde podnikání PPF také stálo na jeho osobních garancích. Už teď určitě probíhají schůzky, kde se řeší, co bude dál. A schůzky neprobíhají jen u lidí, co budou ovládat PPF, ale i u těch, kteří ho můžou potenciálně rozebrat. Je pravda, že PPF šlape, čili to celkem v klidu pojede dál. Turbulentnější to může být na trzích, kde je potřeba osobní garance. Zároveň bude zajímavé sledovat, co to udělá v Česku. My samozřejmě nevíme, koho platil a co všechno ovlivňoval. To je právě nejúchylnější na systému, ve kterém žijeme od roku 1989. Byznys se na rozdíl od politiky nemusel nikomu zpovídat a Kellner do velké míry ovlivňoval rovnováhu v české politice. On byl největší český hráč, jeho zájmy byly zásadní. I když se špatně rozlišuje mezi ním osobně a celou PPF. Ale třeba vztahy s Ruskem se můžou změnit. Kvůli tomu, že přesně nevíme, co se dělo v minulosti, těžko dokážeme říct, co bude. Uvidíme, jak bude korelovat konec Petra Kellnera s česko-ruskými a česko-čínskými vztahy a s přehledností a otevřeností české politiky.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies