Foto Elvert Barnes (CC BY-SA 2.0)
Žijí mezi námi, jezdí s námi v dopravních prostředcích, potkáváme je v obchodech. Ve většině případů nás ani nenapadne o nich přemýšlet jinak než jako o náhodných kolemjdoucích, protože je na první pohled nerozeznáme od ostatních. O trans a intersexuálních lidech se šíří mnoho mýtů, nenávist k nim ale často vyplývá jen z neznalosti. Většině z nich by stačilo jen prosté uznání, bez nepříjemných narážek a nadávek, ale ani toho se jim zatím příliš nedostává. Jen zmínka o třetím pohlaví, pohlavních identitách a podobných tématech vždy vyvolá bouřlivé reakce. Debaty o jejich právech tak velmi připomínají debaty o manželství pro všechny, kde přitom změna nikomu neublíží a určité části populace naopak pomůže. Řeči o rozbíjení tradiční společnosti, které se zpravidla nezakládají na žádných věcných argumentech, znějí jako z nějaké alternativní reality.
Ve spojitosti s trans a intersexuálními lidmi se hovoří o úředním pohlaví (tím, co máme v občance), biologickém pohlaví (tedy zjednodušeně tím, co máme mezi nohama) a pohlavní identitě (jak se ve skutečnosti cítíme). Zatímco pro většinu lidí je to jedno a to samé, pro zmíněné skupiny je toto dělení významné.
Nejpodivněji se stát chová k intersexuálním lidem. Těm je odmala vnucováno jedno ze dvou pohlaví, i když biologicky zcela neodpovídají ani jednomu z nich – s tím, že to „třeba v budoucnu vyjde“.
„Trans“ či „transgender“ je zastřešující pojem pro lidi, u nichž panuje nesoulad mezi biologickým pohlavím a pohlavní identitou. Může se jednat o trans muže (narodili se jako žena a cítí se být mužem), trans ženy (narodily se jako muž a cítí se být ženou), nebo o takzvané nebinární osoby, tedy ty, co mají pohlavní orgány buď mužské, nebo ženské, ale necítí se být mužem ani ženou. Především trans muži a trans ženy nesoulad mezi biologickým pohlavím a pohlavní identitou řeší změnou pohlaví, třebaže ne vždy musí jít o kompletní změnu (tedy včetně závěrečných operací). Intersexuální lidé jsou pak ti, kdo se narodili s určitou kombinací mužských i ženských pohlavních orgánů a jejich pohlavní identita může být různá.
Povinné škatulkování
Zatímco u trans lidí po kompletní změně pohlaví český stát uznává, že jejich úřední pohlaví by se mělo změnit, u těch, kteří nějakou část změny pohlaví odmítnou (když například nechtějí přijít o možnost mít vlastní dítě), to stát odmítá. Hranice, kdy se úřední pohlaví má už změnit, a kdy ještě ne, je zde nastavena zcela arbitrárně. Na rozdíl od většiny západních zemí navíc platí v Česku pro úřední změnu pohlaví naprosto nesmyslná podmínka sterilizace (tedy ani ne změna pohlavních orgánů) a rozvodu (ačkoli být trans nemá se sexuální orientací nic společného). Necítíte se být mužem či ženou? Pak se vzdejte partnera a nemějte děti, jinak vám to nevěříme, říká stát. Co rozhoduje o tom, jestli máme být v občance označeni jako muž či žena? Naše schopnost pohlavní reprodukce? Nebo snad naše vystupování navenek, což by aspoň bylo logičtější? Česko je v podmínkách úřední změny pohlaví při srovnání se západními zeměmi výrazně přísnější, než je nutné.
Nejpodivněji se nicméně stát chová k intersexuálním lidem. Těm je odmala vnucováno jedno ze dvou pohlaví, i když biologicky zcela neodpovídají ani jednomu z nich, s tím, že to „třeba v budoucnu vyjde“. Zkuste si každý hodit mincí – vyšlo na první hod vaše úřední pohlaví? Ne? Smůla, stát rozhodl za vás. Pokud chcete změnu, projděte si celým zdlouhavým a nepříjemným procesem změny pohlaví.
K tomu je dobré si připomenout nedávný rozsudek německého soudu, který takový přístup označil za protiprávní. Řešení se našlo vytvořením tzv. třetího pohlaví, v občance značeného písmenem X, a to nejen v Německu, ale i v devíti dalších zemích včetně Kanady, Austrálie nebo Indie, stejně jako minimálně ve dvaceti státech USA. A třebaže se podmínky pro třetí pohlaví liší, dávají tyto země jasný signál, že pojmy muž a žena jsou pro popis lidské společnosti nedostačující.
Stát se nezajímá
Písmenko X je elegantním řešením problémů dvou minorit. Jenže měnit něco, co prý doteď normálně fungovalo (ačkoliv ne pro všechny), je z principu špatně, a jen při zmínce třetího pohlaví se na vás snese hromada kritiky. Jako by změny nebyly běžnou součástí vývoje společnosti.
Stát se bohužel o trans a intersexuální lidi nezajímá. Jsou příliš malou skupinou na to, aby měli výraznější vliv, dokonce i v porovnání s gay a lesbickou komunitou (která už několik let čeká na projednání zákona o manželství ve sněmovně). Právě teď probíhá sčítání lidu a kolonka pro pohlaví se znovu řídí jen tím, co máme napsané v občanských průkazech. Ačkoli se pro většinu obyvatel jedná o banální věc, pro tisíce nebo desetitisíce lidí (jejich počet právě neznáme) jde o významnou kolonku. Proč by Český statistický úřad neměl mít data o lidech, kteří se neidentifikují se svým úředním pohlavím? Pokud chceme přesné statistiky, měli bychom brát v potaz spíše to, jak se lidé reálně chovají, než jaké písmeno mají v občance – a tomu právě blíže odpovídá takzvaná pohlavní identita. Není pro města, obce či podnikatele lepší vědět, kolik lidí se reprezentuje navenek jako které pohlaví, než jaké pohlaví jim určil stát? Jejich pohlavní identita lépe signalizuje, jak se budou chovat, co budou kupovat a jaké služby budou využívat.
Samotné zavedení kolonky pohlavní identity ale neřeší diskriminaci intersexuálních lidí, kteří jsou nebinární po fyzické stránce. Zavedení písmenka X, reflektující nebinární pohlavní identitu nebo intersexualitu, vedle písmenek F a M, nicméně zůstává tím nejjednodušším řešením, které vyřeší část problémů trans i intersexuální komunity, a přitom nikomu neublíží.
Autorka je doktorandka jazykovědy na Masarykově univerzitě a vede nově vznikající univerzitní klub MUNI LGBT+.