Foto Stefano Ferrario, Pixabay
Pozměňovací návrh poslance a podnikatele Pavla Juříčka (ANO), který by vedl k tomu, že by lidé mohli v mimořádných situacích pracovat až šestnáct hodin, prý nemá šanci projít. Přesto je dobré se zamyslet nad argumenty, kterými Juříček svůj návrh podpírá, protože takový zásah do pracovních práv by měl dalekosáhlé důsledky.
Rozvolňování zákoníku práce by vedlo jen k vyšší akceptaci vykořisťování a výraznému zhoršování pracovních podmínek.
„Předkládaný návrh vychází z ekonomické praxe a zkušeností minulého roku, kdy byla ekonomika velmi poznamenaná pandemií COVID 19. Snaží se napomoci řešit problémy těch zaměstnavatelů, kteří se potýkají s opakovaným nedostatkem fyzické přítomnosti zaměstnanců, který vznikl a i v budoucnu může vzniknout v mimořádných situacích (zaměstnanci zejména zaměstnankyně ošetřují členy rodiny, jsou v karanténě, aj.) a jejichž podnikatelská aktivita je touto situací zásadně negativně ovlivněna,“ píše poslanec v odůvodnění svého návrhu. Podle Juříčka se ukazuje, „že mnoho zaměstnanců je ochotno pracovat přesčas nad rámec daný současným zákoníkem práce“. Návrh tak podle něj předpokládá vysloveně dobrovolnou ochotu k práci přesčas a tuto vůli chce smluvně zakotvit.
Povinně volitelné přesčasy
Pokud by se do zákona taková možnost dostala, zaměstnavatelé by ji pochopitelně zneužívali. Už teď je obvyklé, že se v různých provozech dějí věci na hraně i za hranou zákoníku práce. Horší je to samozřejmě tam, kde nejsou žádné nebo jen slabé odbory. Tam, kde jsou odbory naopak silné a fungují dobře, je realita odlišná, ale takových provozů není pořád dost. Podle zákona není například možné, aby lidé pracovali pravidelně přesčas, tedy aby to bylo normální součástí práce. Přesto se najdou zaměstnavatelé, kteří práce přesčas využívají pravidelně a dlouhodobě, a nejedná se o žádné vykrývání mimořádné situace. Dobrovolnost, kterou se ve svém návrhu ohání podnikatel Juříček, je u práce přesčas naprosto iluzorní.
Pokud někdo argumentu o dobrovolnosti věří, ukazuje to, že netuší, jak to na pracovištích v továrnách chodí. Pavel Juříček sám mu vzhledem ke svým zkušenostem věřit nemůže. Lidé se na pracovištích podobného typu požadavkům šéfů podřizují, protože se bojí, že by o práci jinak přišli, nebo jim je trapné se ozvat, případně nechtějí být nesolidární s ostatními. V atmosféře, kde se lidé ostýchají ozvat, dokáže svá práva obhajovat málokdo; chce to hroší kůži. A kdyby se jednotlivý člověk ozval, jde beztak o neúčinný protest. Jediná cesta v tomto typu zaměstnání vede přes kolektivní vyjednávání a také kolektivní a zákonem zaručená práva.
Lidé takto nedobrovolně dělají v práci ledacos. Ti, co by jim jako východisko z prekérní situace nabídli radu, ať změní zaměstnání, když je někde vykořisťují, by měli chápat, že to není tak jednoduché. Důvodů, proč není snadné změnit špatně placené a nekvalifikované zaměstnání, jak si lidé s vyššími příjmy a dobrým socioekonomickým zázemím představují, je totiž celá řada. Pro lidi s nízkými příjmy může být výpadek příjmů, který se váže ke změně zaměstnání, fatální. Při troše štěstí sice můžete v jedné práci navázat na druhou, ale to se často nemusí povést. Jednak proto, že hledat si novou práci a chodit na pohovory lze při zaměstnání jen stěží, jednak proto, že domlouvat si tento typ práce, v níž jsou lidé snadno nahraditelní, dva nebo tři měsíce dopředu (než skončí výpovědní lhůta) není moc běžné, a navíc by to bylo i značně nejisté. Mezitím se totiž může přihodit cokoli, třeba příjezd zahraničních dělníků, a zaměstnavatel na vás nepočká, jako se to děje v případě vysoce kvalifikovaných zaměstnání. Přičteme-li k tomu přirozenou lidskou nechuť ke změnám a benefity plynoucí z toho, že někde pracujete dlouho, znáte to tam a víte, co si můžete dovolit, je jasné, že jít jinam a měnit práci je náročné. Motivace ke změně je nízká i proto, že lidem chybí celkem oprávněně víra, že jinde to bude o tolik lepší. Další zádrhel je, že ne všude je pracovních nabídek tolik, aby si člověk mohl vybírat. Proto se jeví jako praktičtější jít cestou lepších pracovních podmínek pro všechny a hraběcí rady, ať jdou dělat něco jiného, si nechat od cesty.
Na prahu krize
Už více než sto let máme osmihodinovou pracovní dobu a postupně jsme také zavedli další výdobytky sociálního státu. Zároveň můžeme pozorovat, že zaměstnavatelé nemají problém zákoník práce porušovat a obcházet. Situace se tak příliš nezlepšuje, spíš se naopak zhoršuje. Někdo by možná řekl, proč pravidla trochu nerozvolnit, když se stejně nedodržují, aspoň by se tak zákony přiblížily realitě. Přesně tím směrem jde Juříčkův návrh. Jenže to je to samé, jako kdybychom na základě poznatku, že domácí násilí je zakázané, a lidé se ho přesto dopouštějí, povolili alespoň nějakou tu facku.
Rozvolňování zákoníku práce by vedlo jen k vyšší akceptaci vykořisťování a výraznému zhoršování pracovních podmínek. Je také potřeba si uvědomit, že ekonomická krize, která způsobí nárůst nezaměstnanosti, bude mít na pracovní podmínky také vliv a praxe se ještě zhorší: lidé budou ještě víc než dřív rádi, že mají alespoň nějakou práci, a ze strachu, že by o ni mohli přijít, snesou prakticky cokoli. Proto je takový návrh na prahu další ekonomické krize obzvlášť nebezpečný.
Autorka je redaktorka Alarmu.