Pomáhat lze i slovy. Covidové oddělení z pohledu dobrovolnice

Přinášíme první z reportáží o dobrovolnické pomoci v nemocnici. Lidé, kteří se rozhodli pomáhat, jsou velmi různorodí, stejně jako práce, která je čeká.

„Lůžkové kapacity nemocnic v Česku se blíží kritické hranici.“ Podobné titulky zpráv o stavu pandemie mě v posledních dnech znepokojují čím dál víc. Je březen 2021 a frustrace z nekonečného lockdownu, nemožnosti najít zaměstnání a smutných záběrů z nemocnic každým dnem roste. Chci pryč, chci vyrovnat ten kontrast života doma a venku a chci pomáhat. Jenže jak, když nemám zdravotnické vzdělání? Nejsem naštěstí zdaleka jediná, kdo se chce zapojit. Netrvá dlouho a najdu registrační formulář pro dobrovolníky na portálu chcipomoct.cz, který vyplním za pět minut. Absolventka univerzity, bez zkušeností ze zdravotnictví, k dispozici ihned. Do dvou dnů mi volá koordinátorka neziskové organizace ACSA, která portál provozuje. „Moc děkujeme, že chcete pomáhat! Potřebovali bychom vás na covidové oddělení na Vinohradech. Nevadilo by vám zajet do Brna na kurz ošetřovatelství?“ Bez dechu se vším souhlasím. O týden později nasedám v Praze do vlaku s povolením k překročení okresu se zaškrtnutou kolonkou „výkon činnosti sloužící k zajištění zdravotní nebo sociální péče, včetně dobrovolnické činnosti“.

Zapojují se nejen studenti

Kurz je naprosto zaplněný. V budově areálu brněnské VUT se nás sejde jedenáct. „Tolik jsem vás tu ještě neměla,“ říká naše lektorka Veronika, která je tu ve svém volném čase, když zrovna neučí na střední zdravotnické škole. Při seznamování s překvapením zjišťuji, jak věkově i profesně různorodá skupina jsme a kolik různých motivací k dobrovolnictví sem lidi přivádí. První se představí paní Alena, která pracuje v bance. „Já dělám každý den s tabulkami, to mě nenaplňuje. Mí rodiče jsou už navíc starší a chtěla bych se naučit, jak se o ně v budoucnu postarat,“ říká mi a později mi v soukromí přiznává, že je jí líto, že není mladší. Jela by prý hned pomáhat třeba do Afriky.

S upřímným vděkem a emotivními životními příběhy se tu setkávám v podstatě nepřetržitě.

Sedí tu se mnou také studentky mezinárodních vztahů a logopedie, sestřička Marie nebo mladý podnikatel Martin. Ten s viditelným rozhořčením vysvětluje, že už od podzimu volá s nabídkou výpomoci do pražských nemocnic, kde ho ale odmítají. „Já chápu, že tu koordinaci nezvládnou. Sestry mají práce až nad hlavu. Nestíhají k tomu ještě nabírat dobrovolníky a ukazovat jim, jak se co dělá,“ dodává smířlivějším tónem. Společně pak všichni oceňujeme, že organizace chcipomoct.cz nabízí program, v jehož rámci můžeme pomáhat se zprostředkováním videohovorů covidových pacientů s rodinou. Návštěvy v nemocnicích jsou zakázané a bez spojení s okolním světem se s nemocí člověk potýká jen těžko.

Během následujících osmi hodin nás Veronika zkušeně zasvětí do základních pouček i nemocniční praxe. Objem informací by stačil na několik dní, ale času je málo. Zvedáme se navzájem z lůžek, zkoušíme si ochrannou kombinézu TYVEC, obvazujeme, na figuríně si ukazujeme pravidelnou hygienickou péči o pacienta. „Pane Nováku, já vás teď trochu otočím, ano? Nemusíte se ničeho bát.“ Verča klade důraz na to, abychom komunikovali vždy s respektem. Zejména s člověkem, který má bolesti.

Když přecházíme k výuce první pomoci, line se z reproduktoru Stayin’ Alive. Rytmus hitu od Bee Gees totiž přesně odpovídá tempu, kterým se stlačuje hrudník při resuscitaci. „Musíš silněji, opři se do toho,“ instruuje mě Veronika, zatímco jsem nakloněná nad gumovým torzem. Na jedné z účastnic kurzu si ještě vyzkouším stabilizovanou polohu, do které musím položit člověka, pokud opět dýchá. „Hlavně nesmíte zapomenout okamžitě zavolat 155! Bez záchranářů toho zmůžete málo.“ Po Bee Gees posloucháme ještě slovenský rap, který pomáhá si celou kardiopulmonální resuscitaci (KPR) pořádně zapamatovat. První pomoc byla závěrečným bodem celého dne, a tak se vybaveni doplňujícími materiály rozcházíme. S některými se ale uvidím dřív, než by mě napadlo. Hned následující den mi volá koordinátorka, jestli můžu přijít na Vinohrady už o víkendu. Souhlasím a spěchám na zpáteční vlak do Prahy.

Ztratili jsme klíče aneb všechno je dnes jinak

Vystupuji z metra ve stanici Želivského, z mobilu se na mě valí statistiky o covidu v Česku. „Březen je nejhorším měsícem v počtu úmrtí, ten nyní přesáhl hranici pěti tisíců.“ Na rohu ulice míjím frontu stojící před supermarketem a odbočím doprava. Je šedivé nedělní odpoledne a já při příchodu na smluvené místo v areálu Fakultní nemocnice Královské Vinohrady zdravím známou tvář. Prohodím s dalšími dvěma dobrovolnicemi pár vět a snažím se zbavit nervozity, která mě provází už od rána. V hlavě mi pořád dokola běží všechny instrukce, zásady chování v nebezpečných zónách a mapa rozmístění klinik v nemocničním areálu.

Můj první den v praxi začíná netypicky. Další dobrovolník nás vítá na chodbě před místností organizace ACSA. Klíče ke dveřím totiž nejsou k nalezení, takže se nedostaneme k technice, přes kterou spojujeme pacienty s příbuznými. „To jsem to dneska zkazil, omlouvám se. Dneska si budete s pacienty tedy jenom povídat,“ omlouvá se a dodává, že o videohovor ten den naštěstí nepožádalo moc pacientů, načež mě a kolegyni nasměruje na chirurgickou kliniku. „Zeptejte se jich taky, jestli by měli zájem o hovory, a nezapomeňte to zapsat,“ říká.

Několik minut mi trvá proplést se chodbami budovy H, než najdu schodiště. Překvapuje mě, že jsou zde covidová oddělení na různých klinikách, čekala jsem původně jen jednu budovu pro všechny pacienty s covidem. Oddělení H2 je až ve třetím patře. Uf, dnes tedy budu improvizovat. Nadechnu se a vejdu do oranžové zóny. Pohled mi utkví na těžkém závěsu přes celou chodbu, který odděluje bezpečný prostor od infekčního. „Jé, vy jste dobrovolnice? Ukažte, já vám pomůžu.“ Moje největší obavy se hned rozplynou. Ujímá se mě totiž sympatická sestřička, která se ujišťuje, jestli jí i přes její přízvuk rozumím, a pomáhá mi se obléct do TYVECu. Osobní věci odkládám do šatny plné jednorázového prádla, přes plentu nesmí nic projít. „Ještě štít a boty. My tu přes respirátor nosíme ještě roušku, tady,“ vysvětluje sestra. Vedro mi začíná být už po pár minutách.

Jiná sestra v kombinéze mi odpoví na pozdrav kývnutím a zmizí za dveřmi jedné z místností. Na oddělení je rušno. Přesouvají se tu přístroje, některým pacientům se nosí kyslíkové masky nebo upravují postele. Napočítám celkem sedm pokojů, podle všeho jsou zcela obsazené, a nervózně si dezinfikuji ruce chráněné dvěma páry rukavic.

Od pěstování ovoce a zeleniny až k fotbalu

První pohled na pacienty s covidem je nejnáročnější. Po malých krocích vstupuji do místnosti jako Armstrong na Měsíc a odhodlaně pozdravím čtyři přítomné ženy. „Dobrý den, já jsem dobrovolnice Anička a přišla jsem si s vámi popovídat.“ Pronesená slova mi okamžitě připadají šíleně komická. Kdo si asi tak může chtít povídat? Vždyť ony chtějí mít klid, chtějí jít domů. Mladá paní, která leží nejblíž, se mi s útrpným úsměvem omlouvá, že se jí dnes nedaří srovnat tlak, že mluvit nemůže. Zdvořilé odmítnutí zaznívá také od ostatních pacientek. Odcházím s pocitem, že tu dnes k ničemu nebudu.

Vzápětí moje pochybnosti ale vyvrací úplně odlišná zkušenost. Na trojce je pán, který odkládá noviny a čtecí brýle, aby mě pozdravil širokým úsměvem. „Nabídl bych vám, abyste se posadila,“ omluvně krčí rameny, když se opřu o topení vedle jeho lůžka. Svěřuje se mi, že ho na Vinohrady přivezli před několika dny s britskou mutací covidu. „Já neměl nikdy v životě ani horečku,“ zamyslí se. „Víte, já jsem ztratil manželku před dvěma lety. Tenkrát jsme sbírali a zavařovali spoustu rybízu. Moc mi tady teď žena chybí.“ Bavíme se o tom, jak daroval za svůj život přes čtyřicet litrů krve, ale jeho paní nakonec svět opustila kvůli nedostatečné transfuzi. Nečekaně intimní rozhovor po čtvrthodince ukončuji lehčími tématy a loučím se s přáním pevného zdraví, na což mi pán odpovídá vděčným úsměvem.

S upřímným vděkem a emotivními životními příběhy se tu setkávám od té doby v podstatě nepřetržitě. V dalších místnostech si všímám pacienta s přivedeným kyslíkem a nepřítomným pohledem, kterému nemůže být více než pětatřicet. Povětšinou se tu setkávám ale se staršími muži. Pan V., který mi lítostivě sděluje své diagnózy, záhy básní o svých plánech na skleník u své chalupy v jižních Čechách. Těší se, až si zase zapne televizi s nějakým sportem. Doufá, že poběží fotbal. Pan Š. na vedlejší posteli mi chraplavým hlasem vysvětluje, že mě velice špatně vidí a slyší a že ho konverzace bohužel vyčerpává. Vypadá velice unaveně, kůži má jako z papíru a pohled kalný.

S panem S. probíráme analogovou fotografii, ale i jeho zážitky z polní nemocnice: „Když jde do tuhýho, tak myslíte hlavně na to, jestli přežijete, nebo ne. Všechno ostatní vám je jedno.“ Na můj dotaz, jestli telefonuje s rodinou, zavrtí hlavou a ukáže na mobil na stolku: „Nemám k němu pin ani nabíječku, ale moje dcera je má.“ Po kratší investigativě se mi dceru daří kontaktovat – slibuje, že situaci vyřeší, a u mne se konečně dostavuje pocit radosti z dobrého skutku. Tak přeci jen je to záslužná práce.

Mou čtyřhodinovou „směnu“ ukončuje zdravotník s tomografem, který mě prosí, abych se schovala mimo dosah přístroje. Chystá se právě udělat snímek pánovi, který se mi před chvílí omlouval, že na hovor se mnou nemá dostatek energie. Na chodbě oddělení ale shon nepřestává. Uvědomuji si, že na své potřeby jsem si během posledních hodin ani nevzpomněla. V určené místnosti si ovšem sundám TYVEC se znatelnou úlevou. Všechno musím vhodit do červených popelnic označených jako „infekční odpad“. Teprve poté, co se obléknu zpět do civilu a opouštím covidové podlaží, cítím ostrou bolest na bederní páteři.

Za hranicemi areálu nemocnice na Vinohradech si připadám jako v jiné dimenzi. Nejsilnější pocit, který mě po odchodu z covidové oddělení provází, je vděčnost za možnost jít po svých, kam se mi zachce. Frustrace pacientů ležících uvnitř je pro mě téměř hmatatelná, celá zkušenost má na mě výrazný vliv. Přemýšlím o stáří, nemohoucnosti, přirozeném lidském omezení tělesnou schránkou. O konečnosti. Přes všechnu tu bolest mi všichni vycházejí vstříc, usmívají se, jsou stateční. Viděla jsem, že člověk může mít neskutečnou sílu. Bez ohledu na to, jestli je zdravotník, nebo pacient.

Autorka je balkanistka.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies