Foto Anna Andrlová
Na přelomu března a dubna se zdá, že z nejhoršího jsme venku. Území Prahy je poprvé za několik týdnů na epidemické mapě světlejší než okolní okresy. Ve zprávách se dozvídám, že nejhůř je na tom můj rodný Děčín. Povzdechnu si a vyrážím směrem k Vinohradům, kde mě navzdory zlepšující se situaci čeká zdaleka nejnáročnější den v pozici dobrovolnice.
Dobrovolníků je ve vinohradské nemocnici čím dál víc. Na zahajovací setkání přicházím pozdě, ale naštěstí jsem přišla jen o úvodní část pro nově příchozí. Dnes se chtějí zapojit tři další slečny. „Myslela jsem si, že budeme pacienty jen spojovat přes Skype nebo Whatsapp?“ prohlásí s údivem jedna z nich, když je přidělena na oddělení, kde o videohovor s blízkými tentokrát nikdo nepožádal. Náš koordinátor vysvětluje, že zájem bývá většinou malý, ale že pacienti alespoň rádi prohodí slovo o něčem jiném, než je přívod kyslíku nebo vypadlý kabel na měření tepu. „Dnes půjdeš na obě jednotky na Háčku,“ podává mi tabulky pro zapisování kontaktů na příbuzné. „Jsou tam hlavně lidi po operaci, ale co jsem slyšel, tak tam už hodně lidí umřelo.“
Je nemožné odhadnout, co virus s člověkem udělá. Ještě stále toho o něm příliš nevíme, a navíc nás nemile překvapuje svou vytrvalostí.
Cestu na „chíru“ absolvuji už automaticky. Nahoru k výjezdu z areálu, do budovy z hnědých cihel, chodbou dozadu a doleva ke schodům. Stydím se, že jsem zatím nepřinesla žádné kontakty, a tak přemítám o strategii, jak pacienty přesvědčit, že hovor přes webku je fajn záležitost.
Řetěz myšlenek mi přeruší pohled na zhruba padesátiletého muže. Sedí zhroucený s hlavou u kolen, jako by truchlil nebo byl depresi. Přepadá mě divný pocit. Mám to ještě dvě patra nahoru, chodba je prázdná. „Pane, slyšíte mě?“ Zatřesu s ním, neodpovídá. Na podlaze pod ním leží vnitřkem vzhůru kšiltovka s nápisem Česká republika. Zamumlá konečně, že potřebuje pomoc, že je epileptik. Od toho momentu mi čas plyne neskutečným tempem. „Dobře, dojdu pro pomoc,“ vyhrknu, chytím pána oběma rukama a položím ho na levý bok. Běžím k prvním dveřím. Sestra přijde a zavolá pomoc. Za chvíli – trvá to jen několik vteřin, ale mně to připadá jako věčnost – je u ležícího člověka asi sedm zdravotníků. „Nedýchá,“ říká doktor a zahájí resuscitaci. Vše se odehrává přesně tak, jak nás to před týdnem učili v Brně.
Oči muže právě přivedeného zpět k životu mě pronásledují ještě dost dlouho poté. Jsem prostě v šoku. Nevím, co by se stalo, kdybych neměla čerstvě absolvovaný kurz první pomoci. Na covidovém oddělení se pokouším sebrat, ale roztřesené ruce mi oblékání TYVECu příliš neusnadňují. V šatně se ke mně připojuje přísně vyhlížející sestra. „To je dobře, že jste tady. Lidi vůbec nevidí, jak to tady vypadá. Všechny ty diskuse na internetu o tom, jak covid neexistuje… Ale taková je demokracie, každý si může říkat co chce.“ Je tu prý už čtvrtý den v kuse. Dopne zip a odchází do červené zóny, zatímco já si teprve nasazuji návleky.
Pro důstojný odchod ze života podepište zde
Ani teď mě ovšem nečeká nijak zvlášť lehčí program. Paní z prvního pokoje, která mě minule odmítla, mi trpce sděluje, že se jí ke covidu přidal zápal plic. Podobně neblahý průběh tu má mnoho dalších pacientů, málokdo tu leží jen s koronavirem.
Na dvojce jsem před týdnem mluvila se čtyřmi lidmi, tentokrát tam nicméně potkávám jen pána, kterého nepoznávám. Zarazí mě to. Po rozhovoru se sympatickým pánem o jeho kamarádce, která ho prý pravidelně kontroluje po telefonu, se v místnosti pro personál obracím na sestru. „Ten pán, co tu ležel minule, už tu není?“ ptám se. „Tak ten už bohužel zemřel. Vy jste s ním mluvila? Jak vám minule přišel? Nevypadal na to, že ne?“
Vybavuji si náš rozhovor. Byl to velice starý a skoro mě neviděl ani neslyšel, ale vedli jsme spolu zajímavou konverzaci o tom, jak se v dnešní době v televizi nemluví správně česky a jak si s manželkou byli navzájem vždycky oporou. „Víte, člověk by neměl žít takhle dlouho, to už není život. Jsem pořád v takovém polospánku. Nemůžu už dělat nic, co mě baví. Zajímá vás to?“ dodal, když jsem se lehce ošila. „Neměl bych tady vůbec ležet. Nejradši bych byl doma se ženou.“ Při vzpomínce na jeho slova mě zalije studený pot.
Nedá mi to a ptám se jednoho ze zdravotních bratrů, jak to u nich chodí, když pacient umírá. Vysvětluje mi, že je to obtížná situace. „Musí podepsat revers, což se ne vždy podaří,“ lomí rukama. „Buď už nemá sílu pacient, anebo to zabrzdí rodina. Nemají třeba, kam toho svého příbuzného dát, často ho nechtějí vystavovat dětem. Anebo se prostě bojí. Nevědí, co mají dělat, jak se v těch posledních chvílích postarat,“ říká. Poznamená, že by navíc kvůli covidu musela zůstat celá rodina v karanténě.
Nebýt návštěvy pána, kterého jsem minule úspěšně spojila s dcerou a jeho radostného telefonátu, odcházela bych z oddělení v dost beznadějné náladě. Zkušenosti z druhého křídla covidového patra mě však spíše mají utvrdit v přesvědčení, že zdejší realita má svou nedílnou temnou stranu, která zůstává před veřejností bezpečně skrytá za zdmi nemocnice.
Umírání v přímém přenosu
Druhé covidové oddělení se nachází jen o pár metrů dál, ale stejně to znamená, že si musím vyměnit kombinézu. Před množstvím vyhozených jednorázových pomůcek musím zavírat oči, sterilita prostředí je na prvním místě a jakýkoli infikovaný materiál by ohrozil všechen přítomný zdravotnický personál. Oddělení H4 je jinak uspořádané a podle vybavení jednotlivých pokojů tu jsou pacienti ve znatelně horším stavu než na dvojce. Vedle lůžek blikají monitory s ukazateli tělesných hodnot, vidím tu častěji kyslíkové masky a hadičky, jimž se pro jejich tvar říká brejličky. Leží tu patnáct lidí, kapacita je tedy téměř naplněna.
Seznamuji se tu s paní, která má být zítra propuštěna domů. „O mě se tu tak výborně starali, to vám povím,“ uznává s úsměvem, posadí se a protáhne si nohy. „Ale po tom necelém měsíci, co jsem tu ležela, se už strašně těším za synem. Bude se o mě s rodinou starat, mají dům se zahradou.“ Po chvilce ukáže na vedlejší prázdnou postel. „Ale tady paní se nedožila. Ona několik dní v kuse hodně těžce vzdychala a pak za ní pustili příbuzné. Ti tu s ní byli čtyři hodiny. Ano, všichni navlečení v tom obleku,“ přikyvuje. Svěřuje se mi, že být celou tu dobu v jejich přítomnosti jí přišlo nesnesitelné.
„Zapomněla jste si přes respirátor nasadit ještě roušku,“ napomíná mě sestra, když přecházím do další místnosti. Potkávám v ní zdravotníka, který zrovna pacientce převázal poraněnou ruku. Na cedulce u lůžka stojí 1927, rok jejího narození. Nelze si nevšimnout četných podlitin a červenomodrých skvrn po těle, zafačovaná ruka bezvládně leží na zábradlí.
Jak se mluví s umírajícím? Stojím vedle staré dámy na sklonku života a chci říct něco uklidňujícího, ale nic mě nenapadá. Buddhista v Tibetu by asi věděl, tamější učení dost přesně popisuje postupné ochabování smyslů a doporučuje vhodnou komunikaci v rodině. Jenže já nejsem ani buddhistický mnich, ani příbuzná, jsem jen dobrovolnice. Zmůžu se na pár vět o hezké světlé místnosti, jarním počasí a na pár podpůrných slov o tom, že to zvládne. Dívá se mým směrem, ale její zašedlé oči naznačují, že mě vnímá jen stěží.
Otázka není jestli, ale kdy
Na tomto covidovém oddělení jsou hospitalizováni i mnohem mladší pacienti. Blondýnce s východním přízvukem je jen něco přes třicet, skončila tu po císařském řezu a už se prý zvládá sama i projít. „Covid jsem chytla těsně před termínem. Když jsem porodila, upadla jsem do bezvědomí. Myslela jsem si, že to nezvládnu, ale zachránili mě. Od té doby ležím tady na Vinohradech,“ říká a ukazuje mi na mobilu zdravého synka, o nějž se mezitím stará manžel.
Na vedlejším pokoji mě pán ve středních letech překvapí. „Já jsem tady byl sanitářem,“ ukazuje prstem dolů ke spodním patrům budovy. Je vidět, že se mu obtížně dýchá, přidržuje se přístroje a vysvětluje, že pomoc se spojením nepotřebuje. Před rozloučením ještě dodává: „Já jsem si nekladl otázku jestli ten covid chytím, ale kdy.“
Hodiny na stěně v chodbě mi ukazují, že jsem tu dnes už bezmála sedm hodin. Znovu mě chytnou záda, jasný signál, že je na čase jít domů. Před odchodem se tedy zastavuji v poslední místnosti. Usměvavá paní se mi svěřuje, že si po pádu na zem nevzpomněla v sanitce ani na své jméno. Říká, že je moc vděčná za službu, kterou nabízíme, a já si zapíšu kontakt na jejího syna. V převlékací komoře si pak všímám otlačeniny, kterou mi na čele utvořil ochranný štít.
Před budovou se už v civilu potkávám se dvěma zdravotníky, kterým brzy končí směna. „Ten covid je pěkný svinstvo,“ říká jeden z nich. „Dokáže v tobě najít zdravotní problémy a zhoršit je. Nejdřív se dostane do plic a pak se rozleze po celým těle.“ Kluci si sdělují zkušenosti ze svých jednotek a shodují se, že je vlastně nemožné odhadnout, co virus s člověkem udělá. Ještě stále toho o něm příliš nevíme, a navíc nás nemile překvapuje svou vytrvalostí.
Značně fyzicky, ale hlavně psychicky vyčerpaná si kladu otázku, kolik procent zemřelých na covid asi dostalo důstojnou paliativní péči, kolik z nich mohlo strávit své poslední chvíle v rodinném kruhu. Ačkoli je téma smrti každému samozřejmě bytostně nepříjemné, mám silný pocit, že by mu společnost měla věnovat více pozornosti. Už proto, že smrt nás vede k uvědomění si pomíjivosti života, a tedy i k nalezení jeho smyslu. Slovy Viktora Frankla, psychiatra a přeživšího z Osvětimi: „Žij tak, jako bys žil podruhé a jako bys byl poprvé udělal všechno tak špatně, jak si jen dovedeš představit.“ A kdy jindy o těchto věcech mluvit, když ne teď?
Autorka je balkanistka.