Zdroj: Amazon Prime Video
Když byli v roce 2015 na Oscary nominováni pouze bílí herci a herečky, zrodil se hashtag #OscarsSoWhite. Nešlo přitom pouze o reakci na daný rok, ale na dlouhodobou podreprezentaci etnických menšin. Jak nedávno spočítal zpravodajský web Insider, v poslední dekádě byli v předních kategoriích oceňováni z 90 procent běloši. Kritika nedostačující rozmanitosti oceněných, jejichž skladba adekvátně neodráží personální složení současného Hollywoodu, se v posledních letech týká také minima vyznamenaných žen, členů LBGTQ+ komunity nebo osob s hendikepy. Muži tak podle Insideru v posledních deseti letech v nejbedlivěji sledovaných kategoriích vítězili třikrát častěji než ženy. Na sílící tlak zareagovala Akademie mimo jiné rozšířením a diverzifikací svých řad. V posledních pěti letech se spolek udílející nejprestižnější filmové ceny rozrostl o více než tři tisíce osob na stávajících 9921 členů. Velkou část nově příchozích přitom tvoří ženy a zástupci či zástupkyně jiné než bílé rasy a jiné než americké národnosti. Rozšířeny přitom byly primárně ty ze sedmnácti oborových větví, které měly menší počet hlasujících. Před deseti lety pocházelo přes 40 procent všech hlasů od herců, scenáristů, producentů a zvukařů. V současnosti je rozložení hlasů napříč filmovými obory rovnoměrnější. Například počet hlasujících tvůrců dokumentárních, krátkých a animovaných filmů od roku 2014 vzrostl víc než dvojnásobně.
Kripl kemp v duchu hippies
Pestřejší složení Akademie v posledních letech zřejmě přispělo k vítězství filmů, jako byla černošská queer romance Moonlight nebo jihokorejská antikapitalistická satira Parazit. Letos je favoritkou hlavní kategorie původem čínská filmařka Chloé Zhao s baladickým sociálním dramatem Země nomádů. Národnostně a etnicky jsou velmi pestré také všechny čtyři herecké kategorie. Na nehollywoodsky střízlivém dramatu Sound of Metal o bubeníkovi ztrácejícím sluch se navíc podílela řada lidí se sluchovým postižením. Bylo by ovšem předčasné slavit rozbití statu quo. Ještě předloni byly vrcholy ceremoniálu filmy, kterým mnozí kritici vytýkali rasismus (Zelená kniha), potažmo homofobii (Bohemian Rhapsody).
Z hlediska své různorodosti mohou být letošní oscarové dokumenty nejen inspirací pro diváky, ale také předobrazem toho, jaké diverzity by Oscaři někdy v budoucnu mohli dosáhnut.
Nevídaná různorodost letošních nominací může být dána atypickou distribuční situací v loňském covidovém roce. Mnoho očekávaných titulů točených bílými muži se vůbec nedostalo do kin, a Akademie tak vybírala z většího množství menších nezávislých produkcí, jejichž štáby jsou často barvitější. O Oscary se letos ucházel také rekordní počet dokumentů, rovných 238 titulů (čímž byl překonán rekord z roku 2017 činící 170 děl). Právě nominované dokumentární filmy naplňují požadavek větší diverzity poměrně spolehlivě již řadu let a mohly by být vzorem pro ostatní kategorie. Ani letošní ročník není výjimkou. Pouze dva z pěti dokumentů vznikly v USA. Čtyři z nich produkovaly a (spolu)režírovaly ženy, z nichž dvě jsou Afroameričanky. Jeden z režisérů je kvůli vrozené vadě páteře částečně imobilní.
Zatímco hrané filmy o rasismu, duševních nemocech nebo tělesných postiženích mnohdy představují pragmatický kalkul (tzv. Oscar bait), realizovaný lidmi, kteří k danému tématu nemají přímý vztah, dokumenty bývají nezřídka autorskými projekty vzniklými z vnitřního přesvědčení. Z pětice nominovaných to bezesporu platí pro Kripl kemp: Revoluci na kolečkách. Film dostupný na Netflixu vypráví anekdotickou formou o letním táboře Jened, kam se od začátku padesátých do konce sedmdesátých let minulého století sjížděli teenageři se zdravotním postižením z celých Spojených států. Jedním z účastníků byl Jim LeBrecht, který film spolu s Nicole Newnham režíroval. Sympaticky nesentimentální dokument tak naplňuje požadavek, aby se lidé s handicapy objevovali nejen před kamerou, ale zároveň měli možnost podílet se větší měrou na vlastní reprezentaci. Přesně o to ostatně usilovali i sami účastníci tábora. V bohémském prostředí řízeném podle zásad hippie komunity je nikdo neomezoval a mohli dávat volně průchod svým potřebám, včetně těch sexuálních. Portrét jednoho místa se ve druhé části mění v kroniku lidskoprávního hnutí zorganizovaného lidmi z Jenedu. Ti společnými silami bojovali za veřejný prostor, který by byl stejně inkluzivní a nediskriminační jako tábor, kde se poznali.
Zkušenost lidí s omezenými možnostmi pohybu je podobně jako v českém filmu Postiženi muzikou přibližována s (černým) humorem a skrze individuální osudy, což přispívá ke srozumitelnosti a stravitelnosti tématu. Inspirativní příběh o významu solidarity a kolektivní akce se stejně jako většina dokumentů z filmotéky Netflixu drží standardní výkladové formy, založené na mluvících hlavách a archivních záběrech, které v chronologickém sledu (a s převahou emocí nad věcnými argumenty) shrnují určitou dějinnou kapitolu. Podstatné ovšem je, že se jedná o dějiny rekapitulované z pohledu těch, kdo bývají mainstreamem zpravidla přehlíženi a na jejichž potřeby a pocity neberou ohled politici ani širší veřejnost.
Ve vězení kvůli barvě pleti
Totéž platí pro další nominovaný dokument Time. Intimní studie jednoho selhání amerického soudního systému se atypicky nezaměřuje na muže poslaného za ozbrojenou loupež na šedesát let do kriminálu, ale na jeho manželku, která přes dvě dekády bojovala za partnerovo propuštění. Samoživitelka vychovávající šest děti po celou dobu natáčela home videa, která pak poskytla režisérce Garrett Bradley. Ta je proměnila v emotivní audiovizuální deník, podávající bezprostřední svědectví o tom, jak bolestivě vězeňsko-průmyslový komplex a institucionalizovaný rasismus zasahují do života rodin uvězněných.
Ústředním tématem lyrického černobílého dokumentu ovšem není rasismus ani kriminalita. Bradley se oproti tvůrcům čím dál populárnějších true crime sérií nesnaží rekonstruovat ústřední zločin a krok za krokem rozebrat všechna pochybení systému. Střihovými postupy blízkými avantgardní kinematografii nám především zprostředkovává, jak žena nucená prožívat nejlepší léta svého života bez člověka, kterého miluje, zakouší neúprosné plynutí času.
Jak Kripl kemp, tak Time byly vloni poprvé uvedeny (a také oceněny) na festivalu Sundance. Ten již několik let zvyšuje pravděpodobnost nominace na Oscara v kategorii Nejlepší celovečerní dokument víc než kterákoliv jiná soutěžní přehlídka, byť specializovaná výhradně na dokumenty. Z letošních nominantů měl v Sundance kromě dvou uvedených snímků premiéru ještě rumunský Colectiv, přístupný na HBO GO. Název odkazuje k bukurešťskému nočnímu klubu, kde v roce 2015 vypukl požár, při kterém zahynulo 27 lidí a skoro 40 dalších jich kvůli nevyhovujícím hygienickým podmínkám a rychle se šířící infekci zemřelo v nemocnici.
Colectiv, film nejen o Rumunsku
První polovina Colectivu sleduje investigativní činnost reportérů, kteří se po incidentu pustili do odhalování děsivých poměrů v rumunském zdravotnictví. Dezinfekce ředěná kvůli šetření vodou byla jen špičkou ledovce. Do korupční sítě byli zapleteni dodavatelé zdravotních potřeb, ředitelé nemocnic i politici udržující národ kvůli vlastnímu prospěchu v nevědomosti. Druhá polovina se zaměřuje na mladého ministra zdravotnictví z nově dosazené úřednické vlády. Na očistu systému založeného na úplatcích, nepotismu a nepřehledném byrokratickém řízení má pouze rok.
Napínavý dokument tematicky navazuje na sociální dramata rumunské nové vlny. Třeba tragikomická Smrt pana Lazaresca z roku 2005 se vám bude zpětně jevit jako film, který je při vykreslování péče o pacienty rumunských nemocnic ještě příliš shovívavý. Svou výstavbou Colectiv zase připomene hrané investigativní thrillery jako Spotlight. Režisér Alexander Nanau ale příběhu uměle nepřidává na naléhavosti. Při své institucionální analýze se stejně jako jeho americký kolega Frederick Wiseman spoléhá na soustředěnou observaci. Bez vysvětlujícího komentáře nebo mluvících hlav trpělivě rozkrývá totální rozklad systému, který by měl sloužit občanům, ale ve skutečnosti z něj profitují jen lidé u moci.
Colectiv ale neukazuje jen zmar a ztrátu důvěry ve vládu, tedy něco, čím v současnosti procházejí občané bezpočtu dalších států. Zároveň upozorňuje, že demokracie nemůže existovat bez nezávislých médií a odvážných novinářů, kteří odhalují to, co bychom v zájmu mocných neměli vědět. Skutečnost, že film v obecné rovině nevypovídá o problému týkajícím se výhradně Rumunska, stvrdily hned dvě oscarové nominace (které jsou zároveň vůbec prvními nominacemi pro Rumunsko v celé historii tamější kinematografie). Stejně jako makedonská Země medu v loňském roce se snímek dostal zároveň mezi pět nejlepších cizojazyčných filmů.
Dokumentární noir
Nominování dokumentů v jiné než dokumentární kategorii, k němuž v posledních letech nedochází jenom na Oscarech, svědčí o prolomení dlouho udržované bariéry. Akademici jako by konečně akceptovali, že dokumenty mohou být filmařsky srovnatelně pozoruhodné jako fikce. Mezi Nejlepší filmy, tedy do nejexkluzivnější ze všech kategorií, nicméně dokumenty (na rozdíl od filmů animovaných nebo zahraničních) dosud vpuštěny nebyly. Počet zemí, které na Oscary jako nejreprezentativnější dílo své národní kinematografie posílají právě dokumentární filmy, přitom rok od roku roste. Letos se k tomuto kroku uchýlila Brazílie, Rumunsko, Chile, Itálie, Keňa, Lucembursko a Venezuela.
Chile na Oscary vyslalo Tajného agenta. Čtvrtý z nominovaných dokumentů mohli čeští diváci vidět v rámci přehlídky Tady Vary. Jeho protagonistou je třiaosmdesátiletý vdovec Sergio, který coby amatérský soukromý vyšetřovatel infiltruje pečovatelský dům, v němž údajně dochází k týrání klientů. Režisérka Maite Alberdi svůj úsměvný i dojemný film, originálně kombinující konvence špionážních thrillerů s citlivou observací stáří a samoty, označuje za „dokumentární noir“. Podobně jako v případě Time jde o film překvapující nerespektováním hranic mezi filmovými druhy a žánry a dávající zřetelně najevo, že na opravdovou formální invenci při nakoukávání nominovaných filmů narazíte spíš mezi dokumenty než v hrané tvorbě.
Hřejivé chvilky s chobotnicí
Neplatí to samozřejmě bezezbytku, jak dokládá poslední nominovaný dokument Moje učitelka chobotnice. Líbivá jihoafrická love story je typickým hlubokým lidským příběhem, jaké Akademici dřív tak rádi oceňovali v hlavní kategorii. Na rozdíl od sladkobolných dramat typu Crash nebo Milionář z chatrče se ale namísto mezilidských vztahů zaměřuje na neobyčejné pouto mezi vyhořelým filmařem Craigem Fosterem a ostýchavou chobotnicí. Dokument, který vznikl jako vedlejší produkt série Modrá planeta II, se kterou sdílí kameramana Rogera Horrockse, se snaží zlidštit tajuplné obyvatele mořských hlubin. Fosterův komentář je v souladu se sentimentálním laděním filmu založen více na emocích a na projektování lidských vlastností do jiných živočichů než na vědeckých poznatcích.
Podmořský svět je režisérkou Pippou Ehrlich a jejím kolegou Jamesem Reedem nahlížen jako magické místo plné nádherných barev, v němž se dějí zázraky a rodí nepravděpodobná přátelství a kde stejně jako v pohádkách dochází k souboji dobra se zlem, které zosobňují zejména žraloci. Zlověstná hudba doprovázející jejich záběry implikuje, že nejde o tvory snažící se v daném ekosystému přežít, tak jako chobotnice, ale o zloduchy. Přestože bychom Mé učitelce chobotnici mohli vyčítat, že bezostyšně manipuluje divákem a je nezodpovědně zjednodušující při vykreslování soužití člověka a zvířete, předplatitelům Netflixu sužovaným karanténou se hřejivý film vloni na podzim skvěle trefil do vkusu. Minimálně v tomto ohledu šlo nakonec také o snímek naladěný na ducha doby, jakkoli ne tak přímo jako Colectiv nebo Time, kterým oborová periodika připisují největší šanci na vítězství. Z hlediska své různorodosti pak mohou být všechny letošní oscarové dokumenty nejen inspirací pro diváky, ale také předobrazem toho, jaké diverzity by Oscaři někdy v budoucnu mohli dosáhnut.
Autor je filmový publicista.