Superliga proti vlastním fanouškům. Vlhký sen fotbalové oligarchie se rozplynul

Svět fotbalu bude zase jako dřív. Z neděle na pondělí dvanáct fotbalových velkoklubů oznámilo, že od příští sezony vzniká evropská Superliga – uzavřená soutěž evropské smetánky, do níž se nepostupuje na základě aktuální sportovní výkonnosti a postavení v tabulce národních soutěží, ale funguje jako VIP členství pro ty nejzavedenější fotbalové značky. Tři kluby ze Španělska (Real Madrid, FC Barcelona a Atlético Madrid), tři z Itálie (Juventus Turín, Inter Milán a AC Milán) a celá šestice týmů z Anglie (Manchester City, Manchester United, Chelsea, Arsenal, Tottenham a Liverpool) si dělala zálusk na luxusní finanční podmínky.

Podle prohlášení předsedy Realu Madrid a zároveň historicky prvního (a dnes již tušíme, že také posledního) ředitele Superligy Florentina Péreze nešlo jen o snahu nejbohatších klubů ještě více zbohatnout. V sázce prý měla být i záchrana samotného fotbalu před klinickou smrtí. Ztráty v důsledku pandemie pro každý klub Pérez vyčíslil na sumu ve výši čtyř set milionů eur. A v Superlize si týmy plánovaly rozdělit balík 3,5 miliardy eur přislíbený od investiční skupiny JP Morgan, tedy troj- až čtyřnásobek sumy, ke které se v současné Lize mistrů UEFA dobere pouze a jedině její vítěz. Pérez ale zapomněl dodat, že kluby si do současné tísně naběhly samy exponenciálním šponováním cen za hráčské přestupy. Ostatně právě Pérez na začátku století vytvořil v madridském Realu takzvané Galácticos koupí největších a nejdražších hvězd tehdejšího fotbalu.

Fanoušci FC Chelsea dali svůj názor najevo přímo před stadionem. Aby vůbec vpustili svůj tým na hřiště proti Brightonu, musela s rozhořčeným davem příznivců vyjednávat klubová ikona a technický ředitel klubu Petr Čech.

Na samotné představě ligy výjimečných by ještě nebylo nic tak mimořádného. Vždyť Evropou obchází toto strašidlo již od devadesátých let. Prosazoval ho majitel Marseille Bernard Tapie (tedy do doby, než jeho osud zpečetila korupční aféra), později ho následoval sám vlastník AC Milán Silvio Berlusconi. Vždy to byl velký sen klubových majitelů, nikoli však hráčů či fanoušků. A právě v tomto ohledu samozvaná Superliga tvrdě narazila.

Proti vlastním fanouškům

Odhalení nové pohárové soutěže o několik hodin předcházelo zveřejnění nového uspořádání Ligy mistrů, soutěže, kterou spravuje UEFA. A právě její předseda Aleksander Čeferin nijak neskrýval své rozčarování. Neváhal téměř okamžitě Superlize vyhlásit válku a bez jakékoli špetky vyjednávací diplomacie označit dva ze strůjců fotbalového puče, Andreu Agnelliho z Juventusu a Eda Woodwarda z United, za prolhané hady. Klubům pohrozil okamžitým vyřazením z rozehraných evropských pohárů, z národních soutěží, v nichž kluby mínily nadále koexistovat, a také hráčům jejich koncem v národních reprezentacích. Důvod byl nasnadě. Superliga totiž představuje více než silného konkurenta současným evropským pohárovým soutěžím. A zdá se, že ani poslední reforma Ligy mistrů – opět ve prospěch klubů z nejlukrativnějších západních soutěží – není tuctu superligových rebelů po chuti.

Ještě hlasitější odpor zazněl z řad fotbalových osobností. Někdejší hráč Manchesteru United Garry Neville vůči svému bývalému klubu nešetřil kritikou: „United se chtějí zapojit do soutěže pouze pro vyvolené, odkud nemůže žádný tým sestoupit a má právo hrát jen ty největší zápasy. Tohle nejsou zásady, na nichž byl klub založen. Vlastníci klubu nemají s jeho historií nic společného. Jsou to jen opatrovníci a pasažéři, kteří budou z klubu za pár let pryč. Fanoušci klub podporují sto let, a to jsou lidé, na kterých záleží,“ prohlásil pro televizi Sky Sports. Také Eric Cantona připomněl, že jde v první řadě přece o fanoušky klubů, a silně pochybuje, zda se jich vůbec někdo zeptal.

I když se zdá, že se schylovalo k mocenské válce o fotbal mezi vyvolenými kluby a organizacemi UEFA, popřípadě FIFA, spíše vyeskalovala dlouhodobá tenze mezi těmi, kdo kluby vlastní, a těmi, kteří jim fandí. A právě o fanoušky tu jde v první řadě. Pro místní obyvatele představují kluby opravdový kus života, zasahují do jejich každodennosti, i když jen procházejí kolem stadionu, o tom, co prožívají v den zápasu ani nemluvě. Původ a historie jejich klubu je i jejich vlastní historií a mohou na ní stavět svou identitu. Liverpool nebo kluby z Manchesteru svého času posilovaly třídní identitu svých fanoušků stejně jako samotných fotbalistů, kteří z dělnických podmínek sami vzešli.

Co fanouškům v bitvě o klub notně schází, je vlastnický podíl. Specifické pravidlo 50+1 v německé Bundeslize třeba zaručuje klubovým fanouškům držet nadpoloviční vlastnictví klubů. Právě proto chybějí německé velkokluby mezi samozvanou fotbalovou smetánkou, i když Bayern Mnichov německé soutěži dlouhodobě dominuje a pravidla o vlastnictví spíše omezují ostatní kluby v jejich konkurenceschopnosti. Ale navzdory existenci křiklavé nerovnováhy v rámci německé ligy si každý bavorský velkoklub musí každý titul vybojovat v rovné soutěži.

Proti lokálním fanouškům se v souvislosti s aktuální superligou staví jiný model sportovního klubu. Takového, jehož fanoušci jsou globální a jsou s klubem spojeni jen jako položka v účetní bilanci za prodané dresy, případně jako jednotka diváckého zájmu zvyšující lukrativnost a cenu televizních práv. Kluby vlastněné nikoli místním rodákem, ale podnikatelem, který se jeho prostřednictvím dostává do společenského povědomí. K tomu může ukořistit i nějaké trofeje – a navíc se jeho nebetyčně utracené peníze mohou vrátit ve formě finančního zisku.

Fiasko mocných

Odpor vůči zemětřesení ve světovém fotbale ale radikálně sílí. Fanoušci FC Chelsea, jejíž majitel Roman Abramovič zmíněné finanční závody koupí londýnského klubu odstartoval, dali svůj názor najevo přímo před stadionem. Aby vůbec vpustili svůj tým na hřiště proti Brightonu, musela s rozhořčeným davem příznivců vyjednávat klubová ikona a technický ředitel klubu Petr Čech. Na branách liverpoolského stadionu se objevují transparenty s protestními nápisy, které parodovaly i tradiční popěvek „You never walk alone“. Také samotní trenéři inkriminovaných klubů podtrhli pod svými chlebodárci židli, když se kriticky pustili do nové soutěže, jako to udělal liverpoolský Jürgen Klopp, Pep Guardioly ze City či madridský Zinedine Zidane.

Masivní kritika nakonec skutečně zabrala. Jako první oznámila odchod ze Superligy právě londýnská Chelsea. Nakonec se přidaly všechny anglické týmy, což kvitoval i britský premiér Boris Johnson, který klubům předtím vyhrožoval sankcemi. Brzy se k odchodu připojily oba milánské velkokluby a nakonec je následoval i Juventus Turín, a to přesto, že turínský majitel Agnelli byl jedním z hlavních iniciátorů nové prestižní soutěže. A po odhlášení Atlética Madrid se pouze čeká na podobný krok ze strany Pérezova Realu a katalánského konkurenta FC Barcelona, mimochodem nejzadluženějšího klubu na světě.

Celý superprojekt tak končí nečekaně rychlým superfiaskem. Odchod ze svých funkcí v klubech již oznámil výkonný ředitel Manchesteru United Ed Woodward, ostatní zosnovatelé superligového plánu jako například Daniel Levy z Tottenhamu Hotspurs se příznivcům pokorně omlouvají. Kluboví fanoušci tak sice slaví dočasné vítězství, ale v dlouhodobé perspektivě vyhráno nemají. Dokud nebudou mít ve svých klubech výraznější vlastnická práva, nikdo jim nezaručí, že nadále nebudou rukojmím svévolných rozhodnutí klubových majitelů.

UEFA by měla využít aktuálního vítězství k tomu, aby evropské poháry sloužily k co nejrovnoměrnějšímu rozdělování finančních odměn mezi účastníky, a definitivně tak skončit s ústupky těm nejbohatším ze strachu, že se pokusí vytvořit vlastní autonomní ligu. Ostatně horentní sumy, které si měly v Superlize kluby rozdělovat, plynuly nepřímo z předpokladu, že televizní společnosti a sponzoři se odkloní od stávajících struktur směrem k nové soutěži. Pérezovy přísliby, jak by ještě bohatší elita obohacovala chudší kluby, až příliš připomínaly sliby nikdy nefungující neoliberální mantry o prokapávání, kdy bohatství stéká od nejbohatších k těm nejchudším dole. Tahle teorie nefunguje ani ve společnosti a není důvod se domnívat, že by mohla fungovat ve světě fotbalu.

Když už dochází k pokusu amerikanizovat evropský sport v podobě uzavřené soutěže, lepší by bylo začít u otázky zavedení platových stropů. Nebo rovnou oprášit myšlenky někdejšího vůdce britských labouristů Jeremy Corbyna na vyvlastnění celých klubů z rukou globální oligarchie. Potom se můžeme v klidu vrátit k tomu, co máme na sportu nejraději. Tedy k situacím, v nichž může outsider porazit favorita.

Autor je spolupracovník redakce a tvůrce podcastu Outsider.