Foto Karolina Ryvolová
„Vzít si tác a postavit se k okénku, dostat jídlo a pití, to byl tehdy vrchol mého života,“ popisuje Radek Banga svůj pocit, když si za první vydělané peníze z brigády mohl zaplatit obědy ve školní jídelně a zařadit se tak konečně po bok svých spolužáků a spolužaček, kteří školní oběd považovali za obyčejnou rutinu. Věci, které běžná rodina považuje za nudný standard, mohou být pro dítě ze sociálně slabého prostředí nedostižnou metou. Jenže Bangova kniha není jen souborem dojemných historek o chudém, ale snaživém dítěti. Dotýká se citlivých témat – domácího násilí a reprodukce sociálního vyloučení Romů. Není divu, že zapůsobila jako rozbuška. Autor sám píše, že otevřel Pandořinu skříňku, když ukazuje, že problémy romských dětí vyvěrají nejen z rasismu, ale reprodukují se i skrze různé návyky a praktiky uvnitř romských rodin.
Mluvit o rodinných traumatech bolí
Mediální bouře, kterou kniha a následné rozhovory vyvolaly, svým způsobem odpovídá tomu, co se může dít v rodinách, když někdo začne o problémech otevřeně mluvit. Oběti násilí a zneužívání v rodině se setkávají s tím, že jim okolí nevěří, zpochybňuje jejich zážitky, obviňuje je ze snahy upoutat pozornost nebo se je snaží ukonejšit, že přeci situace nebyla tak hrozná, když to zdárně přežili. Ti, kdo téma otevřou, riskují, že přijdou i o ty vztahy, které do té doby fungovaly, protože každý člen rodiny najednou musí zaujmout nějaké stanovisko, postavit se buď za oběť, nebo za násilníka. Výsledkem může být velice často nikoli vyřešený problém, ale rozpolcená rodina. I toto je součást mechanismu, který způsobuje, že se problém domácího násilí tak těžko otvírá a často neřeší.
Cesta z ghetta vyžaduje změny celospolečenské, ale i zásadní sebereflexi uvnitř komunity.
Bangova výpověď je ale velice silná v tom, že se mu daří mluvit i o vlastním násilnickém otci s pochopením. Ukazuje, že je možné vystoupit ze spirály násilí, vymezit si hranice, pojmenovat to špatné, ale také pochopit. Banga popisuje, že i když se mu nepodařilo přesvědčit otce, aby řešil svůj problém s alkoholem a agresivitou, podařilo se mu alespoň s otcem víc mluvit, a tím pádem ho i pochopit. Píše: „Táta se mi začal víc svěřovat o svém dětství a já postupně odhaloval, co za tím vším vlastně vězí. Děda ho jako kluka doslova mučil. Býval bit i lopatou přes hlavu, jen aby si děda na někom vymlátil svůj vztek. Táta považoval za své osobní vítězství, že takhle nemlátil on nás. Nemyslel to jako vtip, řekl mi to smrtelně vážně. Člověk netušil, zda má brečet, nebo se smát. Táta si asi neuměl přiznat, že byl týrané dítě.“
Název knihy (Ne)pošli to dál odráží právě tohle poznání. Je důležité podělit se o své strasti, sdílet je s jinými, získat oporu v těch, kteří jsou schopni vám ji dát a díky tomu se zbavit zášti, již pak oběť posílá dál skrze agresi nasměrovanou na někoho jiného, ať už zpět k násilníkovi nebo někomu dalšímu z rodiny.
Osobní výpověď
Kniha není sociologickou studií, je potřeba ji číst jako osobní výpověď člověka, který se chce podělit o svůj příběh. Dělá to proto, že se na své cestě z neutěšených poměrů něco naučil a rád by to zprostředkoval dalším, především dětem, které zažívají něco podobného. Jednou z jeho zkušeností totiž je, že o problémech, které děti v rodinách zažívají, nemluví ani ony samy mezi sebou. Kvůli tomu má mnoho dětí pocit, že to, co zažívají, se děje jen jim, stydí se za to a těžko hledají oporu, která by jim pomohla zlou situaci překonat, nebo se alespoň necítit tak osaměle.
Je důležité zdůraznit, že zkušenost, kterou Banga popisuje, není nijak bytostně vázaná na romství. Totéž, co zažil on, může zažít dítě v rodině jakékoli etnicity. Radek Banga sdílí svou zkušenost dítěte s domácím násilím v rámci preventivních programů pro školy a je skvělé, že skrze ně jako populární osobnost promlouvá k dětem romským i neromským. Problém spočívá v tom, že pro Romy a Romky může být komplikovanější právě ta možnost otevřeně o svých zážitcích mluvit. Je tu ještě méně těch, kteří by poslouchali, jsou tu tací, kteří řeknou, že romská rodina je živelnější a emocionálnější, a tak je přirozené, že mají doma prostě Itálii. Zároveň je tu ten risk, že jejich výpověď bude chápaná ne jako výpověď oběti, ale jako důkaz o zkaženosti komunity.
Sociální vyloučení jako rodinné dědictví
Větší rozruch než téma domácího násilí způsobilo mezi Romy téma vztahu rodičů a dětí. V kapitole Mýty a skutečnost zpochybňuje autor mýtus romské rodiny. „My Romové se hrdě chvástáme tím, jak je pro nás rodina na prvním místě, především naše děti. Je tomu ale vždycky tak? Domnívám se, že spíš ne.“ V knize se dále dočteme: „Jsou to často rodiče v romských rodinách, kdo vykořisťuje své děti a používá je pouze jako zdroj příjmů. Vím, že se za tento výrok mnoho Romů bude zlobit, a vím, že takhle to není v každé rodině. Viděl jsem to ale mnohokrát a říkám vám, že u mnoha z nich jsou děti již odmala pouhým rukojmím. Jsou to rodiče, kdo místo nastavení fungujícího řádu nastavují pravidla tak, aby se to hodilo pro jejich vlastní přežití. Jsou to často rodiče v romských rodinách, které zajímají především příspěvky od států nebo přímo peníze jejich dětí.“
Je jasné, že je to tenký led a mnoho Bangových kritiků se oprávněně obává, že tyto věty se stanou municí proti Romům v rukou politických stran jako SPD. Jenže zde platí totéž, co u problému s domácím násilím. Klid v domě nemůže jít na úkor oběti. Je potřeba číst knihu celou, ne jen výše citované věty. Je třeba číst ji jako výpověď kluka, který se ptá svých rodičů: Jak to, že otec mohl jezdit z flámu taxíkem, zatímco já nedostal ani na obědy v jídelně? Romští i neromští rodiče dělají chyby a špatná rozhodnutí. A možná že právě přímo položená otázka může někomu pomoci rozhodnout se příště ve prospěch svého dítěte spíš než moralizující společenský tlak.
Z textu je patrné, že ačkoli se Bangovi podařilo pochopit neštěstí svého otce, který sám zažíval týrání, později propadl alkoholu a svou frustraci obracel vůči své ženě i dětem, pochopit a odpustit, že rodiče si v důsledku svých závislostí ukousli větší díl z už tak malého koláče, je pro něj těžší. V textu najdeme dobře popsaný mechanismus reprodukce násilí, ale nic o sociálních souvislostech závislostí vyloučených sociálních skupin ani o mechanismu špatného hospodaření a pádu do dluhových pastí. Způsob života rodičů pak v jeho příběhu působí jako pouhý výsledek špatných individuálních voleb. Samozřejmě, že bez vlastní zodpovědnosti a snahy to nejde, nicméně strukturní nerovnosti a mechanismy sociální reprodukce vedou k tomu, že určité cesty jsou pro někoho výrazně snazší a někdo jede po dálnici přímo do pekla.
Ty máš na víc
Banga popisuje i vlastní cestu z marasmu dětství na Žižkově, které pro mnoho romských dětí skončilo v kriminále či předávkováním. Podobně jako v dalších příbězích lidí z vyloučeného prostředí je v tom hodně individualismu. Na mysli mám třeba knihu Americká elegie od J. D. Vance. I Bangova kniha obsahuje ve své druhé polovině pasáže hraničící až s motivační literaturou: Když chceš, tak to dokážeš! Měj sny, věř si a konej… Individualismus a důraz na výkon je někdy podobným příběhům vytýkán, jsem proto ráda, že se Banga neostýchá mluvit i o důsledcích té až nadlidské snahy, kterou musí jedinec ze znevýhodněného prostředí vyvinout, aby to někam dotáhl. Popisuje vyčerpání až na hranici halucinací nebo fyzický kolaps v důsledku psychického zhroucení.
Ale jak už bylo řečeno výše, není to sociologická studie a ano, bez odhodlání a píle to prostě nejde. Zároveň jsou tu ale strukturní bariéry, které způsobují, že to, co je pro někoho běžnou součástí života, se pro někoho jeví jako téměř nedosažitelný milník. Kdo chce komplikovanosti sociálního vyloučení porozumět, ten nemůže zůstat u této jedné knihy. Situace v rodině, kterou Banga vylíčil, je odborníky označována jako toxický stres, který způsobuje, že děti z takového prostředí jsou prakticky odsouzeny ke školnímu neúspěchu, a to zvlášť v případě, že škola s jejich podmínkami vůbec nepočítá a pracuje s nimi jako s dětmi z harmonického prostředí. Z hlediska vyučujících se pak takové dítě jeví jako nepozorný provokující spratek. Jak s takovými dětmi pracovat, vylíčil v knize A okraje máš kde? Juraj Čonkyna.
Bangova kniha a jeho veřejné vystupování jsou důležitým momentem pro romskou komunitu. Banga si uvědomuje svou roli veřejně známé osobnosti. Sám píše, že už není jen „ten cikán“, ale „ten cikán z televize“, a o to ošemetnější jeho postavení je. Když byl zpěvákem, co zpívá s Karlem Gottem, přispíval k šíření dobrého obrazu Romů v celé společnosti. Teď ale otevírá bolavá témata násilí a deprivace dětí nebo vnitřní hierarchizace romských rodin a zneužívání Romů jinými Romy. Banga ovšem nepopírá, že ve společnosti existuje rasismus, kterému sám čelil ve škole i na hudební scéně a který klidně mohl způsobit, že by nikdy nevznikl žádný Romano hip hop. Cesta z ghetta vyžaduje změny celospolečenské, ale i zásadní sebereflexi uvnitř komunity. Je jasné, že to bude bolet, ale právě taková debata je znakem emancipace víc než další úspěšný romský hudebník.
Autorka působí na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.