Praha je městem nevšedních urbanistických kvalit. Tyto kvality jsou do značné míry spojeny s vnímáním výrazných panoramatických motivů, které se tu otevírají přímo z ulic, náměstí, veřejně přístupných zahrad a parků či z nábřežních komunikací. Velká část pohledů na město tu dnes není věcí jakési exkluzivní atrakce, ale stává se naopak součástí každodenního bytí a zdrojem bezprostředního kulturního a sociálního prožívání. Na rozdíl od řady jiných velkoměst se Praha rozkládá ve značně členitém kopcovitém terénu, který dává vyniknout po staletí se utvářející organické městské zástavbě, zejména pak nejvýznamnější pražské dominantě – Pražskému hradu s metropolitním chrámem sv. Víta. Malebný pohled ze staroměstského nábřeží přes poklidnou vodní hladinu Vltavy s rytmizovanou horizontálou Karlova mostu na sluncem ozářenou Malou Stranu a za ní se majestátně tyčící Pražský hrad patří k nejvýznamnějším hodnotám světového kulturního dědictví. Je bez nadsázky stejně ikonický a vyvolává podobně silné emocionální prožitky jako pohledy na athénskou Akropoli, na Carcassone, El Escorial, Tádž Mahal či Machu Picchu. Jen máloco jiného je pro nás v dlouhém časovém horizontu tak trvalým a silným zdrojem kulturní identity jako právě kompozice jedinečného pražského panoramatu.
Není ikoničtějšího pohledu
Norský teoretik architektury Christian Norberg-Schulz ve své proslulé knize Genius loci (1979) věnované formálním aspektům městských organismů zdůrazňuje, že jen málo míst vzbuzuje takové okouzlení jako Praha. „Praha se i jako městský celek vyznačuje kontrastem mezi zemí a nebem. Strmý vrch, na němž stojí Pražský hrad, kontrastuje s horizontálně rozprostřeným shlukem Starého Města a Hrad sám soustřeďuje lokální charakter ve svých dlouhých horizontálních liniích, nad nimiž se vertikálně tyčí k nebi katedrála sv. Víta. Tato poslední juxtapozice je završujícím motivem proslulého ‚pohledu na Prahu‘: pohledu přes horizontálně ubíhající Vltavu na vertikálně stoupající Malou Stranu. Je někde na světě jiné město, jehož charakter byl takto konkretizován v jediné vedutě, která zahrnuje všechny úrovně prostředí, počínaje krajinou a konče artikulací jednotlivé budovy?“
Restaurační terasa, která má před Smetanovým nábřežím vzniknout, je z urbanistického pohledu nepotřebným a nevhodným prvkem, který zastíní historickou navigaci a naruší harmonii pravého vltavského břehu.
Pro ilustraci uvedené pasáže Norberg-Schulz v knize použil svůj vlastní snímek Karlova mostu, Malé Strany a Pražského hradu, zjevně pořízený ze Smetanova nábřeží. Praha nabízí bezpočet poutavých panoramatických pohledů. Ona „jediná veduta“ Prahy, v níž jsou zahrnuty a zhmotněny esence a charakter urbanistické hodnoty historického jádra města a spojení jeho architektury s přírodou, se ovšem otevírá jen z jednoho, nepříliš dlouhého úseku vysoké říční navigace Smetanova nábřeží, poblíž Karlových lázní. V tomto místě se navigace mírně zalamuje a vytváří tak nevelké vyhlídkové plató, bezprostředně vybízející k zastavení. Právě odtud byla Praha mnohokrát zvěčněna malovanými obrazy. Odtud také byly pořízeny statisíce snímků, které se uplatňují na pohlednicích, v turistických průvodcích, v knihách a časopisech i na webech věnovaných Praze nebo české, evropské a světové kultuře a architektuře, ale také na suvenýrech či v soukromých albech fotografů. Snadno se lze přesvědčit o tom, že z jiného místa se takto výrazný ikonický pohled na urbanistickou kompozici Prahy nenabízí.
O co přicházíme?
Závažný význam a smysl urbanistických a kulturních hodnot určitého místa si hlouběji a zřetelněji uvědomíme často až ve chvíli, kdy o ně přicházíme, jak si snadno můžeme dokázat na analogickém příkladu. Jiný velmi poutavý pohled na Vltavu s Karlovým mostem, Malou Stranu a Pražský hrad se donedávna skýtal z malého parku na Alšově nábřeží, poblíž Mánesova mostu. Tento pohled jsme však ztratili prakticky ze dne na den, ve chvíli, kdy tu trvale zakotvila rozměrná restaurační loď, kterou provozuje firma Marina Ristorante. Její horní zastřešená paluba výrazně přesahuje výšku litinového zábradlí nábřežní promenády. Lidé, kteří si na Alšovo nábřeží přijdou postát či posedět, tak z levobřežní části Prahy uvidí sotva věže svatovítské katedrály a kostela sv. Jiří. Malou Stranu i zbytek Hradu jim horní paluba lodi zakryje. Loď ovšem znehodnocuje i pohled na Palachovo náměstí a na budovu Rudolfina, který se otevírá z protějšího běhu či z Karlova mostu.
V reklamách na propagačních webech se dočtete, že „tato plovoucí restaurace se nachází na obří lodi (…) odkud je krásný výhled na Pražský hrad a Karlův most“. Firma Marina Ristorante tak maximální měrou profituje z neopakovatelného genia loci a jedinečných urbanistických hodnot historického jádra Prahy s jeho úchvatným panoramatem a všemi v něm se uplatňujícími vysoce kvalitními středověkými, renesančními a barokními architektonickými díly. Činí tak ovšem bezohledným parazitujícím způsobem, na úkor životního prostředí, veřejného prostoru a kulturních i uměleckých hodnot, které Prahu činí výjimečnou a s nimiž se většina jejích obyvatel identifikuje jakožto se svým domovem. Ke zlepšení životního prostředí a zvýšení kulturních a urbanistických kvalit města tento projekt přitom sám nijak nepřispívá. Restaurace Marina Ristorante, která pražské panorama zprivatizovala, je plavidlem na řece Vltavě. Nejde o stavbu, a proto se na ni nevztahují pravidla určená platným stavebním zákonem ani zákonem o památkové péči. Úřední moc na úrovni města je zde značně limitovaná a politická vůle k nápravě zřejmě chybí.
Privatizace veřejného prostoru
Projekt lodi Marina Ristorante samozřejmě není ojedinělým případem privatizace veřejného prostoru a uzurpování pražského panoramatu: developer James Woolf z firmy Flow East zdemoloval hodnotný modernistický dům upravený architektem Bohuslavem Kozákem jen proto, aby na atraktivním exponovaném místě na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice mohl zbudovat obchodní centrum, které ruší okolní prostředí svými proporcemi, banální fasádou i a nevkusným večerním světélkováním. Nedávno zesnulý miliardář Petr Kellner nechal kvůli výhledu ze své vily na Hanspaulce zbořit rozlehlý, architektonicky poutavý terasový hotel Praha. Lobbista Roman Janoušek a prezident ČSA Miroslav Dvořák si v Podolí postavili nové vily s exkluzivními výhledy na úkor sousedů, jejichž domy zastínili. Z pražského panoramatu těží a pro svůj účel jej znásilňují i megalomanské, urbanisticky necitlivé, předimenzované projekty developerské firmy Penta Real Estate v sousedství Masarykova nádraží. Výčet je ovšem jen namátkový a uvedenými příklady nekončí.
Počátkem roku 2021 starosta Městské části Praha 1 Petr Hejma (STAN) představil veřejnosti projekt tzv. revitalizace Anenského trojúhelníku a na něj navazující záměr úpravy Smetanova nábřeží. Projekt je dílem architektonické kanceláře TaK Architects a vznikl již v roce 2016 na popud tehdejšího starosty Oldřicha Lomeckého (TOP 09). K jeho již nasmlouvané realizaci nedošlo kvůli změnám politického složení v zastupitelstvu Prahy 1. K projektu se však vrátilo současné vedení městské části, které také prosadilo jeho zapracování do rozsáhlé koncepční studie o uspořádání dopravy v oblasti Křižovnická – Smetanovo nábřeží – Masarykovo nábřeží, kterou vypracoval Institut plánování a rozvoje hl. m. Prahy a kterou 22. března 2021 schválila Rada hlavního města.
Když v cestě stojí javor
V březnu 2021 Praha 1 zahájila likvidaci malého parku v Anenském trojúhelníku mezi Smetanovým nábřežím a ulicí Karolíny Světlé. Během března došlo k odstranění keřů, vybagrování zeminy a pokácení jednoho ze stromů, které tu rostly. Plánovanému pokácení druhého stromu – robustního věkovitého javoru, na kterém se usadil pár holubů hřivnáčů – načas zabránil až vehementní odpor aktivistů a opozičních zastupitelů, kteří se nehodlali smířit s odstraněním vydatného zdroje stínů a vláhy, který tu v letních měsících chrání kolemjdoucí před vedrem a zmalebňuje uvedené pražské zákoutí. Pražané se brání tomu, aby zde namísto zeleně vznikla nepřívětivá vydlážděná plocha. Vedení Prahy 1 nepřesvědčivě argumentuje zkvalitněním životního prostředí. Ze souvislostí však vyplývá, že tu jde především o zprovoznění zaslepeného čapadla – zaklenutého průchodu skrz říční navigaci k vodnímu toku. Právě u jeho vyústění má totiž na základě představeného projektu vzniknout soustava vyhlídkových mol a lávek a především třípodlažní terasa, která – jak z vizualizace vyplývá – má sloužit restauračním či kavárenským účelům. Jejímu zřízení a zpřístupnění stál nedaleký parčík na Anenském trojúhelníku v cestě.
Zřízení terasy a mol před Smetanovým nábřežím je v různých ohledech kontroverzní a vyvolává řadu palčivých otázek. Samozřejmě se můžeme ptát, co se se stavbami na řece stane při příštích záplavách, zda nebudou zničeny a – zejména – zda při jejich utržení nehrozí zničení pilířů nedalekého Karlova mostu. Otázkou je i to, jak bude v bezprostřední blízkosti vltavského jezu zajištěna bezpečnost návštěvníků, kteří se budou po lávkách procházet, když projekt naznačuje jen nízké provazové zábrany. A bude realizovaný projekt skutečně tak subtilní, jak jej představuje vizualizace, nebo se reálná architektura stane ve skutečnosti výrazně robustnější?
Kulturní hodnoty versus plytké atrakce
Otevřené ale zůstávají především obecnější otázky týkající se životního prostředí, urbanismu a ochrany kulturního dědictví. Samotné Smetanovo nábřeží je rovněž velmi výrazným urbanistickým fenoménem, který se významně podílí na utváření charakteru Starého Města a zásadně ovlivňuje jeho vnímání. Pravobřežní nábřežní fronta je tu na severní straně určena skladbou měšťanských domů z 19. století, jež mají převážně klasicistní a historizující formy. Na severní straně je ohraničena vertikálními dominantami Staroměstské mostecké věže, Wiehlovy vodárenské budovy, Staroměstské vodárenské věže a Karlových lázní, na jihu ji uzavírá honosný novorenesanční palác Lažanských, most Legií a impozantní budova Národního divadla. Na utváření charakteru Smetanova nábřeží se podílí i zeleň Anenského trojúhelníku a parku Národního probuzení s Krannerovou kašnou a sochou císaře Františka I. Výrazným horizontálním prvkem, který tvoří kompoziční základ celého nábřežní fronty, je masivní kamenná říční navigace, zbudovaná podle projektu architekta Bernharda Gruebera v letech 1841 až 1845 v souvislosti se stavbou druhého pražského mostu. Urbanistická kompozice Smetanova nábřeží je velmi vyvážená a uzavřená. Její vzácný charakter umocňuje zrcadlení rozmanité fronty na vodní hladině. Naopak naplavený ostrov, který se vytvořil poblíž mostu Legií, s dnes již vzrostlými stromy a nevkusnou půjčovnou šlapadel, je prvkem rušivým a z urbanistického hlediska nežádoucím.
Rovněž restaurační terasa, která má před Smetanovým nábřežím v blízkosti Anenského trojúhelníku vzniknout, je cizím, z urbanistického pohledu nepotřebným a nevhodným prvkem, který zastíní historickou navigaci a naruší harmonii pravého vltavského břehu. Zástavba říčního koryta znemožní i poutavou malebnou reflexi nábřežních budov na hladině řeky. Ke zlepšení atmosféry pak rozhodně nepřispějí ani různá bizarní rekreační plavidla, jejichž rozptýlení a kotvení tu lze očekávat. Přitom už samotné narušení staroměstského panoramatu, budou-li terasy realizovány, bude znamenat velkou kulturní ztrátu, kterou nemůže vyvážit plytká atrakce v podobě vycházkových mol, jež se tu mají po hladině Vltavy rozprostřít.
Plánovaná novostavba terasy má být podle všeho o jedno podlaží vyšší než neblahá restaurační loď Marina Ristorante. Na nejvyšším, třetím podlaží terasy lze totiž předpokládat židle, stoly, slunečníky a snad i plachtové či jiné zastřešení. Terasa má přitom být umístěna před nejexponovanější místo nábřeží, tam, kde se navigace mírně zalamuje, odkud se naskýtá nejkrásnější výhled na město. Terasa navigaci převýší a pohled z navigace na Karlův most, Malou Stranu a Pražský hrad z velké části zastíní, naprosto jej znehodnotí a nejspíš i znemožní všem, kdo budou po navigaci procházet. Exkluzivní pohled přes řeku si budou moci dopřát jen návštěvníci terasy, kteří za to nejspíš budou muset zaplatit provozovali, jenž pak na celé věci bude jako jediný dlouhodobě profitovat.
Nevhodné a brutální
Zřízení restauračních teras před Smetanovým nábřežím, které prosazuje vedení Městské části Praha 1, je nevhodný a nepřijatelný brutální zásah do pražského urbanismu a poškozuje kulturní dědictví světového významu. Celý projekt navíc vytváří nebezpečný precedens pro další zábory dosud nedotčených částí nábřeží v pražském centru. Prosazování projektu zřejmě není nic jiného než mocensky prosazovaná privatizace veřejného prostoru a s ní související zcizení kulturních hodnot, jež jsou celospolečenským vlastnictvím. Terasy před Smetanovým nábřežím jsou tak nejspíš jedním z nejsobečtějších a nejhorších projektů, jejichž realizace se v historickém jádru Prahy v nejbližší době plánuje.
Proti uvedenému projektu se otevřeným dopisem z 29. března 2021, zaslaným pražskému primátorovi Zdeňku Hřibovi a radním hl. m. Prahy a Městské části Praha 1 jménem Uměleckohistorické společnosti, ohradil její předseda, historik architektury Rostislav Švácha. K iniciativě Uměleckohistorické společnosti se následně otevřeným dopisem z 1. dubna 2021 připojil Tomáš Winter, ředitel Ústavu dějin umění AV ČR. Věřme, že tato iniciativa nezůstane bez odezvy a odpovědní činitelé na úrovni samosprávy i státní správy budou jednat v souladu s platnými právními předpisy i v souladu se svým svědomím a další devastaci kulturního dědictví a zcela nepřijatelnému obchodování s ním v tomto i dalších podobných případech zamezí. Doufejme, že se k jiným nenahraditelným ztrátám na kulturním dědictví nepřiřadí likvidace „jediného“ pohledu na Prahu.
Autor pracuje v Ústavu dějin umění AV ČR.