Režisér Alexander Nanau. Foto European Film Awards
Váš snímek Kolektiv vyhrál Evropskou filmovou cenu a byl nominovaný na Oscara v kategorii Nejlepší dokument i Nejlepší mezinárodní film. Co pro vás znamenají ceny?
Poctu a také širší dosah. Fakt, že má Kolektiv takový ohlas, u novinářů i u diváků a v každé zemi, kde se vysílá, je povzbuzující. A zároveň znepokojující, protože to znamená, že celý svět vypadá víc a víc tak, jak ukazujeme ve filmu.
V Česku snímek vyvolal velký zájem hlavně během první vlny pandemie, kdy lidi více než jindy přemýšleli o zdravotnickém systému. Pomohla současná situace k vašemu úspěchu?
Určitě. Kolektiv měl premiéru na festivalu v Benátkách v roce 2019 a už tam měl silnou odezvu a dobré recenze ve všech hlavních filmových časopisech jako Variety. Ale tato pandemie lidi donutila, aby si uvědomili, jak urgentní toto téma je. I jak blízko všichni máme k situaci, kdy začnou umírat lidé zbytečně. A ke společnosti, v níž lidé u moci lžou a kradou peníze klidně i ze zdravotnictví, které pak není schopné zachraňovat životy. Náš příběh vypráví o postoji komunity k jedinci a naopak, i proto jeho originální název píšeme s malým c, a ne přesně podle názvu klubu Colectiv, kde došlo k tragédii.
Dokument začíná v roce 2015, kdy při požáru v bukurešťském klubu Colectiv zemřelo skoro třicet lidí, a odhaluje, proč v nemocnicích začali poté umírat i další popálení, „pod dohledem“ tehdejší sociálnědemokratické vlády. Tu následné protesty smetly, loni ale v Rumunsku byly nové volby a sociální demokraté opět vyhráli. Znamená to, že vše zůstává při starém?
Nemyslím si, že by byly věci stále stejné. V loňských volbách sice sociální demokraté získali nejvíc procent, ale od událostí zachycených ve filmu ztratili skoro polovinu voličů. Problém je, že hodně lidí k volbám vůbec nešlo, což je v demokracii katastrofa. K tomu ale vedla opozice, která převzala moc, a chovala se stejně arogantně, podezřele a zapletla se do korupčních kauz. Když lidé poznali, že ani opozice není jiná, na volby se vykašlali. Čímž je neomlouvám, protože teď se v Rumunsku objevily i mladé strany, které už v parlamentu ukázaly, že bojují proti politické třídě, jež si přisvojuje všechna privilegia pro sebe.
Měl Kolektiv nějaký dopad na domácí veřejnost?
Co se týče vlivu filmu, vždy je těžké změřit, co přesně se společností udělá. Víme, že Kolektiv lidi zajímá. V rumunských kinech se stihl promítat jen dva týdny, i tak na něj přišlo 25 tisíc diváků. Přitom u nás se do kina na dokumenty moc nechodí, běžně by dokumentární film za čtrnáct dní zhlédly tak tři tisíce lidí. Během pandemie se film objevil na VOD, protože HBO Europe patří mezi koproducenty, a v Rumunsko šlo o nejsledovanější titul na HBO. Pak můžu operovat ještě s informací od novinářů, že od premiéry filmu desetkrát vzrostl počet tzv. whistleblowerů. Pokud se investigativním reportérům předtím ozvalo osm až deset informátorů denně s nějakou validní stopou k odhalení korupce či dalších špatností, po Kolektivu se jich ozývá sto až sto dvacet za den. A mnoho z nich prý odkazuje na to, že po zhlédnutí našeho filmu už nechtějí stát na špatné straně společnosti. Kolektiv tedy dokáže promluvit napřímo ke konkrétnímu divákovi, vytvořit si k němu soukromý vztah. A to je podle mě nejvíc, co film zmůže.
Film pracuje s emocemi a má mnohem větší dosah než píšící novináři, kteří špatný stav a řízení zdravotnického systému v Rumunsku odhalili. Vnímáte u takového tématu svou roli i jako společensky aktivistickou?
Názor, že by filmový režisér měl být i společenský aktivista, naprosto odmítám. Přesně to jsem se tu snažil nebýt. Film by neměl být propagandou, ani pro dobrou věc. Filmař musí být stejně jako novinář objektivní a jen divákovi pomoct pokládat ty správné otázky o svém vlastním životě a postojích. Ne mu předkládat řešení. Abychom si byli jisti, že ukazujeme pravdu, najali jsme si vlastní tým investigativních novinářů, kteří ze všech stran všechno ověřovali. Vyprávění o historickém společenském okamžiku s sebou nese zodpovědnost, neměli byste jím manipulovat. Nálepka aktivisty vždy implikuje, že jste zaujatý.
Jako vypravěč se ale nesnažím někomu stranit. Proto jsme do filmu nedali spoustu jmen, třeba lidí, kteří veřejně tvrdili, že náš zdravotnický systém je stejně dobrý jako ten německý. Důležitější než znát jejich identitu je pochopit mechanismus systému, který nás ovlivňuje, mechanismus manipulace, a přimět diváka, aby se ptal sám sebe, jak manipulaci podléhá on. Proto například ukazujeme, že před každou tiskovou konferencí existuje moment, kdy se lidé rozhodnou, co přesně řeknou a co ne. Ukazujeme i mladého ministra zdravotnictví, který jako první z vlády řekl pravdu. Film by neměl stát na něčí straně. Lidé, které dnes chválíte, můžou zítra udělat něco špatného. Nechtěl jsem divákům říkat, že tenhle člověk je dobrý, a tenhle ne. Důležitější bylo ukázat, jak lidé reagují pod tlakem moci.
Pomohl vám k udržení nezaujatého odstupu i fakt, že jste žil dlouho v Německu?
Určitě. V Rumunsku žiju stále trochu mimo filmovou komunitu, což mi pomáhá udržet si jasnější vizi. Východní Evropané umějí své kolegy uzemnit, neváží si svých spoluobčanů. Velmi často mám pocit, že jejich hodnoty ani nevidí, připadá jim, že všichni něco dělají jen ze zištných důvodů. Řekl bych, že jde o pozůstatek doby komunismu, kdy se všichni pomlouvali a podezřívali. I dnes, pokud někdo něco dokáže, ostatní ho srazí k sobě zpátky do bahna. Ani rumunská novinářská komunita není příliš šťastná z toho, co dokázal tým kolem Cătălina Tolontana, který odhalil závažné skutečnosti nejen o ředění dezinfekce v nemocnicích. Když jsme měli před premiérou filmu tiskovou konferenci, dorazilo na ni asi sto dvacet žurnalistů, ale nikdo pak o tom do svých novin nic nenapsal. To myslím o rumunské společnosti vypovídá dost.
Bylo pro vás jasné rozhodnutí zařadit do filmu i oběti požáru, jednu přeživší, ale silně popálenou ženu a rodiče mladíka, který zemřel?
Ano, tenhle příběh z Rumunska let 2015 a 2016 je svým způsobem jejich příběh. Oni jsou srdcem toho filmu. Jen díky nim tomu všemu můžeme rozumět. S nimi se identifikujeme.
Natáčet jste začali už v roce 2015, váš film tedy ukazuje události, jak se staly, nejde o rekonstrukci. Jak vypadal váš proces filmování?
Observační dokument jsem netočil poprvé, má metoda se s každým filmem vyvíjí a pokaždé jsem lepší v zachycení událostí. V případě Kolektivu se toho ale dělo tolik, že být všude a natočit ty správné věci vyžadovalo velkou produkční snahu. Museli jsme udržovat vztahy se spoustou lidí. Většinou sledujete jednu postavu a už to stojí spoustu práce, protože několik měsíců s ní budujete silný vztah, což je vyčerpávající. Tady jsme měli několik postav, jeden den jsme natáčeli třeba s novináři i oběťmi, takže jsme se museli neustále emočně adaptovat, každého z nich totiž musíte natáčet jinak. Aby ten film dobře fungoval, musel dokázat přenést tento rozdílný přístup i na diváka.
Pomáhá vám při natáčení vaše minulost divadelního režiséra?
Zkušenosti z divadla filmaři vždy pomůžou. Když čtete spoustu her, naučíte se něco o dramaturgii. Také umíte lépe pracovat se skutečnými lidmi. V divadle totiž máte čas pozorovat herce, pochopíte, jak lidé jednají, jak reagují, jak s nimi můžete komunikovat, i neverbálně nebo svým postojem. Tak se nepřímo učíte režírovat, když zjišťujete, jak se tvarují lidské vztahy, jak lidé získávají odvahu otevřít se. Hodí se to i v dokumentu. Mí protagonisté cítili, že je nesoudím, což jim pomohlo k tomu, aby zůstali před kamerou autentičtí, bez masky.
Hlavní narativní linku ve filmu tvoří pátrání novinářů z deníku Gazeta Sporturilor. Souhlasili od začátku s tím, že je budete sledovat?
Hned ne. Těžko říct, čím jsme je přesvědčili k souhlasu. Asi pomohlo, že viděli náš vlastní investigativní tým i to, jak je důkladný. Díky tomu pochopili, že jsme profesionálové. Reportér Cătălin Tolontan mi také při premiéře v Benátkách prozradil, že souhlasil i proto, aby se mladá generace díky filmu dozvěděla, o čem novinářská práce je. Míň a míň mladých lidí totiž čte noviny, informace radši získávají ze zdrojů, za nimiž nestojí novináři. I já chtěl při natáčení pochopit, jak žurnalistika opravdu funguje.
Kromě způsobu získávání informací se mění i způsob, jak se diváci dostávají k filmům. Co si myslíte o roli streamovacích platforem jako HBO GO, kde je Kolektiv dostupný?
Myslím si, že v žádném případě nemůžou nahradit zážitek z kina. Zároveň musíme být realističtí. Život po pandemii bude opět rychlý, obsah, který budou chtít lidé vidět, se bude rychle měnit, a to dává VOD velkou moc. Jde tak o odvětví, které bude vydělávat velké peníze, a tím bude mít i prostředky na výrobu filmů. Doufám, že HBO, Netflix a další budou dostatečně odvážní, investují do rozdílných projektů a nebudou se snažit, jako jeden čas německá televize, produkovat filmy, které vypadají a znějí stejně. Také věřím, že s VOD přijde další technologický vývoj, díky němuž bude mít víc domácností něco jako domácí kino a bude se na filmy dívat soustředěně a na větší ploše. To je pro filmaře dost důležité, protože film tvoříme pro kino – pro plátno komponujeme záběry i střih.
V domácím kině vám ale pořád bude chybět kolektivní zážitek.
Přesně, proto doufám, že se lidé do kin vrátí. Stejně jako se vrátí do klubů, nezůstanou si tancovat doma s kamarády. Ale nemyslím si, že to bude ve stejném počtu jako dřív.
Potřebují tedy kina nějakou instituční pomoc?
V Evropě určitě. Musíme propojit evropské země a talenty, přimět lidi, aby se o evropský film zajímali. Evropská filmová akademie tohle zatím nenabízí, na rozdíl od té americké vám její ceny nezaručí viditelnost, protože momentálně se na ně nikdo nedívá. Doufám, že s novým ředitelem EFA Matthijsem Wouterem Knolem, který reprezentuje mladší generaci, se to změní. Jakmile se s Evropskými filmovými cenami bude identifikovat víc lidí a budou je propagovat hvězdy, víc diváků se začne zajímat, pro jaké filmy členové EFA hlasují. Americká akademie své ceny propaguje po celý rok, to se v Evropě dnes neděje.