Foto Pixabay
O neradostné skutečnosti, že jsme jakožto česká společnost v době koronavirové pandemie plošným zavřením škol hodili přes palubu své děti, bylo už napsáno mnoho. I o tom, že kultivace a náprava financování vzdělávacího systému je absolutní prioritou té či oné partaje, bylo možno slyšet snad od všech politických subjektů, včetně těch právě vládnoucích. Tak jako ve volebních programech i v mediálních komentářích lze opakovaně nalézt oprávněnou kritiku toho, že priorita vzdělání po dekády zůstává jen na papíře. Oba problémy lze chápat jako propojené a nyní, v časech opatrného rozvolňovacího plesání, vyplouvají na povrch, ačkoliv si nad tím ve všeobecné únavě většinou stačíme jen rezignovaně povzdechnout.
Místa pro odkládání dětí
Tristní bilance České republiky nejen co do počtu nakažených a zemřelých, ale i v nejdéle trvající plošné uzávěře škol je obecně známá. Strategii uzavření prezenční výuky pro naprostou většinu žáků od 12. října 2020 až dosud (druhé stupně obnoví výuku snad od května v týdenních rotacích), čili prakticky na celý školní rok, navíc po značně okleštěném roce předchozím, považuji za chybnou, při způsobu uvažování našeho establishmentu však sotva překvapivou. Obdobně nevhodné se však jeví v kontrastu s radikálním zavíráním škol (na rozdíl třeba od Francie či Švédska) i dlouhodobé ponechání otevřených školek, které se vláda uvolila uzavřít až v březnu jako poslední záchrannou brzdu v čase kulminujícího přetížení nemocnic po několika měsících koronavirového mordoru.
Kdyby šlo vládě v první řadě o zkrocení pandemie a o zájmy dětí, zavřela by epidemicky rizikové školky a alespoň v rotačním režimu by uvolnila větší část tříd základních škol.
Motivem, proč se vláda rozhodla uzavírat školská zařízení právě takto, však zjevně není zájem o vzdělání a sociální rozvoj dětí, ale – zjednodušeně řečeno – o fabriky. Právě proto, aby rodiče měli „hlídání“ a mohli chodit „hákovat“ (mimo jiné do koncernů spoluvlastněných členy vlády), byly školky ponechány otevřené, ačkoliv podle zkušeností psychologů i řady rodičů je předškolním dětem doma docela dobře (rozhodně ve srovnání s adolescenty) a neutíká jim žádné učivo. Navíc šíření pandemie ve školkách může nahrávat skutečnost, že na rozdíl od zejména starších žáků základních škol a studentů středních škol nejsou malé děti ještě schopné smysluplně dodržovat hygienická opatření (respirátory, mytí, necucání rukou). Naopak starší děti, zavřené u svých tabletů bez kamarádů, výrazně strádají po stránce vzdělávací, sociální i pohybové. Nicméně, starší děti mohou být samy doma s notebookem a rodiče mohou zatím vesele roztáčet kola ekonomiky, která je v současném českém diskurzu alfou a omegou.
Podobně jako v případě školek postupovala vláda i v případě prvních a druhých tříd základních škol, které byly zavřené čtyři týdny v listopadu a pak až v březnu: argumentem bylo obtížnější zvládání online výuky mladšími dětmi, což je podle mého názoru sporné v situaci, kdy starší, počítačově zdatnější děti zvládají lépe nejen online výuku i online prokrastinaci. Skutečným důvodem však patrně byla opět „nutnost hlídání“, tedy chápání školek a škol jako míst na odkládání dětí.
Výroba až na prvním místě
Kdyby šlo vládě v první řadě o zkrocení pandemie a o zájmy dětí, zavřela by epidemicky rizikové školky a alespoň v rotačním režimu by uvolnila větší část tříd základních škol. Přibližně stejné množství mezilidských kontaktů by bylo eliminováno při uzávěře školek a ponechání celých prvních stupňů, jejichž žáci intelektuálně i společensky krní v již šestiměsíční izolaci. O tom, že vládní garnitura chce mít z Česka montovnu, a ne vzdělanostní společnost, bylo ovšem taky už napsáno mnoho – jenže obětování duší dětí v tomto světle patrně vládu vůbec nepálí. Přezíravostí k humanitnímu vzdělání se současná garnitura prakticky netají, spásou ve zdravotnické krizi však nejsou ani slavné Babišem a Zemanem velebené „technické obory“ (nic proti nim).
Smutný fakt, že Česko má jednu z nejhorších sociálních prostupností mezi společenskými třídami v Evropě, je také obecně známý. Ti nejslabší, kteří jsou odstřižení od prezenčního vzdělávání, jen těžko mohou jeho dlouhodobý výpadek nějak kompenzovat, což povede k dalšímu prohloubení nerovnosti. Ač v teorii důraz na vzdělání spojuje levici i pravici, vzdělaná společnost zjevně není v zájmu populistů, k nimž se po dubnovém sjezdu přiřadila i ČSSD. Vzdělaný občan schopný pracovat s informacemi by patrně byl současné vrchnosti trnem v oku, neboť by stěží volil do čela státu pořád dokola ty, kteří ho systematicky obelhávají. Na sklonku tohoto (ne)školního roku je jasné, že rekordní délka odstřižení českých dětí od vzdělávání ke zlepšení rekordní incidence a mortality nepomohla. Jaké to bude mít celospolečenské dopady, jak dlouho budou trvat a jaká je možnost nápravy, jasné není, výhled ale není povzbudivý.
Autor je lékař.