Elektrárna Počerady. Foto Petr Kinšt, CC BY-SA 3.0
Uhelné kraje stojí před proměnou. Éra těžby a spalování uhlí končí, pro rychlý konec uhlí je čím dál více lidí. Ukončení činnosti uhelných dolů a elektráren ale nesmí ohrozit zaměstnance uhelných společností a prosperitu regionu – takový požadavek klade vize spravedlivé transformace. Současné dění v uhelných regionech je ale všechno, jen ne spravedlivé.
Pokud budou dostupné finance rozděleny mezi firmy, které dosud nejvíce bohatly na fosilním průmyslu, pouze se tak oddálí potřebná proměna energetiky.
Uhelné firmy se kvůli zdražování emisních povolenek, což je nástroj, který má v Evropské unii pomoci snížit emise skleníkových plynů, a účinně tak pomoci chránit klima, pomalu ocitají ve ztrátách a zavírají. Zároveň chybí plán, jak by měl konec uhlí vypadat, vše probíhá živelně. Zatímco vláda oddaluje stanovení termínu odstupu od uhlí, od minulého roku již přišly o práci stovky lidí na Sokolovsku a podobně tomu bude i nyní v OKD. Příprava regionů na proměnu ekonomiky přitom mohla začít už před pěti lety, kdy byl pro tyto účely zřízen vládní program Re-start. Jedním z problémů je to, že za přípravu klíčových dokumentů, které mají určit jízdní řád transformace, jsou zodpovědná nová krajská zastupitelstva. Ta však nemají na co navázat. Předchozí krajské vládní garnitury i vláda se svým Re-startem přípravu na konec uhlí fatálně podcenily a neudělaly téměř nic.
Hra pro silné hráče
Na začátku dubna zveřejnily Karlovarský a Ústecký kraj na zapadlých stránkách svých regionálních konferencí výzvy k zapsání projektů do územního plánu spravedlivé transformace. Tento plán má určit, kam doputují peníze z Fondu pro spravedlivou transformaci Evropské unie a také Modernizačního fondu, financovaného z výnosů prodeje emisních povolenek.
Aktuálně vyhlášené podmínky pro zápis do strategického plánu transformace rozhodně nejsou vstřícné. Na podání projektů je neuvěřitelně krátký čas – necelý měsíc do konce dubna. Kvalifikační podmínky navíc požadují navrhnout investice za více než dvě stě milionů korun nebo provozní podporu minimálně ve výši padesáti milionů – a pouze na tyto velké projekty má jít polovina celého objemu fondu, který činí 44 miliard korun. Mysleli byste, že by Fond pro spravedlivou transformaci mohl podpořit spoustu malých aktérů v regionu, aby se rozbila moc starých uhelných struktur? Bylo by to krásné, jenže ve skutečnosti si velkou část peněz rozdělí zase ti největší hráči.
Fond pro spravedlivou transformaci by měl jít přitom podle nařízení Evropské komise především malým a středním podnikům a sloužit k financování rozvoje udržitelných aktivit v regionech, které by zajistily budoucí rozkvět místo uhlí. Už teď je však vidět, že transformace uhelných regionů začíná netransparentně a bez demokratické kontroly. Nedostatek smysluplné participace a spěch při přípravách projektů není žádným překvapením, ale spíše pokračováním trendu.
Peníze zase těm samým
Fond pro spravedlivou transformaci není jediným zdrojem prostředků. Ještě mnohem větší obnos naplněný výnosem z emisních povolenek, které platí znečišťující firmy, bude rozdělovat Modernizační fond spravovaný Ministerstvem životního prostředí. Tento fond stanovuje mírnější podmínky pro žadatele – například nevylučuje financování investic do spalování zemního plynu. Uhelné firmy se netají tím, že právě o to budou usilovat. Dokazují to i jejich projekty přihlášené do předregistračních výzev. Tím by se ovšem ztratil smysl celé operace, neboť jedno znečišťující fosilní palivo by bylo nahrazeno druhým.
Velké průmyslové firmy se ve fungování stávajících struktur vyznají nejlépe, umí se orientovat v byrokracii a mají kapacitu na podání projektových žádostí. Že by peníze z fondů mohly jít malým podnikatelům, na rozvoje sociálních podniků, obnovitelných zdrojů energie vlastněných obcemi nebo do ekologického zemědělství – se spoustou kvalitních a dostupných pracovních míst? Bohužel, velká část prostředků může skončit u Tykačovy Severní energetické, ČEZu nebo Sokolovské uhelné. Velcí znečišťovatelé budou ovzduší znečišťovat dál spalováním plynu místo uhlí a peníze, které se od nich za znečištění vybraly, doputují zase k nim. Že uhelné společnosti využívají transformaci k přepnutí na jiné způsoby podnikání, není vůbec samozřejmé. Prioritou by měly být kvalitní, důstojná a udržitelná pracovní místa pro pracující a transformace na nízkouhlíkové zdroje, ne zlatý padák pro vlastníky uhelných společností a vrcholový management.
Pokud budou dostupné finance rozděleny mezi firmy, které dosud nejvíce bohatly na fosilním průmyslu, pouze se tak oddálí a zkomplikuje potřebná proměna energetiky směrem k energetické demokracii, tj. stavu, kdy je výroba energie založená na místních potřebách běžných lidí. Uhelná propaganda se snaží vyvolávat lidovou nespokojenost proti rozvoji obnovitelných zdrojů energie, přitom právě uhlobaroni si již nyní připravují cestu k tomu, aby se mohli stát největšími solárními barony.
Z transformačních peněz letiště?
Z celé záležitosti okolo nákupu emisních povolenek a rozdělování výnosu z nich se může v případě Modernizačního fondu stát nesmyslná byrokratická mašinérie rozdělující peníze oligarchů zase oligarchům. Situace ekonomické obnovy po koronavirové krizi přitom otevírá cestu k odvážnějším návrhům, které by řešily více strukturálních nerovností najednou. Stojí za to přemýšlet, jestli by se zatížení fosilních firem poplatky nemělo kompenzovat spíše snížením daní již existujícím malých regionálním firmám, snížením zdanění práce, zrušením exekucí či plošným základním nepodmíněným příjmem v Karlovarském a Ústeckém kraji.
Odchod od uhlí se týká i dalšího kraje – a i v něm lze identifikovat obdobné problémy. V Moravskoslezském kraji již existuje seznam strategických projektů, mezi kterými se vyskytuje například rozvoj letiště Leoše Janáčka. Letecká doprava je přitom jedním z nejvíce uhlíkově náročných způsobů dopravy a její využívání prohlubuje jak ekologické, tak sociální nerovnosti. Zároveň mezi strategickými projekty nenajdeme jediný, který by podporoval nejzranitelnější skupiny obyvatel, například lidi v exekucích nebo obyvatele sociálně vyloučených lokalit.
Na druhou stranu existují i pozitivní příklady transformace regionů závislých na využívání uhlí za pomoci evropských fondů. Ve slovenské Horní Nitře se pořádala otevřená setkání o tom, jak si obyčejní lidé představují budoucnost regionu a na co se zaměřit, a na nich byl vytvořen akční plán regionu Horní nitra ještě předtím, než bylo jasné, z čeho by tyto změny mohly být financovány. To vytvořilo tlak na průhledné rozdělování peněz. Když byla jasná sdílená představa o tom, kam by se region mohl vydat, bylo jednodušší tyto vize prosadit.
Nezbývá než doufat, že se do prvního kola rozdělování peněz z Fondu pro spravedlivou transformaci stihnou dostat i některé dobré projekty a bude dostatečně propagována možnost získat prostředky na menší záměry mimo strategický plán. A že peníze dotečou k takovým projektům, které by mohly opravdu proměnit region – zajistit dobrá pracovní místa v neznečišťujících odvětvích. Celá záležitost ukazuje, že dokud se politici a úředníci nebudou ptát normálních lidí na to, co se má s regionem dít, a dokud se lidé nepostaví za své zájmy a nebudou zdola čelit starým uhelným strukturám, dopadne transformace uhelných regionů rozpačitě. Občanskou participaci si musí udělat občané sami. Už loni přitom vznikl projekt školy spravedlivé transformace, ve které se mohli místní lidé nejen dozvědět o spravedlivé transformaci, ale také sdílet nápady a společně debatovat o tom, jak by se jejich regionům mohlo začít dařit.
Autor je environmentalista a klimatický aktivista.