Zmírnil covid globální oteplování? Nezdá se

Světová ekonomika loni vyprodukovala o sedm procent méně emisí než v roce 2019. Aby se klima dále neoteplovalo, musely by se ovšem emise omezit úplně.

Koronavirus se šíří po světě už více než rok. Jednotlivci, státy i nadnárodní instituce podnikají bezprecedentní opatření na ochranu lidských životů. Jaký vliv však mají protiepidemická opatření na řešení jiného globálního problému – oteplování klimatu? Ačkoli kvůli omezení ekonomiky množství vypouštěných emisí znatelně pokleslo, měřitelný vliv na trend oteplování klimatu to asi mít nebude. Neplatí ani některé populární mýty, třeba ten, že díky nižšímu leteckému provozu letos konečně pořádně sněžilo. V některých případech navíc hrozí, že státy, firmy nebo i jednotlivci budou mít kvůli dohánění ekonomických ztrát tendenci přestat brát ohled na ekologii nebo že nouzového stavu zneužijí k prosazení neekologických a pro klima nepříznivých rozhodnutí.

Pandemie hrozbu dalšího oteplování nejen neodvrátila, ale v některých případech navíc od řešení změny klimatu odvrátila pozornost.

Největším viníkem oteplování klimatu jsou skleníkové plyny vypouštěné při spalování fosilních paliv. Podle analýzy OSN způsobila pandemie v roce 2020 pokles průmyslové aktivity a tím i hrubého světového produktu o sedm procent, místo původně očekávaného růstu o dvě a půl procenta. To se odráží i ve spotřebě fosilních paliv. Emise skleníkových plynů se tak v roce 2020 výrazně snížily v téměř všech ekonomikách světa, celkem asi o sedm procent. Historicky lze globální snížení emisí srovnat třeba s redukcí průmyslu v sovětském bloku v devadesátých letech nebo s finanční krizí v roce 2008.

Roku 2020 došlo k prvnímu poklesu emisí oxidu uhličitého už koncem února. Druhý, výraznější pokles – téměř o 20 procent – byl zaznamenán v dubnu. Na celkovém poklesu emisí se nejvíc podílela pozemní doprava a průmysl. Emise z energetiky také dosáhly minima v únoru a dubnu, ale již v září se vrátily na hodnoty před pandemií. Emise z letecké dopravy se podílely na snížení celkových emisí během roku téměř stejnoměrně. K nárůstu emisí během pandemie došlo pouze u domácností, a to v dubnu. Domácnosti se však podílejí na celkových emisích jen několika procenty, takže jejich zvýšení bylo sotva patrné.

Méně, ale pořád moc

Snížení vypouštěných emisí o sedm procent se však na koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře významně neprojevilo, protože zbývajících 93 procent emisí dále unikalo do ovzduší. Do atmosféry se dál uvolňovalo obrovské množství skleníkových plynů z uhelných elektráren, aut a továren a oxid uhličitý se dál hromadil v atmosféře. Pouze část ho totiž absorbují oceány nebo lesní porosty, kdežto podstatná část emisí přetrvává v atmosféře po mnoho staletí a skleníkovým efektem přispívá k oteplování klimatu. Emise z fosilních paliv by musely klesnout na nulu, aby se koncentrace skleníkových plynů ve vzduchu již dále nezvyšovala. To vysvětluje i nesmyslnost domněnky, že letos v Česku díky nižšímu leteckému provozu více sněžilo. Tak jednoduše bohužel klimatický systém nefunguje. Letecká doprava se na světových emisích podílí jen asi dvěma procenty a fakt, že její provoz výrazně poklesl, bohužel má jen nepatrný vliv na množství emisí v atmosféře.

Ke globálnímu oteplování by navíc po nějakou dobu docházelo dál i v případě, že by lidstvo emise skleníkových plynů zcela omezilo. Koncentrace oxidu uhličitého se poněkud zvyšuje i zpětnými klimatickými vazbami, například táním permafrostu v Arktidě. Jeho rozkladem se do atmosféry uvolňuje nejen oxid uhličitý, ale i silný skleníkový plyn metan. Jiným faktorem jsou lesní požáry, které v důsledku oteplování klimatu vznikají stále snadněji, a to i na dříve neobvyklých místech jako v Grónsku nebo jinde v Arktidě, a uvolňují mnohem více oxidu uhličitého do ovzduší. Příkladem zpětné vazby je i kůrovcová kalamita, protože oteplení jednak vyvolává při stagnujících srážkách sucho, čímž oslabuje obranyschopnost smrků, a jednak umožňuje kůrovci mít tři až čtyři generace ročně místo původních dvou, což vede k jeho přemnožení. Kůrovcové dřevo většinou končí v plamenech a tím se oxid uhličitý, odčerpaný ze vzduchu staletou tvorbou dřeva, uvolní zpět do atmosféry. Zničené lesy navíc neodčerpávají oxid uhličitý z atmosféry. Dosažená úroveň skleníkových plynů tak bude i dále způsobovat oteplování, dokud energetická bilance naší planety nedosáhne rovnovážného stavu. Zkrátka, než by se efekt snížení emisí na nulu projevil, trvalo by to ještě nějaký čas.

Úroveň koncentrace oxidu uhličitého ve vzduchu stoupla roku 2020 dle NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) o 2,3 ppm, a do prosince 2020 se tak zvýšila na rekordních 415 ppm, takže oteplování Země pokračovalo podle trendu z posledních let rychlostí asi jeden stupeň Celsia za padesát let. Rok 2020 byl nejteplejším rokem v historii měření, třebaže dosavadní rekordní rok 2016 převyšoval jen nepatrně. Střední Evropa se přitom otepluje ještě rychleji, dle dat Českého hydrometeorologického ústavu dosud v Česku stoupala teplota rychlostí asi dva stupně Celsia za šedesát let. Jak už bylo řečeno, emise oxidu uhličitého v roce 2020 klesly asi o sedm procent. Abychom však zabránili oteplení o více než jeden a půl stupně Celsia, a splnili tak cíl Pařížské dohody, emise by podle OSN musely klesat podobným tempem každoročně. Bez zásadních změn společnosti a světové ekonomiky tak budou trendy oteplování ve světě i u nás zřejmě pokračovat stávajícím tempem i v příštích letech.

Zneužívání nouzového stavu

Zatímco Evropská unie vnímá pandemii a nutnost ekonomické obnovy po ní jako příležitost k transformaci na nízkouhlíkové a udržitelné hospodářství, v Česku i v některých dalších zemích zejména střední a východní Evropy naopak zaznamenáváme tendenci některých politiků kvůli ekonomickým problémům na řešení změny klimatu rezignovat, nebo dokonce zneužívat nouzového stavu k osekávání environmentální legislativy i veřejného dohledu nad důležitými rozhodnutími nebo k silovému prosazování projektů, které nás od ochrany klimatu ještě více vzdálí.

Pandemie tedy hrozbu dalšího oteplování nejen neodvrátila, ale v některých případech navíc od řešení změny klimatu odvrátila pozornost, nebo dokonce vedla ke snaze řešení změny klimatu marginalizovat. Abychom změnu klimatu skutečně dokázali zpomalit, musí dojít k dalekosáhlým systémovým změnám, díky nimž se pokles emisí stane trvalým a zároveň nebude založen na drastickém omezení pohybu lidí a omezení lidských svobod. Takové změny by však vyžadovaly skutečně kvalitní řízení státu, politické vizionáře a opuštění starých vzorců. Pandemie nám na jednu stranu ukázala, jak velké společenské změny za účelem ochrany lidských životů jsou možné, na stranu druhou nám však bolestně odhalila nekompetenci některých politiků, kteří upřednostňují ekonomikou před životy obyvatel. Před podobné volby nás přitom staví i klimatická krize.

Autorka a autoři se zabývají změnou klimatu.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies