Foto Pxhere (CC0)
„Sbírka byla spuštěna na základě doporučení OSPOD,“ píše se na stránkách znesnaze21.cz, kde pětičlenná rodina sbírá peníze na to, aby se mohla přestěhovat a zaplatit náklady na stěhování a nejspíš i kauci a nájmy, které pronajímatel často vyžaduje dva, někdy i tři dopředu. Není to jediný případ, podobná doporučení, ať si lidé pomohou soukromou sbírkou, se množí. Nájemní bydlení je v Česku čím dál dražší, smlouvy často krátkodobé, a řada lidí tak žije v nejistotě. Nejvíce o tom ví nízkopříjmové rodiny, pro které je situace úplně nejhorší. Jak ukázala data Českého statistického úřadu, celá desetina českých domácností platí za bydlení 40 procent a víc ze svých celkových příjmů (Evropská unie přitom uvádí, že více než 30 až 35 procent výdajů spojených s bydlením znamená pro domácnosti potenciální ohrožení bezdomovectvím). Pro stovky tisíc lidí je nájem největší měsíční výdaj. Skoro 200 tisíc lidí je potom závislých na příspěvcích na bydlení nebo doplatcích – kromě sociálně nejslabších se nejčastěji jedná o seniorky a seniory, rodiny s dětmi nebo rodiny samoživitelek a samoživitelů.
Evropský parlament apeluje na členské státy, aby zabezpečily cenově dostupné a důstojné bydlení pro všechny. Podle poslanců by měl mít každý člověk přístup k důstojnému a zdravému bydlení s kvalitní pitnou vodou, kanalizací a energiemi.
Dojde-li na stěhování, znamená to výdaje, na které řada lidí prostě okamžitě nemá. Podle čísel z minulého roku neměla předloni pětina domácností na výdaj ve výši 11 200 korun. Náklady spojené se stěhováním jsou přitom několikrát vyšší. Takzvaná MOPka (jednorázová dávka mimořádné okamžité pomoci) je nenároková a v praxi se ani v situaci zvýšených nákladů při stěhování často neuděluje. Kvůli příspěvkům na bydlení pak stojí lidé každé tři měsíce několikahodinovou frontu a v případě přestěhování nabere příspěvek na bydlení zpoždění, protože se musí doložit nejprve nové papíry, čímž se rodiny dostávají do neřešitelné situace.
Nefunkční systém sociální pomoci
Současný systém žene navíc lidi k tomu, že si jen těžko mohou udržet stálou práci. Přitom vedle exekucí je náročnost vyběhávání si sociální pomoci dalším faktorem, který zhoršuje možnost získat stálé legální zaměstnání, kam musíte každý den chodit. Většina těch, kteří pobírají sociální pomoc, ale nesedí doma a nečeká na dávky, jak si možná někdo představuje. Tito lidé z různých důvodů často pracují na černo, a mají tak nestálé a nejisté výdělky a žádnou sociální ochranu. Ve výsledku pak opravdu nemají moc peněz, spíš jen tak přežívají – jednou je to lepší, jindy horší. Ale nejhorší je, že se musí pořád bát, co by stalo, kdyby o své bydlení přišli úplně a už se jim nepodařilo se znova přestěhovat. Nejistota ohledně bydlení se navíc týká i řady lidí, kteří jsou legálně zaměstnání na plný úvazek.
Sociální systém trpí řadou nedostatků a navíc postupně přitvrzuje, zatímco nájmy stoupají. Například v loni v létě přišlo důsledkem změny dávkové pomoci o příspěvek na bydlení 35 tisíc domácností. Samoživitelky a samoživitelé musí totiž kvůli novele zákona o státní sociální podpoře získat od svého bývalého partnera kopii jeho nájemní smlouvy. To dopadlo hlavně ty, kdo nejsou se svým bývalým partnerem v dobrých vztazích třeba proto, že odešli kvůli domácímu násilí. Nebo na ty, jichž partneři bydlí někde, kde nemají smlouvu. Dalším problémem jsou normativy na výši příspěvku, které často nekopírují reálnou výši nájmů v dané oblasti. V uplynulých letech se objevily plány na další restrikce a snižování normativů. A vzhledem k tomu, jak moc se nájmy zdvihají, je otázka, zda je do budoucna vůbec udržitelné, aby stát nemravně vysoké nájmy z velké části hradil, a subvencoval tak nízké mzdy na straně jedné a vysoké nájmy na té druhé, a to vždy soukromníkům. Nebylo by lepší, kdyby si lidé mohli platit ze svých příjmů nájem sami a sociální pomoc by byla jen pro ty, kdo se dostanou do špatné situace, například z důvodu nemoci? K tomu by ale stát musel mít nějakou bytovou politiku, kterou by podporoval dostupné bydlení. To se zdá být zatím v nedohlednu.
Právo bydlet v Pařížské? Nebo prostě právo na byt?
Není žádné lidské právo bydlet Na Příkopech nebo v Pařížské nebo na Staromáku, omílají odpůrci práva na bydlení svou mantru. Pominu skutečnost, že asi málokdo chce bydlet v centru Prahy, kde se kvůli gentrifikaci a dříve i turismu stalo bydlení pro mnohé starousedlíky noční můrou. Cena bydlení roste v dojezdové vzdálenosti do Prahy a nejvíc ceny nájmů rostly v posledních letech hlavně na periferiích – nejvyšší nárůst cen za bydlení zaznamenala pražská sídliště. Rozhodně neplatí, že se stačí odstěhovat kousek za Prahu a do práce dojíždět, protože bydlení se stává nedostupným na mnoha místech republiky, a systém zdražování se tak řetězí. Byl to právě Středočeský kraj, kde rostly ceny důsledkem stěhování „za levnějším“ nakonec skoro nejrychleji. Koronavirová krize na tom nic nezměnila, naopak, ceny strmě stoupají dál.
S bohorovností, s níž smetávají téma nedostupného bydlení s poukazem na to, že všichni lidé snad touží bydlet v centru Prahy, asociálové často reagují na prohlášení, že bydlení je právo. Žádné právo to prý není a říkat to je podle nich „komunismus“. Právo na byt (jedná se o ne úplně přesný, dalo by se říct vylepšený, překlad práva na bydlení) je však zakotvené v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který je pro Českou republiku závazný. V článku 11 se tam doslova píše: „Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek.“
Tento pakt je shodou okolností jeden ze dvou paktů, které Československo přijalo (a zavázalo se usilovat o dodržování a rozvoj práv, které se v nich nacházejí) v roce 1976. Málo se to ví, ale Charta 77 vznikla díky tomu, že se lidé, kteří stáli za jejím zrodem, rozhodli vyžadovat, aby Československo své závazky plnilo. „Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit,“ začíná prohlášení Charty 77.
To, že je bydlení lidské právo, neznamená samozřejmě, že na ně má někdo nárok zadarmo. Stejně tak třeba právo na soukromé vlastnictví v žádném případě neznamená, že si se svým majetkem můžete dělat, co chcete, jak se mnozí mylně domnívají. V situaci, kdy má tolik lidí problém zaplatit nájem a pomoc státu má takovou řadu omezení a trpí tolika nedostatky, jako je tomu v České republice, lze říct, že je zde právo na bydlení dotčeno. Z hlediska lidské důstojnosti je podstatné, jestli lidé mohou žít stabilně a cítit se bezpečně, aby pro ně jejich bydlení vytvářelo domov. A debata, jestli se jedná o právo základní, nebo právo méně důležité, nedává moc smysl. Česká republika má totiž povinnost se svými závazky řídit a nelze říct, že nějaká práva jsou druhořadá, nejsou základní nebo jsou nedůležitá. Konkrétněji vymezená práva dávají navíc obsah těm více abstraktním, jako je právo na lidskou důstojnost, právo na rodinný život či právo na vzdělání.
Hrůza ze ztráty rodiny
Kdyby se situace v České republice vyvíjela tak, že by byla postupně omezována některá lidská práva, jako je právo na svobodný pohyb nebo právo na svobodný projev, zvažovala bych, zda v zemi zůstanu a budu se snažit bojovat za svobodu, nebo budu raději emigrovat. Pokud by mi ale bylo upřeno právo na rodinný život, třeba proto, že bych přišla o bydlení, a moje děti by tak byly nuceny žít někde jinde než já, neváhala bych ani chvíli. Prostě bych utekla někam, kde by moje rodina nebyla zničena. Jasně, je to velmi teoretická úvaha, protože kdybych byla tak chudá a měla tak málo sociálních kontaktů, že bych se ocitla v tak špatném sociálním postavení, těžko bych měla prostředky a možnosti zemi opustit. Jenže pro mě z jednoho důvodu tak úplně teoretická není, přemýšlím o tom už od dob, kdy se mi narodily děti.
Když jsem byla malá, vyrůstala jsem v láskyplném prostředí své rodiny, i když byl můj táta podstatnou část mého dětství ve vězení. Občas se u nás objevila policie a dělala domovní prohlídky, někdy mou mámu a později oba rodiče zadrželi na čtyřiadvacet, respektive osmačtyřicet hodin. O možnosti, že by zavřeli mé rodiče oba najednou na delší dobu, se doma moc nemluvilo, ale já na to často myslela. Nevěděla jsem tehdy, že to má máma promyšlené a že má plán, kam bychom v takovém případě šli. Jednou, ještě v době, kdy byl táta ve vězení a my byli s bráchou, dvěma dalšími dětmi a mámou a dědou na chaloupce na Vysočině, kterou jsme si přes léto pronajímali, přijela za námi policie a odvezla naši maminku a dědečka pryč. Tehdy tam s námi nebyl nikdo další dospělý, kdo by se o nás postaral, a policie nás chtěla svěřit do péče nějaké paní, zřejmě policistky nebo sociální pracovnice. Moje máma jim ale řekla, že několik kilometrů od naší chaloupky žijí na evangelické faře v Telecím naši přátelé Tomáš a Daniela Bískovi, a ti že se o nás děti mezitím postarají. Jeli jsme tam policejním autem a mně tehdy po cestě došlo, jak vratká je naše situace a jak křehké je bezpečí, ve kterém žiji. A jaké mám štěstí, že nejdeme k nějaké cizí paní, ale na faru, kterou tak dobře znám, k dospělým i dětem, které mám ráda.
O tom, že bych mohla být režimem odebrána svým rodičům, jsem přemýšlela od té doby často a snažila jsem se v dětství být hlavně moc hodná a poslušná, abych nezavdala jakoukoliv příčinu k případnému odebrání. V tomto ohledu se mi ulevilo až s rokem 1989, kdy jsem to pak zřejmě zase trochu přeťápla na druhou stranu. Jakýsi základní pocit, že musím být poslušná, a úzkost, že se něco stane, když nebudu, ve mně ale přes bouřlivou pubertu přetrval a ovlivňuje mě celoživotně v mém jednání, vztazích, a to i v těch nejintimnějších oblastech. Přitom se mi dohromady nic nestalo, stojí za tím jen strašný strach z rozdělení rodiny, který bohužel přenáším i na své děti, a doufám jen, že už s mnohem menší intenzitou. Pořád se totiž bojím, že mi děti vezmou, i když racionálně vím, že s mým sociálním postavením a sociálními kontakty je to téměř vyloučené. A až docela nedávno mi došlo, proč mě ten iracionální strach tak moc zmáhá a proč se mě příběhy dětí odebraných ze sociálních důvodů tolik dotýkají. Nějak podvědomě a matně si totiž dokážu představit tu nekonečnou hrůzu, která rozbije všechno na padrť.
A když se to doopravdy stane
Když srovnám svou situaci s tím, co prožili moji přátelé a známí, kteří vyrostli v dětském domově, třeba proto, že jejich máma neměla kde bydlet, nebo byla prostě chudá a nevzdělaná, nebo s tím, co se dozvídám, když pracuju na reportážích a potkávám lidi, kteří o možnost žít se svými dětmi přišli, vidím jasně, že přes toto své trauma žiju skvělý život a že jsem proti nim nekonečně privilegovaná. Když přemýšlím o lidech, kteří nemohli vyrůstat v rodině a v osmnácti letech se bez prostředků a bez bydlení, zato ale s exekucemi, ocitli v podstatě na ulici, nebo o lidech, kteří dožívají v podivných ubytovnách pro seniory bez jakékoliv péče, vnímám to tak, že jejich práva na základní lidskou důstojnost jsou dotčena víc, než byla dotčena ta má před rokem 1989. A tím pádem je jim také de facto upřeno mnoho dalších práv, z nichž jsou pro ně v jejich situaci jen teoretické a vyprázdněné proklamace. O rodinách, které byly ze sociálních důvodů rozděleny, se u nás moc nepíše i proto, že je to jedno z nejtěžších témat vůbec a je dost komplikované je novinářsky dobře uchopit. Čestnou výjimkou je Jana Ustohalová, která se tímto tématem zabývá.
Díky své práci se i já s podobnými případy setkávám často a děsí mě skutečnost, že v naší zemi žije víc než třicet let po revoluci v akutním bezdomovectví 83 tisíc lidí, z toho 20 500 dětí (tedy 54 tisíc domácností a z toho 18 tisíc domácností na ubytovnách). A jejich počet roste. V praxi to znamená, že další generace dětí vyrůstá do bezdomovectví a nemá zkušenost s bezpečným, stabilním a důstojným bydlením. Řada lidí se sotva drží v nájemním bydlení. Šest set tisíc domácností vynakládá na bydlení víc než 40 procent příjmů a současně jim na život zbývá méně než 1,6násobek životního minima, které je navíc nastaveno stále nerealisticky nízko. Mnoho lidí se stydí říct si o nějakou pomoc, a materiálně proto strádají, což se týká zejména seniorů, kteří o dávky na bydlení často nežádají, i když na ně mají nárok. Vnímají to totiž jako stigma. Jímá mě hrůza z toho, že jsou lidé nuceni žít na ubytovnách obchodníků s chudobou a jejich děti často v ústavech, za které stát vyplácí nesrovnatelně více, než jaké jsou náklady na obecní bydlení.
Krize bydlení je navíc celosvětový problém a směr, který financializace bydlení nabrala, dává tušit, že se řítíme do vážných problémů. I Evropský parlament už apeluje na členské státy, aby zabezpečily cenově dostupné a důstojné bydlení pro všechny. V lednu letošního roku přijal Evropský parlament usnesení, ve kterém vyzývá členské státy, aby uznaly důstojné bydlení jako jedno ze základních lidských práv, které je vymahatelné prostřednictvím právních předpisů. Podle poslanců by měl mít každý člověk přístup k důstojnému a zdravému bydlení s kvalitní pitnou vodou, kanalizací a energiemi. Radit lidem, kteří dnes na bydlení dávají podstatnou část svých příjmů, a stejně nemají ani bazální jistotu, že za rok budou bydlet tam, kde bydlí dnes, aby si našli lepší práci nebo se přestěhovali, je vrcholně přezíravé. To mají všechny učitelky, prodavačky, metařky, hasiči, policisté, zdravotníci, řidiči městské hromadné dopravy a další lidé dojíždět? Najít si lepší práci a té stávající zanechat? Města tu nejsou pro nejbohatší procento, pak totiž přestávají fungovat a zajišťovat základní služby. Právě sociální mix, ve kterém je bydlení bráno jako jedna ze základních hodnot, tvoří kvalitu života ve městech – i proto v žebříčcích vítězí Vídeň, jejíž základní politiku tvoří právě bydlení. Místní politici totiž vědí, že stabilizace v této oblasti je dobrá nejen ze sociálních či psychických důvodů, ale i těch ekonomických: pokud lidé neutrácejí za bydlení velkou část příjmů, vracejí peníze do ekonomiky. Třeba tím, že víc podporují místní služby.
Diskuze o tom, zda existuje právo na bydlení, která se po předložení argumentů v podobě výše zmíněného Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech většinou promění v debatu o tom, že to tedy možná nějaké právo je, ale nikoliv právo základní, se ze strany těch, kteří právo na bydlení zpochybňují, vyznačuje velkým nedostatkem empatie. Ztráta bydlení prý není otázkou lidské důstojnosti. To je ovšem opravdu velký omyl, jehož se většinou dopouštějí ti, kterým ztráta bydlení nikdy nehrozila. A to, co se děje dětem, jež přijdou o možnost vyrůstat se svými rodiči, a v české realitě tak skončí často v ústavu, bych neváhala označit za „nelidské a ponižující zacházení“. Fungující společnost a stát tu jsou od toho, aby lidem v nouzi pomáhaly, a ne se jim smály a udělovaly panské rady. Není v pořádku, když úřady lidem místo pomoci poradí, ať si založí na internetu sbírku.
Autorka je redaktorka Alarmu.