S nedávnými volbami londýnského starosty se mezi hlavní témata v britském hlavním městě vrátila debata o regulaci nájemného. Labourista Sadiq Khan sice vyhrál s menším náskokem, než průzkumy předpovídaly, ale přece jen se mu s pomocí preferenčních hlasů podařilo zajistit druhé volební období. Před volbami Khan prohlásil, že je učiní „referendem o zastropování nájemného“. Ve městě zmítaném přílivy globálního kapitálu je to téma, které rezonuje s velkou částí elektorátu. Ať už je ale Khanův mandát jakýkoli, šance na změnu vycházející z londýnské radnice není velká. Magistrát nemá ke změně dostatek pravomocí, a navíc se musí vypořádat s pravicovou vládou ve Westminsteru, která by byla nejraději, kdyby jich měl ještě méně. Po dekádách thatcherismu a politické centralizace jsou komunální politici nuceni uzavírat faustovské dohody s developery, aby si uchránili alespoň zbytky seškrtávaných rozpočtů. V tomto klimatu, kdy je londýnské bydlení vystaveno politice řízeného úpadku jak od konzervativců, tak od labouristů, musí změna přijít odjinud. Konfrontováni s apatií na národní i komunální úrovni tak Londýňané berou boj za dostupné bydlení do vlastních rukou.
Dědictví thatcherismu
Jako u většiny politických témat ve Velké Británii je možné počátky aktuální krize bydlení vysledovat zpět k éře Margaret Thatcherové. Před nástupem jejích neoliberálních reforem si britské obecní bydlení přes svou kratší tradici nezadalo s tím kontinentálním. Svým charakterem se přitom vždy vymykalo zažité evropské představě o státem zřizovaném bydlení. Nešlo pouze o sociální bydlení pro chudé, ale bylo vnímáno jako obecně prospěšné pro všechny sociální vrstvy. Pro představu: ve stavebním zákoně z roku 1946 měly místní samosprávy zákonem danou povinnost podílet se svými projekty na alespoň 80 procentech celkové výstavby. Rozhodně se přitom nejednalo o žádné „socialistické králikárny“ – standardním typem komunální výstavby byl dvojpodlažní řadový domek s průměrným výměrem 98 metrů čtverečních. Není tedy divu, že na konci sedmdesátých let žilo v obecních bytech 42 procent britské populace.
Jedná se o příběh na motivy pořekadla, kdo jinému jámu kope, sám do ní padá, aneb jak londýnští labouristé gentrifikovali tak dlouho, až se vygentrifikovali z vlastní radnice.
Vše se ale změnilo s příchodem Margaret Thatcherové, jejímž neoliberálním reformám se nevyhnulo ani britské bydlení. Ta nejdrastičtější, vedoucí k neřízené privatizaci obecních bytů, se jmenovala Right to Buy. Jak název napovídá, nájemnici komunálních bytů získali v zákoně ukotvený nárok na zvýhodněný odkup svého bytu. Místní samosprávy tak neměly absolutně žádnou kontrolou nad tím, kterých bytů se vzdát. Co hůře, zákonem byla daná i cena bytu, která se pohybovala mezi 30 a 66 procenty tržní hodnoty. Mezi troušením bonmotů o socialismu a rozhazovačnosti takto Thatcherová během následujících let rozdala přes dvě třetiny všech britských obecních bytů. Průměrná zákonem daná sleva na bytovou jednotku totiž činila závratných 44 procent. Hřebíkem do rakve obecnímu bydlení se pak stal fakt, že místní samosprávy si mohly ponechat jen 25 procent zisku. Zbytek šel do konzervativci ovládané statní kasy. Zastupitelstva tak přišla o možnost z vygenerovaných zisků financovat novou výstavbu. Po implementaci legislativy postavily londýnské městské části od roku 1985 celkem 18 tisíc bytů, tedy množství, které se v šedesátých a sedmdesátých letech stavělo ročně. Z této rány se londýnské bydlení nikdy nevzpamatovalo.
Limity komunální politiky
Right to Buy ale mělo i odpůrce. Byli jimi labouristy ovládané místní samosprávy, které se implementaci privatizace svých bytů snažily zabránit obstrukcemi a využitím mezer v legislativě. Konzervativní vláda ale nakonec s pomocí rozhodnutí nejvyššího soudu odpor vůči své politice zlomila.
V čele londýnské radnice od roku 1981 stál labourista Ken Livingstone, který byl od začátku svého působení trnem v oku westminsterským konzervativcům., které frustroval tak dlouho, až se Thatcherová rozhodla londýnský magistrát v roce 1986 jednoduše rozpustit. Veškeré pravomoci byly rozděleny mezi 32 městských částí, které se zodpovídaly přímo centrální vládě. Bezprecedentně tak byl Londýn mezi roky 1986 a 2000 jedinou světovou metropolí, jež neměla zastupitelstvo ani starostu. V bývalém sídle magistrátu naproti Westminsterskému paláci je dnes akvárium, muzeum mučicích nástrojů a 4D interaktivní výstava Shrek’s Adventure London.
Jizvy thatcherovského autoritářství si tak Londýn nese dodnes – přestože byly funkce starosty a zastupitelstva na přelomu století obnoveny vládou Tonyho Blaira, byly jim svěřeny jen velmi omezené pravomoci. Většina rozhodnutí týkajících se bydlení je tak stále primárně v gesci jednotlivých městských částí. Funkce starosty je redukována na něco mezi koordinujícím manažerem a celebritou. A politika bydlení se mění arbitrárně od ulice k ulici v závislosti na tom, kudy procházejí hranice jednotlivých městských částí.
Neúprosná logika realitních investic
Bývalá radnice dnes patří provozovatelům obludárií, ale ani ta dnešní, vzdálenější od westminsterského centra moci, není ve veřejném vlastnictví. Celých třináct akrů okolo Tower Bridge a londýnské radnice je vlastněno kuvajtskou vládou, které patří jak budovy, tak mezi nimi ležící „veřejná“ prostranství. Trend pseudoveřejných prostranství je v Londýně v posledních letech na vzestupu. Developeři v rámci svých gentrifikačních projektů nestaví pouze budovy, ale čím dál více se zaměřují na prostranství, která ponechávají zdánlivě veřejně přístupná – nábřeží, piazzetty a parky. Zdání přístupnosti ale klame, z právního hlediska jsou tyto prostory soukromými pozemky, a nevztahují se tak na ně zákony o svobodě pohybu. Prostory okolo radnice jsou jasným příkladem toho, jaké výhody pseudoveřejné prostory přinášejí majitelům a institucionálním nájemníkům. Před radnicí, jakožto na soukromém pozemku, není možné legálně protestovat bez svolení majitele ani si fotit politiky bez jejich souhlasu.
Kuvajtský fond ale není jediným mezinárodním investorem operujícím na londýnském trhu s nemovitostmi. Ve dvou posledních dekádách si Londýn vybudoval pověst bezpečného útočiště mezinárodního kapitálu. Děje se tak především díky silným zákonům na ochranu soukromého vlastnictví, které Británii každoročně umisťují na globální špičce pravicového Indexu ekonomické svobody. Na londýnském panoramatu tak lze sledovat letokruhy krizí, které ženou elity z různých koutů světa do bezpečných investic na místním realitním trhu. Na prestižní adrese Hyde Park 1 se tak po vypuknutí války na Ukrajině stali oligarchové z obou stran konfliktu nečekanými sousedy. Ve Fitzrovii si řečtí loďaři uchránili zisky před nastupující krizí, a v neposlední řadě každá další iterace blízkovýchodních konfliktů přináší do Londýna novy příliv petrodolarů. Byl to právě Kuvajtský královský fond, který v reakci na válku v zálivu skoupil pozemky, na nichž stojí dnešní radnice.
Situace jejího osazenstva je výbornou ukázkou důsledků gentrifikace, tedy procesu, kdy jsou přílivem kapitálu a zvyšujících se cen lidé vytlačováni ze svých domovů a zaměstnání. Kuvajtský pronajímatel totiž po revitalizaci oblasti zvedl magistrátu nájemné o třetinu, z devíti milionů liber na 12 milionů liber ročně, a radnice se tak bude muset stěhovat. Naskýtá se zde jeden z vzácných momentů, kdy problémy vrcholných politiků odpovídají problémům obyčejných lidi: londýnský průměrný nájem vzrostl od roku 2005 o 43 procent.
Sadiq Khan tak na vlastní kůži okusil nemilosrdnou logiku trhu, který zvládne zpoplatnit vše, od absence plísně přes splachovací záchod po legální ochranu před otravnými demonstranty. Je těžké necítit alespoň trochu sympatie vůči starostovi, jehož stihne osud mnoha obyčejných Londýňanů. Vykreslovat Khana a londýnské labouristy jako mučedníky, kteří hrdinně odolávají tržním silám, by ale bylo velkým zjednodušením. Jedná se spíše o příběh na motivy pořekadla, kdo jinému jámu kope, sám do ní padá, aneb jak londýnští labouristé gentrifikovali tak dlouho, až se vygentrifikovali z vlastní radnice.
Aylesbury a Heygate
Gentrifikace se za poslední dvě dekády schovávala v Londýně za různé slogany. Nejznámější z nich bylo motto „Městská renesance“, prosazované labouristickými centristy pod taktovkou Tonyho Blaira. Cílem programu bylo zbavit se „vyloučených lokalit“ a nahradit je novou výstavbou, která by svým charakterem tvořila „smíšené komunity“. Jak záplava uvozovek napovídá, nakonec se ukázalo, že ony „vyloučené“ lokality vlastně až tak vyloučené nebyly, a „smíšené“ komunity zase ne úplně smíšené. Pro největší londýnská sídliště Aylesbury a Heygate toto zjištění ale přišlo pozdě.
Aylesburyské sídliště v městské části Southwark bylo se svými 7500 obyvateli druhé největší v zemi. Proslulo jako místo inauguračního projevu Tonyho Blaira po volebním vítězství v roce 1997. Blair si místo vybral jako ukázku toho, že zde ve své nové funkci bude i pro ty „nejchudší a zapomenuté“. Jako důkaz velkorysosti bylo nájemníkům ihned nabídnuto přestěhování a náhradní bydlení v celkové hodnotě 400 milionů liber. Jaké bylo překvapení labouristického zastupitelstva, když v následujícím referendum hlasovalo 73 procent obyvatel sídliště pro jeho zachování a proti plánům na revitalizaci. Podle ankety IPSOS MORI provedené v roce 2002 vnímala většina nájemníků sídliště jako dobré místo k životu a stále podporovala jeho zachování.
Aylesbury coby symbolu úpadku a městské džungle se ale chopila veřejná představivost a na názory místních obyvatel nezbýval prostor. V polovině nultých let se sídliště stalo jednou z nejpopulárnějších britských filmových lokací, v počtu natáčecích dnů třetí po Westminsterském paláci a bankovním City. Spolu se sousedním Heygate posloužilo sídliště jako dystopická lokace pro filmové apokalypsy všeho druhu od hororové invaze mimozemšťanů v Attack the Block přes zombie apokalypsu ve World War Z až po nemilosrdnou válku gangů v kriminálce Harry Brown. Nakolik se uměle vytvořený obraz lišil od reality, nejlépe ukazuje případ veřejnoprávní stanice Channel 4, která několik let uváděla své pořady znělkou natočenou na sídlišti. Ve zhruba půlminutovém klipu, jenž byl součástí každodenního vysílání, prochází kamera chodbou a pavlačí ve zdánlivě vybydleném bloku. Klip nemohl být dále od reality sídliště, které bylo sice stárnoucím, ale důstojným místem k životu. Když se autoři znělky na jimi vybrané lokaci nesetkali s vizuálně autentickou deprivací, nebáli se sídliště „přideprivovat“ k obrazu svému. Pro potřeby vysílání na pavlačích rozházeli odpadky, strategicky umístili převrácené nákupní vozíky a mezi televizními anténami rozvěsili šnůry s prádlem.
Řízený úpadek
Tato mediální stigmatizace byla součástí atmosféry, ve které southwarkské zastupitelstvo dalo zelenou demolici jak aylesburyského, tak heygateského sídliště. Na výsledky referenda, ve kterém se nájemníci jasně vyjádřili pro zachování, nikdo nebral ohled. Tento přístup přitom není ojedinělý. To, jakou váhu přikládali londýnští labouristé názorům lidí čelících gentrifikaci, dokládají výroky nynějšího starosty Sadiqa Khana. Ten v roce 2016 odsoudil referenda o demolici jakožto „nemístné zjednodušování komplexních otázek“. Přestože byl starosta nakonec donucen Jeremym Corbynem svůj postoj změnit, je jasné, že samotná referenda nestačí proti zájmům developerů pracujících ruku v ruce s místními samosprávami.
Události na aylesburyském a heygateském sídlišti mohou sloužit jako učebnicový příklad gentrifikační politiky řízeného úpadku. Na začátku je lákavě oceněné území ve vlastnictví města, které kvůli chátrajícím městským bytovým jednotkám nenaplňuje svou potenciální tržní hodnotu. Do hry vstupují developeři s gentrifikačními plány zabalenými do eufemismů o revitalizaci a smíšených komunitách. Po pár pseudokonzultacích je pak nájemníkům předložen hotový návrh k odsouhlasení. Pokud tento návrh neprojde, nevadí! Během následujících pěti až deseti let nastupuje škrtání rozpočtů na opravy, omezování služeb a neustávající PR masáž. Po několika letech řízeného úpadku je konstatováno, že demolice už je nevyhnutelná a je zcela ve „veřejném zájmu“.
Prokletí zdrojů
Nebylo by však fér vykreslovat londýnské samosprávy jen v negativním světle. I přesto, že jejich regenerační plány jsou často antisociální, radnice jsou motivovány nutností překlenout mezery v rozpočtech, způsobené škrty vlády. Historik urbanismu Owen Hatherley tento začarovaný kruh odprodeje londýnských pozemků přirovnává k prokletí zdrojů zemí globálního Jihu. Místo drahých kovů jsou zde oním zdrojem drahé pozemky ve vlastnictví městských částí. Radnice čelí strukturálním problémům, jako jsou rozpočtové škrty nebo vliv globálního kapitálu. K jejich řešení používají prodej nejvýnosnější komodity, kterou mají v rukou – pozemků. Takto krátkodobá východiska ale vedou k začarovanému kruhu zvyšujících se nákladů. Pozemky gentrifikované v rukou soukromých developerů zvyšují lokální nájmy, snižují dostupnost bydlení a tím zvyšují finanční tlak na sociální služby, které jsou poté financovány prodejem dalších pozemků.
A jak skončila sídliště Aylesbury a Heygate? K dnešnímu dni čelí Aylesbury postupně probíhající demolici. V nově vybudovaných blocích má být po dokončení výstavby 3500 bytových jednotek, oproti 2700 na původním sídlišti. Developer přislíbil, že polovina nových bytů bude pronajímána za dostupný nájem. Cena „dostupných“ nájmu je ale zákonem stanovena na absurdně vysoké částce činící 80 procent tržního nájmu. V městské části, kde obyvatelé na nájem vynaloží průměrně přes polovinu hrubé mzdy, nemá tento eufemismus s dostupností nic společného. V nové výstavbě, která stojí na místě dnes již také zbouraného Heygatu je „dostupných“ bytů jen pětina. V původním komplexu to byly všechny. Developerovi stavějícímu novou zástavbu se totiž podařilo využít výjimky v zákoně, která odejímá povinnost stavět dané procento sociálních bytů, pokud by takový zásah měl ohrozit rentabilitu celého projektu. Australské firmě Lend Lease tak stačilo zadat studii proveditelnosti realitní kanceláři Savills, jež promptně dodala čísla podhodnocující ceny nových bytů a nadhodnocující stavební náklady.
Blairovský sen o smíšených komunitách se také rozplynul. Tam, kde měl mix drahých soukromých bytu s těmi dostupnými nastolit harmonii, přinesl akorát segregaci zabudovanou do každodenní architektury. Do Londýna se tak vrací osvědčený viktoriánsky trend vchodů pro chudé. I přesto, že musí developeři do svých projektů zakomponovávat „dostupné“ bydlení, nic jim nezabraňuje tyto byty segregovat všemi možnými prostředky. Děje se tak za pomoci vchodů z vedlejších ulic, oddělených výtahů či dokonce segregovaných dětských hřišť, která jsou vyhrazena jen pro nájemníky platící tržní nájem. Strach z toho, že lůza bude snižovat hodnotu realitních investic, je ještě absurdnější s ohledem na to, že ona „lůza“ platí jen o 20 procent nižší nájemné než „normální“ nájemníci.
Tragédie jménem Grenfell
Snahy o schovávání chudoby, ať už domnělé či skutečné, ale nejsou v Londýně pouze výsadou developerů. Konzervativci ovládaná radnice v Kensingtonu a Chelsea se svou snahou zamést své nejchudší obyvatele pod koberec podíleli na největší londýnské tragédii od dob druhé světové války.
V noci ze 13. na 14. června 2017 probudil Behailua Kebede zvuk kouřového hlásiče. Kebede bydlel v bytě číslo 16 ve čtvrtém poschodí Grenfell Tower od roku 1992. Narozen v Etiopii jako syn právníka a úřednice statní zprávy, do Británie emigroval v roce 1990. Od té doby pracoval jako řidič taxislužby a Uberu. V osudnou noc 14. června 2017 začal požár grenfellského bloku právě v jeho bytě vznícením porouchané lednice. Ve svém soudním prohlášení popisuje, jak v panice ihned kontaktoval tísňovou linku, vzbudil sousedy a bez klíčů a bez bot vyběhl ven. Jelikož byl jeho byt na čtvrtém podlaží z jednadvaceti, měl štěstí a vyvázl bez fyzické újmy.
První hasičské vozy dorazily na scénu v 0:59, pět minut po nahlášení požáru. Hasiči pronikli do bytu číslo 16 přesně v 1:07 a započali hašení. Oheň se v tu chvíli ale už rozšířil skrz otevřené okno na vnější izolaci budovy. Jelikož ta byla vyrobena z hořlavých hliníko-polyethylenových panelů, oheň se po ní rozšířil po celé severní straně 70 metrů vysoké věže. Bylo 1:26 a většina obyvatel se začala probouzet, vzbuzena hustým kouřem nebo sousedy. Jedenadvacetipatrový blok neměl hydranty a protipožární dveře propouštěly kouř. Ve dvě ráno už se oheň rozšířil po všech čtyřech stranách budovy. V tu chvíli už byla šance na záchranu zbylých obyvatel mizivá. Přes veškeré snahy hasičů zahynulo v plamenech 72 lidí.
Pro pochopení širšího kontextu a důvodů tragédie je nutné si položit otázku, co je zač městská část Kensington a Chelsea a jaké místo v ní měly grenfellské oběti. Tato část Londýna patří k jedné z mála bašt konzervativců v hlavním městě. Je totiž nejbohatší londýnskou čtvrtí – průměrný roční příjem zde dosahoval v letech 2017 a 2018 závratných 177 tisíc liber (v porovnání s londýnským průměrem 50 tisíc liber). Více šokující ovšem je, že v několika okrscích podobných tomu, ve kterém stál Grenfell, nedosáhnou průměrné roční mzdy ani na 20 tisíc liber. Příjmy se tak snižují až desetkrát z ulice na ulici. Nerovnosti se promítají i do věku dožití, který v nejbohatších částech dosahuje 94 let, v těch nejchudších 74. Ze všech obětí požáru jich bylo 85 procent menšinového původu, a to v městské části, kde je 65 procent obyvatel bílých. V kontextu těchto statistik je jasné, jaké zájmy bude konzervativní radnice svou politikou bydlení hájit.
Teorie nerovnosti je jedna věc, ze čtení dokumentů rekonstrukce Grenfell Tower, jež proběhla krátce před požárem, ale mrazí. Nebezpečné zateplovací panely byly zvoleny pro rekonstrukci nejen za účelem tepelné izolace bloku, ale také aby budova „vzhledově zapadala do okolní zástavby“, „nenarušovala kolorit oblasti“ a tím se „zachovala životní úroveň lidí žijících v sousedství stavby“. Kroky kensingtonské radnice odhalují nízké pohnutky stojící za většinou londýnských revitalizačních projektů. Vedle zisku pro soukromé firmy jsou hlavní motivace pouze povrchně estetické. O životní úroveň – a v grenfellském případě i o samotné životy lidí zasažených gentrifikací – se nikdo nezajímá. Není tak divu, že pro podobné praktiky se v těchto částech Londýna vžil název „sociální čistka“ (social cleansing).
Nejtragičtější na grenfellské katastrofě je, že o nedostačujícím protipožárním vybavení bloku se vědělo již několik let. Během probíhající rekonstrukce mezi lety 2014 a 2016 si obyvatelé budovy stěžovali na nedostačující opatření celkem devětadvacetkrát, stížnosti ale nikoho nezajímaly. Na poslední chvíli pak byly vyměněny schválené nehořlavé zinkové zateplovací panely za osudný hliníko-polyethylenový kompozit. Radnicí pověřená správní firma tak za cenu 72 životů ušetřila necelých 300 tisíc liber. V kontextu kensingtonského bohatství tato částka činí zhruba pětinu průměrné ceny místního domu. Ten by v roce 2019 vyšel na jeden a půl milionu liber, což je nejvíce v celém Londýně. Nutno podotknout, že osudné tisícovky liber byly na izolaci ušetřeny v době, kdy kensingtonská radnice disponovala 270 miliony liber finančních rezerv.
Vyšetřování se táhne již čtyři roky a za požár stále nebyl nikdo potrestán. Prokuratura naráží na mantinely korporátní zodpovědnosti dané složitými dodavatelskými řetězci, které za poslední dekády vznikaly při privatizaci londýnského bydlení. Vina se tak přehazuje mezi radnicí městské části, správní organizací a spletencem dodavatelských firem. V první fázi vyšetřování se k radosti korporátních aktérů velká část viny svalila na záchranný sbor a hasiče (pro mnohé z nich beztak grenfellský zásah znamenal konec kariery doprovázený traumaty). Pokud se obětem někdy dostane spravedlnosti, bude to díky práci občanských organizací jako Grenfell United a Justice for Grenfell, které již čtyři roky volají po zpřísnění stavebních regulací a zastavení privatizace bydlení. To sice 72 obětem životy nevrátí, ale můžeme tak předejít dalším neštěstím způsobeným nerovnostmi strukturálně zakomponovanými do britského bydleni.
Organizace zdola
Grenfellské skupiny ale nejsou jediné londýnské organizace bojující za důstojné bydlení. V marasmu komunální politiky, chránící zájmy developerů na jedné straně a čelící dalším privatizačním tlakům vlády na straně druhé, se organizace zdola jeví jako jediná možnost. Je nutné si připomenout, že londýnské bydlení není jen výčet gentrifikačních tragédií, ale že díky práci londýnských aktivistů bylo za poslední roky dosaženo řady vítězství jak na lokální, tak na národní úrovni.
Lokálně se například povedlo zastavit další gentrifikační snahy australského developera Lend Lease, zodpovědného za aylesburyskou demolici. Projekt zvaný Haringey Development Vehicle měl byt privatizací northumberlandského sídliště v celkové hodnotě dvou miliard liber. Stejně jako u Aylesbury a Heygate plány neobsahovaly ani jeden sociální byt z pěti tisíc nově slíbených. Stejně jako u Aylesbury a Heygate obsahovaly pouze vágní sliby o „dostupných“ bytech, samozřejmě s řadou zadních vrátek, kterými by se developer mohl závazkům vyhnout. Stejně jako v Southwarku našli v Haringey developeři otevřené dveře u blairovské radnice. Aktivistům se ale úspěšně podařilo zmobilizovat členstvo v místní Labour Party a po roce a půl deselekcí konečně na místní radnici vznikla většina, která byla ochotna postavit zájmy nájemníků před ty developerské. Projekt Haringey Development Vehicle byl zastaven a blairovská starostka městské části donucena k rezignaci. Na místo privatizačních megaprojektů, jako bylo HDV, se nově sestavené zastupitelstvo vydává cestou komunitně vlastněných a transparentních kooperativ.
Úspěch v Haringey proběhl v kontextu rostoucí občanské angažovanosti v otázkách bydlení. Ta se promítá především do růstu nájemnických hnutí, která se během posledních pěti let postavila do čela boje za slušné bydlení. V Londýně mají jejich dva největší zástupci, London Renters Union (LRU) a ACORN, své buňky ve většině městských částí. Valná část jejich práce spočívá v poskytování pomoci nájemníkům v krizových situacích. Ta probíhá mimo jiné i formou workshopů, kde je probíráno bytové právo a kde jsou sdíleny možnosti, jak použít jinak nepřátelskou legislativu ve svůj prospěch. I přesto, že zákon stále umožňuje vypovězení nájemní smlouvy bez udání důvodu, výpověď musí být dána ve striktně předepsaném formátu, bez něhož je právně neplatná. Nájemníci jsou proto seznamováni s přesnými právními podmínkami výpovědí a učí se, jak využít potenciálních chyb pronajímatelů a realitních agentů ve svůj prospěch.
Jak LRU, tak ACORN také organizují přímé akce na ochranu svých členů před vystěhováním. Exekutoři zodpovědní za evikce jsou na rozdíl od Česka přímými státními zaměstnanci, a zavazují je tak přísnější regulace. Přímou akcí je proto možné zablokovat exekutorovi vstup do bytu nebo na pozemek. Exekutoři musí poté u soudu požádat o nový termín vystěhování, což dává nájemníkovi cenné týdny, ve vytížených lokalitách někdy i měsíce navíc k hledání nového bydlení.
Přestože se workshopy ani přímou akcí nové byty nepostaví, poskytují nájemnická hnutí platformu pro ochranu důstojného bydlení. Ta může být rozšířena i v rámci národních kampaní, jako je Generation Rent, které za posledních pět let přinesly sice menší, ale důležité změny legislativy ve prospěch nájemníků. Významný je především zákaz realitních nájemnických příplatků, které se v minulosti mohly vyšplhat až ke stovkám liber při každém stěhování, a zastropování kaucí na hodnotě rovné pětitýdennímu nájmu. Že se tyto změny povedlo protlačit přes jinak nepřátelskou konzervativní vládu, dává nájemnickým sdružením naději na další, rozsáhlejší změny.
Naděje londýnského bydlení se upínají především k Renters’ Reform Bill, slibované reformě soukromých nájmů, kterou bohužel vláda již rok odkládá. Součástí reformy by měl být národní registr pronajímatelů, reforma kaucí a konec vypovědí bez udání důvodu. Přestože reforma stoupající nájmy v hlavním městě nezastaví ze dne na den, může přispět ke stabilizaci nájemních smluv a jistějšímu charakteru soukromých pronájmů. Londýn se může do rukou svých obyvatel vrátit jen organizací zdola. Jak místní radnice, tak vláda ve Westminsteru ukázaly, že jsou schopny čas od času zakročit ve prospěch důstojného bydlení. Činily tak ale pouze pod vytrvalým tlakem občanských hnutí. Aby byl tento tlak zachován, je nezbytné nezapomínat na londýnské gentrifikační katastrofy, bez ohledu na stranickou příslušnost těch, kdo za ně nesou zodpovědnost. Zničené domovy a zmařené životy se s žádnou reformou sice nevrátí, ale vztek a slzy prolité nad jejich ztrátou mohou pomoci vytvořit nový, spravedlivější Londýn.
Autor je člen London Renters Union.