Dilema pro levici 21. století: rozbíjení strojů, nebo plně automatizovaný queer komunismus?

Hnutí ludditů z 19. století má špatnou pověst. Prý šlo o nevzdělané vesničany, kteří nepochopili podstatu pokroku a moderní výroby. Co když ji ale pochopili až moc dobře?

„Možná odvádějí práci za nás socialisty, protože toho tolik centralizovali. Necháme Jeffa Bezose zmonopolizovat distribuci, ale potom mu usekneme hlavu a budeme mít obří, komunistický, veřejně kontrolovaný podnik. To je můj tajný levicový sen,“ nechal se slyšet v letošním rozhovoru pro magazín Interview Slavoj Žižek. Výrok slavného slovinského filozofa dobře zachycuje převažující způsob, jakým se progresivní levice ve druhé dekádě začala vztahovat k technologiím. Jejich rozvoj je nezastavitelný a zrychlení jejich rozvoje má sehrát pozitivní roli v rozpadu kapitalistického systému.

Levicový akceleracionismus vnímá technologie jako neutrální nástroj, který je potřeba dostat pod demokratickou kontrolu, a poté spravedlivě rozdělit zisky, které vytváří. Následně vstoupíme do světa, v němž budou místo lidí odvádět tvrdou práci roboti, všude bude dostatek materiálních statků, spousta volného času a nepodmíněný základní příjem. Tyto fantazie překročily hranice akademických textů a třeba memy o „plně automatizovaném luxusním queer vesmírném komunismu“ se pevně usadily v levicovém internetovém diskurzu.

Pokud vezmeme tento kontext na vědomí, působí kniha mediálního teoretika Gavina Muellera Breaking Things at Work (Rozbíjet věci v práci, 2021) jako kacířská literatura. Její základní teze totiž zní: levice by měla svůj přístup k technologiím přehodnotit a poučit se od ludditů, anglických pracovníků v textilním průmyslu, kteří se na začátku 19. století vzepřeli nastupující průmyslové revoluci tím, že ničili stroje zaváděné do výroby.

Proč nenávidíte svoji práci?

V angličtině má přitom slovo luddité pejorativní nádech a běžně se jím označují zpátečníci, kteří se agresivně brání všemu novému. I proto v první ze čtyř kapitol Mueller rozebírá historii tohoto hnutí a to, jak se s ním dále nakládalo. Snaží se luddismus nejen rehabilitovat, ale také rozšířit jeho význam. Místo bláznivých venkovanů s iracionálním strachem ze strojů načrtává Mueller obraz dobře organizované aktivisticko-partyzánské skupiny, která působila na několika frontách. Kromě ničení strojů a okrádání průmyslníků podněcovala lokální protesty a dávala dohromady petice nejen proti industrializaci, ale také za konec dětské práce, kratší pracovní dobu nebo vyšší kvalitu vyráběného zboží (oproti průmyslové kvantitě). Mueller to vše načrtává lehkým a přístupným stylem, který spíše než akademický text připomíná jeho novinářskou minulost v americkém levicovém časopisu Jacobin.

Zaváděné technologie nefungují v zájmu pracujících, ale kapitálu, a je naivní doufat, že by v nadcházející čtvrté průmyslové revoluci mělo být něco jinak.

Často šlo o zkušené tkalce, kteří soudobým technologiím velmi dobře rozuměli. Ale právě proto si uvědomovali, co by pro ně zavedení masové výroby znamenalo. Podle Muellera tak odpor nemířil proti strojům jako takovým. Pracovníci třeba volali po zavádění počítadel, aby jim mohla být vyplácena mzda podle počtu vyrobených kusů. Vymezovali se ale proti industrializaci jakožto procesu, který dělbou práce, pevně stanovenou pracovní dobou a mzdou podrýval svobodu a autonomii pracujících. Ve zbytku knihy pak Gavin Mueller mapuje nejrůznější přímé akce, hnutí a myšlenky, které od 20. století na luddity navazují. Na první pohled se může zdát, že se nepokouší o ucelený teoretický argument, a místo toho předkládá množství příkladů, s nimiž může každý čtenář naložit po svém. Přitom však nechává promlouvat obdivuhodně rozmanité spektrum hlasů: od anglických romantických básníků a raných sovětských utopistů přes feministky bojující proti umělému oplodnění či trockistické dělnické organizace z USA až po hackery nebo redditová vlákna o krádežích ze samoobslužných pokladen. Navzdory epizodickému charakteru knihy v ní však lze vysledovat několik myšlenkových linií, které se táhnou celým textem. K jedné z nejzásadnějších odkazuje hned podtitul knihy, který zní: „Luddité měli pravdu v tom, proč nenávidíte svoji práci.“

Jen nezaměstnanost a vyčerpání

Mueller popisuje historii strojů na pracovišti a vyvozuje z ní zdrcující poučení: zaváděné technologie nefungují v zájmu pracujících, ale kapitálu, a je naivní doufat, že by v nadcházející čtvrté průmyslové revoluci mělo být něco jinak. „Automatizace pro nás znamenala jenom nezaměstnanost a přepracování. Obojí najednou,“ cituje Mueller dělníka z automobilky sedmdesátých let, který zní v kulisách dnešní prekarizované a flexibilní (tzn. nikdy nekončící) práce nepříjemně povědomě.

Dnešní stroje mají tendenci vymazávat pozice ve středních patrech firemní hierarchie a tím rozdělují pracující na dva tábory. Na jedné straně zjednodušují práci, na kterou byla dříve potřeba určitá lidská schopnost či zručnost, a tím degradují kvalifikovaného zaměstnance na pouhého vykonavatele mechanických úkonů, které zvládne každý. Vzniká tak „rezervní armáda pracovníků“, do které může zaměstnavatel sáhnout a kohokoliv nahradit. Na druhé straně umělá inteligence doplňuje rozhodnutí managementu, čímž nejen že zvyšuje jeho moc (a odměny), ale také mu dodává legitimitu. „Nevyhodili jsme vás my, to přístroj říká, že pracujete pomaleji než norma,“ popisuje zaměstnanec fungování ve skladu Amazonu.

Kromě toho Mueller upozorňuje na další funkci technologií – umožňují lepší dohled, větší disciplinaci a stavění překážek organizaci (nebo zkrátka jenom spolupráci) zaměstnanců. Tohle se přitom zdaleka netýká jenom modrých, ale i tzv. bílých límečků, tedy kancelářských pracovníků. Ti se o tom přesvědčili třeba po vypuknutí pandemie, kdy se velká část pracovního života přesunula mimo jiné na aplikaci Zoom. Brzy ale vyšlo najevo, že program umožňuje pořadateli meetingů (tedy zpravidla manažerovi) zobrazit, kolik času ostatní strávili v okně s hovorem a kolik jinde. Stejně tak před třemi lety uživatele aplikace Slack (pracovní messenger) zaskočily zprávy o tom, že si šéfové firem můžou číst jejich soukromé konverzace.

Ludditské léky proti kapitalismu dohledu

Dalším motivem, který probublává na několika místech knihy, je varování před samozřejmostí, s jakou přijímáme technologie (respektive jejich současnou podobu) za přirozené. Mueller z této pozice kritizuje Shoshanu Zuboff, jejíž kniha Age of Sureveillance Capitalism (Věk kapitalismu dohledu, 2019), popisující praktiky technologických gigantů, se stala mezinárodním bestsellerem. Zuboff za hlavní problém považuje asymetrii, která panuje ve vztahu uživatel-korporace. Korporace o nás vědí všechno, zatímco my o jejich zacházení s našimi daty nevíme téměř nic. V tomto výkladu se uživatelé pohybují po internetu a jejich data jsou „těžena“ Facebookem, Googlem a dalšími. Řešením je pak podle Zuboff lepší regulace této „těžby“.

Mueller ale tuto metaforu extrakce přírodních zdrojů vyvolávající dojem přirozenosti odmítá. Analýza by měla vzít v potaz, že už samotný pohyb uživatelů se odehrává v prostředí designovaném tak, aby v něm vznikala obchodovatelná data. Spíš než sledování se tak na sociálních sítích odehrává „starý známý příběh“ o tom, jak komodifikace prostupuje do dalších oblastí lidského života.

Jako současnou luddistickou odpověď na internet ovládaný největšími korporacemi v historii lidstva předkládá Mueller software Tor. Ten umožňuje procházet internetem s jakýmsi odstíněním sledovacích technologií, což přináší anonymitu a zabraňuje shromažďování dat. Problémem však zůstává komplikovanost celého procesu, kvůli níž Tor není dostupný lidem s běžnou uživatelskou znalostí. Proto Mueller považuje za nezbytné začít promýšlet způsoby, jak nabídnout podobné technologie nového typu širokým masám. Tor je totiž perfektní příklad toho, jak se technologie sama stává ohniskem boje, který navíc ukazuje možné alternativní fungování za hranicemi kapitalistického realismu – v tomto případě bez všudypřítomného dohledu a sběru osobních dat. Tento recept staví Mueller do opozice k akceleracionistům, kteří nechávají rozvoj technologií na současných podnikatelích typu Elona Muska, přičemž klíč vidí v jejich následném převzetí pod demokratickou kontrolu. V tomhle ohledu je luddismus paradoxně utopičtějším myšlenkovým proudem, když říká, že s budováním lepšího světa je třeba začít už teď, nehledě na krizi, v níž se současná levice nachází.

Kutilové, farmáři a programátoři všech zemí, spojte se!

Právě snaha o překonání krize levicových stran a hnutí nabízí další možný způsob, jak číst Breaking Things at Work. Od této myšlenky se totiž odráží také jedna z nejvlivnějších akcelaracionistických knih Vynalézání budoucnosti. Postkapitalismus a svět bez práce z roku 2015, vůči níž se Mueller často vymezuje. Její autoři Nick Srnicek a Alex Williams vidí zásadní příčinu neúspěchů levice nejen v ustanovení neoliberální hegemonie, ale také ve strategiích levice samotné. Ta je podle nich od šedesátých let svázaná „lidovou politikou“ v podobě protestů, nehierarchického organizování a důrazu na lokální problémy. Často tak pouze reaguje a chybí jí dlouhodobá strategie a vize do budoucna. To má vyřešit právě širší idea světa bez práce a nedostatku. Takový svět má podle autorů zajistit automatizace práce, k jejímuž zavádění budou firmy dotlačeny politikami zkracujícími pracovní dobu.

Za „slabou a fragmentovanou“ považuje levici i Mueller, ale východisko vidí naopak v luddismu. Negativní dopady technologií pociťují nejen zaměstnanci v kancelářích a továrnách, ale třeba také lidé sociálně vyloučení, a to při kontaktu s byrokracií. V otevření antitechnologické fronty Mueller vidí potenciál pro vznik nových a nečekaných spojenectví, které nakonec vyústí v utvoření nové třídy.

Příkladem vytváření potenciálních nečekaných spojení jsou američtí zemědělci s traktory od firmy John Deere. Ta do svých novějších strojů začala přidávat softwarové licence, které znemožňují opravit cokoliv na vlastní pěst. I sebemenší výměnu je tak nutné provést v autorizovaném servisu, samozřejmě za mastný poplatek. Někteří farmáři proto začali „z východoevropských fór stahovat cracky“, díky nimž se můžou do softwaru nabourat a provést opravu sami. Autor však popisuje i další hnutí, která usilují třeba o proměnu našeho vztahu k technologiím z čistě konzumního k více pečovatelskému přístupu, a to právě skrze opravy nebo vyměňování součástek. Takové chápání luddismu otevírá nové horizonty myšlení. V českém prostředí třeba vybízí k novému přemýšlení o kutilské tradici jako o odporu vůči kolotoči spotřeby.

Mueller buduje svůj luddismus jako populistický (v laclauovsky pozitivním slova smyslu) projekt, který nediktuje nějaké správné formy politické akce. Ty by se měly volně utvářet zdola. Za projevy luddismu tak lze chápat třeba záměrně pomalou práci, vypojování strojů z elektřiny nebo třeba „vypadávající“ internetové připojení během online mítinku. Akceleracionismus podle něj naopak navazuje na nešťastnou tradici v levicovém myšlení, kdy elity – od Lenina přes americké odboráře a Marcuseho až po zmíněného Srniceka s Williamsem – podlehly technooptimistickému vábení expertů místo toho, aby naslouchaly „svým“ pracujícím.

Za možná nejúspěšnější ludditský projekt současnosti můžeme považovat open source komunitu. Ta se kromě tvorby softwarů typu Linux výrazně zasloužila o to, že vývojáři mohou dodnes pracovat v několika univerzálních programovacích jazycích, které se používají všude. To, co je dnes považováno za samozřejmost, bylo v sedmdesátých letech pod útokem tehdy začínajících digitálních korporací, které požadovaly, aby každá firma měla svůj vlastní programovací jazyk, což by výrazně omezilo možnosti programátorů změnit zaměstnavatele.

Za ludditské úspěchy na legislativním poli pak můžeme považovat francouzský zákon, který chrání malá knihkupectví proti Amazonu, korejský zákon omezující daňové pobídky pro robotiku nebo letos schválenou směrnici EU, která ukládá výrobcům domácích spotřebičů povinnost minimálně deset let nabízet náhradní díly. I proto asi nepřekvapí, že se Mueller v závěru přihlásí k politice nerůstu.

Lokomotiva historie na křižovatce

Muellerově knize se dá vyčítat leccos. Místy zůstává uvězněna technodeterministickém vidění, když například nevýrazný odpor proti automatizaci v padesátých a šedesátých letech vysvětluje pouze skrze selhání odborů a zcela stranou nechává poválečné zlepšení životní úrovně proletariátu nebo problematiku zadlužení. Úplně pak opomíjí země globálního Jihu, které teprve nyní procházejí průmyslovou revolucí. Celkově je kniha rozkročená spíše do šířky než do hloubky a na několika místech si argumentace vysloveně říká o rozpracování.

I přes to všechno – anebo možná právě proto – vznáší důležitou kritiku, kterou musí vzít akceleracionistická teorie vážně. Tím otevírá prostor pro dialog mezi dvěma myšlenkovými tradicemi, který je na prahu nové průmyslové revoluce a klimatické krize důležitější než kdy dřív. „Být dobrým marxistou znamená být také ludditou,“ shrnuje svoji pozici Mueller v úvodu knihy. Pokud chceme ale myslet technologie v celé jejich složitosti, možná bychom měli jeho výrok poupravit na „Být dobrým marxistou znamená myslet dialekticky – jako akceleracionista i luddita zároveň“.

Podobným způsobem se dá číst i Walter Benjamin, jeden z nejzajímavějších levicových teoretiků technologií, který nepropadal primitivismu ani romantizaci strojů, a přitom zůstával optimistou. „Marx tvrdí, že revoluce jsou lokomotivou historie. Možná je to ale právě naopak a revoluce jsou pokusem pasažérů – lidstva – zatáhnout za záchrannou brzdu,“ píše Benjamin v Tezích k filosofii dějin. Ať už se nakonec před blížící se propastí rozhodneme jakkoliv – pro zrychlení a přeskok, nebo šlápnutí na brzdu –, jedna věc je jistá už dnes: náš vlak nemůže pokračovat stejně jako doposud.

Autor studuje nová média a politologii na FF UK.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace