„Diplom v zastavárně neberou.“ Pandemický rok očima absolventů vysokých škol

Tisíce lidí ukončily vysokoškolské vzdělání ve chvíli, kdy odezněla první vlna pandemie. Druhá vlna dokázala čerstvým absolventům zkomplikovat život ještě víc.

Už je to víc než rok, co se v České republice uzavřely vysoké školy k prezenční výuce kvůli pandemii koronaviru. A brzy to bude rok od chvíle, kdy se nám podařilo úspěšně završit studium a získat diplom. Když píšu „nám“, mám na mysli konkrétní skupinu někdejších studentek a studentů, „naši“ skupinu. Potkávali jsme se v knihovně, na přednáškách, znali jsme se ze společného podnájmu, z kolejí, chodili jsme do několika stejných hospod, část z nás jako štamgasti, část „na druhé straně“, v zástěře za barem nebo v kuchyni.

Opravdu ne každý má to štěstí, že po získání diplomu najde zaměstnání, které v ideálním případě souvisí s jeho zaměřením nebo mu alespoň není proti mysli. Většina lidí v mém okolí se během školy tak nějak protloukala a potloukala. Po dokončení studia by se na tom mělo něco změnit. Práce za barem, na stavbě, výpomoc ve strýcově firmě, sklizeň ovoce, mekáč, kavárna. Ano, bývalo to provizorium – status studenta a pocit, že tohle přece nebudeme dělat věčně. A pak to přišlo: jedno provizorium skončilo, a pandemie koronaviru přinesla provizorium další, byť jiného druhu.

Tento text není sociologická sonda, hloubkový výzkum nebo snaha postihnout všechny aspekty dospělého života jedné generace. Můžete v něm ale vystopovat otisky fenoménů dnešního života, jako je krize bydlení, kapitalismus platforem, problémy související s duševním zdravím, vyhořením, vyčerpáním, patologické jevy spojené s životem ve velkém městě, projevy kritiky konzumeristické společnosti a pokryteckou účast na ní. To vše akcelerované pandemií covidu.

Rozhovory s přáteli

S čerstvou právničkou Petrou jsme pracovaly v kavárně, která – jak se zdá podle odmotovaných vývěsních štítů – nepřežila druhou vlnu pandemie. „To by mě zajímalo, kam teď budou paní důchodkyně chodit na dopolední kafíčko,“ prohlíží si Petra prázdnotou zející podnik, „dvojitýho turka se šlehačkou ve spreji jim jen tak někde neuvaří.“ Petra si zapaluje cigaretu. Podle její aktuální příchylnosti k tabákovým výrobkům její přítelé poznají, jak se Petra zrovna cítí. Když jsme se viděly naposledy, skoro před rokem po jejích státnicích, nekouřila.

Jindy zásobený bar je až na vaječný koňak a fernet úplně vypitý, podnik vypadá smutně a zpustle. Katka na sraz přijela v modrém oblečku Wolt, s krabicí na přepravu jídla na zádech, s helmou a blikajícím světlem na silničním kole.

Vysoká škola jí skončila skoro ve stejný moment jako opatření proti covidu z jara 2020. Ruku v ruce s rozvolňováním na začátku léta se všechno zdálo optimističtější. I přesto, že Petru tehdy majitel vyhodil z třípokojového bytu, kde žilo celkem šest studentů a studentek, samozřejmě beze smlouvy. Petře bylo v létě dvacet šest, skončily jí všechny slevy a další výhody. Místo statusu „student“ získala status „nezaměstnaná“ a hledání bytu bylo najednou problém. Nechtělo se jí zase bydlet načerno, sdílet byt se spoustu lidí, které nezná. Ale přitom neměla žádnou vyhlídku, žádnou představu o tom, co si v bydlení bude moct dovolit. Uvědomila si, že doposud odkládala hledání odpovědi na otázku, co po absolvování práv bude vlastně dělat. Musela se začít pakovat z pokoje ve vybydleném činžáku v centru Brna a přitom od rána do večera odepisovala na inzeráty na bydlení i na nabídky práce.

„Měla jsem v posledním roce studia brigádu v jednom baru, která na začátku jara samozřejmě padla. V době jarního lockdownu jsem nebyla moc užitečná, krom toho, že jsem šla dvakrát nakoupit sousedce z baráku.“ Petra nebyla schopná dělat nic jiného než se učit. Utlumení společenského života jí přišlo vhod, konečně se mohla soustředit jen na psaní diplomky. A když to bylo úspěšně za ní, došlo jí, že nemá práci. Zbytky sil po zkouškách neefektivně rozložila do veškerého svého volného času, takže byla plně zaměstnána psaním životopisů a laděním motivačních dopisů. Obrážela pracovní pohovory i prohlídky bytů: „Zatímco na těch prvních jsem se snažila vlichotit potenciálním zaměstnavatelům, při těch druhých jsem měla pocit, že dělám konkurz na nejlepší spolubydlící,“ popisuje Petra jindy radostné letní období. Teď jí ale začínaly docházet peníze. Zapsala se na noční směny v nejistě se rozjíždějících barech. Probrala se svými osobními věcmi a po týdnu váhání je odnesla do zastavárny.

„Nikdy jsem nic podobného neudělala. Připadalo mi to, jako bych si šla koupit drogy. Paní v zastavárně se mnou jednala jako s kusem hadru.“ Petra se v zastavárně snažila udat třeba nepoužívaný elektrický kartáček na zuby: „Navrhla jsem za něj šest set a ona se mi vysmála.“ V zastavárně se běžně vyplácí třetina ceny. Provozovatel si zjistí cenu, třeba na internetovém bazaru. Elektrický kartáček na zuby na stránkách bazoš.cz nabízejí lidé za pětistovku a někdy i za sedm stovek. „Nakonec kartáček rozbalila, líbil se jí, tak mi dala dvě stovky.“ Petra se snažila udat ještě dvoje hodinky. Jedny sportovní, co měly být podle návodu vodotěsné a praktické. Druhé byly spíš na ozdobu, „nosila jsem je, když jsem dělala praxi u jedné advokátky, taky se ještě hodí ke kostýmku státní zástupkyně,“ usměje se trochu ironicky. Ani jedny hodinky se jí nepodařilo udat. Zastavárny se totiž dělí na ty, které hodinky přijímají a uvrhují na sebe podezření, že obchodují i se zbožím pochybného původu, a na ty, které typický kapsářský úlovek do zástavy nevezmou. „Prý mám zkusit štěstí v podchodu na nádraží.“

Překážky různého druhu

Prodávat hodinky přímo na ulici Petra nakonec nezkusila. Ještě nějaký čas aktivně nabízela na internetu velkou část svých osobních věcí, od oblečení a obuvi přes knihy a šperky až po vybavení domácnosti. „Překvapilo mě, jak nízkou mají všechny ty věci hodnotu, když už je nepotřebuješ a snažíš se je prodat.“ Úspěšná ale moc nebyla. Co neprodala, roznesla do výměníků, „aspoň bylo lehké se přestěhovat“. Petru zachránilo sdílené bydlení v paneláku: „Byt je kousek od konečné tramvaje, takže mám pořád pocit, že bydlím ve městě.“ Nájem na sídlišti není tak vysoký jako v centru města, takže si Petra i její dvě spolubydlící mohou dovolit každá svůj vlastní pokoj. Kromě toho, že už nemusí vydat víc než polovinu příjmů jen za nájem, si Petra chválí menší počet spolubydlících a relativní zachovalost bytu. Jednou z nich je i její kamarádka a v současné době kolegyně z práce. Po několika odmítavých mailech potenciálních zaměstnavatelů a po zkušenosti se zastavárnou jí dohodila místo recepční v soláriu a wellnessu.

Petra nastoupila koncem srpna a užila si ještě pár měsíců chození do práce, akorát stihla projít zkušební dobou. Bojí se ale, že až zaměstnavatel dočerpá vládní kompenzace, začne propouštět, a jelikož Petra nastoupila mezi posledními, bude muset odejít jako první. Když se v létě na sídliště stěhovala, nepředpokládala, kolik času tu stráví kvůli překážkám v práci. „Asi bych se měla dívat po něčem v oboru, ale nějak na to nemám sílu. Vystudovat práva mi trvalo sice o rok déle než standardních pět let, ale nic ve škole mi nedělalo vážnější problém.“ Petra absolvovala praxe v advokátní kanceláři, na státním zastupitelství i v jedné menší firmě, „v rodině nemám nikoho, kdo by byl notář nebo soudce, takže mi ani nikdo nepomůže. Myslela jsem si, že to bude všechno zajímavější a jednodušší,“ říká smutně a dodává, že už není schopná nic smysluplného dělat. „Překážky v práci můžou mít různou podobu, třeba jako ta hrozná únava a vyhoření, ještě než tě někdo stačil pořádně zaměstnat.“

Koukáme se škvírou zabedněného okna na prostory kavárny, kde jsme pracovaly. Ptám se Petry, jestli si dokáže představit návrat k takovému zaměstnání nebo třeba k pozici recepční ve wellnessu. „Já jsem to tam měla ráda, byla jsem spokojená. Měly jsme fajn kolektiv, samý mladý holky. A taky nějaký vysokoškolačky. Jedna holka s bakalářem ze sociologie a jedna holka, co vystudovala personalistiku. Ta byla potom vedoucí směny. Mně vždycky připadalo, že administrativa s právama souvisí. A člověk neměl velkou zodpovědnost.“ Zkouším její tón odlehčit a plácnu něco o jarní únavě, která přeci nemůže trvat celý zbytek života. Petra pokrčí rameny. „Asi se odstěhuju za přítelem, jeho rodiče mají kousek za Brnem opravnu aut, barák, zahradu, třeba tam budu užitečná.“ Právě tak si teď totiž Petra rozhodně nepřipadá. A to, jak se nadřela, aby jako první v rodině měla vysokoškolský diplom, na jejím pocitu marnosti nic nezmění.

Příjemný pracovní kolektiv

Velká města koncentrují studenty a taky pracovní příležitosti v odvětvích, pro které je status studenta nespornou výhodou. Patří mezi ně i řetězec stánků nabízejících čerstvou kávu přímo na ulici. Ať je teplo nebo sněží, můžu si být jistá, že u stánku bude vařit kávu Matěj, v loňském akademickém roce dostudovaný scenárista a dramaturg, který už pro tento podnik pracuje více než tři roky na dohodu o provedení práce. Jako jeden z mála zůstává na stánku, i když už není student. Spočítal si, že mu stačí měsíčně odpracovat něco přes osmdesát hodin, aby dosáhl na deset tisíc.

Ráno před směnou musíš volat vedení, jestli souhlasí s tím, že nebudeme vyjíždět do takovýho marastu. A oni kouknou z okna a řeknou ,vyjeďte, tady je hezky‘.

Ptám se Matěje, jestli mu nevadí, že nemá standardní zaměstnaneckou smlouvu, byť na zkrácený úvazek, třeba právě proto, aby se stížnosti neodehrávaly jen na Facebooku a zaměstnanci se mohli začít organizovat třeba v odborech. Matěj nadšení pro odbory nesdílí. Podařilo se bez nich podle něj úspěšně vylobbovat třeba to, že místo snížení hodinové mzdy zaměstnancům vedení přijalo jejich návrh, aby raději zdražili nápoje. Tehdy se přes stovku zaměstnanců, kteří se často znají jen z vánočního večírku, zorganizovalo a navrhlo jednomyslně řešení ve prospěch zaměstnanců. Za tři roky u stejné společnosti si Matěj všiml, jak rodinná firma, kde provozní a manažer byli kamarádi, co spolu jezdí na lyže a na kolo, expandovala. Majitelé spolu dál jezdí na dovolenou, jen Šumavu vystřídali za Kanáry. Zatímco Matěj se stejnou hodinovou mzdou stále vaří kávu na různých štacích ve městě.

„Vím, co chceš slyšet, ale já fakt necítím žádnou třídní nenávist.“ Matěj je celkem smířený s tím, že „tak to prostě na světě chodí“. Mluví o změnách, kterých si sám v práci všiml. Z přátelské roviny se přešlo na způsob řízení velkého podniku. Nejen tímhle příkladem popisuje Matěj ztrátu blízkého kontaktu s šéfy. Svou roli v tom odcizení má jistě i pandemie covidu, která trvá víc než rok. Zpočátku lockdownu nebylo jasné, jestli bude možné prodávat kávu ze stánku, provoz měsíc stál, většina zaměstnanců se vrátila k rodičům, příjmy firmy se snížily asi o třetinu. „Měl jsem něco našetřeno, ale zaplatíš nájem, koupíš si jídlo ve zlevněnce a pomalu se blížíš k nule. Tak jsem si hned našel práci ve skladu.“

Vopičárna

Jako vopičárnu popisuje Matěj svou pracovní zkušenost, kdy pracoval ve skladu výhradně na noční a třídil balíky. S věcmi se ve skladu hází, nápis „fragile“ nic neznamená, „musel jsem s jednou z největších krabic fláknout hned na první směně, aby bylo jasný, že jsem taky chlap, a to, že místo trička Lonsdale mám na sobě svetr po babičce, na tom nic nemění.“ Svět chlapů v mikinách a teplákovkách, co nosí i do práce chrániče s novopohanskými symboly, předvádějí se, řvou a jsou na sebe sprostí, ale Matěj líčí jako přátelské prostředí: „Hned od první přestávky na svačinu mi všechno vysvětlovali, ukazovali, vzali mě mezi sebe. S jedním chlapem, kterýho bych se nebál označit za nácka, jsem měl fakt hezkou debatu o chování psů.“

Noční směna začíná v jednu a končí v devět ráno. Matěj přiznává, že dělat tohle celý život by asi nevydržel. I pro všechny ostatní je to přechodná práce. Vysoká fluktuace pomáhá podle Matěje k tomu, aby pracující nezajímalo nic jiného, než kdy jim končí směna a kolik dostanou zaplaceno. Vedoucího směny znají osobně a tykají mu, ale netuší, čeho jsou součástí, kde sedí nějaký šéf nebo jak funguje celá firma. Matěj do skladu nastoupil v situaci, kdy mu 150 korun za hodinu připadalo jako slušná mzda – „vem si, že na to nemusíš fakt nic umět, jen stát u pásu a donekonečna opakovat stejnej pohyb. Celkem rychle jsem se posunul k trochu lepší a komplikovanější práci, protože mi to prostě šlo, dělat soustředěně jen jedinou věc. Možná za to může moje ADHD.“

Poctivost nádeničiny

Nabízí se otázka, jestli Matěj nechce dělat něco jiného. „Není to tak dávno, co jsem hledal seriózní práci.“ I Matěj si prošel obdobím psaní životopisů a odpovídání na inzeráty. Vzhledem ke svému zaměření hledal hlavně v oblasti „kreativního průmyslu“. Dokonce vyhrál pohovor a podepsal smlouvu. Když spolu mluvíme, nedokáže mi pár slovy popsat, o co vlastně šlo: „měl jsem dělat něco jako markeťáka, copywritera, asistenta PR v jedné firmě. Vymýšlet, jak prodávat věci lidem, kteří ještě neví, jak moc ty věci chcou.“

Jenže při seznamování se s tím, jak firma funguje, Matěj poznal, že je to callcentrum, kde se prodávající chovali jako ukázkoví šmejdi. Většinou starším lidem nutili přes telefon výrobky z katalogů, a když se Matěj snažil zjistit, o co jde, nedokázal je na internetu dohledat. Ještě ten den dal výpověď a jel vzít odpolední směnu na stánku. „Možná to je krok zpátky, ale v tomhle bych dělat nemohl.“ Matěj si raději zvolil život s výdělkem nižším než minimální mzda a své socioekonomické postavení dál odvozuje od dohody o pracovní činnosti. „Co se týče peněz, já nemám moc velké nároky, jen na nájem a jídlo něco potřebuju. Hrozně rád bych ještě studoval psychologii. A vím, že budu vždycky psát. Scénáře, povídky. U toho se nedá moc myslet na peníze.“

Partnerem společnosti

Katka je z respondentů nejmladší. Minulý rok dodělala bakaláře na speciální pedagogice a v současné době se snaží nějak prolézt magisterským studiem. Pracovaly jsme spolu v jedné hospodě, kde jsme se také sešly skoro rok od chvíle, kdy musela svůj provoz kvůli covidu poprvé zavřít. Jindy zásobený bar je až na vaječný koňak a fernet úplně vypitý, podnik vypadá smutně a zpustle. Katka na sraz přijela v modrém oblečku Wolt, s krabicí na přepravu jídla na zádech, s helmou a blikajícím světlem na svém silničním kole. Za ten rok, co jsme se neviděly, toho stihla hodně; nezvládnout státnice, upíchnout se na úřadu práce, zapsat se na pomaturitní odborné studium, vrátit se do role studentky a stát se osobou samostatně výdělečně činnou. Kdo jezdí pro Wolt, není zaměstnanec, dohodář nebo agenturní pracovník, je partnerem společnosti.

Když přišel covid, ztratila Katka stejně jako spousta dalších lidí svůj zdroj příjmů z práce v hospodě. Přemýšlela, že půjde za kasu nebo do skladu, chtěla mít jistotu, podepsanou smlouvu, domluvenou hodinovou mzdu. Založení živnosti ji zpočátku nelákalo, ale protože vždycky ráda jezdila na kole a jarní měsíce na počátku roku 2020 k tomu přímo vybízely, nakonec si živnostenský list zařídila rychle. A vyplatilo se to. „Sama jsem se tomu divila, ale vydělávám fakt hodně. Rozhodně nejvíc, co jsem kdy měla. Jsem placená od zakázky a mám bonusy. Jezdím v průměru šest hodin denně a vydělám si tak dvacet tisíc.“ Po roce ježdění na kole ale přiznává, že celý život by to dělat nechtěla, „nikam mě to neposune. Možná fyzicky. Aspoň se každý den hýbu a nebýt toho šlapání na kole, byla bych určitě úplně v depresích.“

Co se dá dělat

Katka o osobních věcech příliš nemluví – aspoň ne do momentu, kdy se jejich vliv promítne do každodenního života natolik, že už se nelze tvářit jako by nic. Dostat se z pout toxického vztahu zabralo spoustu času a sil. Na konci tohohle boje byla Katka lehčí o sedm kilo a dvacet tisíc. Rozchod se prolnul s lockdownem a Katka upadla do hluboké apatie a lhostejnosti vůči všemu zásadnímu, co se v jejím životě dělo, ať už to byly neúspěšné státnice nebo výpadek příjmů a hrozící dluhy. „Neudělala jsem zimní ani jarní státnice na bakaláři na speciální pedagogice. Jen díky tomu, že jsem neměla peníze, protože těch dvacet tisíc, co mi vzal bejvalej, jsem do dneška neviděla, a že jsem musela začít někde makat, jsem se z toho trochu vyhrabala. Kvůli výplatě jsem musela na kolo, po celým dnu ježdění mi vyhládlo, začala jsem trochu pravidelně jíst. Postupně jsem dokázala zvládnout denně víc věcí než jen práci, jídlo, sprchu a spánek.“ Katce byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha. „Samozřejmě to bylo kvůli tomu rozchodu, nebo spíš kvůli celýmu tomu vztahu. Domotala jsem se do Spondey (zapsaný ústav pomáhající lidem, kteří zažili domácí násilí), složila jsem se tam a řekla jim, ať se mnou něco dělají.“

Katka začala docházet k psycholožce i na psychiatrii, v ústavu ji pomohli najít medicínské odborníky, jejichž služby jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění. V systému komerčních psychologů se Katka ve stavu hlubokých depresí prostě nedokázala sama zorientovat a pomoc si zařídit. „Snažím se využít té pomoci na maximum. Psycholožka mi pomohla ve škole, napsala jim rozsáhlou zprávu o mém stavu a na jejím základě mi děkan dal ještě jeden mimořádný termín státnic.“ Katka chvíli uvažovala i o trestním oznámení na bývalého partnera, ale nakonec se jí nechtělo řešit svoji situaci s policií a znovu si procházet všemi bolestivými zážitky. „Možná budu připravená o tom mluvit až v momentě, kdy to bude prostě promlčený. Co se dá dělat.“

Katka pořád nechápe, jak státnice na třetí pokus zvládla. „Byla jsem ještě dost mimo. A hodně jsem pracovala. To je pro mě myslím typický, že od problémů utíkám. Jezdila jsem na kole fakt každý den.“ Vedle toho dotáhla i roční pomaturitní kurz truhlařiny, úspěšně získala výuční list. Zpětně na studiu v režimu střední školy nejvíc vzpomíná na začátek výuky v 7:50. Než přišla pandemie covidu, běžně se stávalo, že jsme s Katkou ve tři nebo ve čtyři ráno společně zavřely hospodu a ji čekaly tři hodiny spánku a unavená cesta ranní špičkou do školních lavic. Protipandemická opatření vedla k tomu, že se výuka odborných předmětů pomaturitního kurzu přesunula na internet a praxe, to nejdůležitější, kvůli čemu se studenti na tento studijní program hlásí, se zrušily. „Snažila jsem se dělat truhlařinu u táty, za tři měsíce se budem s kamarády stěhovat na komunitní barák za Brno, tam si plánuju udělat dílničku,“ popisuje Katka výhledy ohledně svého řemesla.

Ptám se jí, které povolání je pro ni teď nejdůležitější, když si může vybírat rovnou ze tří. „Moc bych chtěla učit, nejradši mám práci s vozíčkáři. Jezdila jsem s nima na víkendový pobyty jako dobrovolník. Ty teď taky kvůli covidu nebyly. Ale snad se mi podaří odjet za jednou paní do Holandska, co je po úrazu trvale imobilní, půl roku bych tam pracovala jako sociální pracovnice, a za ty prachy bych tam pak mohla půl roku jen zevlit. Chodila jsem taky na praxi k dětem s poruchou autistického spektra. Těch dětí jsem měla na starost málo, měla jsem prostor věnovat se jim individuálně. V tomhle je ta speciální pedagogika dobrá, necítím tam tolik tlaku na výkon a je tam víc prostoru pro osobní práci a pro asistenci. Do normální školy s třiceti děckama bych asi nechtěla.“

Katka se ale bojí, že na magisterském stupni neuspěje. Prolézá s odřenýma ušima. Nedokáže se přimět k účasti na distanční výuce, dokopat se k nějaké práci a plnění úkolů. Od povinností utíká na kolo a sama před sebou si to omlouvá s tím, že přece pracuje.

Celé dny v sedle

Katka může pracovat každý den od osmi ráno do jedenácti večer. „Nemáme žádné vedení, jen dispečink a aplikaci v mobilu, skrze kterou s dispečinkem komunikuju. Zapnu se, když pracuju, a vypnu se, když končím.“ Jako kurýrka jezdí jen trasu Brno-střed, „nejdřív jsem nedala bez mapy ani ránu a taky mi trvalo strašně dlouho, než jsem se naučila, jak a kde vyzvedávat jídlo, jak a kde čekat na klienty a jak to celý zprocesovat v té aplikaci.“ Katka si zvykla, že jí jako cyklistce auta nedávají přednost, i když by podle pravidel silničního provozu měla. Párkrát ji řidiči doslova sundali z kola, když otevírali dveře od auta. Jezdí celoročně na silničním kole. Když nasněží, raději roznáší pěšky.

Už mě to nebaví, ale nemám na nic sílu, jen ležet. A pořád na něco myslím. Asi mi pukne hlava.“

Katka vypadá rozhodně líp a zdravěji než před rokem. Že by za tím byl každodenní pohyb? „Když dělám dvanáct hodin, tak najezdím klidně devadesát kilometrů. Když dělám míň, tak kolem šedesáti. Ale není to zas tak náročný, není to žádnej workout, ani se u toho nezapotím.“ Každý den ale dvanáct hodin nepracuje, snaží se dodržovat střídání volnějších a intenzivnějších pracovních dní. „Teď jsem si řekla, že chci volné pondělky. Ale moc to nevychází. Od problémů spíš utíkám, než abych je řešila. Když mi není dobře, sednu na kolo, i když bych měla dělat školu nebo řešit sebe, blízký lidi.“ Ptám se Katky, jestli kurýři z Woltu tvoří stejnou partu, jakou jsme měli spolu za barem. Zná se hlavně s těmi, co jezdí na kole, „potkáváme se na stejných trasách, ve stejných restauracích, poznáme se podle oblečku. Párkrát s nima dáš small talk a zjistíš, že to jsou fajn lidi, co mají rádi sport, přírodu, lezení na skály a rádi se hýbou. Kurýři se dělí ještě na auťáky a motorkáře. Samozřejmě ty v autech my cyklisti nemáme moc rádi.“ Někdo je kurýr fulltime, někdo jezdí po práci nebo o víkendech pro přivýdělek, někdo má rozvážení jídla jako brigádu ke škole. A někdo dokonce jako koníček.

Sharing is caring

Katka se rozhodla rozhovor ukončit, protože jí na mobilu zazvonilo upozornění, že má ve vedlejším podniku vyzvednout jídlo. Zapnula čelovku a šla ještě rozvézt večerní objednávky. Chvíli nato začalo sněžit. Později večer mi pak poslala fotky roztrhaného sportovního oblečení. Ošklivě havarovala, ale nic vážného se jí nestalo. V návalu empatie a péče, kterou jsme si dřív věnovaly na denní bázi, jsem se rozhodla ještě ten večer pomoct jí sehnat bezpečnější a smysluplnější přivýdělek.
„Čau Pavle, nesháníš teď někoho do dílny?“ volám známému
ze střední školy, který si už v prvním semestru na lesnické a dřevařské fakultě slušně vydělával výrobou nábytku nebo truhlářskými pracemi.
„Neblbni, já jsem musel přerušit živnost a přihlásit se do magisterského programu, abych neskončil po uši v dluzích. Za poslední tři zakázky jsem nedostal zaplaceno, do toho ten
covid…
„Ty jsi nemocný? To mě mrzí…“
„Jsem, ale ne s covidem. Prý je to autoimunitní reakce na přechozený nemoci, přepracování. Taky se se mnou rozešla holka.“
„A můžu pro tebe něco udělat? Nepotřebuješ něco? Léky, peníze?“
„Ne, to je v pohodě, mám bylinky, tinktury, odpočívám.“
„To je dobře.“
„Nev
ím. Už mě to nebaví, ale nemám na nic sílu, jen ležet. A pořád na něco myslím. Asi mi pukne hlava.“
„Na co třeba?“
„Třeba že dřív jsem věřil tomu, že budu šťastnej, až si měsíčně vydělám prací padesát tisíc.“
„A fungovalo to?“
„Právě že ne.“
„Seš nešťastnej?“
„Tak teď by m
i těch padesát tisíc asi docela zvedlo náladu. Dělám si srandu. Ale pamatuju si, jak jsem poprvé v životě fakturoval tu částku. Cítil jsem se potom tak marně. Dosáhl jsem té mety a to je jako všechno? Bylo to divný. Někdo mi radil, ať zkusím drogy, ale upřímně, zas tak moc mě to nebavilo. Navíc jsem vždycky bral na takový akce dodávku a řídit druhej den vyjetej, to člověka otráví.“
„A co tě teda teďka baví?“
„Začal jsem jezdit na jeden komunitní statek ke kámošce. Pořádají tam meditace, dýchánky, seance. Ale ze všeho nejrad
ši bych jel znova do Indie. Nebo na Balkán. Pro mě je teď ale výzva doploužit se do koupelny a moc u toho nehekat.“

Pavel mi ještě po telefonu slíbil, že Katce pomůže s hledáním přivýdělku v truhlářské dílně. Ti dva se ale nikdy nepotkali. Já slíbila Pavlovi, že mu donesu nějaké čisticí a posilující bylinné čaje. Pořád jsme se ale míjeli, tak jsem je vypila sama. S Matějem jsem se dohodli, že společně doděláme audiovizuální projekt o umění a environmentální krizi. S Petrou jsme se rozhodly konečně založit kapelu.

Dva měsíce od posledního rozhovoru Katka dál šlape v modrém oblečku na kole, na Matěje střídavě prší a praží slunce u stánku s kávou a Petra přemýšlí, jestli by její současnou krizi v životě i v zaměstnání nemohlo vyřešit těhotenství. A nedávno se mi v poštovní schránce objevila pohlednice z Bosny, jejíž odesílatel se zapomněl podepsat, i když tuším, od koho by mohla být. Tak snad byl takový výlet lepší než fakturovat za jedno odpoledne padesát tisíc.

Autorka je absolventka vysoké školy.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace